nahoru

Slavnostní duch Thajska aneb Oslavy, kam se podíváš

Ivana Grešlíková 10. března 2022 • 06:20
Slavnostní duch Thajska aneb Oslavy, kam se podíváš
foto: Ivana Grešlíková

Při plánování cesty do Thajska sice nejčastěji dojde na dilema, kam přesně se vydat, nicméně je zde jeden faktor, který stojí za to brát na zřetel před koupí letenky. Roční doba. Nemluvím o monzunech či nepřekonatelných vedrech. Thajsko je epicentrem pompézních oslav v jihovýchodní Asii. Každý měsíc se tu koná minimálně jedna slavnost.

Pokud k tomu přidáte fakt, že 95 procent populace tvoří buddhisté, můžete se připravit na to, že většina oslav je spojena s náboženskými tradicemi. Některé se konají napříč celou zemí, za jinými musíte do vesnic, které kromě pár dní oslav zbytek roku hibernují v poklidném životě. Mnohé svátky se konají jen ve vnitrozemí. Na vybraných ostrovech na jihu, kde převládá muslimská menšina, byste je těžko hledali.

Přivážeme tě k Buddhovi

„Papíry, pro tebe. Ty modlit se s námi,“ řekne lámanou angličtinou útlá starší Thajka, a jakmile mi podá do ruky modlitby vytištěné na bílých arších, omotá mi kolem hlavy bílou šňůrku. Už ji mají nasazenu všichni přítomní sedící přede mnou. Šňůrky na našich hlavách jsou pak propojeny jako jemná pavučina, která končí na vrcholu zlaté sochy Buddhy před námi.

Je hodina před Novým rokem a já jsem spolu s asi padesáti místními různých generací oblečených v bílém v nenápadném chrámu na severu Thajska. Zatímco o pár ulic dále se město Chiang Mai připravuje na odpálení silvestrovských ohňostrojů, v buddhistické svatyni je hrobové ticho. Šustí jen papíry, co držíme na kolenou. Za zvuku pouličních petard začíná v chrámu rituál Sai Sin, v překladu „posvátná nit“. I když velkoměsta slaví silvestr bujarými koncerty, průvody a světelnými instalacemi, část populace si to 31. prosince namíří do chrámu, aby se s mnichy pomodlili za úspěšný nastupující rok, finančně pomohli opravám chrámů a přispěli na jídlo mnichům.

S posvátnými bílými šňůrkami sai sin se setkáte v Thajsku i během svateb, pohřbů a významných buddhistických svátků, kdy mniši váží věřícím, ale i náhodným návštěvníkům náramek z nití či šňůrek, který dříve požehnali. Ozdoba na ruce má přinést nositeli zdraví a ochránit jej před zlem i díky bílé barvě, která v buddhismu symbolizuje čistotu. Ženy – pozor na přímý kontakt s mnichem. Dotknout se něžného pohlaví je pro buddhistické mnichy tabu, proto jim to při vázání zjednodušte a nedotýkejte se ani jejich roucha.

Po hodině se domodlíme z papírů, jejichž obsahu nerozumím ani slovo, a krátce po půlnoci vycházíme na nádvoří. Tam je již připraven veganský bufet. S ostýchavým úsměvem, tak typickým pro Thajce, si společně nabíráme jídlo z kovových mís na papírové talíře a po půl hodině se rozejdeme do ulic, kde petardy vybuchují pod nohama každé dva metry. Žasnu, jak se dá v Thajsku v minutě přehoupnout z posvátné ceremonie do bezuzdné zábavy.

Plakáty a blikající světelné tabule oznamují, že je rok 2559. V Evropě máme o 543 let méně. Thajci totiž následují lunárněsolární kalendář buddhistického letopočtu. Věří, že v roce 543 Buddha dosáhl nirvány, a určili si ho jako začátek buddhistického letopočtu.

Slunečník jako symbol statusu

Pokud zmeškáte thajský silvestr a chcete zažít spíše komorní oslavu, 11,5 km od města Chiang Mai se během třetího lednového týdne koná Svátek slunečníků. Vesnička Bo Sang se mění v barvitou parádu, kdy ulicemi jezdí na kolech pomalým tempem usměvaví místní v barevných kostýmech, přičemž v jedné ruce drží nad sebou slunečníky z bambusu a rýžového papíru.

