Chrám na vrcholu Adamovy hory, který alespoň jednou za život navštíví každý šrílanský buddhista.

Chrám na vrcholu Adamovy hory, který alespoň jednou za život navštíví každý šrílanský buddhista. Zdroj: Jiří Páleníček

Adamova hora převyšuje o několik set metrů okolní pohoří.
Spící Buddha na počátku cesty k vrcholu.
I tyto poutnice se konečně vydrápaly na vrchol a vstoupily do chrámu.
Po východu slunce se objeví slavný trojúhelníkový stín, který hora vrhá.
Prodej ájurvédských léků.
6
Fotogalerie

Cesta ke hvězdám aneb Výstup na posvátnou horu Šrí Pada

V tropické hvězdné noci vysoko nad okolní krajinou pracuje fantazie naplno. Zvlášť když stojíte pod posvátnou horou Šrí Pada neboli Posvátná šlépěj. Právě tady prý Buddha zanechal poslední otisk svého chodidla, než opustil tento svět. Po staletí sem míří zástupy poutníků. Kdo jde pomalu, může na každém z 5200 schodů něco nového získat a pochopit.

Je složité popsat cestu ke hvězdám, zvlášť pokud si na ni někdo nechá jen doporučované tři hodiny. I to je jeden z důvodů, proč se mluví především o nádherném východu slunce a dokonalém trojúhelníkovitém stínu, který 2243 metrů vysoká hora-skála Šrí Pada vrhá krátce po východu slunce na mraky pod sebou. V tom unikum hory nespočívá. Krásné východy slunce zažijete na mnoha vrcholech. Ale který výstup zahájíte u stánků se sádrovými lvy s červenofialovou hřívou a modrými plyšovými medvědy? Na kterém vrcholu potkáte bosého mnicha, kterého bude pod oranžovou sivurou hřát růžová mikina a holou hlavu mu bude krýt růžový plyšový kulich? Na málokterou horu jdou lidé potmě nahoru i dolů tak jako poutníci na Šrí Padu. Vyvarují se tak palčivého slunce. Přišli splnit svou povinnost buddhistů, tj. vystoupat tam, kde Buddha při odchodu z pozemského světa zanechal otisk své levé nohy.

Podle křesťanské a muslimské tradice ovšem otisk patří Adamovi (odtud její další jméno Adamova hora) a pro hinduisty je nad slunce jasnější, že své chodidlo sem otiskl Šiva. Hora je ale posvátná pro všechna čtyři náboženství. A proč se právě zde Adam poprvé dotkl nohou země? Důvod je prostý a nabízí se při pohledu na okolní nádhernou krajinu: prý aby šok z opuštění ráje nebyl tak velký.

Na parkovišti

V devět hodin večer malá vesnice Nallatannija (angl. Dalhousie) září jako sympatická Matějská pouť v teplém příjemném klimatu nadmořské výšky 1200 metrů. Velké parkoviště osvětlují desítky, možná stovky stánků. Čepice, rukavice, trička s dlouhým rukávem, jinak bude Sinhálcům z nížin nahoře pěkná zima. Hračky pro děti, aby se cestou nenudily. A samozřejmě občerstvení, sladkosti, oříšky, voda a limonády. Nabídka je pestrá, mezi zbožím postřehneme dokonce šátky s motivem marihuany, přestože drogy jsou po celém ostrově zakázané.

Nemáme chuť jít do dobře zařízené restaurace pro zahraniční turisty nabízející pivo, které podle buddhistického učení na posvátná místa nepatří. Dáváme si placky s vejcem, když ani maso není při této pouti to nejsprávnější jídlo. Povídáme si s majitelem, obdivujeme jeho čtyřtýdenního syna a pozorujeme jeho staršího chlapce, jak se učí vytahovat těsto na tenké placky. V jedenáct je čas, abychom se vydali na cestu.

Prvních tisíc schodů

„Ne, tyhle peníze ne do pokladničky, ale mně.“ Musím se usmát tomu, jak rychle mnich reaguje, když mi u chrámu za hlavní skupinou stánků obtáčí ruku barevnou pletenou šňůrkou požehnání. Na zpáteční cestě nabízí jiný mnich tutéž službu u sousedního chrámu. Vedle sousedního chrámu pod malým skalním převisem sedí ve výklenku socha hinduistického boha Ganéši. Skupina buddhistů usedá a poslouchá svého vedoucího, který předříkává mantry. Podbarvuje je indický filmový pop z nedalekého stánku a kvákání žab z potoka.

Velká vstupní brána za hlavní skrumáží stánků je z roku 1950. I bez hydroelektrárny dokončené ve stejnou dobu by v poutní sezoně od prosince do dubna byla celá cesta osvětlená a elektřinu by hradil stát. Za ní míjíme další, ještě rozestavěný chrám. Zazáří reklamy na ájurvédské masti proti bolesti svalů. Na zpáteční cestě se jejich prodejci zaktivizují a budou lákat znavené poutníky. Stánek na masáže má své zákazníky už teď, ale u stánků s občerstvením před půlnocí nikdo není. Část prodavačů proto natáhla od střechy až na zem igelit. „Dobrou noc,“ usmívá se kluk, poodhrne igelit a jde si ustlat na zem mezi své sladkosti. „Kdy budeš vstávat?“ zajímá nás. „Před šestou, až se začne rozednívat.“ Zpod jiných igelitů probleskuje mihotavé světlo a zní televize (večerní zprávy se vysílají nejprve sinhálsky, později i anglicky a tamilsky). Před dalším stánkem rozdělávají manželé oheň a o půlnoci si na něm ohřívají večeři – suchou rýži. Nemá to být pro nás první lekce pokory?

