Dny žen Ádivásí v jižním Rádžasthánu se podobají jako vejce vejci. Provází je samota a těžká fyzická práce. Naproti tomu v nedalekém turistickém Udajpuru se točí filmy a káva se pije v paláci.
Udajpur byl kdysi hlavním městem království Mevár. Někteří Britové jej označili za nejromantičtější místo Indie, není proto divu, že láká turisty. Navíc, největší indický stát Rádžasthán je známý svými pouštními oblastmi, Udajpur se ale nachází v pohoří Arávalí. Jeden z nejstarších horských systémů na světě vytváří prostředí rozmanité okolní přírody, zelené především v období dešťů.
Široké cesty na předměstí se v okolí historického centra zužují do uliček, kterými neprojede už ani rikša, jenom motorka. Procházejí se v nich krávy, nedoporučuje se koukat nahoru. Přesto tam pohled mnohdy zabloudí. Třeba u nejznámějšího hinduistického chrámu Džagdíš, k němuž je potřeba vystoupat po vysokých schodech, nad nimiž pozoruje dění v ulicích socha slona s chobotem stočeným vzhůru.
Město paláců
Na rohu jedné z okolních uliček voní mléčný čaj, za dalším rohem se ukrývá kavárna, z níž je výhled na břeh jezera Pičhola, kde mohou turisté sledovat filmování možná budoucího bollywoodského trháku. V Udajpuru se točila třeba i třináctá bondovka.
Jezero vzniklo stavbou několika přehrad, které sloužily od 14. století k zadržování pitné vody i vody pro zalévání. Tomu, že jde o lidské dílo, těžko věří i domácí. Hrdě to hlásí mladík v guesthousu, z jehož střechy je výhled na klidnou hladinu a ostrovy na ní. Podobné vyhlídky patří ve městě mezi hlavní turistická lákadla. Mají je ty nejlevnější místní restaurace i City Palace, tedy Městský palác, jenž vznikl na prvních březích jezera.
Dnes nabízí hodiny procházek různými obdobími místní historie. Palác byl postaven na kopci a do dnešní podoby v okázalém stylu mu pomohlo několik generací mevárské dynastie. Na hlavním dvoře paláce si můžete posedět v královské kavárně. Z paláce také vyplouvají lodě na všechny ostrovy jezera, kde se nacházejí další paláce.
Udajpur je přímo posetý paláci. Některé z bárek směřují k Lake Palace – paláci na jednom z ostrovů, který dnes slouží jako hotel. Na dalším ostrově je Džag Mandir, známý také jako Lake Garden Palace. V dálce je na jednom z okolních kopců vidět palác zvaný Monzunový, který v 19. století postavili pro pozorování monzunových oblaků.
Kromě královské atmosféry nabízí město i kolorit všedního dne v uličkách mimo centrum. Stačí se nechat vést vůněmi a zvuky a třeba se přistavit u skupiny mužů popíjejících čaj i nakoupit švestky u ženy v cyklámenovém sárí. Zářivá barva připomíná ženy z kmenů původních obyvatel Ádivásí, kteří žijí ve vesnicích v okolí turistického centra Udajpuru. V jejich domovech se odehrává úplné jiný život, než je ten královský.
Vdaná v patnácti
Zelené pláně, domečky roztroušeny po kopečcích. Každý má své soukromí, a přece jsou dost blízko na to, aby se sousedi potkali na odpolední čaj. Cesta vedoucí do vesnice Salkál v jižním Rádžasthánu je rozbitá. Autobus zastavuje na hlavní silnici, odtud pokračuje rikša. Řidiči trvá i dvacet minut projet kilometr od asfaltové silnice k Pušpinu domu. Neustále zastavuje, aby přes díry projel pomalu a bezpečně.
Pušpa se do Salkálu nastěhovala, když se vdala. Bylo ji tehdy patnáct let. Jejím mužem se stal Džívan, kterého jí vybral otec. V mnoha kmenech původních obyvatel Ádivásí v Indii tradičně vybírá partnera pro dceru rodina. „Protestovala jsem, nechtěla jsem si ho vzít, protože byl starej. Několik dní jsem nejedla,“ vzpomíná žena s odstupem více než patnácti let. S hladovkou neuspěla. Otec jí dal na vybranou – Džívan nebo jiný muž s postižením. Volba byla jasná.
Indie pořád patří mezi země s nejvyššími počty dětských svateb na množství obyvatel. Až téměř třetina děvčat se vdá před dovršením osmnáctého roku života.
Před svatbou se dvojice viděla jenom jednou, na čaji v domě Pušpiny rodiny, kde se obě strany dohodly na sňatku. Džívanova rodina darovala Pušpině patnáct talířů, patnáct misek, jedenadvacet skleniček a postel bez matrace pro Pušpu v její nové domácnosti. Zaplatila taky za svatební šaty a šperky. Ve tři nad ránem během svatební noci si Pušpa sbalila pár kusů sárí, krém a pudr na tvář a vydala se do vesnice vzdálené dvacet pět kilometrů po prašných cestách, vstříc svému novému, rodinnému životu. Kromě své původní rodiny zamávala i studiím.
