Každou neděli vyrážejí lovci ze střední Sumatry se svými psy na tradiční lov škodné. Činí tak s železnou pravidelností už po několik staletí. Nikde jinde v jihovýchodní Asii nejsou psi člověku tak prospěšní jako právě tady, při honu na nenasytného škůdce zemědělců – divoké prase.
Na nezalesněném plácku v džungli za vesnicí postává skupinka dobře oblečených chlapíků. V kloboucích z amerického středozápadu vypadají jako reminiscence kovbojů z doby, kdy ještě Sever válčil s Jihem. Na korbách jejich terénních toyot mají přišroubované psí klece, ve kterých leží vedrem zmožení středně velcí pitbulteriéři. O kus dál si pochrochtává v bambusovém chlívku párek spokojených prasat.
Kdybych nevěděl, že právě stojím na oblíbeném tréninkovém poli pro honicí psy, nejspíš bych situaci otipoval na odpolední venčení místní zbohatlické smetánky.
Pes jako prestiž
„Tohle jsou mladí nevycválaní blbouni,“ říká mi Roy, majitel párku prasat, na adresu psů, které mezitím jejich majitelé vypustili z klecí a přivázali ke stromům. „Teprve až půjdou sami do džungle hledat opravdické divoké prase, teprve potom z nich možná něco bude. Sem si v podstatě jenom přicházejí očichat, jak takové prase smrdí, a samozřejmě se podívat na zkušenější psy, kteří už prase dokážou vystopovat. Jsou to všechno tak rok až rok a půl staří psi, kteří teprve sbírají zkušenosti.“
Chlupáči na první pohled moc bojovně nevypadají, ale všichni patří pod lovecká plemena. Zdejší sumaterský nebo jávský mladý pes stojí okolo 100 dolarů a většinou trvá asi rok, než je jakžtakž připraven na společný lov. Opravdu chytrý pes se ale během jednoho roku dokáže vypracovat ve velmi dobrého stopaře a jeho původní hodnota se tak může až zdesetinásobit. To už jsou na zdejší poměry velmi slušné peníze. „Málokdo ale takového chytrého psa prodává,“ vysvětluje Roy. „Obvykle si ho nechává pro pozdější chov jako šampiona a taky pro prestiž. Ego majitele je totiž přímo úměrné dovednostem psa, a když máš opravdu dobrého psa, rosteš zároveň i na společenském žebříčku.“
Trochu jiná liga jsou pitbulteriéři. Ti se pro primární stopování moc nepoužívají, protože nemají tak dobrý nos jako zdejší lovecká plemena. Vozí se hlavně ze zahraničí a malé štěně přijde nejmíň na 500 dolarů. Vycvičený zabiják s několika desítkami skolených prasat už pak má hodnotu okolo 2500 dolarů. Tak velkou sumu peněz si můžou dovolit za psa utratit jenom opravdoví boháči. „Dřív jsme s nimi nelovili, ale je pravda, že když se pitbul do prasete zakousne, už ho nepustí. Je to silný pes a takových je při lovu obzvlášť potřeba,“ líči mi Roy.
Odplata za škody
Rozčilené divoké prase je životu nebezpečné, zvlášť když stojí proti přesile desítek psů. Lovci radši téměř vždy stojí poblíž nějakého stromu, na který by v případě útočícího prasete rychle vyskočili. Rozlícené prase dokáže svými kly člověka smrtelně poranit a každý lov zaplatí několik psů životem. „Chytrému psu se to samozřejmě nestane, ten už má většinou dostatek zkušeností,“ říká smířlivě Roy.
„Spoustu mladých psů už nám prasata zabila. Těch psů je určitě škoda, ale my ta prasata lovit musíme,“ dodal. Neomalení všežravci prý žerou farmářům úrodu: rýži, kasavu, brambory. Navíc ohrožují jejich děti, které se kvůli nim bojí chodit přes les do školy. „Lovem následujeme starou animistickou tradici ještě z předmuslimského období a zároveň je to pro nás ohromná zábava a satisfakce za všechnu tu způsobenou škodu,“ zazubí se na mě bezelstně Roy.
