nahoru

Pákistán: V náruči horských velikánů

Jakub Freiwald 24. května 2022 • 06:30
Pákistán: V náruči horských velikánů
foto: Jakub Freiwald

Pákistán jsem ještě nedávno znal jenom z akčních filmů, vysokoškolských přednášek a úderných novinových titulků. Teď, o víc než dva roky později, mohu s jistotou říct, že šlo o jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy byl. Na úbočí horských velikánů jsem došel k poznání, že bych tolik neměl věřit předsudkům.

Vstupní branou do druhého nejvyššího pohoří na světě, Karákóramu, je město Skardu. Na první pohled by tomu ale jen málokdo věřil. Hlavní město regionu Gilgit-Baltistán leží v nadmořské výšce dva a půl tisíce metrů, vypadá to tu ale spíše jako v nepovedené adaptaci polopouště. Kolem břehů nejdůležitější pákistánské řeky Indus se sice tyčí několik relativně vysokých kopců, jinak ale tohle zaprášené město nedává blízkost velehor nikterak znát.

Ulice jsou plné nejrůznějších obchodníků, mezi kterými se v hustém provozu proplétají auta, motorky, kamiony a traktory. Kličkuji mezi nimi a neustálé troubení, ozývající se ze všech stran, si rozhodně neberu osobně. Univerzální komunikační nástroj řidičů je všude v Asii stejný a už dávno jsem si na něj zvykl.

Vzhůru do hor

Brzy ráno nasedáme do několika přistavených džípů. Hrají všemi barvami a platí tu podle všeho jediné pravidlo: čím křiklavější, tím lepší. Kousek za městem začíná kvalita dopravní infrastruktury značně kolísat, a chvílemi se dokonce zdá, že silnice mizí úplně. Velký sesuv půdy tu před pár dny vymazal cestu z mapy, nikdo se nad tím ale nepozastavuje. Lopata je součástí povinné výbavy každého vozu.

Čím víc se přibližujeme k horám, připomíná cesta spíše tankodrom. V úzkých skalních soutěskách svými rozměry dokonce spíše evropskou cyklostezku a kvalitou zanedbávanou komunikaci osmé třídy, přepočteno na tuzemské standardy. Za zvuků hlasitých, nejspíš pákistánských a možná lidových písní se náš řidič směje od ucha k uchu a točí volantem v náhodných intervalech ze strany na stranu.

I v těchto místech kupodivu fungují silničáři, pokud zůstaneme u našich vžitých pojmenování. Během noci se rozvodnila řeka a v místech, kde ještě včera vedla cesta, teď čtyři chlapíci v oranžových vestách usilovně zápasí s rozbouřeným proudem vody. S pomocí páčidel, lopat a jiných nástrojů zpevňují domnělou vozovku mohutnými kameny. Po necelé půlhodince první z čekajících řidičů sbírá odvahu a vrhá se do zčeřené vody. Když po několika pokusech vyjíždí z útrob tmavě hnědého vězení na druhé straně, neskrývám radost a mírné překvapení.

V autě se mi nedělá špatně a mám rád prakticky jakékoli dobrodružství, cíl motorizované části naší cesty, vesnici Askole, i tak vítám jako boží smilování. Nastoupali jsme během cesty víc než půl kilometru a nacházíme se ve výšce lehce přes tři tisíce metrů. Po městském shonu tu nejsou ani památky, vesnici obývá jen pár desítek lidí. Několik polorozpadlých obydlí, na pozadí sytě zelených políček, působí jako samozvaná oáza klidu a míru. Podle místních prý jde o nejvýše položenou a zároveň nejvzdálenější vesnici v celé oblasti. Tahle „nej“ často zavánějí sebechválou, tady bych jim ale klidně věřil.

