Růžová Pantai Merah je nejznámější a nejkrásnější pláží národního parku Komodo

Růžová Pantai Merah je nejznámější a nejkrásnější pláží národního parku Komodo Zdroj: Martin Hájek

Na ostrově Komodo žije několik desítek rybářů v symbióze s nebezpečnými draky
Menší ze dvou lodí Perama vozících turisty po těch nejkrásnějších ostrovech Indonésie
Nejmohutnější draci se zpravidla shlukují v okolí dvou vesnic
Ještěrův jazyk se každých pár minut vysune, aby otestoval vzduch na přítomnost krve
Souostroví Komodo, to jsou desítky rozličných ostrovů roztroušených v tom nejmodřejším moři
21
Fotogalerie

Indonésie: Plavba mezi draky a vulkány

Na stěnách bambusové chatrče v zátoce Loh Buaya na ostrově Rinca se vyjímají cákance čerstvé jelení krve. Stylovější přivítání do národního parku Komodo si snad ani nemůžeme přát. Jsme v království krutých draků, kteří přežili pravěk, stali se inspirací pohádek pro děti i hororů pro dospělé a zapsali pět ostrůvků malých Sund na mapu světa jako místo, kde se dávná minulost setkává s přítomností.

Draci cítí krev na tři kilometry daleko,“ říká náš průvodce Marzoan, znepokojivě klidný mladík, který teprve před nedávnem dokončil studium turismu na blízkém ostrově Flores. O hlavu menší než nervózně vypadající skupinka turistů ze Západu, vyzbrojený pouze jednoduchou holí s rozdvojeným koncem, o které však tvrdí, že odradí nevyzpytatelného masožravého tvora od útoku na šťavnaté sousto v podobě vetřelců, kteří ho přišli v jeho domovině pozorovat. „Není to tak dávno, co k nám do kanceláře přišel velký drak a zaútočil našemu správci na nohu. Podařilo se mu rychle vylézt na okno a utéct, ale bylo to velmi ošklivé kousnutí. Měl však štěstí, před několika lety zabil jiný drak pětiletého chlapce z naší vesnice. Z něj zbylo jen pár ohlodaných kostí...“

Setkání s drakem

Při pohledu na pět prehistoricky vyhlížejících šelem, které se líně převalují v okolí jednoduchých ubytoven průvodců národního parku, se proto nervózně shlukujeme okolo Marzoana a nikdo z nás v tu chvíli nepochybuje o divokosti varanů komodských neboli komodských draků. Tito největší ještěři světa mohou od nozder až po špičku dlouhého svalnatého ocasu dorůstat délky téměř tří metrů a vážit úctyhodných 150 kilogramů. Kůže je tvořena šedými šupinami připomínajícími plátové brnění a z každého prstu jim vyrůstají dlouhé zahnuté drápy. I jejich zubaté čelisti by si hravě našly své místo v hororových příbězích: dlouhý, růžovožlutý rozvětvený jazyk se každých pár minut energicky vysune, aby otestoval vzduch na přítomnost krve. Při jejich pozorování je nám už naprosto jasné, proč sem před lety přijel Steven Spielberg hledat inspiraci pro svůj film Jurský park nebo proč má příběh King Konga původ právě na tomto souostroví. Tito chladnokrevní zabijáci jsou prostě živoucím spojením současnosti s jurským obdobím a tichou vzpourou proti vyhynutí dinosaurů před miliony let.

Ti největší draci se zpravidla shlukují v okolí dvou vesnic, kde několik desítek lidí od nepaměti žije v symbióze s nevyzpytatelnými sousedy za plotem. Do okolí lidí ještěry láká vůně kuchyní a zbytků jídla, které se jim sem tam podaří uloupit. Ale ta pravá divočina začíná hned za vsí. Stačí ujít několik kroků a jsme v úplně jiném světě. Malá stezka se vine hustým porostem trnitých keřů, skrze které jen málokdy prosvitnou sluneční paprsky. Vrstva suchého listí na zemi šustí pod našima nohama a horké a prašné prostředí ještě zvyšuje napětí, které prožíváme. Trvá to jen pár chvil, než se dva kroky před námi zničehonic objevují tři malí jelínci. Oddychujeme si, že nás pro tentokrát nepřekvapil mohutný ještěr, ale v obličeji našeho průvodce se poprvé objevuje nervózní výraz. Přítomnost potravy zpravidla znamená i přítomnost draků. A skutečně! Za okamžik se za stromem pohne mohutný ocas, který vyděsí nejen blízké papoušky, ale patřičně i nás. Neohrabaně a s těžkými kroky se k nám pomalu blíží dvoumetrová samice, jejíž vzhled budí hrůzu, avšak pomalá chůze nás nechává poměrně chladnými. „Pozor,“ volá Marzoan, „draci mohou bez varování bleskurychle vystartovat a vyvinout rychlost až dvacet kilometrů v hodině!“

