Jezero Jamdrok je jedním z posvátných jezer Tibetu

Jezero Jamdrok je jedním z posvátných jezer Tibetu Zdroj: Miloslav Martan

Krásně nazdobené jaky lze za pár drobných vyfotit na mnoha místech
Podzimní sklizeň ječmene
Sušený jačí trus je hlavním topidlem a zdrojem tepla
Typické tibetské domky ve staré části Gjance
Tibetské domácnosti zdobí krásně vyřezávaný a malovaný nábytek
16
Fotogalerie

Tibet: Ze Lhasy až pod Everest

Tibet. Už jen samotné to slovo zní tajemně. Země na největší náhorní plošině světa se po staletí izolovala od okolního světa a zakazovala přístup cizincům. To výrazně ovlivnilo vznik jedinečné kultury, silně ovlivněné buddhismem. Právě tam vedla kdysi moje vytoužená cesta…

Lhasa ve výšce 3658 metrů je ideálním místem na aklimatizaci před cestou do hor. První dny pobytu jsem využil na seznámení s Tibetem a na všechny její památky, palác Potála, kláštery Sera a Däpung a na nedaleký Gandän.
Průvod modlících se poutníků na kóře (poutním okruhu) okolo kláštera Džókhang mě velmi silně ovlivnil na celý zbytek cesty. Ale teď už je na řadě cesta Tibetem až pod Everest. V poměrně starém autobusu je kromě řidiče ještě náš průvodce a nezbytný policista. Ten bude dbát na naši „bezpečnost“ a pomáhat mu bude sedm kamer zabudovaných ve stropě autobusu. Na výjezdu z města je nutné projet okolo stovek čínských vlajek na stožárech a předložit turistický permit – povolení k cestě po Tibetu. Takové zátarasy a kontroly budou ještě na několika dalších místech.

První část cesty vede nádherným širokým údolím řeky Jarlung Cangpo (na dolním toku Brahmaputra), která je zásobárnou vody pro místní farmáře. Ale také velkým nebezpečím při tání sněhu v horách a jarních záplavách. Další cesta už se zvedá do hor, na 36 kilometrech nastoupáme přes 1000 metrů a překvapení nekončí. Na pár místech jsou u silnice velké průjezdné nádrže s vodou. Ty se používají na chlazení brzd u nákladních aut. Prostě auto vjede do obrovské vany, rozpálené brzdy zasyčí a jede se dál dolů. My máme v našem autobuse vlastní sudy s vodou a chladíme si brzdy sami pomocí systému hadiček.

Pomalu dojíždíme na první sedlo, jmenuje se Kamba La a je ve výšce 4794 metrů. Vítají nás tu tisíce modlitebních praporků a několik Tibeťanů. Nabízejí svezení na vyzdobených jacích a spoustu suvenýrů, hlavně šperků. Pod sedlem nádherně září tyrkysová voda 72 km dlouhého posvátného jezera Jamdrok a za ním první zasněžená hradba vysokých hor. To vše mi s ubývajícím kyslíkem zvedá tep a zrychluje dech. Byť to nejsou ještě osmitisícovky, už je to Himálaj!

Hlavně zásoby na zimu!

Autobus opatrně sjíždí dolů k jezeru a podél jeho břehů projíždíme náhorní plošinou s obilnými poli. Ačkoliv je už druhá polovina října, tady právě probíhá sklizeň tak vzácné úrody ječmene. Pomocí vody se mele na jemnou campu, která je základní potravinou Tibeťanů. Naučil jsem se ji tu snídat a musím potvrdit, že je skvělá. Zalepí žaludek na celý den a vůbec nemám pocit hladu. Zastavujeme ve vesnici Nagarce, která je ale téměř prázdná. Většina vesničanů je na poli a pomáhá sklízet úrodu. Okolo jezdí pár malých traktůrků a mě už ani nepřekvapuje, že na každém vlaje čínská vlajka. Vypadají jako alegorické vozy v prvomájovém průvodu. Ta vlajka je bohužel povinná a musí být také na střeše každého domu a v každé domácnosti. Využívám poloprázdné vesnice a bloudím mezi domy. Je to první setkání s bydlením na venkově. Tibetské domy mají zcela ploché střechy s vysokými zdmi okolo. Vypadá to jako velká terasa, ale účel je jiný. Na zimu se to založí slámou a vznikne tak velmi dobrá tepelná izolace. Hlavní účel je ale sušení obilí.

