Gurungové žijí v chráněné oblasti pod desátou nejvyšší horou světa. Mnoho jejich vesnic je dosud relativně nepoznamenaných „civilizací“, ale během sezony jimi procházejí desetitisíce turistů. Udrží si Gurungové z těchto vesnic svou kulturu? Nebo podlehnou lákadlu moderního života a své malebné domky jednou opustí?
Do Khudí (asi 790 m n. m.), středně velké gurunžské osady nad hučící Marsjángdí, jsme se dostali autobusem a přeplněným terénním džípem po 190 kilometrech a dvou přestupech v Dumre a Bésísáharu. Cesta připomínala spíše tankodrom. Byla bez asfaltu, posetá kameny, s hlubokými blátivými rigoly a několika brody přes potok. V letitém voze se nás mačkalo devět a tři lidé ještě během jízdy přisedli na střechu. K tomu jedenáct nemalých zavazadel poskládaných ve zbytku prostoru. Motor řval ve vysokých otáčkách, řidič divoce kroutil volantem a celé auto se mnohokrát povážlivě naklánělo na bok.
Bésísáhar a Khudí jsou výchozími místy nejoblíbenějšího treku v Nepálu Annapurna Circuit. Hlavní turistická stezka zde prochází údolím podél řeky Marsjángdí a pomalu stoupá přes horské vesničky Dhárápání, Čáme, Manang až do nejvyššího bodu treku, k průsmyku Thorung ve výšce přes 5400 metrů. V regionu žije několik významných nepálských etnik. V jižních oblastech na sever od Pókhary jsou to příslušníci kmene Gurungů a Magarů, kteří v severních a západních částech chráněné oblasti Annapúrná sousedí s etniky Tamangů, Thakaliů, Šerpů a Bhótiů.
Gurungové
Samotní Gurungové obývají oblast centrálního Nepálu. Jejich primární oblastí je zóna Gandakí, specifické distrikty pak Lamdžung, Káskí, Tanahu, Górkha, Parbat a Sjángdžá nebo také okres Manang a jižní oblasti pod masivem Annapúrny. Někteří žijí také v okresech Báglung a Táplédžung a menší počet obývá území Sikkimu a Bhútánu. V roce 2003 bylo na území Nepálu evidováno 550 tisíc gurunžských obyvatel, 340 tisíc jich hovoří vlastním jazykem tamu kwei. Podle jedné teorie Gurungové pocházejí z předků obyvatelstva centrální Asie (Tibetu a jihozápadní Číny), kteří osídlili dnešní území Nepálu. Takzvanou mongoloidní skupinu (lidé snědé pleti s mongoloidními rysy) tvoří spolu s Gurungy také Magarové, Tamangové, Bhótiové, Šerpové a jiní.
Obyvatelé žijí ve větších vesnicích ve středních horských výškách mezi 1500 až 2500 m n. m. Tato krajina se také označuje jako Middle Hills – Středohoří – a tvoří v Nepálu asi 60 km široký podélný předěl mezi nejjižnějšími nížinnými térajemi a severním pásmem Centrálního Himálaje. Lidé staví tradiční jednoposchoďové zděné domy obdélníkového půdorysu, s kamennými schodišti a břidlicovými střechami. Kolem Pókhary stojí mnoho gurunžských domů s eliptickým půdorysem a kuželovými střechami s doškovou krytinou. Domovní zdi zde natírají směsí kravského hnoje a okru, který po zaschnutí vytváří typickou hnědočervenou barvu. Druhé patro domů bývá obvykle nabíleno. Okna jsou zpravidla malá, dřevěná, natřená načerno a bohatě vyřezávaná. Výdobytek moderní doby – střešní vlnitý plech už dorazil do většiny gurunžských vesnic. V nížinách, kde hojněji prší, je jím pokryta většina domů.
Horští a z nížin
Gurungy lze rozdělit do dvou kategorií, horské a nížinné. Horští Gurungové žijí na prudkých himálajských svazích, a pokud nejsou mimo domov v armádě nebo jako dělníci a nosiči, pěstují rýži, pšenici, proso, kukuřici a brambory. Pro maso i vlnu chovají převážně ovce, které vyhánějí v létě na pastvu až do výšek kolem 3800 m. Dalším tradičním zaměstnáním býval sběr medu nebo lov. Současným životním stylem se horalé ve vztahu k náboženské víře a kulturní praxi hodně podobají Tibeťanům, i když dříve bylo součástí jejich kulturních praktik výhradně uctívání přírodních sil (animistické rituály) spolu se šamanskými praktikami.
Tyto praktiky, kdy šaman usmiřuje duchy, léčí nemocné a provází duše zemřelých na cestě k jejich předkům, dnes postupně ustupují vlivům pronikajícího hinduismu z jihu a tibetského buddhismu ze severu. Většina současných horských Gurungů vyznává tibetský buddhismus (lámaismus), mají shodné náboženské rituály, modlitební mlýnky, praporky atd. Naproti tomu obyvatelstvo z nižších subtropických poloh je více pod vlivem hinduismu, který se čím dál více promítá do jejich způsobu života a víry. Na otevřených terasovitých svazích v nížinách pěstují zejména hojně zavlažovanou rýži a chovají buvoly.
