Cátan (Tsaatan) znamená v překladu z mongolštiny „ten, kdo má soby“

Cátan (Tsaatan) znamená v překladu z mongolštiny „ten, kdo má soby“ Zdroj: Václav Šilha

Sobi jsou pro Cátany středobodem veškerého dění
O soby se starají všichni, bez ohledu na věk a pohlaví
Lov byl v minulosti důležitým doplňujícím zdrojem obživy. S vyhlášením národního parku byl ale postaven mimo zákon.
Cátanské ženy vítají východ slunce kapkami čaje s mlékem
Vzory vyřezávané do paroží patří k tradičnímu umění Cátanů
16
Fotogalerie

Poslední z posledních: Cátanové, mongolští pastevci sobů

„Když zemřou naši sobi, zemřeme i my. Sobi nejsou jen naše živobytí. Sobi jsou náš život.“ Tak praví prastará moudrost Cátanů – moudrost jedné z posledních skupin pastevců sobů na této planetě.

Na myšlenku vydat se za Cátany přivedl fotografa Václava Šilhu Mongol, který kdysi studoval v Brně. „Popisoval mi malou komunitu lidí kdesi na severu a jeho názory byly dost zvláštní. Nevybočovaly ale z toho, jak se k Cátanům staví většina Mongolů, se kterými jsem se setkal,“ dodává Vašek. Ve zkratce se dá říci, že převládá názor, že by celé toto podivné sobí společenství mělo být nahnáno do práce a do škol, aby se konečně zařadilo mezi „normální a slušnou“ společnost. Nezávislí kočovníci se ostatně nehodili nikdy a nikomu. Stačí si třeba vzpomenout na náš prvorepublikový zákaz kočování určený Cikánům. „O to víc mě ale Cátanové zaujali,“ pokračuje Václav. „Navíc plně odpovídali obsahu fotografického projektu Just Human, na kterém pracuji už několik let a který mapuje mizející kultury.“

Výprava za Cátany nebyla rozhodně první Václavovou cestou do této oblasti. „V Mongolsku jsem byl předtím už několikrát, třeba když jsem v údolí řeky Orchon fotil kočovné pastevce dobytka nebo když jsem při čínské hranici dokumentoval unikátní minoritu kazašských orlích lovců. Měl jsem dokonce i vzácnou příležitost zde třikrát pracovat pro Zoo Praha v rámci jejího projektu na repatriaci koní Převalského,“ vypráví Vašek. „Tahle expedice ale patřila k tomu nejnáročnějšímu, čeho jsem se kdy účastnil.“

Přípravy

Prvním otazníkem bylo, kdy se za Cátany vypravit. Klimatické podmínky panující na severu Mongolska patří k těm nejdrsnějším na světě a s tím souvisela i složitá logistika. Co do teplot zdánlivě milosrdnější léto hrozilo mračny komárů a také spoustou vody, která by v krajním případě mohla průjezd do této odlehlé oblasti i zcela znemožnit. Cátanové navíc v tomto období kočují a jediný způsob, jak se k nim dostat, by bylo několikadenní putování na koních. Druhou možností, pro kterou se výprava nakonec rozhodla, bylo vydat se za Cátany v zimě, kdy sice panují kruté mrazy, ale kdy je možné dostat se k nim vozem a využít zamrzlé vodní toky jako zkratky.

Ještě důležitější než místní podmínky jsou ale v případě takto náročné cesty parťáci. „Bláznů ochotných něco takového podstoupit není moc,“ říká Vašek. „ Já jsem ale dva z nich našel poměrně rychle,“ usmívá se. Jiří Vidman a Vladimír Mika už ostatně s Václavem Šilhou absolvovali ledacos, včetně tří antarktických výprav, a kývli i tentokrát.

Buchankou přes zamrzlé jezero

Psal se poslední lednový den, když tříčlenná výprava nastupovala do letadla směr Moskva, odkud pak pokračovala dál do Ulánbátaru. O pohodlí nemohla být řeč. Vzhledem k neblahým zkušenostem s ruským Aeroflotem, který jim do Mongolska v minulosti dopravil jen torzo zavazadel, nechtěli členové výpravy riskovat a do polárních obleků se nabalili už v Praze. Hodily se hned v Ulánbátaru, kde po příletu panovalo stále ještě milosrdných -25 °C. Následoval přelet do Moronu a odtud cesta místním osvědčeným dopravním prostředkem značky UAZ, kterému se tu lidově říká buchanka. „Asi si nedovedu představit jiné auto, které by zvládalo takový terén,“ říká Vašek. „Projede snad vším, ale k pohodlí má skutečně daleko. Nejde jen o to, že to s vámi ustavičně tvrdě mlátí na všechny strany, ale naše buchanka byla navíc typická tím, že byla napříč rozdělena na dvě zcela odlišné klimatické zóny. V jedné z nás kapal pot a ve druhé jsme mrzli, což mi moc nepřidalo,“ popisuje Vašek. „Už při příletu do Ulánbátaru mi nebylo dobře, což jsem ale před kluky zatajil, protože by to také mohlo znamenat předčasný konec celé výpravy.“

