Tibetské usedlosti v indických horách nabízejí pohled do života uprchlíků, kteří udržují tibetskou kulturu živou i v emigraci.
Příběh Lobsang poslouchám na pokračování. Vždy, když si sednu v kavárničce a obchůdku, kde mladá Tibeťanka pracuje, svěří se s částí své cesty z vesnice v rurální oblasti Tibetu přes Nepál do Indie. Rodiče jí řekli, že půjde do Lhasy studovat. Sbalili jí věci a posadili ji do autobusu. Netušila, že matku a otce vidí naposledy. Ve Lhase přestoupila do auta k cizí ženě, až po dvou dnech na cestě pochopila, že studium bylo jen záminkou. „Žena mi prozradila, že cestujeme do Indie. Rodiče pro mě chtěli lepší budoucnost,“ říká Lobsang, když mi servíruje indickou kávu u boční uličky v McLeod Gandž u Dharamsály, kam tisíce Tibeťanů následovaly tibetského duchovního vůdce, 14. dalajlamu. Příběhy podobné tomu, který se mnou sdílí Lobsang, zde servírují ke kávě nebo k indickému či tibetskému čaji běžně. Dharamsála však není jediným místem v Indii, kam Tibeťané utekli před čínskou okupací. V šedesátých a sedmdesátých letech vznikly napříč Indií desítky takzvaných tibetských usedlostí. Mnoho jich je především v jihoindických státech. Já jsem se však kromě dobře známé Dharamsály vydala do malých tibetských usedlostí v horách Západního Bengálska a státu Sikkim.
Svépomocně
V Dardžilingu jsem neplánovaně již tři dny. Čekám na povolení navštívit pohraniční stát Sikkim. V kanceláři, která vydává povolení, ve středu nikdo nebyl, jelikož byl den před volbami. Ve čtvrtek jsem zde nikoho nepotkala, protože byly volby. A v pátek byl Velký pátek. Indie je jinak většinově samozřejmě hinduistická. V ulicích Dardžilingu se mísí především bengálská a nepálská populace, většina se hlásí k hinduismu. Dle posledního sčítání obyvatel z roku 2011 křesťané netvoří ani deset procent. Buddhistů je víc, kolem jedenácti. Část z nich žije v místním Tibetském svépomocném uprchlickém centru: Tibetan Self-Help Refugee Center.
Usedlost, která začínala se čtyřmi uprchlíky, je dnes domovem pro více než sto tibetských rodin. Nachází se na jakési pomyslné hranici rušného města a tichých čajových plantáží, kterými je Dardžiling proslulý. Komplex několika budov z betonu a ze dřeva natřeného na červeno nebo na zeleno lemuje ostrá zatáčka silnice. Tibeťané zde mají výhledy na čajové keře a klikatící se cesty mezi nimi. Po vstupu mezi budovy přes bránu s tradičním symbolem žluté dharmačakry se ocitám na basketbalovém hřišti, kolem něhož jsou dílny, ubytovna a obchůdek.
Žádané zboží a vlastní byznys
Za basketbalovým míčem zde běhá několik dětí v různém věku. Je téměř poledne, horské slunce pálí na kůži, mládež se chrání dlouhými rukávy. Kromě zvuku míče bouchajícího o zem je zde ticho. Téměř jako by v usedlosti nikdo nežil. Značnou část zdejších obyvatel tvoří senioři. Klid a ticho také odrážejí pracovitost místních uprchlíků. Mnoho jich nacházím v dílnách.
Dědečkové a babičky, ale i lidé v nižším věku zde v tichu tkají koberce z vlny, vyrábějí dřevěný nábytek, modlitební kola a další výrobky reprezentující tibetskou kulturu. Dle webové stránky této tibetské komunity putují jejich výrobky do 36 zemí světa. Na dodávku objednaného koberce se čeká i rok. Zakladatelé usedlosti chtěli docílit, aby uprchlíci nevyužívali jen pomoc zvenku, ale aby našli způsob, jak si mohou pomoci sami. V místních dílnách prošlo tréninkem v různých řemeslech již kolem dvou tisíc uprchlíků. Více než polovina z nich si později založila vlastní byznys.
Precizní práce vyžaduje soustředění. Některé ženy pomalu namotávají na kola ovčí vlnu z Ladáku, jiné tkají. Muži ve vedlejší dílně vyřezávají ze dřeva nábytek, v další sedí za šicím strojem. Centrum žije z toho, co prodá. Jeho fungování v průběhu času také podpořily různé organizace a charity i jednotlivci. Tibetští obyvatelé zde mají zdarma jídlo, přístup do školy i ošetření na místní tibetské klinice. Doktoři v ní jsou zde nejenom pro uprchlíky, ale také pro obyvatele z Dardžilingu.
Izolace, nebo integrace?
Všude na zdech visí výroky 14. dalajlamy. Třeba o tom, že se tak moc bojíme smrti, že zapomínáme žít teď, v přítomnosti. Další o paradoxech dnešní doby: cestujeme na Měsíc, ale je pro nás těžké oslovit souseda přes ulici. Tyto dva si zapisuji do deníku. Přidám k nim poznámku, že Tibeťané vedou spokojený život, ale tvrdí, že zde nejsou zcela doma a nikdy nebudou.