Zahřívací kolečko
Tucet psů už se mezitím přichystal na první cvičné stopování s vycvičeným dovezeným čuníkem. Roy vytahuje prase z chlívku a vede ho na vodítku před rozdrážděné psy. Všichni se jako na povel rozštěkají. Roy prase pouští a to se okamžitě ztrácí v husté džungli. Vzápětí vypouští psy, kteří mizí v džungli. Kde jsou, tušíme jenom podle hlasitého štěkotu. Prase si mechanicky odběhlo svoje naučené kolečko a vrací se poslušně zpátky do bezpečí chlívku, pronásledované smečkou psů. Roy inkasuje za každého psa, který vyběhl na stopu, po dvou dolarech a jednoho z nich chválí.
„Tenhle je dobrej, vidíš? Má krev v puse. To znamená, že se možná zakousnul. Mrkneme se ještě na prase, jestli je o. k. – No jasně, vidíš, tady na zadní noze tu díru od zubu a krev kolem?“ směje se. „A tobě to nevadí?“ ptám se ho. „Vždyť je to tvoje prase.“ „Ne, nevadí, já jsem muslim a prase je pro nás haram, nečisté. Koneckonců ono se mu to stejně zahojí, je na to zvyklé.“
Puška jako tradice
Na skutečný nedělní hon se domlouvám s Ánem, bohatým Číňanem, který má ve městě obchod s elektrospotřebiči. Ráno ještě před rozedněním si sedám na korbu jeho nákladní toyoty, vmáčknutý mezi klece se psy a dvě ledničky, které po cestě ještě vyložíme u klientů.
„Byznys je byznys, byť v neděli,“ komentuje to stručně Án. Po krkolomné cestě džunglí přijíždíme na domluvené místo. Án mě představuje zdejší smetánce v bílých košilích. Působí uprostřed džungle trochu jako zjevení. Na špinavou práci hluboko v pralese si platí psovoda, a tak o čistotu svých košil nemusejí mít strach. Přišli se sem hlavně pobavit. Samotný lov je zajímá jen tehdy, když se zrovna jejich pitbul zakousne do divočáka jako první.
Lovci spolu se psy míří stezkou do hustého pralesa. Chystá se první rojnice, která po vrstevnici obtáčí kopec. Daftar je postarší šlachovitý lovec a přijel na motorce s další početnou skupinkou lovců. S dlouhou jednohlavňovou puškou pověšenou na zádech patří mezi uznávané tradiční lovce.
„To je Badia Balansa, což v řeči minangkabau znamená puška nabíjená zepředu. Není ale primárně určená k zabití prasete, od toho tu přece máme psy. Používá se pouze jako signál pro pitbulteriéry, že průzkumní psi prase vystopovali. Někdy jsou totiž stopaři i kilometry daleko a takový výstřel je slyšet odkudkoli. Jsou to dobré pušky. Klidně bych s ní mohl prase zastřelit, ale nedělám to. Prase je rychlé a mohl bych omylem trefit třeba psa. A tak tam namísto kulky dáváme už jenom zátku, aby nikoho nemohl náhodný výstřel poranit,“ říká Daftar. Pušky si podomácku vyráběli už dědové dnešních lovců, když vedli za války partyzánský odboj proti Japoncům.
Bývalý prezident Suharto se bál o separatistický odboj provincií natolik, že nařídil všechny možné zbraně sesbírat a znehodnotit. Mohli si je ponechat pouze lovci, protože šlo o součást jejich tradice. Musejí ale mít licenci na držení zbraně. Vláda tak získala přehled o každé pušce v zemi. Žádné excesy a případné problémy s úřady si tady nikdo z lovců nedovolí.