Další zádrhel se pak objevil při průjezdu mongolskými vesnicemi. Slavil se totiž Nový rok, což v praxi znamenalo, že bylo třeba všude zastavit a nechat se hostit. „Pokud pominu to, že mnohé pokrmy, sestávající hlavně z lojovatého skopového, kozího nebo koňského masa bez špetky soli, jsou pro našince téměř nepoživatelné, tak ještě horší byla nutnost dát si všude vodku,“ popisuje Václav. K urychlení průjezdu nepřispívalo ani to, že se pak každá svátečně vyšňořená rodina chtěla společně fotit. Co na tom, že neexistovala žádná šance, jak jim pak snímky předat?

Jezero Chövsgöl, ke kterému se výprava navzdory všem oslavám nakonec prodrala, je se svými 238 metry nejhlubším mongolským jezerem vůbec. Leží v nadmořské výšce 1645 metrů, má rozlohu 2620 km2 a vztahuje se k němu i významná česká stopa, kterou zde zanechali cestovatelé Petr Horký a Václav Sůra, kteří zamrzlé jezero jako první na světě v roce 2016 přešli ze severu na jih. Začátkem února byla vodní hladina pokryta tlustou vrstvou ledu, která UAZ posloužila jako dočasná dálnice a zkratka k vysněným Cátanům.

Mráz a vodka

Tradičním obydlím Cátanů je týpí. Dříve k jeho stavbě používali březovou kůru, dnes už je tvoří hlavně celtovina a kusy igelitu. Pro spaní slouží dřevěné palety vystlané kůžemi, které spolu s nezbytnými plechovými kamínky zajišťují obyvatelům alespoň základní tepelný komfort. Tedy alespoň některým. „Hned po příjezdu jsme nafasovali snad to nejhorší týpí ze všech,“ říká Vašek. „Všude samá díra, na spaní holá paleta a o nějakých hřejivých kůžích jsme si mohli nechat jen zdát.“ Nezbývalo ale než se s podmínkami smířit, uložit se jen na karimatky, a hlavně topit. „Mám pocit, že jsme museli spálit půlku okolní tajgy, a stejně to bylo málo,“ říká Václav. „Zvláště v noci, kdy se venkovní teploty běžně pohybovaly kolem -40 °C, jsme museli topit prakticky nepřetržitě, abychom dosáhli alespoň toho, že teploty u země nespadly pod minus deset.“ Opravdovou výzvou pak bylo dojít ven k vykopané díře sloužící jako záchod. „V prvních dnech jsme se navlékali do všeho, co bylo po ruce, ale časem jsme se přizpůsobili a nakonec jsme se ven vydávali dokonce jen v trenýrkách,“ směje se Vašek.

Daleko horší ale bylo, že Cátanové také už několik dní mohutně slavili Nový rok. „Byl jsem z toho zoufalý,“ vypráví Vašek. „Kolem byla nádherná příroda, ale nedala se udělat jediná smysluplná fotografie, všichni byli namol. Když už se nám někoho podařilo postavit na nohy, začal se kácet a dostat někoho na soba bylo zcela nemyslitelné.“ Naštěstí se situace asi po dvou dnech uklidnila. Zasáhly ženy, které už asi měly bezuzdného řádění svých mužů také dost a vodku zkrátka zabavily.

Vítání slunce

Sluneční kotouč prozrazují jen první nedočkavé paprsky dychtící po novém dni. Východ z týpí rozhrne drobná ženská ruka. Paličkou nabere z keramické misky její obsah a vymrští jej vstříc vycházejícímu slunci. Mrzne, až praští, a kapky čaje smíchaného s mlékem v chladném vzduchu zmrznou ještě dříve, než se dotknou země. Takto cátanské ženy vítaly každý nový den a je nutné dodat, že jim přítomnost fotografů dožadujících se pro lepší záběr ustavičného opakování tento tradiční rituál příliš neusnadňovala. Byly ale ochotné – někdy až příliš.

