Izrael je vojenskou mocností, což je patrné téměř na každém kroku. Ani cesta autobusem na start Izraelské národní stezky nebyla výjimkou. Kromě řidiče jsme tam byli jediní civilisté. Zbylé osazenstvo tvořili mladí lidé v zeleném, se samopaly, mobily v rukách a sluchátky na uších.
Samotný Shvil (Stezka), jak mu říkají domácí, je pro některé z nich vlastně takovým rozloučením se základní vojenskou službou. V Izraeli povinně chodí ženy na dvaadvacet měsíců a muži na tři roky. V ideálním věku i formě se pak vydávají projít celou zemi po trase dlouhé zhruba tisíc kilometrů. Cesta začíná v kibucu Dan na severní hranici s Libanonem. Vede přes Galilejské jezero ke Středozemnímu moři, po jeho březích do Tel Avivu, dále do Jeruzaléma, odkud podél hraniční zdi se Západním břehem Jordánu směřuje až do města Arad, považovaného za vstupní bránu do Negevské pouště. Posledních čtyři sta kilometrů je pochodem nehostinnou pouštní krajinou, dokud náhle neskončí v Ejlatu na březích Rudého moře.
Po červeno-modro-bílé
V kibucu Dan jsme se dozvěděli hned několik zásadních informací. Tou nejpřekvapivější asi bylo, že se další den ráno chystáme vyrazit v opačném směru, než místní na jaře obvykle chodí. Zatímco tady začínají na podzim, v březnu jich většina vyráží od Rudého moře, aby přešli Negevskou poušť ještě za snesitelných teplot a na sever se dostali až po jarních deštích. Příjemnější už bylo zjištění, že dost kibuců na cestě počítá s poutníky (shvilisty) a je tam možné zdarma nebo za symbolický poplatek přespat. Při úrovni izraelských cen, které jsou více než dvojnásobné oproti našim, skutečnost o to potěšitelnější. Po večeři jsme si ustlali na žíněnkách v tělocvičně. Ráno nás probudil důchodce vytírající podlahu. Rozloučili jsme se s ním i s pomníkem v podobě vyřazeného tanku z šestidenní války a vykročili na pochod Horní Galileou.
Cesta severem Izraele je za pěkného počasí nezapomenutelným zážitkem. Za zády dvoutisícová hora Hermon se zasněženým vrcholkem a předraženým lyžařským areálem, vlevo Golanské výšiny a po pravé straně Libanon. Shvilista sleduje červeno-modro-bílou značku, která ho vede rozkvetlými údolími, přes různě divoké vodní toky i po vysokých kamenných kopcích. Nejvyšším galilejským vrcholem a zároveň bodem celé trasy je hora Meron s 1208 metry a stálou vojenskou posádkou. Dokud mu počasí přeje, je poutníkovi do zpěvu. Přitom potkává plno dalších turistů. Jednotlivců i celých školních výprav s ozbrojenými strážci. Jsou totiž různé způsoby, jak projít Shvil. Především starší lidé ho jdou po etapách, když mají zrovna volno. Plno rodin si zase rádo vyrazí jen tak na víkendovou pěší túru, protože Izraelci milují cesty do přírody. Ročně navštíví tuto oblast až jeden a půl milionu výletníků. Když se ale spustí jarní deště, začne to být úplně jiná písnička. Kousek od Safedu nás na promoklých klouzajících skalách zastavili strážci parku a nasměrovali do města bezpečnější cestou. Kvůli nepříznivému počasí totiž následující úsek právě uzavřeli.
Město mystiky a Tábor!
Safed, vybudovaný na vrcholku hory, je od 16. století hlavním centrem kabaly. V kamenných uličkách starého města lze potkat ortodoxní Židy v černém a s typickými klobouky na hlavách, bohémské umělce i poměrně dost zdomácnělých Američanů věnujících se spiritismu a transcendentální filozofii. Zatímco někteří se tvářili vážně nepřístupně, jiní se s námi usměvavě dávali do řeči. Na trase mezi Safedem a Galilejským jezerem poutník vstoupí i na Ježíšovu stezku, pětašedesátikilometrovou cestu z Nazaretu do Kafarnaumu. Těžko říct, jaké měl Ježíš při procházkách počasí. Navíc prý uměl chodit po vodě. My ne, takže už nás déšť docela deptal. Když se člověk takhle po ránu u Magdaly, rodiště Máří Magdaleny, probudí v bazénku, co byl ještě večer stanem, začne spíš klít než se modlit. Nakonec to ale všechno byla pouhá příprava na věci příští. Naději jsme ztratili až po přechodu řeky Jordán. Následující dny byly jen o prodírání bahnem a rozbouřenou vodou. Někdy po kolena, jindy dokonce po pás. B’ezrat Hašem – S Boží pomocí jsme z posledních sil dorazili pod bájnou horu Tábor.