Pozice Tibeťanů v Indii je od začátku nelichotivá, jelikož Indie nikdy nepodepsala ženevskou Úmluvu o uprchlících, takže neposkytuje azyl těm, kteří do země utekli. Pro tibetskou populaci v Indii to znamená, že bez ohledu na to, jak dlouho v zemi žije, status, který má, ji diskriminuje třeba v přístupu do škol i zaměstnání. Pro obyvatele usedlostí je nelehké najít práci mimo komunity. Tibeťané nemohou oficiálně pracovat ve veřejném sektoru nebo třeba podnikat.
Mladší generace, které se v Indii narodily, mají jinou pozici a více možností. Mnoho Tibeťanů však váhá přijmout indické občanství. Očekávají totiž, že se ještě někdy podívají do Tibetu. Někteří Tibeťané tvrdí, že by se jejich krajani měli do indické společnosti více integrovat. Tsering, kterého jsem potkala v Dharamsále, si zase myslí, že „integrace již není nutná, jelikož dalajlama před časem vyhlásil, že Tibeťané jsou součástí kosmopolitního, globálního světa“. Mnoho Tibeťanů však žije v usedlostech poměrně izolovaně.
Buddhistický klid
Hill Side, tak se nazývá část Dardžilingu, která patří Tibetskému svépomocnému uprchlickému centru. Pro Tibeťany je výjimečná, jelikož právě sem se uchýlil předcházející dalajlama, když utekl do exilu mezi lety 1910–1912. Původní dům, ve kterém žil, již nestojí. Kromě dílen a nemocnice je zde však i škola a buddhistický chrám s klášterem. Procházím k němu podél ubytoven. U zdi mezi zelenými dřevěnými dveřmi a okenicemi stejné barvy stojí umývadla, nádobí a kbelíky. Úzký chodník k chrámu lemují modlitební kola: když je roztočíte, podle tibetského buddhismu simulujete odříkání manter, svatých textů. U chrámu maluje tibetský sochař ruku nové Buddhovy sochy v pozici vitarkamudra, jež reprezentuje diskuzi a přenos Buddhova učení.
Buddhismus je pro Tibeťany životní filozofie a integrální součást jejich kultury. Drží je pohromadě i za hranicemi. Když Tibeťané tvrdí, že chtějí zachovat svoji kulturu, mnoho jich má na mysli právě buddhismus. Dominantní tibetské náboženství ovšem Číňané na území Tibetu potlačují od povstání v Lhase v roce 1959.
Deštivá Ravangla
„Když jsi dobrý k ostatním, jsi šťastnějším člověkem,“ myslí si Lobsang, jehož potkávám již v jiné tibetské usedlosti v indickém státě Sikkim, ve městě Ravangla. Na razítko jsem nakonec čekala pět dní a po týdenním trekování je Ravangla mou poslední zastávkou v nejméně osídleném státě Indie. Je také zastávkou pořádně deštivou.
Městečko je rušné. Prochází přes ně státní dálnice, která spojuje města Pelling a hlavní město Sikkimu Gángtók. Turisté sem jezdí za treky – začíná tu trek do přírodní rezervace Meanama – a také na obhlídku místního Buddhova parku. Čtyřicetimetrovou sochu Buddhy z mědi vysvětil sám 14. dalajlama. Nedaleko parku je klíčový klášter tibetského buddhismu Ralang. Společenský život v Ravangle se odehrává především na ulici s hotely a restauracemi i kolem místního tržiště. Od něho je to k tibetské komunitě asi kilometr.
„Proč nás Číňané nenechají na pokoji? Vždyť můžeme žít vedle sebe. Všichni lidé jsou přece stejní,“ zamýšlí se Lobsang. Utekl z Tibetu s rodiči, když čínští vojáci vtrhli do jeho vesnice a začali v ní zabíjet. „Putovali jsme jenom v noci, přes den jsme se ukrývali v džungli,“ vzpomíná nad šálkem indického čaje. Zastává funkci hlavního kancléře tibetské usedlosti Kuphenling. Každá usedlost má svého vedoucího napojeného na tibetskou centrální vládu neboli exilovou vládu v Dharamsále. Na rozdíl od usedlosti v Dardžilingu, zde se tibetská komunita usídlila až v druhé polovině 70. let a dnes je domovem téměř 1200 Tibeťanů. Celá Ravangla měla dle sečtení v roce 2011 kolem 2200 lidí.
Většina Tibeťanů zde již nejsou uprchlíci, Tibet nikdy neviděli, občanství mají indické. Když se vyptávám, kým se cítí být, odpověď je jasná – Tibeťané. „Žijeme zde všichni společně, abychom zachovali naši kulturu,“ vysvětluje Lobsang. Za okny jeho kanceláře se procházejí ženy v tradičních tibetských tkaných dlouhých sukních. V usedlosti jsou dva buddhistické kláštery. V tibetské škole se děti učí v tibetštině a jedí tibetská jídla. Na místní klinice vás obslouží tibetská lékařka.
