Jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim založili před dvěma sty lety židovští emigranti z východní Evropy. Jejími obyvateli jsou ultraortodoxní Židé zvaní „charedim“. Zcela se uzavírají vnějšímu světu a cizí návštěvníky tu nevidí rádi. Fotografce Elišce Blažkové se ale podařilo mezi ně proniknout a zachytit tento svět izolující sám sebe.
Toulám se Jeruzalémem. Ocitám se na místě, na kterém jako by se zastavil čas. Proti mně běží pobledlý hubený mladík s očima upřenýma na chodník. Nevnímá nic, dokud nedojde do ješivy, náboženské školy, kde se schová před světem a do večera zírá do knih, až málem zapomene jíst a pít. Po chvíli se zpoza rohu vynoří podsatitý chasid, tlačící kočárek s nemluvnětem. Několik dalších dětí jde v chumlu kolem něj, v dostatečné vzdálenosti má i manželku a dospívající dceru…
Charedim si dodnes udrželi své zvyky a styl oblékání, úzkostlivě dodržují židovské právo a žijí podle jasných pravidel. Okolní svět považují za zkažený a uzavírají se do svých vlastních „ghett“. Věří, že jsou článkem nepřerušeného řetězce tradic, který začal předáním Tóry Bohem Mojžíšovi na Sinaji a trvá dodnes. Díky přísným pravidlům proniká do této společnosti málo cizorodých vlivů a doba je tu zastavená v určitém bezčasí.
Předepsaný zjev
Nejcharakterističtějším znakem ultraortodoxních Židů je jejich celkový zjev. Typický černý oděv charedim vychází z oblečení východoevropských Židů z 16.–17. století, v malých obměnách se liší podle zařazení do té které skupiny či sekty. Typickým znakem jsou také pejzy a plnovous. Dívky nosí tmavé sukně v předepsané délce, blůzy s dlouhým rukávem a vlasy spletené do copu. Vdané ženy musí vlasy schovávat pod šátkem, některé si po svatbě hlavu oholí a na veřejnosti nosí paruku.
V hlavní roli rodina
Hlavním cílem v životě Židů je založení rodiny a udržování židovského rodinného krbu. Úloha ženy v ultraortodoxním židovství spočívá především v rození dětí (na jednu ženu připadá v průměru devět potomků, ani patnáct dětí však není nic neobvyklého), jejich výchova, dohled na to, aby jídlo bylo košer, zapalování svící při šabatu a podobně. Ve světě charedim však žena nemá právo na osobní svobodu či vlastní názor, stále na ni dopadají různé formy příkazů, které jsou vytvořeny speciálně pro ženy.
Ultraortodoxní Židé se nesmí dotknout své manželky na veřejnosti. Na cizí ženy se nemohou ani podívat, nekomunikují s nimi a striktně se od nich oddělují. Pokud by totiž muž podlehl touze, nemohl by se dostatečně soustředit na studium Tóry, ve které je doslova napsáno: „Neposlouchej ani svoje srdce, ani svoje oči.“ Někteří dokonce věří tomu, že když se muž podívá na ženu a ona v něm vzbudí touhu, muž onemocní a může zemřít.
Rabín, hlava komunity
Nejvyšší pozemskou autoritou pro charedim není stát, ale rabín dané synagogy nebo komunity. Rabín slouží stejně jako před dvěma tisíci lety jako soudce sporů, učitel a reprezentant komunity při jednání s okolním světem. V některých komunitách radí admor (velký rabín) svým mužům, se kterou ženou se mají oženit nebo v jakém domě mají bydlet. Rabínovy výroky jsou široké veřejnosti prezentovány prostřednictvím tzv. paškevilů, plakátů vylepovaných v ulicích. Jde o hlavní dorozumívací prostředek v ultraortodoxních čtvrtích, lidé zde totiž nemají televize, počítače ani rozhlas.
Izrael ano, či ne
Charedim se izolují od všech lidí nežidovského původu, a ani sekulární Izraelci podle nich nejsou dostateční Židé. Značné rozpory ale mají i sami mezi sebou. Někteří ortodoxní Židé nepozřou potravinu a nepřijmou věc, která pochází z místa mimo Izrael. Jiní (například antisionistická skupina Neturei Karta) naopak současný stát Izrael neuznávají, ten by podle nich mohl být založen pouze Mesiášem.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2013.