Z pouště mezi velikány

„Konečně! Odteď už jenom po vlastních,“ raduji se další den ráno a společně s ostatními házím batoh na záda. Záměrně neříkám krosnu, protože ta leží společně s mnoha dalšími věcmi na dně modrých sudů, které se několik dalších dnů budou houpat v rytmu chůze koníků a mul nebo dřímat na silných zádech nosičů.

Poslední zbytky zeleně jsou pryč a kolem nás je zase poušť. Vysoko v horách to může působit paradoxně, ale mnoho srážek tu v průběhu roku opravdu nespadne. Letní monzuny přinášející vláhu sousednímu pohoří Himálaj se sem přes vysoké vrcholky nedostanou a celkový úhrn srážek dosahuje nižších desítek milimetrů. Jestli jsem si někdy představoval měsíční krajinu, vypadala by nějak takhle. Drsná, nedostupná, prakticky bez života, ve své jednoduchosti přesto nádherná.

Po sedmi hodinách cesty přicházíme do prvního tábora Džhola (Jhola), který bych spíš nazval jako „vhodné místo k přespání“. Nemám moc zvyků, jeden ale dodržuji. Pokaždé si s sebou do zahraničí beru nějakou knihu. Klasickou, papírovou. Nedává to moc smysl, knihy jsou oproti moderním čtečkám nepraktické a těžké. To je mi ale jedno. Tuhle mi dala před odletem máma, že prý je o nějakých školách v Afghánistánu.

„V pákistánské oblasti Karákóram se nad sotva sto mil širokým pásmem vypíná víc než šedesát nejvyšších hor světa, které vystavují krutou alpínskou krásu vysokohorské pustině beze svědků,“ začítám se do prvních řádků. Po pár minutách čtení se kolem mě shlukuje několik zvědavých nosičů. Když jim knihu nesoucí pro mě nic neříkající název Tři šálky čaje představím, začnou se zubit od ucha k uchu. S jejím autorem Gregem Mortensonem se prý pár z nich zná osobně a já začínám tušit, že bude mít s touhle oblastí možná víc společného, než jsem původně čekal.

S dalšími přibývajícími kilometry a nastoupanými výškovými metry se okolní krajina hodně mění. Rozlehlá vyprahlá údolí střídají strmé svahy všude kolem nás. Slovy se to jen těžko popisuje, nic podobného jsem ale nikdy neviděl a tahle surová příroda se mi rychle zarývá hluboko pod kůži. Když pak třetí den přicházíme k ledovci Baltoro, začínám se konečně cítit jako v horách.

Pizza a přepuštěné máslo

Baltoro se s 63 km délky řadí mezi nejdelší ledovce naší planety a právem budí respekt. Kdo by čekal mrazivé ledové království, bude zpočátku nejspíš zklamán. V nižších polohách je ledovec pokrytý štěrkovou sutí a kamennými balvany, které sice nejsou moc vizuálně atraktivní, ledovec však chrání před okolními vlivy. Samotný led se skrývá desítky až stovky metrů pod námi.

Baltoro se kromě jiného pyšní jedním unikátem. Na rozdíl od většiny světových ledovců zatím odolává rychle dotírajícím následkům globálního oteplování. Jeho celková rozloha se nijak dramaticky nezmenšuje a spíše poslední roky stagnuje. Vědci tento fakt nazývají karákóramská anomálie a její příčiny jim zatím nejsou plně známé.

Nejpovolanějšími odborníky pro pohyb na ledovci jsou místní nosiči. Vyšlapané cestičky se během roku mnohokrát mění, a zatímco já si přijdu jako v obrovském venkovním bludišti, zkušení portýři si vždycky vědí rady. Rád chodím v jejich společnosti. Nerozumíme si sice ani slovo, je mi s nimi ale dobře. Nadmořská výška jim nedělá sebemenší problém. Zatímco já dýchám jako po zápalu plic, oni si v pohodě vykračují s těžkými náklady na zádech. Mezi rozviklanými balvany umně kličkují ve skoro závodním tempu, navíc v žabkách nebo roztrhaných teniskách.

