nahoru

Gruzie: Farma na Kavkaze

Pavel Svoboda 23. srpna 2022 • 06:30
Gruzie: Farma na Kavkaze
foto: Pavel Svoboda

Gruzie využila svoji šanci a od mé poslední návštěvy před osmi lety se rozvinula do oblíbené turistické destinace. Divoké hory, atraktivní památky, pobřeží Černého moře, dobré jídlo i pití a vřelí lidé. Výpravu plnou neočekávaných chvil, přátelství a postsovětské nostalgie vám chci představit ve své fotoreportáži.

Mysteriózní Svanetie se středověkou atmosférou kamenných vesnic pod zaledněnými štíty Kavkazu patří s oblastí ikonické sopky Kazbek (5047 m n. m.) mezi zdejší nejpopulárnější horské regiony. Horní Svanetie představuje historicky těžce dostupné a izolované území. Díky své poloze mezi Svanetským a zaledněným Hlavním kavkazským hřebenem se zde zachovala svérázná kultura národa Svanů. Ti jsou drsní a nepoddajní jako zdejší horská příroda. Vítejte v kraji dobrosrdečných obyvatel a jejich divokých tradic. Nicméně i odlehlá Svanetie se již roky výrazně modernizuje a otevírá se západním turistům. Kromě nových silnic a letiště zde vznikly i lyžařské sjezdovky. Turisté se stali pevnou součástí zdejšího života.

Trek do Ušguli

Ze střediskového městečka Mestie popojedu přes pár vesnic stopem a vyrážím na zbývající etapu populárního treku do Ušguli. V pozdním odpoledni přicházím do odlehlé osady Adiši. V hlubokém údolí se krčí středověká fotogenická vesnička, kde již téměř každá domácnost nabízí ubytování pro turisty. Překvapuje mě na zdejší poměry vysoká kvalita noclehu, ale i jeho ceny. Přestože vlivem pandemie dorazila dle místních slabá desetina turistů, stále se člověk pohybuje v místech, kde jsou již na cizince zvyklí a připravení. Přes náročný brod s výhledy na ledovce a přenocováním v opuštěné salaši přicházím do legendárního „stověžatého“ Ušguli. Kamenné obranné věže, které se hrdě tyčí vzhůru k nebi jako národ Svanů, dávají místu silný melancholický středověký charakter. Ty nejstarší věže koši pocházejí již z 10. až 12. století. Udává se, že ve Svanetii stojí kolem 175 různě zachovalých věží. Poslední dobou ale přicházely zprávy o zřícení několika těchto unikátů.

Kolem nás se volně pasou krávy a prasata, mezi domy pobíhají toulaví psi, chvílemi prší. Skupina pěti nedobytných vesnic, z nichž jedna tvoří zapadlou památku UNESCO, působí jako vystřižená z kulis pro natáčení historického velkofilmu. Nacházíme se ve výšce téměř 2200 metrů nad mořem a pod bílým štítem nejvyšší hory Gruzie – pětitisícovou Šcharou – zde zůstává celoročně bydlet již jen kolem dvaceti rodin. Ve velkém kamenném domě vzniklo i jednoduché kino, kde hrají jediný film. Gruzínský snímek Dede se celý odehrává právě ve Svanetii. Těžké životní drama plné nešťastné lásky svázané přežívajícími tradicemi odehrávající se v drsných časech válečného konfliktu počátku 90. let by snad nemohlo být více „svanské“. V hledišti z palet jsme se kolem malého projektoru sešli večer tři diváci.

Trek pod Ušbou

Letní slunce silně pálí. Prudce stoupám po rozkvetlých pastvinách směrem k bájné hoře Ušba. U jezírek Koruldi mě chytá silná bouře s krupobitím, jako by se blížil biblický konec světa. Ušba, 4710 metrů vysoká pyramida neboli „kavkazský Matterhorn“, se v čerstvém vzduchu po dešti obnažuje ze třítisícového sedla Guli v plné své kráse. Strmé žulové stěny hory ostře kontrastují s bujnou zelení Kavkazu.