Biblický Tábor je skalní suk trochu připomínající náš Říp. Jen je na jeho vrcholu namísto malé rotundy svatého Jiří a svatého Vojtěcha vystavěna bazilika Proměnění Páně. Starý zákon horu zmiňuje jako místo, odkud izraelský vojevůdce Barak porazil kanaánské vojsko. Podle Nového zákona na ní zase promlouval Ježíš s proroky Mojžíšem a Eliášem. Toho rána konečně přestalo pršet, takže pro nás už nebylo o čem diskutovat a vydali jsme se blátivou cestou vzhůru. Považovali jsme to za povinnost už jenom proto, že podle jedné z verzí bylo naše husitské město Tábor pojmenováno právě na její počest. Do jižních Čech to z ní bylo trochu z ruky, zato do Nazaretu co by kamenem dohodil. Nikoho asi nepřekvapí, že město se od dob, kdy v jeho ulicích pobíhal malý Ježíš, poněkud rozrostlo. Dnes má tohle významné křesťanské poutní místo i s přilehlým okolím asi dvě stě tisíc obyvatel. Zároveň je také jedním z nejdůležitějších center izraelských Arabů. Žije jich tu přes osmdesát procent. Druhý den jsme za krásného slunečného počasí vyjeli za jeho brány a vykročili jarní rozkvetlou krajinou dál. Všechno bylo jako malované. Snad až na tu spoustu odpadků mezi stromy podél cesty. Od plechovek s barvou přes vyřazené pračky a ledničky až po rezivějící osobní auta na místě svého posledního odpočinku. Občas jsme si dokonce říkali, jestli tu není odstavování starých vraků do přírody nějakým národním sportem.
Masarykovské stopy
Být v Izraeli Čechem je skoro stejně dobré jako Američanem. Proč mají rádi Spojené státy americké, je nasnadě. Nám dosud nezapomněli, jak významnou roli sehráli otec a syn Masarykové při snahách o vznik státu Izrael, a dodnes jsme pro ně blízkými spojenci. Židé jsou pohostinným národem. Když se navíc dozvěděli, že procházíme celý Shvil a pocházíme z Prahy, jejich vstřícnost ještě několikanásobně vzrostla. Často jsme byli hoštěni a ubytováváni nejen v prostorách pro poutníky, ale přímo v rodinách. Spaní pod stanem přinášelo zase jiný typ zážitků. Přišly momenty, že člověk v noci v lese opravdu nechtěl vylézt ani na záchod. Venkovní zvuky nevěstily nic dobrého a potkat se tváří v tvář třeba s vlkem nevypadalo jako nejlepší nápad. Posledními kopci, které nás dělily od Středozemního moře, bylo Karmelské pohoří. V průběhu 12. století pár poustevníků právě zde založilo křesťanský řád karmelitánů. Hory široké pouhých deset a dlouhé třiadvacet kilometrů jsou skvělým místem na túry. Z velké části je pokrývá dubový a borovicový les, jeden z největších v zemi. Z vrcholků Karmelu je na severu vidět třistatisícový přístav Haifa. My jsme se stočili k jihu a přes vesnici umělců Ejn Hod došli až na mořské pobřeží.
Mezi vykopávkami
První noc ve stanu na pláži už nebyl důvod k obavám z divoké zvěře. Na druhou stranu volně pobíhající a štěkající psi z nedaleké rybářské vesnice také na klidném spánku nepřidali. Profil stezky se rapidně změnil. Hodně jsme šlapali v písku a mušlích po břehu. Sem tam nějaký plavec, ale na mnoha místech jsou cedule se zákazem koupání kvůli velkým vlnám a kamenům pod hladinou. Zato skupiny surfařů rostly jako z vody. Středozemní pobřeží Izraele je poseto archeologickými památkami. Nejznámější z nich jsou starobylé rozvaliny Caesarey. Ta patřila k největším starověkým přístavům srovnatelným třeba s Kartágem. Dnes je z ní národní park a vykopávky, které začaly v devadesátých letech minulého století, stále pokračují. Vedle archeologů je tu hlavně plno turistů posedávajících po kavárnách a restauracích. Úplně jiným zástupcem cizího vlivu je plážové letovisko Netanja, nazývané izraelská Riviéra. Do Tel Avivu už to z ní není daleko a pyšní se nejčistšími plážemi. To všechno v několika jazycích. Vedle hebrejštiny jsou totiž všechny nápisy i v azbuce a francouzštině. Na téma ruských Židů přesídlených do Izraele jsme naráželi téměř po celou cestu. „Proč se sem vůbec stěhovali, když odmítají přestat mluvit rusky a pořád teskní po matičce Rusi?“ Tyto názory nám ukazovaly, že zrovna nevedou místní žebříčky popularity.