Pro tyhle skromné a věčně usměvavé chlapíky jde o prakticky jediný možný způsob obživy. Na zádech běžně nosí kolem pětadvaceti kilo nákladu, ti nejsilnější ale zvládnou i o patnáct kilo víc. Univerzální posunkovou řečí vyzvídám, v čem je ten trik. Smějí se a podávají mi hrnek teplého čehosi. Podle nepsaného pravidla „darovanému šálku na obsah nehleď“ ochotně přijímám a hltám kouzelný lektvar. Moc chutné to není, jde totiž o přepuštěné máslo s mlékem, nutriční hodnota bude ale jistě obrovská.

Základem přežití v horách je jak pro nosiče, tak pro všechny návštěvníky také kvalitní strava. Běžně platí, že co si člověk nevezme, to nemá. V našem případě to ale tak úplně neplatí. Každá výprava tu má k dispozici vlastního kuchaře, který i v extrémně náročných podmínkách a s minimem vybavení podrobuje rčení „v jednoduchosti je krása“ ostrému zatěžkávacímu testu.

Ten náš se jmenuje Alí a právě připravuje místní specialitu, chlebové placky čapátí. „Při přípravě čapátí je nejdůležitější použít správný druh mouky. Tu poté smíchám s vodou v přesně daném poměru,“ vysvětluje mi ochotně a rychle dodává: „Těsto pak nechám deset minut uležet a nakonec placky rychle ogriluji na ohni.“ Nad jeho umem, který denně předvádí v malém stanu, představujícím improvizovanou polní kuchyni, přechází nejen můj zrak. Když pak o pár hodin později servíruje k večeři pizzu připravenou v alobalu a rozžhavené hlíně, nerozumím už vůbec ničemu. Co víc, pizza chutná výborně a já před Alího schopnostmi musím smeknout pomyslný klobouk.

Obávaná K2

Pátý den cesty máme v nohou necelých sto kilometrů a táboříme ve výšce téměř 4700 metrů nad mořem v místě zvaném Concordia. Kromě dech beroucích výhledů v rádiu 360 stupňů kolem také stojíme na místě, kde se stékají dva ledovce dohromady. Konkrétně už zmíněný Baltoro s ledovcem Godwin-Austen. Místo pojmenoval anglický horolezec Aleister Crowley v roce 1902 a jeho výprava je považována za první seriózní pokus o vylezení hory K2. Ta je odsud za běžných podmínek vidět, zatím však odpočívá za hradbou z mraků.

Když se brzy ráno soukám ze stanu, mám poprvé možnost spatřit onu obávanou a mýty opředenou horu. Ten pohled se slovy jen těžko popisuje. K2 se tyčí vzhůru jako precizně narýsovaná pyramida a já několik minut jen stojím se zatajeným dechem a pozoruji neuvěřitelné představení. V jazyce místních se Ká dvojce říká Čhogori, tedy Velká hora. Příznačnější název by se pro ni hledal jen těžko.

Další pokus o její vylezení následoval o sedm let později. Italskou expedici vedl princ Luigi Amedeo, zvaný také vévoda z Abruzz. „Přísná krása okolních vrcholků ho ohromovala. ‚Co do horské krásy se s tím nedalo srovnat nic,‘ zaznamenal si do deníku. ‚Byl to svět ledovců a útesů, neuvěřitelný pohled, který uspokojoval umělce stejně jako horolezce,‘“ dočítám se o pár dní později ve své knize.

Čhogori odolávala ještě několik dalších desetiletí a na jejím vrcholu poprvé stanuli až v roce 1954 Italové Lino Lacedelli a Achille Compagnoni. Od té doby vrcholu ve výšce 8611 metrů dosáhlo necelých 400 horolezců a podobné množství pákistánských nebo nepálských horských vůdců. 91 horolezců při svém snažení zahynulo a pomíjivost lidského bytí na úpatí hory připomíná skromný památník ležící nedaleko základního tábora.