Trek k ledovci pod Ušbou se nese v duchu náročného těžce prostupného terénu. Po návratu z výletu proto od místní pohraniční stráže přijímám hutnou polévku a sklenici pálenky s velkou vděčností. Gruzínci milují stolování a host zde prý přichází přímo od Boha. Dle tradic při rodinné či přátelské sešlosti pronáší charismatické přípitky takzvaný tamada, většinou starší a nejváženější muž u stolu: „Na mír, protože bez míru by vás ani nás nebylo.“ „A na víru!“ pokračují silně emočně nabité proslovy. „Na ženy a na lásku …“ připíjí se dalšími sklenicemi vína či domácí pálenky.

S pomocí GPS přicházím lesem na pastviny k osamocenému kostelíku Mezir s opět dechberoucím výhledem na typický dvojvrchol Ušby, tentokrát ale koukám na horu z druhé strany. Potkávám se zde s pastevcem jdoucím pro vodu: „To je náš kostelík z dvanáctého století, na louce můžeš samozřejmě přespat, ale stan si prosím postav o kousek dál. Tak pozdravuj doma v Československu, šťastnou cestu,“ popřeje mi a odchází do padajícího šera.

Farma v Kičchuldaši

Toulám se po stezkách méně navštěvované západní Svanetie a snažím se ponořit do zdejších starých časů. Ve vesnicích to ale příliš nežije, nebude to bohužel jen nezvyklým horkem. Gruzínský horský venkov se rychle vylidňuje. Absence turistů během pandemie tento nepříznivý trend pravděpodobně ještě urychlila. Slovy západních trendů, místní ekoturismus s domácími biopotravinami představoval v drsných horských podmínkách sílící naději. O turisty se zde totiž umějí královsky postarat.

S padající tmou přicházím k velkému osamocenému statku, kterému u vrat visí stářím zašlá cedule Hotel. V nadmořské výšce 1600 metrů zde žijí jako poslední dva obyvatelé malé odlehlé osady Kičchuldaši, sedmdesátníci Maria a Valerij Vibliani. „Pavle, jez, pij, kolik můžeš! Čaču, víno, všechno máme,“ srdečnost z této pohádkové manželské dvojice doslova čiší. Stůl se již tradičně na Kavkaze prohýbá pod náporem pohoštění. Několik druhů domácích marmelád, med, sýr, smetana, chléb, tradiční sýrové placky chačapuri, vařené maso, rajčata, okurky, čaj, víno, pálenka. Maria a Valerij rádi několikrát připomenou: „Kromě kafe a cukru máme vše vlastní v domácí přírodní kvalitě.“ „U nás to máš za padesát lari (v přepočtu asi 375 Kč) za noc, ale jez pořádně! Tady nejsme v Ušguli, kde ti naúčtují i litr vody!“ rozesmějí se. Letos jsem zde prý teprve sedmým hostem. Uvědomuji si, jak unikátní lidi jsem měl to štěstí potkat. Rozhoduji se zde pobýt více dní a dokumentovat zdejší nelehký život. Domácí s tím nejen souhlasí, ale hlavně Valerij má z mého zájmu i samotného focení hrdou radost. Než zvládnu z plného stolu ujíst, promeškávám večerní dojení krav.

Tvrdá práce

Se zpracováním mléka a výrobou sýrů v malé kuchyňce, přilepené na původní kamennou budovu, se skončí až hodinu před půlnocí. „Sýr prodáváme za deset lari (zhruba 75 Kč) kilo,“ pronese Maria unaveně na konci náročného dne. Maria a Valerij se starají o svých 29 krav, pracují od rozbřesku do hluboké noci. Den za dnem, rok za rokem. Usedlost hlídají dva velcí drsně vzhlížející hafani. „To jsou svanští psi, ten větší váží skoro sedmdesát kilo. Vlka jeden na jednoho přepere jak nic. Neboj se ho ale, nekouše. Kdyby někoho kousl, tak ho zastřelím,“ překvapí mě Valerij. Postupně si na sebe se psy zvykáme, jsou to mazlové, ale respekt z nich jde veliký. „Tady se podívej na past na medvěda. Jak napadne nahoře při podzimu sníh, medvědi začnou slézat dolů a žerou nám přezrálé hrušky a další ovoce. Medvědí šašlik, to je ale delikatesa,“ vytahuje s úsměvem Valerij další z historek zdejšího svérázného folkloru a na ukázku mně podává do rukou medvědí lebku. „V zimě je tady klid, ticho, sníh se třpytí... Rád jezdím na lyžích. Tolik sněhu tady bývá,“ ukazuje velikou sedřenou dlaní do svého pasu. Dřevěné lyže, včetně hůlek, si v duchu zdejších zvyklostí také sám vyrobil.