Slunečníky, které se objevily u vládců již před 5000 lety, sloužily nejen jako ochrana před pronikavým sluncem, ale také jako symbol královského statusu. Hodnost v hierarchii se rozlišovala podle jejich tvarů a ornamentů. Bo Sang není centrum výroby slunečníků náhodou. Podle legendy odtud pocházel mnich, který se po cestě do Barmy inspiroval deštníkem, který si s sebou vzal na ochranu před sluncem. Po návratu ho napadlo zaměstnat zdejší lidi. V Bo Sangu dodnes nestojí žádná továrna. Slunečníky se vyrábějí v domech místních, přičemž každý se specializuje na něco jiného. V jednom domě se čistí dřevo, v jiném se vyrábí konstrukce, v dalším se natahuje rýžový papír, jinde se zdobí. To vše na prahu domů, jejichž vstupní brány ověšené slunečníky vám napovědí, že se u nich můžete zastavit a prohlédnout si výrobu v přímém přenosu, i mimo dny oslav. Do Bo Sangu se dostanete dodávkou songthaew z nádraží pro mimoměstské zastávky u tržnice Warorot v Chiang Mai.

Tajná čínská čtvrť

Přibližně deset procent z celkového počtu 70 milionů obyvatel Thajska tvoří Číňané. Díky nim země slaví Nový rok na přelomu ledna a února podruhé, především v čínských čtvrtích Chiang Mai a Bangkoku. Právě tady se v ulicích Yaowarat a Charoen Krung nachází jeden z největších „Chinatownů“ na světě. Pokud plánujete strávit zimu na ostrově Phuket, díky početné čínské komunitě budete mít štěstí zažít čínský Nový rok na ulici Thalang, kde kromě průvodů a koncertů čekají desítky stánků s thajským pouličním jídlem a čínskými specialitami.

V Chiang Mai se slaví v čínské čtvrti u tržnice Warorot (Kad Luang). Rozsahem i atmosférou se však nedá srovnat s Bangkokem, kde se Chinatown promění v ohnivě červené ulice plné papírových lampionů visících na každé bráně restaurace, lékárny či vchodu do chrámu. Na hlavních i bočních ulicích se od odpoledních hodin střídají hlučné průvody s tančícími draky, tanečníky, bubeníky, často i uvnitř tržnic.

Pokud nejste fanoušky tisícových davů, doporučuji zažít čínský Nový rok v Bangkoku v oblasti Talad Noi, přezdívané „tajná čínská čtvrť“. Stojí za to navštívit ji i mimo Nový rok, hlavně v podvečerních hodinách, kdy se v chrámech sjíždějí věřící a uličky se zaplní kouřem z vonných tyčinek.

Dobít si tetování a nezbláznit se

Posvátné tetování sak yant, které může oficiálně provést jen thajský buddhistický mnich, po letech slouží pouze jako dekorace. Síla i atributy, které mnich do tetování vloží, časem vyprchají. Proto se v Thajsku pořádá jednou ročně hromadný festival, kde si tetování můžete „dobít“.

Sak Yant Tattoo Festival probíhá v chrámu Wat Bang Phra v okrese Nakhon Chai Si, 44 km západně od Bangkoku. Noc před slavností v chrámu do hluboké noci ajarnové (tatéři posvátného sak yantu) dělají na požádání čerstvé tetování, které má údajně větší sílu díky speciální atmosféře Wat Bang Phra. Zájemců je někdy až tisíc. Mniši si za to účtují symbolický poplatek – 20bahtovou bankovku, chipsy, svíčky či krabičku cigaret.

Následující den se na místě sejde až kolem deseti tisíc lidí, kteří v tureckém sedu pokorně čekají na magické dobití energie svých tetování skrze hromadné požehnání buddhistického mnicha. Na někoho to dolehne intenzivněji a ceremonie nabere nečekaný spád. Několika přítomných se zmocní silná energie, čímž se dostanou do spirituálního transu Khong Khuen a začnou napodobovat zvuky a pohyby zvířat, která mají vytetována. Posedlí se vší silou rozběhnou ke svatostánku, kde je zastaví vojáci či medici, kteří je vrátí ke smyslům tak, že jim začnou masírovat uši.

Festivalu se mohou zúčastnit i smrtelníci bez sak yant tetování. Hromadné dobití se koná první březnový víkend.

Modlitba, tanec, boj!

Thajský box (Muay Thai) je pro místní daleko víc než sport. Proto není divu, že mu vyhradili několik dní na oslavu, kdy nesportovci a studenti boxu uctí svého největšího gurua – Nai Khanema Toma, otce thajského boxu. Nai si v roce 1774 vybojoval tímto bojem svobodu ze zajetí barmského krále Mangra. Když vládce viděl, jak Nai složil devět barmských boxerů, dal mu volnost a podle legendy i dvě manželky.