Uběhly takřka tři hodiny pochodu a už se zdá, že nás další vzrušení nečeká. Lehce zklamáni z nevyzpytatelné divočiny ukrývající se před našimi zraky stoupáme na vyhlídku na okolní ostrovy. A zrovna když se hluboká džungle rozestupuje a dává prostor travnatým kopečkům zdobeným řídkými, ale vysokými palmami, přece jen málem zakopáváme o jednoho draka. A jakého! Mohutný samec si apaticky hoví ve stínu osamoceného stromu. Může za to pravděpodobně nešťastný buvol, na jehož vyvržené zbytky jsme poblíž narazili, a tak se varan pouze spokojeně převaluje a tráví hostinu, která mu zajistila dostatek energie na měsíc pohodlného života v tropickém ráji. Nebýt totiž jeho nebezpečných obyvatel, tento zapadlý kout Indonésie by se zcela určitě stal další z mnoha dovolenkových destinací země. Z nejvyššího vrcholku ostrova se nám naskýtají pohlednicové výhledy na desítky rozličných ostrovů a ostrůvků roztroušených v tom nejmodřejším moři.

Jednoduchost bytí

Rinca je jedním ze 17 500 indonéských ostrovů, které se rozprostírají od západu k východu a tvoří rozsáhlý náhrdelník větších či menších kapek pevniny, oddělující Indický oceán na jihu od Tichého oceánu na severu. Ve vodách obklopujících ostrov Flores na nás po vzrušujícím safari proto již čeká loď, která se na příští čtyři noci stane naším domovem i dopravním prostředkem. Santosa je jeden z tradičních škunerů phinisi, které po staletí převážely koření mezi Blízkým východem, Indií a Čínou. Takřka sto stop dlouhá loď byla zručnými staviteli postavená z místních tvrdých dřevin a dokáže odolat i těm největším bouřím a silným proudům, se kterými se námořník na plavbě okolo Sundských ostrovů může setkat. Původně rybářská loď byla před dvaceti lety přestavěna na zakázku pro ubytování hostů a každý týden zdolává vzdálenost čtyř set námořních mil mezi ostrovy Flores a Lombok. My se na ní projedeme po těch nejkrásnějších ostrovech, které může Indonésie nabídnout…

Ubytování pro hosty se skládá z deseti malých dvoulůžkových kajut a rozlehlé zastřešené paluby na zádi, která slouží jako společné ubytování na jednoduchých matracích pro dalších deset nocležníků. Kromě vynálezu benzinového motoru a GPS navigace se však plachtění v těchto vodách za posledních několik set let změnilo jenom pramálo. Každou noc proto usínáme na horní palubě, jemně ovíváni teplým tropickým větrem a prvními paprsky slunce, vítáni banánovou palačinkou, čerstvým ovocem a šálkem silné indonéské kávy. Naše skupina z celého světa se pod vedením kapitána Nardina a jeho veselé posádky brzy spřátelila a zabydlela v pohodové rutině života na palubě. Moře řídilo náš den. Odpočinek na lehátkách na palubě byl každodenně doprovázen kulinářskými zážitky z plodů, které nám oceán poskytl. A lenošení a nicnedělání se v pravidelném rytmu střídaly s výlety na ostrovy, u kterých jsme kotvili. Člověk si opravdu rychle navykne té nádherné jednoduchosti bytí. Stačí se jen odevzdat malému dřevěnému domovu plujícímu na vodě, oddělenému od okolního složitého světa...

Mezi protiproudy a delfíny

Jednou ze zastávek na cestě je i město Labuan Bajo. Po naložení potravin a pitné vody potřebných na další cestu startujeme hlučný motor a pomalu dáváme sbohem exotickému přístavu s pestrobarevným rybím trhem. Před západem slunce pomalu křižujeme bludištěm desítek člunů, lodí a škunerů zakotvených v okolí tohoto největšího přístavu ostrova Flores a čeká nás noční plavba na druhý konec Komodského souostroví, do zátoky Lawadarat. Po vyplutí na volné moře jsme doslova fascinováni nekonečnou modří hlubokého oceánu. Je podobně ohromující jako nekonečná temnota zdejší noční oblohy neposkvrněné světelným smogem.

Lodní zvon! V půl páté ráno nás svolává posádka rychle na palubu. Naše loď se však nepotápí, to jen příroda si pro nás nachystala další úžasné divadlo. V průlivu mezi ostrovy Komodo a Laba soupeří příď lodi s mohutnými protiproudy a mezi tím si bezstarostně poskakuje rodinka delfínů, jako by na ně ta obrovská masa vody pohybující se rychlostí osm uzlů ani nepůsobila. Po tomto zážitku nemá cenu uléhat do postele, a tak sotva za několik minut zakotvíme v chráněné zátoce, namísto ranní sprchy skáčeme z paluby rovnou do moře.