O pár dní později odešel Džívan za prací do sousedního státu Gudžarát, kde pracoval již předtím. Je to typický rodinný model u kmenů Ádivásí, jak si říkají původní obyvatelé Indie. V zemi tvoří asi osm procent celkové populace. Jsou zde na okraji společnosti. Žijí v místech, kam nevedou pořádné silnice, vodu nabírají ženy ze studny uprostřed vesnice a mnoho rodin přežívá jen díky vládní pomoci a tomu, že muži odcházejí za hranice okolních indických států nebo i do zahraničí.
Setkávání u studny
Dům Pušpy a Džívana stojí na jednom z nejvyšších kopečků v Salkálu. Je betonový, má dva pokoje a terasu, kde se odehrává většina života rodiny. Na malém dvoře si hrají děti i se krmí domácí kozy. Za domem je zahrada, kde si rodina pěstuje základní zeleninu a luštěniny pro svoji spotřebu.
Dům nemá okna, světlo se dostává dovnitř jen otevřenými dveřmi. Zadní pokoj je proto úplně tmavý. Svítí v něm jen oči bílé kočky Míny. Mína je také název kmene, ke kterému Pušpa patří. Sem chodí paní domu několikrát denně pro rýži a pšenici na placky čapátí.
V předním pokoji visí na zdi jeden plakát s abecedou a druhý s čísly. Pušpa má tři syny ve věku od šesti do dvanácti let. Na terase si udělali houpačku z lana a nechávají se houpat dědečkem – otcem Džívana, v jehož domě žijí. Lal Čand u toho sedí na dřevěné posteli bez matrace. Na terase jsou celkem čtyři, jinak v domě není žádný nábytek. Jako odkládací prostor slouží výklenek ve zdi.
V předním pokoji, vlastně kuchyni, zatím jediná žena v domě mísí těsto na placky a na ohni vaří čočkový dhál a indický čaj s mlékem. Práci již má zautomatizovanou, během tří dnů v domě pochopím, že stejnou činnost, včetně stejného menu, dělá tak třikrát denně. To, jestli je žena dobrá manželka, víte i podle toho, jestli pokaždé servíruje teplé placky.
Aby mohla Pušpa udělat čaj a oběd, musí nejdřív dojít ke studni pod kopcem a vynést na hlavě nádobu s vodou zpátky do domu. Také to dělá během dne opakovaně. Někdy jí pomáhají kluci.
Zdejší studny jsou místy setkání žen i dětí. Jsou jako kašny uprostřed náměstí, kde sice ženy nemají čas si sednout a oddechnout, ale zato si zde povídají u čerpání vody nebo u ručního praní oblečení.
Kdykoliv nese Pušpa vodu do kopce k domu, je rovná jako stvol. Neohýbá se pod zátěží, nádoba jí na hlavě netancuje. Naopak, ani se nehne. Vodu uloží do výklenku a pak z ní během dne odebírá plastovým hrnečkem do hrnce. Další nádobu má na dvoře, z té si bere vodu na umývání nádobí i těla. Rodina nemá koupelnu, podobně jako většina rodin ve vesnici.
Truchlení
Na odpolední čaj přichází delegace členů rodiny z Pušpiny rodné vesnice. Dva muži a jejich manželky jsou oblečeni v nejlepších šatech. Muži mají na hlavách turbany, přes bílé košile mají přehozeny bílé šály. Ženy v bíle-červených sárí si šátky na hlavě zakrývají tváře. Za závojem se ženy z kmenů Ádivásí ukrývají, když je v jejich přítomnosti muž. Pokud by tak nečinily, mužům by daly najevo, že je nerespektují, a komunita by je lehce mohla vyloučit. Mnoho z těch, se kterými mluvím, si stěžuje na horko pod šátkem, přesto tradici dodržují. Pušpa má závoj přes obličej kvůli svému tchánovi.
Členové rodiny přišli, protože před dvanácti dny umřel Pušpin bratr na rakovinu. Je zvykem, že dvanáctý den se setká rodina u čaje. Ženy sedí na zemi, na podložce z továrny v Dubaji, ve které v posledních letech pracuje Džívan. Muži si vychutnávají mléčný nápoj na posteli. Po prvním šálku si členové rodiny s úctou vymění nové kusy oblečení. Oba muži dostávají od svých manželek bílé šátky, které si hned uvazují na hlavy do turbanu.
Ženy se s novým sárí na chvíli ztratí ve tmě zadního pokoje domu, aby se opět zjevily v nových barvách. Jsou decentní ve srovnání s tím, že ženy Ádivásí většinou vidíte v tónech růžové, červené nebo oranžové. Výraznými barvami také projevují respekt vůči svému muži. Šperky, které nosí každá z nich, zas prozradí jejich postavení v indické společnosti i ekonomickou situaci. Náramky na rukou i nohou jsou však něčím, co si ani ty nejchudší ženy nenechají vzít, i kdyby byly z mědi, která je nejlevnější.