Lapen džunglí
V dálce štěkají průzkumní psi na znamení, že vystopovali první prase. Daftar se i s puškou rozbíhá do hustého podrostu a mizí mi z očí. Běžím za ním dolů z kopce a prodírám se neprostupným houštím. Ostnatá chapadla trnité palmy se mi zarývají do kůže. Když nakonec po kluzkém bahně sjedu do potůčku, který nebyl přes houštinu vidět, vzdávám se. Vedro, vlhko a malaričtí komáři ukrytí ve stínu si mě podávají. Džungle dokáže být krásná jako nevěsta v okouzlujícím zeleném hávu, ale drát se skrze ni mimo vyšlapané cesty je takřka nemožné. Vetřelcům ukazuje svoji pravou tvář: krutou, přísnou, nepřejícnou a trestající.
Ostrý výstřel prořízl stereotypní šumění stromů a kolem mě se prohnala suita bílých fleků. Vypuštění pitbulteriéři vyrazili splnit svůj úkol. Zůstávám osamocen spolu s ostatními psovody, kteří mě zasvěcují do tajností lovu. „Musíme zůstat tam, kde psa vypustíme, aby věděl, kam se má vrátit. Jinak by se mohl ztratit. Spolu s námi loví v okolních kopcích ještě další skupinky lovců a psi se tak můžou velice snadno pomíchat. Vždycky se ale po svojí pachové stopě dokážou vrátit zpátky, proto stojíme na místě a čekáme. Když pak psi prase v džungli zabijí, poslouží jim jako potrava a odměna za vynaložený souboj.“
Držet a nepustit
Chystá se druhý zátah. Tentokrát se husím pochodem přesouváme na protější kopec. Než se vytvoří standardní rojnice, psi vepředu už hlásí další prase. U ucha mi zaburácí výstřel a na dohled lesního palouku se mihne divoké prase pronásledované smečkou psů. Pitbulteriér jménem Pito (identifikoval jsem jej podle vytetovaného nápisu) se zakousl praseti přímo do rypáku a povalil ho na zem. Ostatní psi na něj naskáčou jako kobylky. Než k nim doběhnu, je prase mrtvé a psi trhají maso z ještě teplého těla. U kořisti okamžitě zavládla tvrdá hierarchie smečky. Silní jedí první a ostatní čekají, až na ně něco zbude. Zakousnutí pitbulteriéři dál pevně drží, přestože je prase již dávno mrtvé.
Držet a nepustit. Pitbulové zrychleně oddechují a s mordou plnou prasečí krve vrčí na slabší psy. Divadlo smrti uprostřed divočiny. Šelmy se přišly napást. Uhasit loveckou vášeň.
Lov za každou cenu
V dálce slyším další Daftarův výstřel a je mi jasné, že musíme nechat prase prasetem. Psi i s lovci okamžitě mizí zpátky do lesa. Pokud nechci zůstat ztracený a sám v džungli, musím hned za nimi. Adrenalin z lovu mi vyhání únavu z těla. Vodu už nemám. Chemickou sterilizaci také ne. K čertu s ní. Přijímám láhev jednoho z lovců. Ještě netuším, že večer kvůli ní zašpiním několikrát hotelový záchodek. Lovci křičí jako šílení. Další prase, další zátah, další kopec…
Odpoledne leží na pomyslném výřadu celkem pět skolených prasat. Úspěšný lov. Dva ze psů bohužel útok prasete nepřežili a čtyři další jsou lehce poranění. Mezi nimi i Ánův pitbulteriér. „Neboj se, já si ho zase pěkně vykurýruju,“ komentuje to Án, když vidí můj starostlivý výraz. „Naše čínská medicína dokáže zázraky. Funguje totiž stejně dobře na lidi i na psy. Chodím lovit přes patnáct let a několik psů už mi takhle zemřelo. Ale ti měli mnohem horší zranění. Dnešní lov za těch pár šrámů určitě stál. Každý lov za to stojí.“
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2014.