Další z velkých problémů Tibetu je dřevo na topení. V této oblasti nerostou žádné stromy, a jediným palivem se tak stává sušený jačí trus. Velmi pečlivě se sbírá na pastvinách a suší na zdech domů. Jednoduše se vezme do ruky, připlácne na zeď a zbytek už zajistí sluníčko a suchý vzduch. Každá placka má tak na sobě obtištěnou dlaň svého majitele a je jasné, čí je. Sušené se pak skladují na střechách nebo blízko domu a celou zimu slouží k vytápění a vaření. Kupodivu to nesmrdí a má to dobrou výhřevnost.

Z vesnice se pomalu zdviháme na další sedlo, Karo, které už o 45 metrů překračuje hranici pěti tisíc. Z obou stran ho svírají ledovci pokryté hory s výškou něco málo přes sedm tisíc. Na ty vysněné osmičky si budu muset ještě počkat, ale i tohle je nádherná podívaná. Pod sedlem jsou zástupy lidí a velká modlitební stúpa. Většina řidičů tu zastavuje a věnuje krátký čas a pár drobných modlitbě. Dlouhým táhlým sjezdem sjíždíme vyschlou krajinou dolů na nocleh v menší výšce. Večer trávím ve městě Gjance, které mé dvě tváře. Moderní část, která město obklopuje, a v centru pár starých uliček s pravou tibetskou atmosférou. Procházím se mezi domy, před kterými je uvázáno několik kusů krav. Dostávám i milé pozvání na prohlídku jednoho domu. Celé přízemí slouží jako hospodářství a stáje. Obytná část je až v patře a je velmi účelně a vkusně zařízená. Nádherný je barevný vyřezávaný nábytek a všude je uklizeno a čisto. Paní domu mi nabízí ochutnat i pivo.

Obnovená krása tibetských klášterů

Srdcem Gjance je významný klášter Palkhor-čchöde z počátku 15 století. Bylo v něm 18 různých škol, které náležely třem buddhistickým směrům: gelugpa, sakjapa a žalupa. Bohužel v roce 1959 byly za Velké proletářské kulturní revoluce zrušeny a klášter z velké části zbořen. Naštěstí posledních pár let prochází velkou rekonstrukcí a já se občas proplétám i mezi řemeslníky. Obnoven byl i Kumbum, což je naprosto unikátní stúpa. S výškou 35 metrů je nejvyšší v Tibetu a na pěti patrech venkovních ochozů má 108 výklenků a 77 kaplí. Kumbum má při pohledu shora půdorys mandaly a jako trojrozměrná mandala byl považován za spojení Buddhy a oblohy. Vychutnávám si atmosféru a tiše pozoruji několik modlících se Tibeťanů, kteří stavbu obcházejí a roztáčejí modlitební mlýnky. Tibet mě přivádí ke spoustě zamyšlení, je to opravdu magická země. Tady sedím na kamenu a snažím se pochopit tu urputnou snahu zlikvidovat mírumilovný národ Tibeťanů, a hlavně jejich kulturu. Marně. Z Gjance odjíždím jen nerad, ale čekají další místa a tím nejbližším je druhé největší město Tibetu, Žigace. Už na první pohled má jinou atmosféru než Lhasa. Není tak navštěvované turisty, a tedy ani tak hlídané a s mnoha omezeními. Dokonce tu nejsou ani bezpečnostní kontrolní body na ulici, a tak je pohyb mnohem snazší.

Mým hlavním cílem je ale klášter Tašilhünpo. Založil ho v polovině 15. století první dalajlama a studovalo tu na čtyřech vysokých školách až 4000 mnichů. Klášter patřil buddhistické škole gelugpa a mniši se poznají podle žlutých čepic. Procházím se zatajeným dechem všechny otevřené prostory, z nichž některé části jsou v původním stavu. Je to průzkum téměř na celý den. Jako zázrakem byla část kláštera při Velké proletářské kulturní revoluci ušetřena. Po svém vzniku se klášter stal sídlem pančhenlamy, což je po dalajlamovi druhý nejvyšší duchovní vůdce Tibetu. Mnozí zde mají i svoji hrobku včetně desátého, který zemřel v roce 1989, jen pár dnů po dokončení rekonstrukce kláštera. Na závěr dne obcházím celý sedmihektarový areál po posvátné kóře, roztáčím modlitební mlýnky a opět mám plnou hlavu myšlenek. Tentokrát na současného, 11. pančhenlamu a jeho velmi smutný osud.