Oslava Wai Khru Muay Thai se koná 17. března a největší dojem na vás udělá týdenní akce v historické Ayutthayi, odkud Nai Khanem Tom pocházel. Právě zde festival vrcholí shromážděním boxerů z celého světa. Naposledy se zde v roce 2019 sešlo 1500 nadšenců ze 70 zemí. Všudypřítomný buddhismus se nezapře ani u thajského boxu. Zápas začíná rituálem wai khru, kdy se každý boxer rozvážně ukloní na všechny strany ringu a do směru svého rodného města. Následuje krátký tanec, kdy boxer v duchu děkuje rodičům i učitelům, přičemž střídá pohyby spojení rukou do modlitby s natahováním svalů. Celou dobu se přitom pohupuje v rytmu doprovodné tradiční hudby, která nesmí na Muay Thai zápasech chybět.

I když nejste nadšenci bojových umění, festival v Ayutthayi či zápasy boxu na stadionu Lumpinee nebo Rajadamnern v Bangkoku i mimo slavnosti si nenechte ujít. Thajský box vás přiblíží k místní kultuře stejně jako pravé pouliční jídlo či návštěva buddhistického chrámu.

Nový rok potřetí

Decentní vítání Nového roku v chrámu a čínské oslavy mohou překvapit svou exotikou, ale nic se nevyrovná Songkranu – thajskému Novému roku. Dvakrát po sobě ho strávím na severu země, kde se slaví čtyři dny. Mladí, staří, domácí, turisté, řidiči dodávek songthaew, pouliční prodavači cukrové třtiny či maséři – všichni mají během Songkranu jediný úkol: co nejštědřeji polít kolegy, rodinu a kolemjdoucí. Několikrát do hodiny na vás přistane kbelík vody, občas i s ledem, výstřik z vodních pistolí, nemluvě o pěnovém šílenství v ulicích, kde lidé vypouštějí bílou či barevnou pěnu. K tomu samozřejmě vyhrává thajský pop, který přehlušuje výskot a pokřiky místních přejících vám šťastný nový rok.

Po marných pokusech zůstat v suchém oblečení alespoň při přechodu z homestaye na tržnici to vzdávám a suším si oblečení za pochodu na horkém slunci v bočních uličkách, dokud to znovu neschytám.

I když dnes svátek působí jako nekončící komerční zábava, původ Songkranu má sakrální kořeny. Thajci dodnes chodí během svátku do chrámů, kde v tichých modlitbách zalévají vodou sošky Buddhy stejně jako ruce mnichů na znak respektu. Jde o největší svátek v zemi a mnozí Thajci se vracejí ze zahraničí domů, aby byli s rodinou. Připravte se proto na vyprodané nebo předražené letenky a plné hotely.

Potřebujeme déšť

Léto sice není v Thajsku tradiční doba dovolených, ale pokud byste se sem přece jen vydali navzdory horku a následnému monzunu, můžete být svědky rituálního přivolávání deště na květnovém raketovém svátku Boon Bang Fai, kde se po měsících sucha prosí „ti nahoře“ o kapky vody prostřednictvím raket z bambusových tyčí naplněných střelným prachem. Boon Bang Fai se koná ve veřejném parku Phaya Thaen v provincii Jasothon na severovýchodě Thajska.

O měsíc později, nedaleko hranice s Laosem, během svátku duchů Phi Ta Khon jinak anonymní vesnička Dan Sai ožívá zářivými maskami duchů, které jsou navzdory strašidelnému zjevu spojeny s legendou o Buddhovi. Když se vydal na delší cestu a lidé žili v domnění, že je mrtvý, vítali ho po jeho reinkarnaci a návratu duchové vesnice v radostném průvodu, což se praktikuje v Dan Sai dodnes s tím, že podobu duchů na sebe převezmou vesničané.

Svátek s hrůznou podívanou

Nebudou to žádné hody, i tak ale během vegetariánského svátku na ostrově Phuket budete potřebovat silný žaludek. Slavnost vznikla v 19. století díky čínské komunitě dělníků v cínovém dole. Zachovala se dodnes, a dokonce se stala přirozenou součástí thajské tradice, kdy se během devátého lunárního měsíce (říjen, listopad) během devíti dnů věřící zřeknou masných a mléčných výrobků, ti ortodoxní i alkoholu, cigaret, sexu a gamblingu.

Party Phuket se v té době mění na oslavy s hororovými scénami, kdy si muži oděni do bílého propichují rty, bradu, jazyk či bradavky ostrými kovovými jehlicemi. Večer se na nádvoří chrámů chodí po žhavém uhlí či vystupuje po žebříku se stupínky z hřebíků. Pokud nestrávíte oslavy zakrýváním očí, je se na co dívat.