„Vzpomínám si na jednu půvabnou dívku, kterou jsem si chtěl vyfotit se soby,“ vypráví Vašek. „Souhlasila, ale vyžádala si chvíli času. Když se pak po dlouhých desítkách minut konečně vrátila, skoro jsem ji nepoznal. Tvář si vylepšila tak neuvěřitelně silnou a křiklavou směsicí nějakých místních líčidel, že se to fotit zkrátka nedalo,“ vzpomíná dál Václav. Naštěstí ale byly mezi sobími pastevci i spousty dalších fotografických příležitostí.

Spojeni se soby

Středobodem života Cátanů jsou sobi, a to jak po stránce praktické, tak po stránce spirituální. Cátanové věří, že jsou se soby propojeni na vyšší úrovni, a tato víra, která se předává z generace na generaci, přetrvává už staletí. Některé prameny dokonce uvádějí, že mezi sobími pastevci to byli právě Cátanové, kterým se podařilo divoké soby domestikovat jako prvním. Cátanové se pastevectví věnují v rodinách, které označují jako džono, a k bližší identifikaci pak využívají rodová jména, jako například Orat nebo Sojan. Stěhují se i sedmkrát za rok, po delší dobu zůstávají na místě jen v zimě. Běžná rodina mívá kolem osmi členů a péči o soby se věnují všichni bez rozdílu, včetně těch nejmenších. Stádo čítá obvykle mezi 10 až 30 zvířaty, pouze ve výjimečných případech může počet sobů chovaných v rámci jedné rodiny dosáhnout i vyšších čísel.

Sobi jsou podmínkou přežití. Jejich maso je sice využíváno jen naprosto výjimečně, ale používá se jejich mléko, ze kterého Cátanové vyrábějí sýry a jogurty, a užitečná je i kůže. Slouží také jako dopravní prostředek a jako nosiči. Život sobích pastevců je ale nesmírně drsný. V zimě je například problémem voda. Jediným způsobem, jak ji získat, je rozmrazit sníh, kterého ale v posledních letech není dostatek ani v této oblasti. Maso musí být zase uloženo na zvláštním lešení z dřevěných tyčí, aby se k němu nedostali vlci. V krutých mrazech je vše promrzlé až na kost a každý kousek je třeba odsekávat sekerou.

Duchové se bojí světla

Cátanové jsou animisté, což podle všeho souvisí s jejich kočovným životním stylem. Stavět při ustavičných přesunech jakoukoliv svatyni nedávalo smysl a všechna potřebná božstva nabízela sama tajga. Co ale mají společného i s ostatními obyvateli Mongolska, je šamanismus, který se v této zemi nepodařilo potlačit ani v dobách sovětského vlivu. Nikdo se tím sice příliš nechlubil, ale šamanské rituály byly věcí zcela běžnou. Nikoho tak ani dnes nepřekvapí, když v panelákovém bytě v Ulánbátaru narazí na šamana, který tu vymítá zlé duchy.

„Se šamanismem jsem se nesetkal poprvé,“ říká Václav Šilha. „Nejvíce zkušeností mám asi z Ekvádoru, kde jsem měl možnost setkat se se šamany indiánského kmene Waorani. Tamní šamani ale byli poněkud jiného druhu než ti, se kterými jsem se setkal v tábořišti Cátanů.“ Hlavní rozdíl spočívá už v tom, kdo se šamanem může stát. Zatímco u ekvádorských Waorani to může být pouze muž, kterého si současný šaman pečlivě vybírá a vychovává jako svého nástupce, u Cátanů se šamanem může stát prakticky kdokoliv, kdo se šamanem cítí a o svých schopnostech přesvědčí své okolí, a to včetně žen. „Další rozdíl, který jsem mohl pozorovat, spočíval v samotném zaměření šamanů,“ vypráví dál Václav. Indiánští šamani jsou především duchovní vůdci a léčitelé s neuvěřitelnou znalostí účinků tisíců pralesních rostlin. Cátanští šamani jsou naproti tomu především prostředníky pro spojení s duchy zemřelých a vymítači zlých sil a nemocí.

V táboře Cátanů se výprava setkala hned se dvěma šamany. Jedním byl muž, který jako jediný z celé komunity obýval srub vybavený dokonce solárním panelem a televizí. Ženská představitelka této profese byla poněkud tradičnější a obývala týpí. „Pochopitelně jsme si chtěli nafotit některý z rituálů,“ líčí Václav. Místní šamani, ozdobení čelenkou s třásněmi, na které jsou vyobrazeny oči, je provádějí za pomoci bubínku, do kterého tlučou zaječí pacičkou. Problém to nakonec nebyl, ale výprava se musela spokojit pouze se snímky uvnitř příbytků. Podle zdejších šamanů se totiž duchové, se kterými hovoří, bojí světla.