Chceme zažít nejen nadmořské, ale i podmořské safari, které by nám umožnilo pochopit, proč se na tyto ostrovy plavili velcí přírodovědci 19. století, jako byl Alfred Wallace. Vody, kterými proplouváme, jsou totiž součástí Wallaceovy linie, kde se chladné proudy z jihu setkávají s teplejšími ze severu. To má za následek unikátní výskyt druhů z Australasie i Melanésie – od pestrobarevných obyvatel korálových útesů přes majestátní manty až po dechberoucí žraloky velrybí. Tohle je jeden z nejbohatších ekosystémů na světě: vody, ve kterých žije více než třetina světového mořského života!

„Když už si myslíte, že jste viděli toho nejúžasnějšího tvora, jakého si kdy dokážete představit, objeví se další,“ sděluje nám kapitán Nardin předtím, než se ponoříme pod hladinu. Jestliže během našeho suchozemského safari na ostrově Rinca vypadali komodští draci jako pozůstatky prehistorického věku, pak při šnorchlovacích výletech si připadáme jako v extravagantním cirkuse — malé rybičky i velké ryby jsou oděny do pruhovaných, strakatých a nařasených kostýmů. Pomalovány těmi nejzářivějšími duhovými odstíny, jaké si lze představit, a opatřeny směšně vynalézavými maskami. Některé s nepřirozeně velkýma očima nebo vyšpulenými pysky, jiné s třásněmi nebo chapadly. Kamkoli se v tomto obrovském moři kreativity podíváme, odehrává se pestrobarevné představení. Nad našimi hlavami se ve slunečním světle jako obří akrobaté sem tam mihnou želvy obrovské obklopené tisícem synchronizovaných žlutě pruhovaných ryb. Okolo nás bleskově poletují zářiví umělci, pro které nejspíš ani nemáme v češtině pojmenování. Oranžovočerný klaun se proplétá chapadly rudých sasanek, protivně vypadající muréna vykukuje zpod skály a hned vedle se elegantně rozčepýřený, ale velmi jedovatý perutýn vznáší v nekonečném prostoru. Na mořském dně a útesech se pak v průzračné vodě jak kulisy divadla třpytí rozmanité útvary korálů a pestrobarevné houby, dosud takřka nedotčené globálním oteplováním ani ničivou rukou člověka. Po takovém zážitku dnes už dál nemá smysl pokračovat. Navečer proto na pláži zapalujeme hranici a s čerstvě opečenou kukuřicí a za pískání kaloňů vylétajících z úkrytů čekáme, až slunce nadobro zmizí za obzor.

Strážné vulkány

Tři dny jsme se plavili kolem ostrovů národního parku Komodo, na noc kotvili v úžasných zátokách a setkávali se s neobyčejnými tvory, suchozemskými i podmořskými. Ale co mi navždy utkví v paměti, to jsou bezpochyby sopky. Jen během dvou závěrečných dnů plavby jsme měli tu čest spatřit rovnou pět mohutných vulkánů! Právě zde, podél severního pobřeží ostrova Sumbawa, několik kilometrů pod zemským povrchem, se setkávají tři z osmi tektonických desek planety, což způsobuje častou sopečnou činnost. Sto šedesát sedm činných sopek v této oblasti často chrlí do vzduchu žhavou lávu a plní rovníkovou oblohu mračny šedého popela. V roce 1815 prý mraky z největší známé erupce hory Tambora způsobily krvavě rudé západy slunce po celém světě a v Evropě pak legendární „rok bez léta“. Mým favoritem se však stává dokonale symetrický kužel sopky Gunung Api, který tvoří samostatný ostrov zvrásněný poli ztuhlé lávy. Takřka na dohled dnes již vyhaslé Tambory, z kráteru 1949 metrů vysoké Api, v pravidelném rytmu každých několik minut vybafává mráček páry, jak maják dávající naší lodi povolení k průjezdu.