Šábes a Emauzy
Po několika týdnech putování už jsme si zvykli nezapomínat na šábes. Tedy, že v židovských obchodech od pátečního do sobotního západu slunce nenakoupíme, protože jsou zavřené. Zase takový problém to není. Arabští obchodníci ho logicky nesvětí a mají otevřeno. Horší bylo zapomenout, že v sobotu nejezdí v Tel Avivu ani městská hromadná doprava. Trmáceli jsme se po svých celým městem a za ním konečně začali potkávat shvilisty z opačného směru. Zatímco oni už se těšili na moře, my mířili k Judským horám. Nejdříve se ale bylo třeba dostat k Latrunu. Ten je v současnosti spíš velkým silničním uzlem než kdovíjak pěkným místem. Z pohledu historie je však bezesporu důležitý. V biblických dobách se nedaleko od něj nalézaly Emauzy, kde se měl dát poznat Ježíš svatému Kleofášovi v den svého zmrtvýchvstání. V době křižáckých výprav zde byla postavena strážní pevnost a koncem 19. století založen klášter. Vítězstvím v šestidenní válce připadl Latrun Izraeli. Po noci strávené ve zřícenině křižáckého hradu jsme se vydali do Judských hor a skrz ně nevědomky zamířili do Jeruzaléma. Původní trasa označená v jediném dostupném anglickém průvodci totiž do Svatého města vůbec nevedla. Mapa ukazovala vpravo, značky směřovaly doleva. Trochu zmateně jsme se je rozhodli následovat. A najednou jsme stáli v kopci na okraji Jeruzaléma. „Vítejte v Palestině,“ pozdravil nás arabský muž s oslíkem, čímž ještě přiživil pocity nejistoty. Východní Jeruzalém je ovládán Izraelem až od roku 1967 a Palestinci ho nadále považují za své, okupované území. Naštěstí nám jiný procházející shvilista vysvětlil, že před pár lety byla cesta změněna, a my už zase klidní večeřeli před stanem s výhledem na bezpečnostní bariéru oddělující nás od Západního břehu Jordánu.
Bratři, nebo bratranci?
Opustili jsme Judské hory, stále se víceméně drželi zdi a postupovali zemědělskou oblastí dolů. Izraelci dokázali po druhé světové válce výborně vyřešit zavlažování vyprahlé půdy, která dříve ležela ladem. Člověk dnes prochází poli a překračuje hnědé i černé hadice rozvádějící potřebnou vodu v obilných lánech nebo sadech. Tenhle výdobytek moderního zemědělství dokáže nepozornému chodci připravit docela nepříjemné překvapení. Zatímco došlápnout na plastovou hadici s sebou žádné nebezpečí nenese, záměna za hada se dvěma jedovými zuby může být fatální. Po jednom takovémto poledním setkání v poli jsme se ještě dlouho napjatě dívali pod nohy. Vedro i zdolávání údolí Elah nám nakonec otupily ostražitost. Ve starozákonních dobách se právě tady sešikovali Izraelité, aby porazili Filištínské. Probírali jsme Davidův boj s Goliášem a konečně dočista zapomněli na hady i hadice. Po průchodu takzvanou obilnicí Izraele začala krajina postupně vysychat. Polopoušť se ohlásila zvýšeným výskytem velbloudů i beduínských vesnic. Arabové tvoří více než dvacet procent obyvatel Izraele. Oficiálně by to nikdo nepřiznal, ale jsou považováni za občany druhé kategorie. „Jasně, jsou to naši bratři. Nebo spíš bratranci. Ale stejně si na ně radši dejte pozor,“ slyšeli jsme nejednou. Z tohoto pohledu stojí beduíni ještě níž na společenském žebříčku. Vlastně až na jeho úplném dně.