Na úrovni velké bílé stúpy, kterou jako několik dalších na ostrově financovali Japonci, nabírá stoupání na síle. Pozorujeme vracející se bosé poutníky. Mají za sebou pět kilometrů sestupu a mnozí kulhají na každém schodu. Naštěstí pro ně podstatnou část tvoří nové betonové schody. Marně přemýšlím, kde jsou pijavice, nebezpečí, džungle a hadi, o kterých se v souvislosti s výstupem někdy píše. Pohled vzhůru… Až tam mezi hvězdy vede cesta? Je možné něco tak úžasného? Osvětlené schodiště jsme viděli už zdálky z autobusu, protože vrchol Šrí Pady ční jako monolit z nižších okolních hor. Cesta do hvězd. Táhne nás jako naváděcí světla na letišti. Očarováni následujeme její výzvu a stoupáme. Zavírám oči a snažím se uchovat si navždy v paměti obraz cesty mezi hvězdami, po které mohu jít.

Už jen sto padesát

„Už jen sto padesát schodů,“ utěšuje poutníky prodavač z posledního stánku před vrcholem. Ledový vítr je pěkně protivný, do svítání času dost, a tak si u něj na dvě hodinky sedáme. Na rozdíl od něj se ale neklepeme zimou. Ukazuje nám sbírku triček a bund, které má na sobě, a se smíchem je počítá: „Šest!“ Přichází skupina Japonců. Sedí půl hodiny a kupují dva čaje. My čaj nechceme. Zdroj pitné vody je v nedohlednu. Nevěříme čistotě hrnků. Kupujeme dvě mandarinky. Cena je pochopitelně dvakrát vyšší než dole.

Jak je sem vlastně dostal a kdo mu přinesl limonády a petky s vodou? Vykládá, že nosič věcí do stánků nad dva tisíce metrů bere za 25kilogramový náklad 700 rupií. Je to málo, ale pořád téměř dvakrát víc, než mají za celodenní práci česači čaje. Skupina dvaceti Sinhálců svádí dolů dvě mladé poutnice, které se třesou zimou. Matka je balí do sarongů a jiných kusů látek a zahřívá je v náručí. Pak pokračují v sestupu. Nekoupí nic. Skleněná vitrínka je plná napečených placiček. Za dvě hodiny chlapík prodal dvě mandarinky a čtyři čaje. Když o pár hodin později opět jdeme při sestupu okolo, placičky jsou stále na svém místě. Stánkař na nás smutně mává. Za chvíli půjde spát. Od osmi ráno do tří odpoledne má svou převrácenou noc.

Na vrcholu

Na vrcholu je zima i nám a vichr se snaží všechno urvat. Spolu s ostatními se chvíli krčíme v prostorách chráněných před větrem. Stejně jako oni se balím do všeho, co mám. Jeden z chrámových hráčů na buben má přes tradiční oblek teplou prošívanou bundu. Upocení běloši se na vyhlídkových schodech promíchali s věřícími. „Pan ten a ten věnoval chrámu tolik a tolik rupií,“ hlásí opakovaně tlampače. Pak zazní první mantra. Obřad začíná.

Bylo nádherně. Neměli jsme nahoře zůstat až do večera a dolů sejít další noc? „Ale to byste přišli o krásné výhledy při cestě dolů!“ namítli jiní turisté. Snad dokázali nevnímat nepořádek okolo horní části schodů, kde holé kameny nekryla milosrdná vegetace. My si ho bohužel všímali až moc. Přitom jedno z pravidel, kterými se mají řídit poutníci, je neodhazovat odpadky. A i když je zakázáno pouštět hlasitě hudbu, každý stánek na sebe upozorňoval řádně puštěným popem nebo televizí. Snad jen zákaz alkoholu se dodržoval.

Už nahoře jsme si uvědomili, že jsme vystoupali tisíce schodů a nevíme o tom. Nohy nás nebolí ani při sestupu. Přemýšlíme. Jak vlastně dokázaly vyjít na vrchol staré vrásčité babky? Jak tam mohly dojít bosy mladé holky, zvyklé chodit v pantoflíčkách na podpatku? Musela jim pomoci sama hora a stopy víry, které tady za 1600 let náboženského putování zanechaly miliony věřících. Záleží na tom, co kdo chce vnímat. Sportovní výkon, kterým výstup bezpochyby je? Vždyť překonáte výškový rozdíl tisíc metrů. Tajemno a mystično noční cesty hvězdami? Nebo tvrdou realitu konzumní společnosti, která si už i tady otevřela dveře dokořán? Nic není jednoznačné. Ale buddhismus netvrdí, že existuje někdo, kdo by byl od počátku prost chyb a měl všechny dobré vlastnosti. Čisté věci vznikají postupným opouštěním nečistých stavů a jejich přetvářením ve stavy čisté. Možná toho jednou dosáhne i všech sedm kilometrů stoupání na horu, od které se před více než dva a půl tisíci lety odrazil Buddha na své cestě k blaženosti.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2011.