nahoru

Ferganská kotlina: úrodné srdce Střední Asie

Michal Muška 13. září 2022 • 06:20
Ferganská kotlina: úrodné srdce Střední Asie
foto: Michal Muška

Úrodná, etnicky pestrá a nezatížená turismem – taková je oblast Ferganské kotliny. Vydejme se do její uzbecké části, kde je cestovatel vlídně vítán a může zde okusit autentickou atmosféru Střední Asie.

„Peníze nechci, jsi mým hostem v mé zemi!“ Ališer odmítá mou spíše zdvořilostní nabídku několika málo uzbeckých sumů jako poděkování za šálek zeleného čaje, na který mě jako náhodného kolemjdoucího před pár minutami pozval. „Bude mi stačit, když doma v Československu povíš, jak se k tobě lidé v Kokandu chovali,“ dodal vzápětí lámanou ruštinou Uzbek středního věku v typické muslimské pokrývce hlavy.

Právě v Kokandu, kdysi hlavním městě Kokandského chanátu a významném náboženském středisku oblasti Ferganské kotliny, trávím rozpálené zářijové ráno a čekám, až můj spolucestovatel uspokojí svůj fotografický apetit v nedaleké hlavní městské mešitě. Nejedná se přitom o jednu z řady uzbeckých mešit, nýbrž o skutečný architektonický klenot východního Uzbekistánu. Mešitu nechal v centru Kokandu postavit Umar Chán v roce 1812 a kromě 22 metrů vysokého minaretu, umístěného netradičně uprostřed půdorysu mešity, zaujme především téměř stovkou dřevěných sloupů přivezených z Indie. Ty jsou zdobeny pestrými barvami, především na nich však vynikne krásné řezbářství – tolik typický prvek místní architektury.

Malý počet turistů

Stejný architektonický prvek koneckonců pozorujeme i na vůbec nejznámější stavbě v regionu. Chánův palác se nachází pouze několik stovek metrů od zmiňované mešity, a přestože se dovnitř přes zamčené masivní vstupní dveře nedostaneme, povedený exteriér paláce za obhlídku jednoznačně stojí. Během fotografování paláce mě několikrát vyruší zástupci mladé uzbecké generace, aby si s cizincem procvičili angličtinu. Už po několika málo slovech se však stejně dostáváme k ruštině, která je v Uzbekistánu z logických důvodů stále preferovaným světovým jazykem.

Snaze místních mladíků využít příležitosti popovídat si s turistou se však nedivím. Ačkoliv se v roce 2016 po smrti tvrdou rukou vládnoucího prezidenta Karimova Uzbekistán výrazně otevřel turistům z celého světa, oblasti Ferganské kotliny se raketový nástup turismu v zemi prakticky nedotýká. Úrodná oblast na východě země leží od hlavního města Taškentu opačným směrem než nejznámější perly uzbecké části Hedvábné stezky (Samarkand, Buchara či Chiva), navíc se netěší příliš dobré pověsti. Zdejší města se v minulosti stala opakovaně terčem útoků radikálních islamistů, kteří zde v hustě obydlené oblasti obklíčené složitě vedenými hranicemi s Kyrgyzstánem a Tádžikistánem našli útočiště. Ferganská kotlina dodnes platí za nejkonzervativnější region celé Střední Asie, silný uzbecký režim se však s islamisty dokázal vypořádat a oblasti se naštěstí už několik let podobné incidenty vyhýbají.

Pohostinnost Kokandu

Samotný Kokand však vedle nedalekých velkoměst působí spíše lehce provinčním dojmem, jak místní sami říkají. I já sám v něm pociťuji uvolněnější atmosféru, jako kdyby zde čas plynul o něco pomaleji. Nejen kvůli barvám Chánova paláce si zde připadám trochu jako v Íránu, tolik proslulém svými pohostinnými obyvateli. I zde se k nám místní chovají nadmíru hezky a činí tak náš pobyt ve městě velmi příjemným. Po prohlídce další nedaleké mešity Norbutabiy, kde nás zaujme také nenápadné, avšak architektonicky zajímavé mauzoleum Modarího Chána, si vybíráme jednu z typických místních venkovních restaurací, abychom si vychutnali šálek zde oblíbeného zeleného čaje. K večeři si po náročném dni objednáváme polévku, které jsou zde taktéž velmi populární, a chybět samozřejmě nemůže tradiční šašlik, druh kebabu oblíbený zejména ve státech bývalého Sovětského svazu. Ke všemu se přikusuje čerstvý chléb, který má v jednotlivých uzbeckých regionech rozdílný tvar. Ten z Ferganské kotliny nakonec zpětně vyhodnocujeme jako nejchutnější, ačkoliv základním předpokladem kvality pečiva je samozřejmě vždy jeho čerstvost, která se místo od místa liší.