Sádlo kyslík nežere!

Další cesta vede na jih. Blížíme se k osmitisícovkám, a pokud počasí dovolí, možná už dnes uvidíme Everest. Nejdříve se ale musíme vyšplhat na nejvyšší bod naší cesty – samozřejmě autobusem. Pomalu se suneme krajinou a přicházejí další neuvěřitelné bizarnosti Tibetu. Uprostřed polí a opuštěné krajiny stojí obrovské billboardy vychvalující Čínu. Ve vesničkách těch nejchudších rolníků jsou postavené venkovní cvičicí parky, aby se mohli po práci na poli protáhnout. A na výjezdu na sedlo, kde jedeme opravdu krokem, jsou zaparkována opuštěná policejní auta a plastové sochy policistů s radarem. Asi abychom nejeli moc rychle. Stoupání na sedlo Gjaco je opravdu dlouhé, musíme vyjet až do výšky 5260 metrů. Nahoře jsem nadšeně vyběhl z autobusu a chtěl si z vyhlídky vyfotit bránu a tisíce modlitebních praporků. Běh mi vydržel asi čtyři kroky a pak jsem pochopil, že to nepůjde. Vzduch je tady hodně řídký a žádné rychlé pohyby nejdou. Takže funím a pomalu stoupám na vyhlídku. Je to můj rekord, zatím jsem nikdy tak vysoko nebyl. Čekám, co to udělá s mým tělem. Kromě dýchání zatím v pohodě. Aniž bych to tušil, skoro celý život jsem se na tuhle cestu připravoval. Viděl jsem pár lidí, kteří nezvládli ani Lhasu. Byli to mladí, svalnatí sportovci s dobrou kondicí, a přesto měli problémy. Největší spotřebu kyslíku v lidském těle mají svaly. Sádlo kyslík nežere. Díky mé mnohaleté pečlivé přípravě zvládám coby sádelňák tyto výšky relativně v pohodě. Stačí se pohybovat pomalu, s rozmyslem a v klidu. To naštěstí také umím.

Studený vítr rve modlitební praporky a mimo nás není na sedle vůbec nikdo. Odjíždím nerad, ale máme slíbený výhled na Everest, tak snad ho na cestě dolů uvidíme. Je to dobrá motivace, všichni vyhlížíme a ani nás nenapadne, jestli má autobus dost vody na chlazení brzd. A opravdu máme štěstí, v jednom místě je v dáli vidět vrchol. Malý, fakt hodně daleko, ale vidíme ho! Večer dojíždíme do Tingri, hotel je bez topení a pokoje zmrzlé, ale to nevadí. Ve tři ráno vstáváme a jedeme dál.

Nejstudenější, ale nejkrásnější

Ráno odjíždíme potmě a naším cílem je asi 40 km vzdálené sedlo Pang s výškou 5200 metrů. Je to sice jen pár kilometrů, ale cestou je spousta zatáček, velké stoupání, a hlavně dva nevyzpytatelné kontrolní body čínské policie. Velmi pečlivá kontrola dokladů je obzvlášť na odbočce směr Everest. A na sedle musíme být včas na východ slunce. Vše probíhá hladce a zastavujeme ještě za tmy. Tam někde před námi je hlavní hřeben Himálaje. Obloha je zcela jasná a tuším, že to bude úchvatné. Trochu starosti mi dělá vítr, který fičí od západu, a také teplota. Je na nule a to nevěstí nic dobrého. Stavím stativ a společně čekáme na východ slunce. Pomalu se rozednívá a nám se ukazuje hned pět osmitisícovek. Zleva je to Makálu, Lhoce, Everest, Čho Oju a Šišapangma. První čtyři jsou hraniční hory, pátá, daleko vpravo, je čistě tibetská. Mám úplně zmrzlé ruce, ale tohle prostě musím fotit. A také si to vychutnat, je to neuvěřitelné místo. Možná moje nejkrásnější ráno, jaké jsem na svých cestách zažil. Himálaj jako na dlani a tomu všemu kraluje nejvyšší hora světa! Zleva vychází sluníčko, všechny kopce se postupně barví do mnoha odstínů a prosvětluje se celé údolí pod námi. Teprve teď chápu rozměr celého pohoří a vidím pod sebou obrovské údolí, které musíme přejet ještě směrem k Everestu.

Skoro Everest!

