I takto může vypadat pohádkový ostrov Bali — krvavá show, gambling a adrenalin. Vítejte na kohoutích zápasech tejen!

I takto může vypadat pohádkový ostrov Bali — krvavá show, gambling a adrenalin. Vítejte na kohoutích zápasech tejen! Zdroj: Martin Hájek

Levá noha kohoutího bojovníka je omotaná červenou nití, která drží ostrou čepel
Majitelé kohoutům načechrávají krky, aby je rozzlobili
Nyoman se na okraji ringu drží zpátky a zádumčivě pozoruje soupeře. Své miláčky pouští do boje, jen když si je jistý vítězstvím.
Ohlušující pokřik „sala, sala, sala, sala“ vycházející ze stovek hrdel vyjadřuje výši vkladu diváků
V období svátku Galungan jsou balijské vesnice nádherně vyzdobené bambusovými tyčemi zvanými penjor, symbolem posvátné sopky Agung
12
Fotogalerie

Ilegální, ale zbožňované, vzrušující a krvavé. Takové jsou kohoutí zápasy na Bali

K cestování a poznávání cizích kultur patří i pokusit se porozumět místním zvyklostem, ať už se nám líbí, nebo ne. To, co by pro nás bylo v naší domovině nepřijatelné, můžeme začít jinak – a lépe – chápat. Pro mě byly takovým příkladem starobylé kohoutí zápasy na Bali, zvané tejen.

Moje vůbec první cesta do Indonésie mě před mnoha lety zavedla na turisty populární „ostrov bohů“. Bali je skutečně kouzelné místo a jeho fantastická pověst je zasloužená. Kde jinde stačí vyběhnout z letadla, na okraji letiště si vypůjčit malý skútr a vyrazit za dobrodružstvím? Stačí necelá hodina jízdy a z nevábného hlavního města Denpasar se jako mávnutím kouzelného proutku dostanete do pohádkové krajiny, které dominuje odevšad viditelný kužel sopky Gunung Agung. Silničky klikatící se přes nekonečné terasy rýžových polí, tropická džungle, dýmající sopky, malebně vyzdobené vesničky plné květin či mystické chrámy se sochami přívětivých bohů i děsivě vypadajících démonů. Toto vše lze spatřit během jediného dne putování vnitrozemím ostrova.

Jednou z prvních věcí, které nicméně přitáhly moji pozornost, byly velké proutěné koše podél silnic. Byly všude! Ve městech, vesnicích i před osamocenými farmami uprostřed polí. Vždy stačilo zastavit, rozhlédnout se okolo a hned jsem je viděl. A uvnitř každého koše trůnil mohutný kohout! Po návratu na ubytování jsem se zeptal svého přítele Wayana na důvod, proč se drůbež na Bali ponechává na okraji hlučných cest. „Dávají je k silnici, aby si zvykli na lidi,“ řekl mi. „Pak se nebudou bát, až přijde čas boje.“ – „Jak to myslíš, čas boje? V kohoutích zápasech?“ Přikývl. „O kohoutích zápasech se tu nemluví, je to vlastně tajné, ale jak sám vidíš, kohouti jsou všude.“

Národní sport?

Tradice kohoutích bojovníků skutečně stále existuje a daří se jí. I pokud se vám na Bali nepodaří zápasy spatřit na vlastní oči, už jen počet proutěných košů vypovídá o její popularitě. Lidé si koše pletou na zápražích. Vozí je zavěšené na motorkách. Na tradičních trzích se kupí na velkých hromadách a čekají na svoje obyvatele. Tejen je vlastně neoficiální národní sport, který k Bali patří stejně jako všechny příjemné věci známé z katalogů cestovních kanceláří.

Nicméně na to, abych se na kohoutí zápasy mohl vydat a vidět je na vlastní oči, mi jedna cesta do Indonésie nestačila. Zápasy kohoutů jsou poměrně kontroverzní téma, které se Balijci snaží udržet před zraky turistů, a tak mi trvalo pár let, než mě Wayan konečně zasvětil do tajů této pololegální aktivity.