V chladném horském šeru přicházejícího dne začíná ranní dojení. Tři desítky krav dávají zabrat. Zpracování mléka v kuchyni, výroba sýra, den běží. Stádo krav vyhání Valerij na koni na pastviny u potoka. Čekal jsem, kdy si chvíli v klidu oddechne, když vtom s velkým slamákem na hlavě odchází do letního dne kosit okolní rozsáhlé louky pod usedlostí. „Odpočívat budu až dole v zemi, až Bůh řekne,“ dodává se smířeným pohledem.

Den vrcholí večerním dojením, kdy jsou krávy nahnány zpět do ohrady z dřevěného plotu. S úplnou tmou přestávám fotit a rád domácím také pomohu. Těžké kýble s mlékem se cestou do kuchyně pořádně pronesou. „Stydím se, že mně pomáháš,“ vypadne nesměle z bábušky v šátku. Sám Valerij přiznává, že sil již ubývá a do pár let budou muset tento živoucí skanzen horského svanského hospodářství opustit. „Děti a vnuci tady pracovat nechtějí,“ potvrzuje tak nepříznivý trend vylidňování horského venkova. Přitom na více navštěvovaných stezkách bylo vidět, že se děti vracejí na letní prázdniny domů, aby pomohly rodičům s turistickým byznysem. Obstojná angličtina mladé generace otevírá daleko větší možnosti než ruština starousedlíků. V tom máme oproti jiným zahraničním turistům značnou jazykovou výhodu, navíc „Československo“ se zde již tradičně těší velmi dobrému jménu.

Zatímco před lety jsem po večerech ve Svanetii ještě býval svědkem spřádání vlny, dnes již vyhrává velká televize a čas se krátí nekončícími telefonními hovory s příbuznými. Valerij na závěr dlouhého dne gestikuluje, že kvůli břichu již několik let nepije. Jako slušný host ale musím zpracovat několik stakanů drsné domácí pálenky i sólo.

Můj čas se nachýlil k odchodu. Valerij drží chlapské slovo a přes nebezpečně sesuvem strženou a nepřehlednou stezku vedoucí z jejich osady Kičchuldaši mě s koněm převede. Když vidí můj veliký batoh, donutí mě si s ním prohodit role. Já naskakuji na jeho koně jménem Vorlik a Valerij nás s mými trekovými hůlkami v rukou svižně vede správným směrem. „A příště přijeď i se ženou, můžete tady být, jak dlouho chcete. A zadarmo!“ Rozloučíme se s dojetím.


Dobré vědět

  • Doprava: do Svanetie se lze z hlavního města Tbilisi pohodlně dostat hodinovým přeletem. Případně je sympatická kombinace vlaku z Tbilisi s následným přestupem na maršrutku v dopravním uzlu Zugdidi, je to ale cesta na celý dlouhý den s až večerním příjezdem do Mestie.
  • Ubytovaní: během léta 2021 se v horských vesnicích Svanetie ceny za ubytování v domácnostech pohybovaly v rozpětí od 30 do 70 lari za osobu včetně večeře a snídaně. Cenový standard představuje rozmezí od 40 do 60 lari, tedy cca 300 až 450 Kč.
  • Alkohol: místní rádi a hodně pijí, rozhodně nedoporučuji s nimi zkoušet jejich zběsilé tempo konzumace. Vysoce procentní domácí pálenka čača je vyhlášená svými intenzivními následky.
  • Orientace v horách: přestože v Gruzii vyšly tištěné trekové mapy, dnes vám v terénu nejlépe poslouží offline stažené mapy.cz. Hlavní páteřní trek Svanetií je značený, nicméně minimálně v lese doporučuji kontrolovat správný směr pomocí GPS. Kvůli bujné kavkazské vegetaci nemusí být všechny cesty uváděné v mapách reálně schůdné či vůbec existovat.
  • Počasí: horské louky jsou přes letní měsíce rozkvetlé a panuje příjemné klima, přesto je třeba počítat jak se silnými bouřkami, tak i s možností vícedenního deště.

Pavel Svoboda




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země