Ženy se odívají do tradičních halen, nosí šátky na hlavě a bývají často ozdobeny masivními zlatými náušnicemi nebo náhrdelníky z několika šňůr skleněných korálků. Mnozí muži stále nosí tradiční krátké haleny a krátké suknice přepásané širokým opaskem. Výjimkou není ani tradiční zahnutý nůž khukrí a typická nepálská čapka tópí.
Navzdory mnoha ranám současného moderního způsobu života je prozatím gurunžské etnikum stále připraveno předávat, uchovávat a oslavovat své odlišné kulturní dědictví, což zahrnuje rozličné náboženské obřady, hudební festivaly, narození, sňatky i pohřební rituály. Pokud jde o sociální vztahy Gurungů, toleruje se zde manželský rozvod a žena má více svobody.
Gurungové, stejně jako další horské etnické skupiny Magarové, Rájové a Limbuové, tvoří páteř gurkhských vojenských pluků v zahraničních ozbrojených složkách. Příjem těchto „žoldáků“ tvoří významnou úlohu v celé sféře rozvoje Nepálu a výrazně ovlivňuje ekonomiku oblasti. Vytváří druhý největší zdroj nepálských valut, hned po turistických příjmech. Svůj žold vojáci mnohdy investují do svých turistických penzionů i domů v Pókhaře a okolí. Gurkhové tvoří významnou část nepálské armády a uplatňují se také hlavně v britské Gurkhské brigádě (založena už v r. 1908), indické armádě, u singapurské policie, ve francouzské cizinecké legii, nebo dokonce v gardě brunejského sultána.
Mnoho gurunžských mužů si přivydělává také jako vysokohorští nosiči nebo jako dělníci a často opouštějí domov a rodinu na dlouhou dobu.
Mimo běžné trasy
Abychom lépe poznali běžný život Gurungů v obyčejných, turismem tolik nezasažených horských vesnicích na úpatí desáté nejvyšší hory světa, museli jsme z Khudí uhnout od hlavní trekařské stezky a celý den stoupat přes 1100 výškových metrů. Malebné horské vesničky nad údolím Marsjángdí jsou roztroušeny ve výšce 1600–1800 m n. m v prudkých lesnatých a křovinatých svazích, do kterých se zakusují terasy úzkých rýžových políček. Klikatící se stezka místy dlážděná plochými kameny protíná horní osady prakticky po vrstevnici a slouží jako jediné dopravní spojení s okolním světem. Vybudovaly ji generace gurunžských pasáků ovcí. Náhodný turista tu potká jen domorodé nosiče nebo karavanu nákladních mul zásobující vesnice základními potřebami z údolí.
Vpodvečer přicházíme do vesnice Sjurung usazené do strmého amfiteátru ve stráni, kde bychom chtěli pro dnešek přespat. Ujímá se nás místní učitel Umar, který umí trochu anglicky. Hned nás ochotně ubytovává ve svém přízemním domku kousek od hlavní cesty. Jsme velevážená návštěva, proto dostáváme nejlepší místa na postelích našich hostitelů. Rodina se na jednu noc stěhuje z prkenné verandy do vedlejší místnosti sloužící jako skladiště a kuchyně. Vesnice je poměrně velká, ve stovce domů žije prý kolem tisíce obyvatel. Mají tu školu a malý obchůdek s potravinami. Cizinec si těžko dokáže představit život v takto odlehlých místech, vždyť k silnici na autobus je mnoho hodin ostré namáhavé chůze. K večeři nám hostitelé servírují tradiční nepálské jídlo dálbhát (dál – zpravidla hustá luštěninová omáčka; bhát – vařená rýže).
Gurunžské vesnice
V šest hodin ráno už paní domu zatápí v hliněné peci v kuchyni a staví velkou hliníkovou konvici na čaj. Je lezavo, stále drobně prší a kdesi venku kokrhá kohout. Z okolních hřebenů stoupají páry a mlha. K snídani dostaneme prostou vydatnou ovesnou kaši.
Kolem deváté se vydáváme dál. Stezka se klikatí mezi rozsáhlými rýžovými terasami nebo lesnatými úseky dubu, ořešáku a borovice bahenní. Místy procházíme lokálními sesuvy půdy, cesta je zavalená a zničená. Jednou z mála moderních věcí jsou dva zánovní lanové visuté mosty přes hluboké skalnaté strže. Procházíme přes další roztroušené gurunžské vesnice. Lidé nás nesměle zdraví, děti se zvědavě shlukují a ochotně ukazují cestu. Nikdo nepokřikuje ani nepožaduje „one pen, one rupies“ nebo „mithai“ (sladkosti), jak bývá častým zvykem na turisticky frekventovaných místech.
Začala sklizeň, hodně lidí pracuje na políčkách, i když jsou zrovna svátky. Sklidit se musí, aby bylo co jíst, případně prodat. Horská rýže se na uzoučkých terasách sklízí výhradně ručně. Srpem se poseče těsně u země a potom se rozprostírá ve snopech přes travnaté zvýšené hrázky, aby na slunci proschla. U mnoha domů se suší také zlatavá kukuřice, zavěšená ve velkých trsech pod střechami obydlí nebo na volně stojících dřevěných stojanech.
Odpoledne začínáme prudce klesat, stezka nás navádí do Sjangdže (1080 m n. m.) zpět na hlavní trekařskou trasu v údolí Marsjángdí. Opouštíme místa zasažená turismem jen málo – a doufáme, že svůj ráz odlehlých a nedotčených krajů si uchovají co nejdéle.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2013.