Obětovat své vlasy a nehty

Nevím, jestli se mám dívat pod nohy, nebo před sebe, abych nenarazila do poskakujících Thajců, kteří se vyhýbají petardám. Kráčím po mostě nad řekou Ping ve městě Chiang Mai, která se po setmění změnila na tok blikajících „hvězd“.

Loy Krathong v překladu znamená „nechat splavit košík“ a přesně to se během oslav děje. Do košíku z banánových listů nebo kůry banánovníku vloží místní hořící vonnou tyčinku, svíčku, květiny a ti více pověrčiví i svůj nehet nebo pramen vlasů. Takto připravený košík s přáním a modlitbou pustí po západu slunce dolů po řece, která má s sebou odnést všechno zlo a nemoci.

Loy Krathong se koná za úplňku 12. měsíce thajského lunárního kalendáře (listopad). Nejintenzivnější oslavy se konají v Chiang Mai, v Bangkoku na řece Chao Phraya nebo v historickém městě Sukhothai.

Papírové hvězdy na nebi

„Musíš se obléct do bílého, jinak tě nepustí do areálu,“ dává mi instrukce známý v Chiang Mai, se kterým se chystám oslavit Yi Peng, jeden z největších svátků v zemi. Najít bílou tuniku a bavlněné kalhoty není v předsvátečním čase ve městě žádný problém.

Slavnost začíná u hlavní brány Thapae Gate, kde desítky prodavačů nabízejí vystrašené vrabce v bambusových košíčcích. Podle tradice osvobození ptáčka přináší osvobození od starostí.

S narůstajícím počtem zahraničních turistů se z Yi Pengu stal byznys, kdy za klimatizovanou dopravu, jeden až dva lampiony, večeři a doprovodný program s pohodlným sedadlem během ceremonie zaplatíte od 4300 do 6400 THB (2800–4160 Kč). Klíčová místa pro grandiózní oslavy jsou v tzv. CAD (Chiang Mai Culture Art and Design) nebo v areálu univerzity Mae Jo, 15 km za městem. Je to tam sice za poplatek, oslava je formálnější (dvouhodinová promluva v thajštině), ale má atmosféru. Po oficiální části kolem 3000 lidí vypustí k nebi hořící lampiony z rýžového papíru, na které napíší tajná přání.

Pokud vám takovou variantu rozpočet nedovolí, lampion lze koupit u pouličního prodavače za sto bahtů (65 Kč) a vypustíte jej zdarma u řeky Ping s tisícem místních. V případě, že jste obrněni vůči davům houževnatých fotografů, rituál Yi Peng s fotogenickým pozadím si užijete i na nádvoří dřevěného chrámu Wat Phan Tao ze čtrnáctého století, kde po setmění mniši vypouštějí lampiony nad jezírkem se svíčkami uprostřed stromů.

V posledních letech se v reakci na námitky ochránců životního prostředí, které poukázaly na pole posetá zbytky hořících lampionů, vypouštění povolilo jen mezi sedmou večer a jednou ráno.

10 000 mnichů na jedné ulici

Na konci prosince, bez masy turistů, se ulice Charoenmuang Road v Chiang Mai uzavře od třetí do desáté ráno. Deset tisíc buddhistických mnichů z Thajska, Kambodže, Laosu, Myanmy a ze Šrí Lanky se sejde, aby během dvouhodinového rituálu přijali almužny.

Slavnost začíná v pět ráno, kdy kromě mnichů přijdou i političtí představitelé a tisíce věřících, kteří po modlitbách a proslovech začnou rozdávat své skromné dary v podobě instantních polévek, sladkostí, svíček či bankovek. V pokleku, se skloněnou hlavou, čekají na svém místě, zatímco vedle nich procházejí pomalým krokem mniši, kteří sbírají dary do kovové nádoby pali patta. Jelikož jde o tisíce a tisíce darů, mniši část vysbíraných almužen darují chrámům, kde je nouze o jídlo či peníze.

I když se zmíněné svátky konají v různých částech Thajska, všechny je spojuje tradiční pouliční jídlo, thajská hudba, originální kostýmy a úsměvy lidí. Pro nás cestovatele je velkou výhodou, že se jich můžeme zúčastnit, i když nejsme věřící, potetovaní a bez ohledu na to, zda rozumíme modlitbám na papíře s posvátnou šňůrkou na hlavě.

Ivana Grešlíková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země