Poslední ráno spouštíme kotvy na dohled ostrova Satonda. Z paluby vypadá jen jako obyčejný zelený kus pevniny, avšak její tajemství objevujeme až po náročném výstupu na nejvyšší vrchol. Odtud z ptačí perspektivy je krásně vidět, že je Satonda obdařena perfektním kruhovým tvarem a její jádro tvoří obrovské kráterové jezero. Ostrov býval kdysi aktivní sopkou, jejíž jícen byl zatopen mohutnou vlnou tsunami, důsledkem erupce jiné sopky na blízké Sumbawě. Nadšeni sbíháme k jezeru a noříme se do jeho průzračných vod. Kvůli neexistujícímu odtoku zde má voda vyšší salinitu a nadnáší podobně jako Mrtvé moře. Nad námi modrá obloha bez mráčku, na stromech okolo skotačí malí makaci a my si připadáme jak v pohádce. A opravdu, jak se později na lodi dozvídáme, Satonda je opředena mnoha mýty a legendami. Stromy obklopující jezero prý mají moc plnit návštěvníkům i ty nejtajnější sny, stačí jen na větve zavěsit kartičku s přáním a malý dar...

Nakonec nás čeká mořská úžina mezi ostrovy Sumbawa a Lombok. A právě zde je asi nejnebezpečnější část celé plavby: skrze vody plné nevyzpytatelných mělčin, silných proudů a mohutných větrů. A i dnes si pro nás příroda přichystala své závěrečné představení! Mohutné vlny se přelévají přes spodní palubu a pohrávají si s lodí, jako by byla pouhou kokosovou skořápkou poskakující ve vlnách oceánu. Okolo nás skučí vítr a v dálce jsou slyšet mohutné hromy. „Všichni na spodní palubu! Je třeba vyvažovat loď,“ velí kapitán. Dvacet promoklých námořníků se tak neradostně krčí z obou stran jídelny, vlastními těly stabilizuje a vyčkává, zda se loď přece jen na závěr nepotopí. Pro tentokrát máme štěstí. Promoklí na kůži a neschopni přijmout poslední večeři od zjevně dobře pobavené posádky vplouváme konečně do chráněného přístavu Labuan Lombok. A jako na rozloučenou s touto úžasnou plavbou nad námi na okamžik z mraků vykoukne i monumentální kužel druhé nejvyšší sopky Indonésie, Gunung Rinjani. Ale o té zase někdy jindy…


Plavba rájem

Vyhlídkovou plavbu na tradiční lodiphinisi nabízí několik indonéských společností, z nichž tou bezpochyby nejlepší je Perama Tour. Jejich dvě lodě, Santosa a Upun, vyplouvají každé tři dny z přístavů na ostrovech Flores a Lombok a během pětidenního okruhu staví na mnoha nádherných místech podél severního pobřeží ostrova Sumbawa a v národním parku Komodo. V ceně lístku, který začíná na 5000 Kč, je kromě ubytování na palubě lodi (kajuta je za příplatek) i celodenní strava a zapůjčení šnorchlovacího vybavení. Kromě absolvování okružní plavby se můžete vydat pouze jedním směrem a dále pokračovat v poznávání turisty málo navštěvovaného Floresu.


Nevynechte Flores

Na mapě Indonésie najdete Flores daleko na východ od populárního Bali, a proto jej mnoho návštěvníků opomíjí ve prospěch známějších sousedů. Je to však škoda, protože tento ostrov má opravdu co nabídnout — růžové písečné pláže, doutnající sopky, tradiční vesnice nebo blízkost národního parku Komodo. Je to prostě ostrov, kde prožijete mnohá dobrodružství.

Národní park Kelimutu: Krajinu Floresu zdobí 17 sopek, ale je to právě mystický vulkán Kelimutu, který je z nich nejúchvatnější. Tři kráterová jezírka vlivem rychlé oxidace síry pravidelně mění svoji barvu — od modrých odstínů až po krvavě červenou. A aby toho tajemna nebylo málo, místní obyvatelé považují sopku za místo odpočinku zesnulých duší.

Bajawa: Chcete-li poznat tradiční floreskou kulturu, pak je městečko Bajawa nezbytnou zastávkou vašeho itineráře. V jeho okolí můžete zavítat do několika vesnic etnika Ngada, jejichž ojedinělé náboženské praktiky, jako je obětování zvířat nebo používání megalitických útvarů ke kontaktu se zemřelými členy rodiny, nespatříte nikde jinde v Indonésii.

Gunung Inarie: Pokud během svých cest po Floresu navštívíte Bajawu, nemůžete si nevšimnout odevšad viditelného vrcholu vulkánu Gunung Inarie. Výstup na jeho vrchol je pouze pro dobrodružné povahy, ale vyhlídky z vrcholu jsou prostě famózní.

Ruteng: Okolí tohoto horského městečka obklopeného tropickými pralesy je nejlepší prozkoumat „po indonésku“ – na skútru. Unikátní rýžové terasy ve tvaru pavučiny nazvané Lingko Cara nebo nedávno objevená jeskyně Liang Bua se vzácnými kosterními pozůstatky malého humanoida přezdívaného Floreský hobit jsou pouze třešničkou na dortu této atraktivní oblasti.