Točité schodiště bývalého Klubu Dzeržinského v areálu Městečka čekistů, dnes Sverdlovské oblastní vlastivědné muzeum. Schodiště klubu je jedním z mála dochovaných interiérů sovětské konstruktivistické architektury. Strop nad schodištěm zdobí pentagram ve tvaru pěticípé hvězdy a schodiště vede navzdory nepsaným architektonickým pravidlům proti směru hodinových ručiček. Bohužel ostatní interiéry klubu byly zničeny při poslední rekonstrukci budovy pro potřeby muzea v 90. letech minulého století. Mimo jiné bylo nenávratně ztraceno konstruktivistické kino s unikátní dřevěnou výzdobou.

Točité schodiště bývalého Klubu Dzeržinského v areálu Městečka čekistů, dnes Sverdlovské oblastní vlastivědné muzeum. Schodiště klubu je jedním z mála dochovaných interiérů sovětské konstruktivistické architektury. Strop nad schodištěm zdobí pentagram ve tvaru pěticípé hvězdy a schodiště vede navzdory nepsaným architektonickým pravidlům proti směru hodinových ručiček. Bohužel ostatní interiéry klubu byly zničeny při poslední rekonstrukci budovy pro potřeby muzea v 90. letech minulého století. Mimo jiné bylo nenávratně ztraceno konstruktivistické kino s unikátní dřevěnou výzdobou. Zdroj: Vladimir Pomortzeff

Pohled na historicke centrum Jekatěrinburgu z vyhlídky na střeše mrakodrapu Antěj. Pouze na tomto panoramatu okolí Městské vodní nádrže je vidět hned osm památek sovětské konstruktivistické architektury. Na snímku jsou zachyceny První dům městského sovětu, Dům komunikací (dnes Hlavní pošta) a budova Uralsnabtorga (Uralská zásobovací obchodní společnost) na Leninově třídě, dále Dům tělesné výchovy (dnes sportovní areál Dynamo) a obytná budova Unichima (Uralský výzkumný ústav chemie) na nábřeží Městské vodní nádrže, posléze budova Uralsnabsbyta (Uralská zásobovací odbytná společnost, dnes Uralská akademie architektury a umění) v ulici Karla Liebknechta a konečně Dům starých bolševiků a rezidenční komplex NKVD, známý jako Dům čekistů, v ulici 8. března.
Děti hrají lední hokej na vnitřním nádvoří Městečka čekistů (Čeka – předchůdce tajné policie, NKVD). V pozadí stojí bývalá ubytovna pro mladé rodiny důstojníků NKVD, dnes hotel Iseť. Městská legenda tvrdí, že pod hokejovým hřištěm je tajná střelnice, kde se v době stalinského teroru konaly popravy obyvatelů Městečka čekistů. Teorie o neznámých podzemních prostorech se nepřímo potvrzuje tím, že všechny komunikace z nějakého důvodu hokejové hřiště obcházejí stranou. Pozoruhodným faktem také je, že hlavní architekt Městečka čekistů Ivan Antonov ještě před ukončením stavby utekl do Finska.
Takzvaný dům „Šnek“, bývalá mateřská školka v areálu Městečka spravedlnosti. Jedna z nejzajímavějších a zároveň jedna z mála známých památek sovětské konstruktivistické architektury se pečlivě schovává před zvědavýma očima mezi garážemi místních obyvatel a plotem městské věznice.
Konstruktivistická vodárenská věž závodu Uralmaš, známější jako Bílá věž, na sídlišti Uralmaš. Soutěž o stavbu vodárenské věže vyhrál 25letý absolvent Sibiřského technologického institutu Moisej Rejšer. Mladý architekt ve svém návrhu předvedl naprosto průlomový přistup k architektonickému řešení technické stavby, kdy forma byla zcela podřízena funkci stavby. Vodárenská věž byla postavena v roce 1929, ve stejném roce Ludwig Mies van der Rohe ukončil stavbu slavné vily Tugendhat v Brně. V okamžiku ukončení stavby byla vodní nádrž věže závodu Uralmaš největší na světě. Postupem času se Bílá věž stala jedním ze symbolů města a jedním z nejznámějších příkladů sovětské konstruktivistické architektury. Bohužel technická památka světového významu je již několik let opuštěná.
Dům tělesné výchovy, nyní sportovní areál Dynamo. Budova připomínající oceánskou loď s pozorovací věží na střeše byla postavena v letech 1931 až 1934 podle projektu Veniamina Sokolova, jednoho z nejznámějších reprezentantů architektonické avantgardy v Jekatěrinburgu. V 80. letech minulého století sovětské úřady plánovaly unikátní stavbu zbourat, aby se uvolnil prostor pro památník obětem druhé světové války. Místní obyvatelé se ale proti demolici jednoho ze symbolů města vzbouřili. Dnes prožívá kulturní památka vlastněná ministerstvem vnitra opět těžké časy. Většina interiérů přišla vniveč v průběhu četných rekonstrukcí (často například výměna původních dřevěných oken za plastové rámy). Každé patro budovy kulturní památky tak dnes má okna různých barev a tvarů.
11
Fotogalerie

Fotoreportáž Vladimira Pomortzeffa: Ztratí Jekatěrinburg svou tvář?