Městečko Ubud se označuje jako centrum balijské kultury a řemesel. V jeho čistých ulicích plných stylových restaurací a načančaných obchůdků se suvenýry často potkáte více turistů než místních a okolní luxusní resorty si v ničem nezadají se starým královským palácem, v jehož poklidných zahradách můžete sledovat místní dívky, jak nacvičují ladný balijský tanec legong. A právě před zdmi výstavního paláce jsme se jednoho dne s Wayanem sešli, abychom se společně vydali na můj premiérový kohoutí zápas. Obcházíme dva bloky budov, zničehonic jsme venku z města a na úzké prašné cestě následujeme proud mužů kamsi na okraj rýžového pole, kde tuším bojovou arénu. Je to vlastně jen pár minut, co jsem byl svědkem tanečního představení, které v místní kultuře slouží k potěše bohů, a už mířím k jiné ukázce prastarých balijských zvyků. Kontrast tanců legong s kohoutími zápasy může být jen stěží výraznější. Jako bych se z baletu vydal na nelegální technoparty.

V aréně

Přicházíme na místo a přešlapujeme v džungli u plechové boudy zasazené do banánovníků. Tohle je jen domácí hřiště a prostoru uvnitř je málo. Čekáme, až se pro nás najde pár centimetrů čtverečních místa, a po chvíli jsme vpuštěni do víru dění. Co zvenku vypadalo jako stodola, je uvnitř nefalšovaný stadion. Pod střechou z vlnitého plechu jsou ze čtyř stran postavené rozviklané tribuny z bambusu, na kterých se tísní nejméně dvě stovky dychtivých mužů. V samotném středu je ring pro drůbeží gladiátory. Je to vlastně jen kousek udupané hlíny, ale na atmosféře místa to nijak neubírá.

V tom stísněném prostoru jsou hlavní účastníci celého toho zvláštního uskupení jen málo vidět. Ze začátku vnímám především dav a nadšení. Muži stojí na tribunách, upřeně hledí směrem k ringu. Za ušima mají květy plumérií, mimo jiné symbolu osvícení a laskavosti. Do toho jak posedlí mávají ve vzduchu penězi a vykřikují jméno svého favorita, o kterém si myslí, že vyhraje. Organizátoři zápasu procházejí důležitě okolo ringu. Tradiční sarongy uvázané okolo pasu, k tomu zářivě bílá trička Quiksilver a ruce plné bankovek. Postupně představují bojovníky, osahávají jim svaly a rozhodují, kdo se s kým utká ve spravedlivém souboji. Začínají se přijímat sázky, které se mohou pohybovat i v řádech několika stovek korun. Muži divoce gestikulují a ve zběsilém semaforu gest uzavírají sázky s ostatními sázkaři na opačných stranách arény. Všude okolo je slyšet pokřik desítek hrdel „sala, sala, sala, sala“, vyjadřující výši vkladu. Vypadá to, že chaos je systém, kterému zde všichni rozumějí. Opar cigaretového kouře, potu a horečnatého testosteronu. Vzduch by se v tom stísněném prostoru dal krájet. Hluk davu je pronikavý a před začátkem každého zápasu vrcholí v ohlušující jekot. A pak najednou všechno ztichne.

V okamžiku, kdy rozhodčí zavolá, oba majitelé své kohouty vypustí a nechají je, aby se na sebe vrhli v záplavě skřehotání a létajícího peří. První kohout hned ze začátku zakolísá a už z něj srší obrovské krůpěje krve. Dav křičí a sténá při každé ráně. Některé souboje skončí během několika vteřin, jiné se táhnou dlouhé minuty a ptáci se potácejí proti sobě po krví nasáklé hlíně. Tentokrát vítězí menší kohout. Svého soka ležícího nehybně na zemi porazil za necelých třicet sekund. Z vítěze kape krev, a tak jej jeho majitel pouze něžně poplácá a už putuje nazpět do koše. Ticho v aréně opět střídá nadšený jásot. Během chvíle jdou peníze ze sázek z ruky do ruky a za chvíli se celé toto nepochopitelné divadlo opakuje.