Tržiště v Namanganu

Zhruba sto kilometrů severovýchodním směrem vzdálený Namangan působí už odlišným dojmem. Aby také ne, jedná se s více než půlmilionem obyvatel o druhé největší město celého Uzbekistánu. Namangan, jenž má i díky svým kontroverzním mešitám s vazbami na wahhábisty pověst vůbec nejkonzervativnějšího města v oblasti, návštěvníky nenadchne památkami. O místním tržišti se však říká, že patří k nejživějším v zemi, a jelikož na bazaru v Namanganu trávíme nakonec skoro polovinu horké soboty, nezbývá než tuto reputaci jednoznačně potvrdit. Tradičních bazarů během tří týdnů v Uzbekistánu navštívíme celou řadu, nikde nám ale není s místními tak příjemně jako zde, v Namanganu. Jednotlivé stánky tu určitě nejsou tak hezké jako třeba na obřím tržišti v Taškentu, zájem o turisty je tu ale upřímného a zvídavého rázu, nikoliv pouze toho klasického obchodního s vidinou vyššího zisku na dezorientovaném turistovi.

Většina stánkařů nás automaticky považuje za Rusy, o to překvapenější místní jsou, když na pozdrav zareagujeme uzbecky, nikoliv rusky. Překvapivá je pro mnoho z nich i zpráva o rozdělení Československa, mnoho Uzbeků nás stále považuje za spřátelenou zemi z dob studené války. Politika zde však na ulici rozhodně není téma číslo jedna, což jistě souvisí i s rozsáhlými represemi vedenými proti jakékoli opozici, které místní režim v posledních letech teprve pomalým tempem opatrně zmírňuje. Uzbeci se tak raději baví o našich slavných fotbalistech, česko-uzbeckém profesionálním bojovníkovi ve smíšených bojových uměních Machmudu Muradovovi, nebo dokonce o oblibě ledního hokeje v našich končinách. Vzhledem k naší značně omezené znalosti ruského jazyka – a s výjimkou několika naučených slovíček zcela nulové znalosti toho uzbeckého – se jedná spíše o krátké dialogy, jejich součástí je však se železnou pravidelností úsměv na rtech a v mnoha případech také nějaký drobný dar typu sušeného ovoce, různých druhů oříšků nebo třeba medu.

Úrodná oblast mezi řekami

Navzdory suchému klimatu patří Ferganská kotlina k nejúrodnějším oblastem Střední Asie, za což vděčí zejména řekám Naryn a Karadarja, které se do sebe u Namanganu vlévají a vzniká tak nejdelší středoasijská řeka Syrdarja, poskytující zde dostatek vláhy potřebné pro zavlažování. Z tohoto důvodu má tohle údolí historicky klíčový význam i pro okolní oblasti. Začátkem minulého století, když bylo potřeba v Sovětském svazu vytyčit hranice jednotlivých socialistických republik, se štěstí usmálo na Uzbekistán – právě nejlidnatější středoasijské republice byla přidělena drtivá většina úrodné Ferganské kotliny, ačkoliv z etnického hlediska to zdaleka tak jednoznačné nebylo. I tato skutečnost se stala zárodkem četných sporů mezi nástupnickými republikami ve Střední Asii, které doposud nejsou zcela vyřešeny. Dnes přitom žije v uzbecké části Ferganské kotliny zhruba třetina obyvatel této pětatřicetimilionové země a na rozloze necelé třetiny České republiky (celý Uzbekistán je přitom téměř šestkrát větší než naše země) se nachází hned polovina z desítky největších uzbeckých měst.