Dole pod námi se klikatí nová asfaltová cesta s desítkami serpentin a po ní přejíždíme až ke klášteru Rongbuk, který je s výškou 5000 metrů považován za nejvýše položený na světě. Prvním expedicím na Everest nabízel zázemí a ubytování. Odtud už je na vrchol asi 25 km vzdušnou čarou a mezi námi a stěnou už není vůbec nic než rovné údolí. Když jsem tu byl poprvé v roce 2016, tak nás pustili ještě o čtyři kilometry dál do údolí, až do blízkosti základního tábora horolezců. V roce 2018 už stál vojenský zátaras u kláštera. Ale i tak jsme k Everestu velmi blízko. V údolí zmizelo i stanové ubytování a něco se tam staví. Je neuvěřitelné, kam až postavili nádhernou asfaltovou cestu, a doufám, že stavby pro turisty nebudou pokračovat dál. Zmizelo by tím kouzlo tohoto posvátného údolí. Ještě trochu zmrzlý od ranního východu sedím v malé hospodě s výhledem na vrchol. Popíjím skvělý čaj a opět se mi hlavou honí spousta myšlenek. Opravdu byli nahoře první v roce 1953 sir Edmund Hillary a Tenzing Norkej? Nebo je již v roce 1924 předběhli Britové Andrew Irvine a George Mallory? Dosáhli vrcholu, ale nestihli to nikomu oznámit, protože zahynuli při sestupu? Třeba se to někdy dozvíme.

Blíží se odpoledne a nás čeká ještě cesta zpět. Velmi nerad toto úchvatné místo opouštím a nastupuji do autobusu. Čeká nás návrat na sedlo Pang, odkud si celou scenerii prohlížím ještě za denního světla. Mlčky stojím a pozoruji tu krásu. Pak už jen zbývá dvoudenní cesta zpět do Lhasy a let domů. Ale já už dávno vím, že sem se musím vrátit. Nejen za Himálajem, ale hlavně za těmi úžasnými lidmi, za jejich životy a pohnutými osudy. Vždycky jsem si říkal: jednou se podívám do Tibetu. Teď už vím, že jednou ani dvakrát nestačí.


Tibet v číslech

  • Rozloha: 2,5 milionu km2 (Tibetská autonomní oblast 1 228 400 km2)
  • Počet obyvatel: asi 6 milionů, téměř 10 % tvoří Číňané
  • Hustota zalidnění: 2,4 obyvatele na 1 km2
  • Tibetská autonomní oblast tvoří 12 % území Číny a žije zde 0,25 % jejích obyvatel
  • Průměrná nadmořská výška: 4500 m

Everest v datech

  • Poslední měření uvádí výšku 8848,86 metru.
  • Každý rok vyroste o 3-5 mm a posune se o 27 mm k severovýchodu.
  • Nepálský název je Sagarmátha, tibetský Čomolungma.
  • Název Everest má podle britského zeměměřiče sira George Everesta.
  • První potvrzený výstup vykonali 29. května 1953 Edmund Hillary a Tenzing Norkej.
  • V roce 1924 zahynuli při expedici George Mallory a Andrew Irvine. Nepodařilo se prokázat, ale ani vyvrátit, zda byli na vrcholu.
  • Dodnes byl Everest zlezen 17 různými trasami a nahoře stanulo přes 6000 horolezců.

Dobré vědět

  • Na cestu do Tibetu je nutné vízum a zvláštní permit.
  • Individuální turistika není možná, všechny cesty musí být zajištěny přes oficiální cestovní kanceláře.
  • Nepodceňujte aklimatizaci na vyšší polohy: hodně pít, hodně spát a požívat minimum alkoholu.
  • Pozor na dovoz zakázaných předmětů, tibetských vlajek, obrázků dalajlamy atd.
  • Vyhněte se demonstracím a všemu, co by mohlo být považováno za provokaci.
  • Při nákupech podporujte hlavně tibetské obchodníky.
  • Nespoléhejte na mobilní signál, občas žádný není.

11. pančhenlama

V roce 1989 zemřel 10. pančhenlama a trvalo šest let, než byl nalezen jeho nástupce. Tím byl nakonec vybrán šestiletý chlapec Gendün Čhökji Ňima. Jako nástupce ho ale neuznala čínská vláda a dosadila Tibeťanům nového, tentokrát již čínského náhradníka. Gendün zmizel i se svou rodinou a dosud není známo místo jeho pobytu ani to, zda ještě žije.