Těchhle pár stovek metrů čtverečních v pěti kilometrech nad mořem se na dalších několik týdnů stává mým domovem. Česká horolezkyně Klára Kolouchová se pokouší o první český ženský výstup na K2 a já její snažení dokumentuji. Během volných chvil podnikám krátké výpravy do ledovcových labyrintů všude kolem. Jako mávnutím kouzelného proutku se najednou ocitám v ledovém království, plném modrobílých ker nejrůznějších tvarů a velikostí. Dost dobře by mohly tyhle nádherné výtvory pocházet z dílny těch nejlepších sochařů. V kombinaci s mrazivými teplotami nešetřím superlativy na vrub tohoto až surreálně krásného prostředí.

Přitom ještě nedávno byly přilehlé oblasti dějištěm krvavého konfliktu mezi Indií a Pákistánem (tzv. konflikt na Siačenském ledovci), který trval od roku 1984 až do vyhlášení příměří o devatenáct let později. Šlo o nejvýše položený válečný konflikt v dějinách a podle mnoha expertů, s ohledem na nehostinnost území, i o jeden z nejzbytečnějších. Jeho pozůstatky tu jsou patrné dodnes: ve formě malých vojenských základen rozesetých všude po okolí nebo v přítomnosti styčného vojenského důstojníka v každé expedici.

Ten náš se jmenuje Omar a je to vcelku sympaťák. Během dlouhých rozprav s úsměvem vyvrací mé stereotypy o nebezpečném Pákistánu a zažitých domněnkách o všudypřítomném Tálibánu. Radikální bojovníci se prý nacházejí jenom v pouštních oblastech na hranicích s Afghánistánem. Armáda o tato území podle jeho slov ani neusiluje a má celou situaci více méně pod kontrolou.

Debatujeme spolu také o horolezectví samotném. Pro mnoho lidí je počínání horolezců nejspíš velkou neznámou a nechápou, proč někdo dobrovolně podstupuje extrémní nebezpečí, zimu a takřka hmatatelné ohrožení života. Sám mám s velehorami jen pramálo zkušeností, myslím ale, že jim trochu rozumím. Velkou roli jistě hraje ego a touha po posouvání limitů vlastního těla i mysli. „Moc radostí ve výškovém horolezectví není. Neřekl bych, že je to jenom utrpení, ale negativní chvíle převažují nad těmi pozitivními,“ řekl mi tehdy slovenský horolezec Pavol Lupták chvíli po svém třetím neúspěšném pokusu o vrchol K2.

Bude v tom ale i něco jiného, jen těžko popsatelného, co nakonec pomyslné ručičky vrtkavých vah převáží na druhou stranu. „Člověk tu pookřeje a načerpá hodně sil. Do běžného života si dokážu přinést trochu klidu v duši a radosti v srdci. Ty myšlenky mi nikdo nevezme a budu se k nim často vracet,“ doplňuje.

Sbohem, hory

Kláře se po mnoha komplikacích nakonec podařilo vystoupit na vrchol K2. V táboře zavládlo nadšení, které po dvou dnech střídá pořádný šrumec. Balí se kuchyň, všechny stany, latríny i improvizovaná sprcha. Tedy veškeré zázemí, které jsme tu měli po celou dobu k dispozici a které pracně před sedmi týdny nosiči vynesli nahoru. Systematicky vše nakládají na netrpělivě čekající čtyřnohé dopravní prostředky. Co zbývá, odnesou dolů sami. Za pár hodin shon utichá a nadvládu nad naším tábořištěm opět přebírá příroda.