Severním okrajem pouště jsme konečně dorazili do Aradu. Pochodující kamením a pokryti prachem jsme nabyli dojmu, že začínáme tušit, co nás v následujících týdnech čeká. Záhy jsme přišli na to, jak neskutečně naivní jsme byli. Každopádně nejdřív bylo potřeba zastavit ve městě a trochu se na tu rozpálenou pustinu připravit. Arad leží na rozhraní Judské a Negevské pouště asi dvacet pět kilometrů od Mrtvého moře. Byl založen v roce 1961 a jméno převzal od biblického místa, jehož ruiny jsme minuli den předtím. Sice jde o první izraelské město zbudované podle předem připraveného komplexního plánu, ale ani tak zrovna moc krásy nepobralo. Nicméně všechno, co jsme potřebovali na další cestu, poskytnout dokázalo. Nejdůležitější bylo postarat se o vodu. Shvil sice občas prochází místy, kde se dá načerpat, ale také vede dlouhými, zcela suchými úseky. Jsou dva hlavní způsoby, jak se nedostatek tekutin při přechodu řeší. Buď si poutníci poušť nejdříve projedou autem a zakopou petky poblíž tábořišť, nebo se spolehnou na obchodníky s vodou. Ti už mají na konkrétních místech uschované zásoby a za celkem nestydatý poplatek poskytnou po telefonu zeměpisné údaje, kde je najít. Rozhodli jsme se pro druhou možnost, usmlouvali cenu na půlku, tedy na běžnou sazbu pro místní, a s jednodenní odbočkou k Mrtvému moři další den za úsvitu vyrazili do pouště.
V poušti
Negev pokrývá asi dvě třetiny Izraele a má rozlohu třináct tisíc kilometrů čtverečních. Je trojúhelníkového tvaru a dole končí přístavem Ejlat, nejjižnějším městem země, které je zároveň cílovým bodem Shvilu. Než se tam však poutník dostane, čeká ho několik týdnů chůze v osamění, protože lépe se květnové pěší putování pouští snad ani nazvat nedá. Trávili jsme čas ve velehorách i na otevřeném moři, ale nic z toho nelze srovnávat s touhle kamennou pustinou plnou prázdných horizontů, hlubokých kaňonů, vyschlých vádí a cest, po kterých vítr žene prach pod nemilosrdnými slunečními paprsky. Pocity úžasu a nádhery jsou střídány vyčerpáním, plíživou beznadějí, na skalních stěnách dokonce i strachem. Často si člověk připadá jako na nějaké cizí planetě, odkud už není návratu. Stezka vede i přes tři obrovské krátery. Nejvíce nám dal zabrat půlkilometrový výstup po stěně Machteš Katanu. Slunce se již naklánělo k obzoru a my se vyčerpaní po celodenním pochodu v jeho žáru přidržovali skob s pocitem, že možná za světla nezvládneme vylézt až úplně nahoru. I když stoupat po rozpálených příčkách žebříku na Palmach Ascent nebo procházet hodiny po strmé hraně Machteš Gadolu také není zrovna procházka růžovým sadem. Největším z kráterů je ale Machteš Ramon, dlouhý čtyřicet a široký dva až deset kilometrů. Na jeho severním hřebeni leží město Micpe Ramon, které bylo původně jen táborem pro dělníky pracující na stavbě silnice do Ejlatu. Dnes ho obývá asi pět tisíc lidí.
Vedle různých archeologických nalezišť, chemických továren nebo vádí zamořených jejich uniklým odpadem se prochází i kolem zakázaných vojenských prostorů. Nejstřeženějším místem v Negevu je určitě Izraelské atomové centrum Dimona. Jedná se o vysoce utajovaný objekt s bezletovou zónou. Dříve byl veden jako textilní továrna. Později Izrael sice uznal jeho samotnou existenci, nikoliv však to, že by se zde vyráběly jaderné zbraně. Oficiálně totiž žádné nemá a přístup do komplexu nebyl nikdy umožněn ani inspektorům Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Ze známé archeologické lokality v údolí Timna už je to pak do Ejlatu vlastně jen kousek. Když najednou poušť skončí a člověk hledí přes záliv do Jordánska, převládajícím pocitem je prostý vděk, že má před očima životodárnou hladinu Rudého moře a to rozpálené žluté peklo za sebou.
Dobré vědět
- Shvil Israel byl inspirován španělskou Svatojakubskou poutní cestou.
- Místní vyrážejí na jaře od jihu, aby nejdříve překonali Negevskou poušť a s narůstajícími teplotami došli na chladnější sever. Na podzim se vyráží ve směru opačném.
- Izraelci jsou na svůj Shvil opravdu hrdí. Proto mají ve většině kibuců při cestě ubytovací místa určená pro přespání poutníků.
- Poutník se na cestě neustále setkává s Židy, Araby i beduíny, takže stále slyší zcela protichůdné pohledy na historii i situaci v regionu. Každá strana má svou pravdu. Proto je nejlepší zůstat pozorovatelem, který ví, že objektivní pravda je někde uprostřed.
- Izrael je plný kamenů a skal. Více než kde jinde je třeba věnovat pozornost výběru opravdu dobré pevné obuvi.