Na této krvavé kratochvíli dovedou prý Balijci strávit klidně celý den. Mně pro tentokrát stačilo zhlédnout dva zápasy a po hodině uvnitř stísněné arény jsem vděčný za čerstvý vzduch a svěží tropickou krajinu okolo Ubudu. Cestou nazpět do města stáčím hovor na platbu za své ubytování, avšak ve Wayanových očích se namísto radosti objevuje panika: „V žádném případě mi teď nedávej peníze. Nejdřív až za týden a ideálně přímo před mou manželkou. Když mi je dáš teď, nemůžu zaručit, že je všechny v nejbližší době neprohraju na zápasech...“

Oslavy svátku

Druhý den se vydáme na velký tejen konající se poblíž populárního chrámu Tirta Empul. Zde už se sází na velké peníze a sjíždějí se sem lidé z dalekého okolí. Oproti včerejšímu dni totiž dnešní zápasy nejsou kratochvílí ke zpestření všedních dní, nýbrž součástí oslav hinduistického svátku Galungan, kdy duchové předků navštěvují svět živých a je třeba je uspokojit dary a oběťmi. Obrovské parkoviště před chrámem vzdáleně připomíná scénu z našich nákupních center. Z aut vystupují celé rodiny a mumrajem, který okolo panuje, míří za zábavou. Ženy a děti obtěžkané koši plnými ovoce a květin na hlavě míří do bludiště vodního chrámu, kde při obřadech odevzdají tyto dary svým bohům. Se svými protějšky se potkají o něco později, aby společně podnikli očistnou lázeň v posvátných pramenech Pakerisan.

V zákulisí velkých zápasů

My se s Wayanem vydáváme za druhou skupinkou. Mužská část se z parkoviště postupně vytrácí a míří na druhou stranu k mohutné stavbě z betonu a bambusu, kde budou skrze krev svých kohoutích zápasníků také uspokojovat potřeby hinduistického panteonu bohů. Před vchodem na nás mává dávný kamarád mého průvodce. Seznamuji se s Nyomanem, který začínal podobně jako Wayan. Před deseti lety společně pracovali jako rybáři a na černých písečných plážích Amedu grilovali turistům ryby mahi-mahi. Jednoduchý život je však už daleko za nimi. Nyoman teď vede obrovský byznys kohoutích zápasů a sám je majitelem několika desítek šampionů, kteří stojí za jeho blahobytem. Později při popíjení araku se vychloubá: „Začal jsem na sobě pracovat, ryby jsem vyměnil za kohouty, a už nejsem chudý.“ Ověšený zlatými šperky, sedlající jasně červené Kawasaki Ninja… Úcta, kterou k němu lidé chovají, je patrná všude, kam zavítáme. Každému půjčuje peníze, někdy si nechává jako zástavu jejich telefony. A všechno se zde točí v jednoduchém kruhu – půjčit, vsadit, vrátit, půjčit, vsadit...

Vstupné na zápas je 10 000 rupií. Výběrčí se tváří nedůvěřivě a chtějí, abych zaplatil, ale Nyoman jen mává. „Mají ke mně úctu, tak vám nic neúčtují, jste tu hosty,“ říká. Vcházíme do arény, kde se na sebe tentokrát tlačí přes tisíc dychtivých mužů. Pocit deliria si zde nezadá s tím, co mohou gambleři zažít v kasinech v Las Vegas. Díky naší známosti se tentokrát mám možnost podívat do zákulisí zápasů.

Pro Nyomanovy kohouty je každý den doslova bojem na život a na smrt. Na druhou stranu se k nim jejich majitel chová jako ke královské rodině. Vstává za úsvitu, aby jim podal anabolika na růst svalů, napájí je rýžovým vínem, krmí hovězím masem – které sám jako hinduista jíst nemůže – a dopuje je injekcemi, aby je rozzuřil. Je to prý těžká práce na plný úvazek a já v jeho tváři vidím nervozitu, když hlasitá indonéská diskohudba z reproduktorů oznamuje začátek zápasů. Majitelé kohoutům načechrávají krky, aby je rozzlobili. Pošlapávají jim po nohou, posmívají se jim a nechávají je, aby se vzájemně klovali do hlav. Nyoman se na okraji ringu drží zpátky a klidně pozoruje. V rukou převaluje ošoupané peníze a v jeho ebenových rysech jsou vyryté zádumčivé myšlenky hazardních hráčů. Své kohouty nechává bojovat, jen když jsou sázky dostatečně vysoké.