Medicína
Otevřené dveře do zdravotnického centra zvou k návštěvě. Je to poprvé, co vidím v policích skleněné nádoby a v nich kuličky různých velikostí a odstínů hnědé. „Medicína na přírodní a minerální bázi,“ prozradí mi lékárnice. Až během návštěvy Dharamsály později se dozvídám, že Tibeťané vyrábějí více než 170 bylinných přípravků ze stovek rostlin a minerálů. Každé léčivo obsahuje minimálně tři různé složky, většina jich má kolem dvaceti. Kombinace ingrediencí je tajemstvím, které znají jen lékaři a studenti Institutu tibetské medicíny a astrovědy, Men-Tsee-Khang. Kuličky zde zpracovávají sušením, drcením, stlačováním nebo z nich dělají prášek. „U přípravy se odříkávají buddhistické mantry,“ prozradí mi mniška Tenzin Lhadon, tehdy osobní lékařka 14. dalajlamy z kliniky v McLeod Gandž.
Zpátky v Ravangle mě lékárnice upozorní, že pokud chci nějaké bylinky, nejdřív musím k doktorce. Neprotestuji. Zavede mě do vedlejší místnosti, kde sedí u stolu žena v mém věku. Na stole je jen pár papírů a vedle něj váha. Žádné nástroje, přístroje ani počítač. Pema se představí a pak mě chytí třemi prsty za zápěstí. „Máš problémy, které souvisejí s krví?“ zeptá se po pár sekundách. Má pravdu. Drží mě za obě zápěstí deset minut a otázkami si ověřuje, jestli jí moje tělo podává správné informace o mém zdraví. Sledování pulzu je v tibetské medicíně hlavní diagnostická metoda. Kromě toho se lékaři řídí odpověďmi pacienta na otázky o životním stylu, především o stravování, a pak taky kontrolou moči. Vyšetřovací metody i ostatní tajemství teorie a praxe tibetské medicíny popisuje kniha čtyř medických tanter, v tibetštině rGyud-Bzhi. Tibeťané v ní shrnuli své vědění ještě v sedmém století.
Když Pema stanoví diagnózu, otevře knihu pacientů a zapíše do ní moje jméno a zemi, ze které pocházím. Recept na medicínu vypíše v tibetštině. „Léčení může potrvat i několik měsíců, jelikož bylinky působí pomaleji,“ upozorní mě. „Máme zde i astrologa, kdybys měla zájem,“ dodá. Tibetská medicína je úzce propojená i s astrologií. Odcházím s pytlíkem bylinkových kuliček na měsíc užívání.
„Tibetská medicína je úzce spojena s buddhismem. Nemusíte ale být buddhistou či věřit mantrám, aby vám pomohla. Jsou to bylinky, ty pomáhají bez ohledu na náboženství,“ míní Ješi Dordže z kliniky v McLeod Gandž. Také zdůrazňuje, že důležitější než bylinky je správné stravování a životní styl. „Příliš mnoho oleje, cukru i neustálé spěchání, alergie, deprese – to jsou důvody, které sem přivádějí lidi ze Západu,“ říká.
Za konzultaci i medicínu jsem v Ravangle zaplatila asi stovku. „Zdravotnické centrum zde má sociální charakter, ale centra ve velkých městech fungují na komerční bázi,“ vysvětlí mi lékárnice.
Tibetské vlajky se zatřepotají ve větru. Minu místní dílnu na výrobu koberců i poslední dům tibetské usedlosti. Za mnou zůstává buddhistický klid, přede mnou se pomalu, ale jistě opět rýsuje rušné indické město. Dva odlišné světy, jež již desítky let koexistují. Více, nebo spíš méně propojeně...
Stále cizinci
Když v roce 1959 utekl 14. dalajlama do Indie, následovaly jej desítky tisíc Tibeťanů. Dle webu tibetské exilové vlády je dnes v Indii, Nepálu a Bhútánu celkem 46 tibetských usedlostí. Většina tibetských uprchlíků se usídlila v Indii, především kolem Dharamsály v Himálaji a na jihu Indie. Indická vláda darovala Tibeťanům pozemky, nikdy je však neuznala za uprchlíky. Místo toho jsou v zemi označovaní jako „cizinci“. Zajímavostí je, že mezi lety 2011 a 2019 klesl počet Tibeťanů v Indii o 44 procent. Důvodem je i fakt, že z jejich pozice cizinců vyplývají omezení při hledání práce nebo při studiu na vysokých školách.
Tibetská medicína
Tibetští lékaři a astrologové žijící v Indii se vzdělávají v Institutu tibetské medicíny a astrovědy v Dharamsále. Zde se také vyrábí velké množství bylinných přípravků. Podle Institutu patří tibetská medicína k nejstarším medicínským tradicím ve světě. Pamatuje třeba aplikaci zbytků ječmene z tibetského piva na snížení otoků nebo použití rozpuštěného másla na zastavení krvácení.