Ruský Jekatěrinburg se může pyšnit asi 140 stavbami v sovětském stylu konstruktivismu. Tolik jich nenajdete nikde jinde na světě. Unikátní architektonický soubor, který by mohl přilákat davy obdivovatelů, však ohrožuje bezohledný přístup developerů i radnice.

Budoucnost jedinečného architektonického celku je velmi nejistá. Město je nechvalně známé pro svůj téměř barbarský přístup k architektonickému dědictví. Stavební boom posledních desetiletí téměř zdevastoval památky tradiční ruské dřevěné architektury ve městě a v současné době developeři za mlčenlivého souhlasu městského úřadu ničí zbytky posledních dochovaných kamenných domů z 19. století. Konstruktivistické stavby jsou další na řadě. Jedinečný soubor sovětské konstruktivistické architektury už dokonce utrpěl první ztráty.

Sovětský konstruktivismus

První desetiletí minulého století představují v dějinách Ruska velmi krátké období, kdy v zemi rozdrcené válkou a revolucí vznikala umělecká hnutí, která svým významem zdaleka přesahovala hranice státu. Ruské avantgardní hnutí té doby na dlouhá léta ovlivnilo vývoj výtvarného umění v celém světě. Malíři Kazimír Malevič a Vasilij Kandinskij jsou uznávaní průkopníci světového abstraktního umění. Avantgardní fotografie a fotokoláže Alexandra Rodčenka otevřely zcela novou kapitolu v dějinách světové fotografie.

Stejný nebo i větší význam měla i sovětská konstruktivistická architektura – její příklady jsou dnes v každé učebnici architektury 20. století. Sovětský pavilon na Mezinárodní výstavě dekorativního a průmyslového moderního umění v Paříži v roce 1925 podle návrhu architekta Konstantina Melnikova doslova nadchl publikum. Šlo o jeden z vůbec prvních kroků k modernímu pojmu architektury a vytvoření základu mezinárodního architektonického slohu známého v Evropě pod názvem funkcionalismus a v Rusku jako konstruktivismus.

Pro srovnání: Ludwig Mies van der Rohe navrhl slavnou vilu Tugendhat v Brně až o tři roky později, kdy v Moskvě stálo už několik desítek konstruktivis­tických staveb Konstantina Melnikova a dalších architektů. V tomto krátkém období ruská architektura nejen šla ruku v ruce se světovou architekturou, ale dokonce ji předbíhala a nastavovala trendy v celosvětovém měřítku. Bohužel to vše skončilo na konci 30. let, kdy se novým oficiálním architektonickým slohem Sovětského svazu stal přepychový stalinský neoklasicismus.

Město svaté Kateřiny

Město Jekatěrinburg bylo založeno v roce 1723 za vlády cara Petra Velikého. Název dostalo po svaté Kateřině na počest druhé manželky Petra Velikého a pozdější carevny Kateřiny I. V době ruské občanské války byl do města internován poslední ruský car Mikuláš II. a v červenci roku 1918 zde byl v suterénu domu inženýra Ipaťjeva zavražděn s celou rodinou včetně dětí.

O týden později Jekatěrinburg obsadily jednotky československých legií v čele s budoucím generálem československé armády Sergejem Vojcechovským. Pro carovu rodinu však už bylo pozdě. V roce 1924 byl Jekatěrinburg přejmenován na Sverdlovsk na počest bolševického vůdce Jakova Sverdlova. Ve 30. letech minulého století ve městě působila početná skupina vynikajících konstruktivis­tických architektů, kteří dostali možnost zde realizovat své nejambicióznější architektonické návrhy. Původní název se městu vrátil v roce 1991.

Světoví konkurenti

Jen dvě města na světě se mohou pochlubit stejnou koncentrací památek moderní architektury 20. století jako Jekatěrinburg. První je Čandígarh na severu Indie postavený na zelené louce v 50. letech minulého století podle návrhu slavného francouzského architekta Le Corbusiera. Druhé je brazilské hlavní město Brasília vybudované o deset let později uprostřed džungle podle návrhu Oscara Niemeyera.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2013.