Hazard na druhou

Když přijde čas, omotá se levá noha vybraného kohouta červenou nití, která drží kovovou čepel. Pouze jedna zápasníkova noha tak může spočívat na zemi a druhá má za úkol co nejrychleji přeříznout soupeřovu tepnu. A pak to přichází! Opět se přijímají sázky a křik se stupňuje až do horečného varu. Samotné kohoutí zápasy probíhají skutečně jen několik málo sekund a rychle se pohybující chumel bojovníků jsem často ani nebyl schopný z dálky dobře rozeznat. Spíš než samotný boj tak obecenstvo do arény láká ta nepopsatelná atmosféra a samozřejmě zakázané ovoce hazardu. Na velkých zápasech, jako je tento, je navíc sázení na kohouty doplněno dalšími formami hazardu, jako karty nebo tradiční hra hádání obrázků zvaná kocok.

Ten den jsem viděl, jak Nyoman prohrál takřka deset milionů rupií za necelou hodinu. Ptám se ho, jestli je z výsledku naštvaný. „Nejsem smutný,“ říká. „Je to hazard. Dnes byl špatný den, ale zítra to zkusím znovu.“ Průměrná mzda na Bali je pět až deset milionů rupií za měsíc, tedy asi 350–700 dolarů. Peníze, které Nyoman vydělá hraním, živí jeho sedmičlennou rodinu. Jeho rodiče zemřeli, když byl ještě malý, což ho vyhnalo na ulici bez vzdělání. Teď se ale umí dobře uživit a je sám sebou.

Hrdinové a poražení

Mrtví kohouti se buď používají jako obětní dary v chrámu, nebo se prodávají za vysokou cenu k jídlu – jejich maso je považováno za delikatesu, protože bojovníci mají snadný život a jejich maso je bohaté na vitaminy. O něco později vidím, jak se před arénou prodávají talíře plné lákavé polévky soto ayam. Není to jen obyčejný kuřecí vývar, který v Indonésii koupíte na každém rohu. Je to osud poražených kohoutů. Nedokážu si však představit chuť kohouta, který zahynul při pohledu tisíce lidí v ringu, a zdvořile odmítám – už nemám takový hlad jako předtím. Ale tak už to tady, na Bali, chodí. Kromě ekonomického přínosu, který přinášejí turisté, jsou balijské kohoutí zápasy neodmyslitelnou součástí místního ekonomického modelu a nevypadá to, že se na tom v blízké době něco změní. Cizincům, jako jsem já, se mohou do mysli vkrádat morální soudy, ale tváří v tvář faktům se nedá moc argumentovat. Místní lidé jsou na tom závislí.

A jak končí vítězní kohoutí zápasníci? Ti, kteří vyhrají několik lukrativních zápasů, prý dostanou harém slepic, mohou žít svůj život jako „gigolové“ a už nikdy nemusí do ringu. A za to už stojí bojovat...


Zakázaný zápas

Kohoutí zápasy tejen jsou starobylá balijská tradice. Indonéská vláda se je sice vehementně snaží potírat, ale přesto i dodnes zůstávají součástí každodenního života ostrova Bohů. Ze 17 000 ostrovů indonéského souostroví je pouze Bali hinduistické a oproti jiným ostrovům zde zápasy nejsou jen krvavou kratochvílí, ale často se pořádají před náboženskými obřady jako oběť bohům. Zákony Indonésie zakazují kohoutí zápasy a jakoukoliv formu hazardu, ale jak vám většina Balijců potvrdí, „vláda je daleko na Jávě a Bali vládnou bohové, které musíme poslouchat“. Místní lidé a vláda zde tak dosáhli nevyřčeného kompromisu: kohoutí zápasy mohou pokračovat, dokud budou všichni předstírat, že neexistují.