Pití čaje s návštěvou je jediný čas, ve který Pušpa během tří dnů, které s ní prožijeme, sedí a nic nedělá. Jakmile doprovodí svou rodinu k cestičce, po níž přijeli na motorkách, vrací se před dům mýt nádobí.
Buvoli jako budíček
Útlá Lakšmí se usadí na postel na terase a kolem ní se shromáždí několik dětí – jejích, od sousedů i sestřenice. Na nohou je od pěti od rána. „Vstávám s buvoly, protože pokud jim nedám žrát, když se probudí, dělají randál,“ říká žena v oranžovém sárí. Její upracované ruce svědčí o tvrdé práci.
Když ráno nakrmí zvěř, pustí se do přípravy snídaně pro děti. Pak je probudí, popohání k umývání zubů a tváří. Následuje příprava do školy, jídlo, vyprovázení do malotřídky pod kopcem. Lakšmí se pustí do práce na poli vzdáleném několik set metrů. Na poli pracuje dvakrát denně, pak ještě vyrábí z másla ghí, které prodává. Většinu dní tráví sama. Její manžel Ašók pracuje v sousedním státě Gudžarátu na stavbě.
Měl štěstí: práci si našel přes známého z vyšší kasty. Jinak ale Ádivásí vyčkávají na tzv. nakas – místech setkání, kam chodí lidé z továren nabízet práci za mizerný plat.
Ašókova odměna za osm odpracovaných hodin denně je o něco méně než minimální mzda ve výši 300 indických rupií (asi 88 korun). Na stavbě se odehrává veškerý život migranta. Denně tu vdechuje spoustu prachu – o ochranných pomůckách zaměstnavatelé jako by neslyšeli. Nekvalitní jídlo sní o rychlé obědové přestávce a spí ve stanu na okraji staveniště. Ádivásí migrují krátkodobě. Po několika týdnech se vracejí na dalších pár týdnů domů a zase zpátky. Nemohou si totiž dovolit pronajmout pokoj ve městě. Pokud jim ubytování neposkytne fabrika, mnohdy spí jako Ašók.
„Bez migrace bychom nežili ani takhle,“ říká Lakšmí. V minulosti žili Ádivásí v lesích a živili se tím, co lesy nabízely. Pak ale s odlesňováním v jižním Rádžasthánu, které začalo s britskou kolonizací a pokračovalo i po ní, byli postupně vystěhováváni ze svého přirozeného prostředí. Vláda jim dala k dispozici mnohdy neúrodná políčka a přešli na zemědělství, které jim ale nebylo vlastní. V kombinaci s neúrodnou půdou to znamenalo jediné – nutnost hledat jiné možnosti.
Z vesnic, jako je Salkál, migrují celé generace mužů a ženy jako Lakšmí a Pušpa pečují o dům, děti i pole. Přesto nesou Ádivásí ženy svůj úděl statečně. Třeba Pušpa si postěžuje jenom jednou – když pomáhá chlapcům s domácími úkoly, nezvládá nejstaršího matematiku. „V takových situacích si přeji, aby byl Džívan doma. Já jsem na úkoly z vyšších tříd krátká, protože jsem nestudovala,“ říká, když připravuje dětem obaly na sešity. Jinak se mi ale tato žena za závojem stala pozitivním příkladem, že osud, který nemůžeme ovlivnit, můžeme alespoň přijmout se vztyčenou hlavou.
Jak na Udajpur?
Nejlepší čas na návštěvu Udajpuru je v zimě, od října do března. V tomto období je ve městě a v okolí teplo během dnů a chladněji v noci. V létě panuje období monzunů. Místní cestovní kanceláře nabízejí výlety do Monzunového paláce. Pokud si chcete vychutnat jízdu lodí po jezeře Pičhola, lístky lze zakoupit v areálu Městského paláce. Z jezera si můžete užít i západ slunce.
Ádivásí
K původním obyvatelům Ádivásí patří dle některých zdrojů kolem dvou set kmenů. V indické ústavě se označují jako tzv. scheduled tribes a stojí na samém dně kastovního systému. S tím souvisí jejich omezený přístup ke vzdělání, k půdě i jejich stigmatizace majoritní společností. Původně byli totiž Ádivásí animisté. Dnes jich hodně následuje hinduistickou víru. Jedná se o původní obyvatelstvo Indického subkontinentu, které bylo později vytlačeno do hor indoárijskými kmeny (asi před 3000 lety).
Důsledky nevzdělanosti
Kolem 95 % původních obyvatel Indie žije v rurálních oblastech a asi polovina se i dnes živí prací v lese. Velká část je jich závislá na pomoci indické vlády nejchudším. I při přidělování pšenice nebo oleje se však vyskytuje zneužívání nízké vzdělanosti úředníky. Ádivásí mnohdy neznají svá práva nebo možnosti, jak se jich domáhat. Třeba v jižním Rádžasthánu působí místní nezisková organizace Ajeevika Bureau, která pomáhá ženám získat od úředníků podporu, která jim patří. Organizace také pracuje s muži-migranty.