Zatímco dlouhá karavana se vydává zpátky do civilizace stejnou cestou, my prý půjdeme zkratkou. „Je to sice náročnější, zato horší cesta,“ parafrázuji v hlavě své oblíbené pořekadlo ve chvíli, když se za úplné tmy kolem čtvrté ráno brodím po kolena ve sněhu. Většinu oblečení mám ještě ze včerejška mokrou, a jelikož se na diskomfort zvyká stejně rychle jako na pohodlí, už to skoro nevnímám. Průsmykem Gondogoro ve výšce 5680 metrů, nejvyšším bodem naší cesty, procházíme právě ve chvíli, kdy svítá. Zatímco se obloha pomalu projasňuje, sestupujeme s pomocí fixních lan po zledovatělých pěšinkách strmě dolů.

Po dalších několika hodinách strojové chůze a proplétání posledními zbytky ledovcových labyrintů pozorujeme první známky blížící se civilizace. Divoké jaky, líně se pasoucí na nevelkých pastvinách. Stále se nacházíme ve výšce kolem čtyř tisíc metrů, příroda se však pomalu mění zpátky do známé podoby.

Když pak další den konečně přicházíme do první vesnice Huše, proměna je dokonána a všude září sytě zelená políčka. Procházíme se úzkými uličkami kolem skromných obydlí a míjíme zástupy dovádějících dětí. Mluvit o civilizaci v klasickém slova smyslu by asi bylo trochu zavádějící, po dlouhé horské samotě si ale najednou přijdu jako v srdci Manhattanu. Na počátku devadesátých let, kdy sem spisovatel Mortenson zamířil poprvé, do oblasti nevedla žádná příjezdová cesta. Jinak se toho nejspíš moc nezměnilo a život si tu stále plyne svým vlastním rytmem.

V rámci posledních zbytků civilizačního vzdoru i přes naléhání řidiče odmítám místo uvnitř auta a zaujímám oblíbenou polohu skoroležmo vzadu na korbě. Pozoruji vzdalující se horské velikány, promítám v hlavě události posledních několika týdnů a přemýšlím nad podmanivostí té nakažlivě jednoduché horské atmosféry. Ze skoro až meditativního stavu mě po několika kilometrech vytrhává můj zvedající se žaludek a ze zbytku cesty do Skardu mám jednu jedinou vzpomínku. Ležím schoulený v prachu vedle cesty a jen jakoby z dálky slyším rady polského horolezce Waldiho.

Z kómatu se probírám až další den v hotelu. Po příčině chvilkové nevolnosti jsem nepátral. Mohla to být zkažená voda nebo protest mého těla proti odchodu z tohoto panenského prostředí. Hory si totiž člověka chtě nechtě podmaní.


Tři šálky čaje

Greg Mortenson je spisovatel a bývalý horolezec, který v Pákistánu a v okolí strávil mnoho času. Po neúspěšné výpravě na druhý nejvyšší vrchol světa K2 se nemocný a slabý doplahočil až do vesničky Korphe, kde se o něj místní pohostinní lidé postarali. Jako poděkování za jejich péči slíbil, že ve vesnici postaví školu. Nakonec jich postavil desítky a svůj příběh vylíčil v knize Tři šálky čaje, která patří mezi ty nejzajímavější, jaké jsem za poslední dobu četl.

Sluší se ovšem poznamenat, že kolem Grega Mortensona panují jisté kontroverze v kontextu nakládání jeho neziskové organizace s vybranými prostředky a zpochybněny byly i některé pasáže jeho knihy. I přesto mu nelze upřít zásluhy při rozšířování dostupnosti vzdělání v odlehlých horských oblastech Pákistánu a Afghánistánu.


Vlastní cestou

Pokud vám pákistánské hory učarovaly stejně jako mě a nemáte možnost se do nich osobně vypravit, můžete pomyslnou cestu podniknout alespoň virtuálně. O Karákóramu nepochybně existuje celá řada dokumentů a filmů, my tu společně s režisérkou Janou Počtovou během naší cesty natočili dva další: Na cestě po Velkém Karakorumu a dokument o zmíněném výstupu horolezkyně Kláry Kolouchové K2 Vlastní cestou.

Jakub Freiwald




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země