Úrodnost oblasti je každopádně dobře vidět i na zmiňovaném tržišti v Namanganu. Stánky místních obchodníků oplývají ovocem a zeleninou nádherných tvarů i chutí, vzhledem k absenci chemického ošetření se zejména v případě ovoce nevyplácí s konzumací příliš otálet. Méně pak asi cestovatele nadchne uzbecká kuchyně, skládající se především z mastných a masitých pokrmů, které se po několika dnech pobytu v zemi začnou člověku zajídat. I tyto typické pokrmy si můžete na tržišti dopřát, nakoupit zde koneckonců můžete téměř cokoliv, co vás napadne. Že je místní bazar svým způsobem takovým městem ve městě, dokládá i zachovalá medresa, tradiční islámská náboženská škola, která je do samotného tržiště vkusně zakomponována.

Hedvábí z Margilanu

Následující den navštěvujeme docela odlišné tržiště, které je ovšem věhlasnější. Vděčí za to místní produkci hedvábí a nachází se v Margilanu, téměř čtvrtmilionovém městě, jež prakticky navazuje na sousední moderní město Fergana. V Margilanu se nedaleko bazaru nachází dnes již spíše výjimečná záležitost v podobě továrny Yodgorlik, v níž se hedvábí stále ještě zpracovává ručně. My však míříme rovnou na zmiňované tržiště, které v neděli dopoledne hýří barvami různých látek, koberců a dalších výrobků z hedvábí i jiných materiálů. Na tržišti se občas vyplatí mít poněkud ostřejší lokty, davy místních chvílemi vytvářejí nemilosrdné tlačenice, v Uzbekistánu se navíc příliš nenosí nějaké dávání přednosti v průchodu. Cestu si kolikrát musíte zkrátka prorazit sami, výjimkou jsou snad jen staří lidé, kteří se zde těší viditelnému respektu, jak ostatně bývá v islámských zemích zvykem.

I v takovém labyrintu se však dají nalézt klidnější zákoutí, kde si můžeme v relativním klidu popovídat s místními. Ti se navíc do konverzace se zájmem a ochotou pouštějí většinou sami, což je do značné míry rozdíl mezi Ferganskou kotlinou a známějšími městy ve středu a na západě země. Svou roli jistě sehrává i stále probíhající pandemie, během pěti dní strávených v této části Uzbekistánu na turistu nenarazíme ani jednou. Samotní Uzbeci dokážou být velice bezprostřední, v rušných uličkách bazarů to platí dvojnásob. Na poměry muslimské země se to poměrně neobvykle dá říct i o ženách, zejména ty starší se vyžívají v legračních narážkách na dva mladé Evropany, především na téma možnosti sňatku s jejich o poznání stydlivějšími dcerami. Cizinec je v každodenním stereotypu bazarového dění zkrátka vítaným zpestřením, zvlášť když se sám interakci s místními nevyhýbá.

Mladá Fergana

Veřejná doprava mezi městy ve Ferganské kotlině příliš nefunguje, obvyklým způsobem přejezdu mezi nimi tak jsou sdílené taxíky, které vyjedou v momentě, kdy je kapacita vozidla naplněna. Do Fergany se však vzhledem k minimální vzdálenosti z Margilanu tentokrát dopravíme městským autobusem. Jak to tak v Asii bývá, symbolická cena jízdenky (v přepočtu jedna až dvě koruny) je vykoupena takovým vytížením vnitřního prostoru autobusu, že je Evropan opakovaně překvapen, kolik lidí se může do takového vozidla vměstnat. Fergana je na rozdíl od Margilanu velice mladým městem, založena byla teprve v roce 1876 a v jejích širokých ulicích je nápadně cítit ruský vliv ze sovětských časů. Místo zajímavých mešit zde návštěvníci uvidí spíše ruské kolo, rozlehlé parky, široké bulváry a velké sochy. Z turistického hlediska je tak Fergana především vstupní (případně výstupní) branou do regionu, jelikož disponuje malým mezinárodním letištěm. Koneckonců přímé spojení s tureckým Istanbulem jsme s radostí využili také.

Michal Muška




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země