Škodná

Cátanů je dnes už jen hrstka. Podle posledních odhadů čítá toto etnikum jen něco kolem 500 osob. Někteří už navíc podlehli tlaku zvenčí a pastevectví sobů zanechali. V současnosti tak zbývá jen nějakých 20 až 30 rodin, které se svého tradičního způsobu života nechtějí vzdát, i když jsou okolní podmínky čím dál tím tvrdší. Vzhledem ke globálnímu oteplování se v posledních desetiletích sobům příliš nedaří. Nepomohly ani neúspěšné pokusy zkřížit domácí soby s kanadskými, kteří se lépe adaptují na teplejší klima. Negativní tlak na tradiční způsob existence Cátanů mají ale i další vlivy. V minulosti jim jako doplňující zdroj obživy sloužil lov, a to buď pro vlastní potřebu, nebo v některých obdobích i jako prostředek obchodu s mongolskými autoritami.

S vyhlášením celé oblasti jako národního parku ale tyto možnosti odpadly. Paradoxem je, že izolovaní Cátanové se o tom, že jako lovci stojí mimo zákon, dozvěděli až se značným zpožděním a zcela náhodou, když se z lovu nevrátili tři muži, kteří byli zatčeni jako pytláci. Následovala různá vyjednávání, ve kterých se Cátanové mimojiné zavazovali, že nebudou lovit vzácné druhy, jakým je například rys, ale ta nakonec nikam nevedla. Pro mongolské úřady jsou sobí pastevci zkrátka škodnou. „Šokoval mě jeden ze strážců zdejšího parku, který mi zcela vážně vyprávěl, že si Cátanové mohou klidně vydělávat prodejem suvenýrů vyřezaných z paroží,“ rozčiluje se právem Václav. Nejen že v této nedostupné oblasti nelze hovořit o nějakém turismu, ale i kdyby tomu tak bylo, tak je stejně vývoz takovýchto suvenýrů z Mongolska nelegální. Cátanové se tak v důsledku zákazu lovu ocitli v pozici žebráků, kterým mongolské úřady vyplácejí směšné kompenzace. Nakoupit ale stejně není kde. Jediné, co je vždy dostupné, je vodka.

„Je mi z toho smutno,“ říká Václav. „Následky necitlivého zacházení s touto jedinečnou komunitou jsem viděl na vlastní oči. A obávám se, že patřím k těm posledním, kdo ještě viděl Cátany pást soby.“ Když pojdou sobi, zemřeme i my, říkají Cátanové. Bohužel se zdá, že toto neblahé proroctví už brzy dojde svého naplnění.


Kdo jsou Cátanové?

Cátan (Tsaatan) znamená v překladu z mongolštiny totéž co ten, kdo má soby, případně lze tento výraz volně přeložit i jako ten, kdo soby miluje. Původní domovinou Cátanů bylo území dnešní ruské Republiky Tuva, která se rozkládá na jihu Sibiře a sousedí s Mongolskem. Byla to právě tato nehostinná a odlehlá část světa, kde tito nomádští pastevci, známí také jako Duchalarové (Dukha people), pásli své soby po celá staletí. Když se sobům někde nedařilo, tak se zkrátka přesunuli jinam, bez ohledu na okolní dějinné události, které se jich dotýkaly jen vzdáleně. Zlom nastal v roce 1944, kdy byla Tuva anektována Sovětským svazem, který byl tou dobou ve válce s hitlerovským Německem. Hranice do Mongolska, které dříve volně překračovali, se uzavřely a před Cátany stála volba, kam se uchýlit. Zůstat v Tuvě znamenalo posílat do válečného konfliktu své muže a nechat si rekvírovat zvířata i další skromný majetek. Další hrozbou byla neblaze proslulá sovětská kolektivizace. Mongolsko díky svému socialistickému směřování sice také nebylo žádným rájem, ale bylo přece jen o něco bezpečnější. Trvalo však dalších dvanáct let, než se zde Cátanům podařilo uchytit definitivně. Mongolská vláda o přítomnost těžko ovladatelných kočovníků nestála a několikrát je deportovala zpět do Tuvy, odkud se Cátanové opakovaně vraceli. Mongolské občanství jim bylo přiznáno až v roce 1956.