nahoru

Zničená země ožívá: Jak se Sýrie vzpamatovává z válečného konfliktu?

Lenka Hrabalová 3. ledna 2022 • 06:10
Zničená země ožívá: Jak se Sýrie vzpamatovává z válečného konfliktu?
foto: Lenka Hrabalová

Deset let od počátku občanské války v Sýrii je země roztříštěná a většina obyvatel žije v chudobě. Za své vzaly leckteré unikátní památky, obnova měst i infrastruktury jde velmi pomalu. Jak se s těžkou situací vyrovnávají místní?

Před hodinou padla tma, fouká příjemný vítr. Člověk si přes den zvyká na čtyřicítky, tak je teď trochu chladno. Na ulicích se začínají rojit skupinky lidí, kteří se přes den ukrývají v domech. Sýrie je, stejně jako jiné arabské země, uvyklá na noční život. Sedíme na plastových židlích u stolu plného jídla přímo na hlavní cestě do Ma’lúly, vesničky, ve které se stále mluví aramejsky. Jazykem Krista. Kolem nás jsou domy v různém „poválečném“ stavu. Od zcela poničených po zcela renovované. Takřka všechny v sobě mají díry od kulek. Válečné jizvy se budou hojit pomalu.

V Damašku

Damašek mě přivítal částečnou tmou. Výpadky elektřiny jsou velmi časté a města i městské části mají elektřinu doslova na příděl. Je málo i vody. O benzinu nemluvě. I přes tyto nedostatky se zdá, že hlavní město, stejně jako všechna hlavní města na světě, nikdy nespí. Kavárny jsou v jednu ráno plné a ve chvílích, než majitelé nahodí generátory, si lidé svítí telefony. Mladí lidé jsou oblečeni po evropsku, ženy mají umělé nosy i rty a hluboké výstřihy odhalují dost z jejich předností. Muži se honosí upravovanými kníry a pečlivými účesy. Chodí takřka vždy v košilích. Tady, v centru města, se nezdá, že bychom byli na Blízkém východě. Nebo v zemi, která stále prochází konfliktem.

Po dlouhé noci, kterou proléváme pivem a whisky na oslavu příjezdu, mířím v poledne do centra města. Před prací trochu turistiky. Umajjovská mešita, perla rané islámské architektury, hýří životem. Stejně jako jsou plné trhy kolem ní. Některé stěny zdobí tvary, které připomínají slunce. Vytvořily je střely, které sem v nedávných letech dopadly a vzaly život lidem. Na zemřelé se vzpomíná jako na mučedníky.

Sýrie byla v minulosti obrovským lákadlem pro turisty a není čemu se divit. Její památky jsou skvostné. Nepřestávám se ptát, jak je možné, že přímo v centru hlavního města, rušné metropole, přežily obrovské ruiny římského chrámu. Historické paláce, obchodní domy i mešity čekají na návštěvníky. A s nimi i obchodníci. Obchody jsou otevřené a snaží se profitovat z těch několika málo návštěvníků z okolních států. Řemeslníci nepřestávají vyrábět a s nadějí vzhlížejí k těm několika málo Evropanům, co se tu potulují. Všichni tady ale mají práci nebo rodinu. Turisté zde nejsou.

Natáčení v Damašku v dalších dnech je výživné. Při každém zastavení je nutno ukázat povolení a po několika telefonech je nám práce umožněna. Tuto nutnou byrokracii nám vynahrazují sami Syřané, kteří ochotně svolují předvést svůj stánek nebo práci na kameru. A všichni vědí, kde je Česko! Ostatně, ještě aby ne, když jsme byli dlouhé roky důležití obchodní partneři.

Na sever od hlavního města

Damašek opouštíme, abychom se vypravili na sever do kolébky křesťanství, Ma’lúly. Tato prastará vesnička se nachází v ústí úzké rokle, která je zdobena starými skalními hroby. V jejím ústí je klášter svaté Tekly, učednice apoštola Pavla. Podle pověsti se měla právě v rokli ukrýt před armádami, které ji měly potrestat za její víru. Teklina hrobka je vysoko ve skále a je jedním z nejkrásnějších křesťanských svatostánků, které jsem kdy navštívila. Výhled na skály, velký strom a vůně květinového oleje. Hrobka je ale nová – spolu s klášterem byla obnovena po válce. Celou vesnici totiž zničili džihádisté ze skupiny Džabhat (Fronta) an-Nusrá, kteří sem v roce 2013 přišli, a pak následné boje s armádou.

Procházka vesnicí je smutná. Mnoho historických domů bylo zcela zničeno a lidé nemají na opravu. Řada obyvatel také odešla – do Damašku nebo do zahraničí. I přesto se ale v uličkách Ma’lúly staví a opravuje. Mnoho lidí rekonstruovalo své hotýlky a pokoje k pronájmu a nabízí je hlavně Syřanům, kteří se sem po válce přijíždějí podívat. Lidé také oprašují lahve slavného ma’lúlského vína, které se prodává na každém kroku. Místní jsou na ně velmi pyšní, naší chuti ale moc nesedí. Buď je kyselé, nebo je sladké a připomíná portské. V jednom rozstříleném krámku jsem dokonce našla vína, která přežila válku a okupaci džihádisty. Staré zaprášené lahve jsem koupila. Přemýšlím, zda patnáct let staré víno otevřít, nebo si je nechat jako bizarní suvenýr…

Místní křesťané patří k pravoslavnému patriarchátu antiochijskému nebo k melchitské řeckokatolické církvi. Před válkou tu byli i muslimové – dost z nich se ale přidalo k džihádistům a zbytek odešel. Mešity nikdo neopravil.

Na válku vzpomínáme s matkou představenou kláštera svaté Tekly. Hadždží Mariam je původem z Libanonu a je v klášteře už třicet let. Spolu s dalšími sestrami ji na tři měsíce unesli džihádisté a propustili výměnou za propuštění 150 vládou zadržovaných Syřanek. Podle Hadždží Mariam se k nim chovali slušně. Vrátit sem se bála, ale toto místo miluje. Byla tak první ze sester, kdo přijel zpět.

Do starobylé Palmýry

Dále na sever leží lidnaté město Homs, jedno z největších v Sýrii. Za války se zde vedly kruté boje, kdy vláda tvrdě zakročila proti povstalcům, čemuž padly za oběť celé městské čtvrti. Část Homsu proto vypadá jako město duchů. I v nekonečných ruinách ale žijí lidé. Tedy, jen ve zlomku z nich – jeden obydlený byt na činžovní budovu. Trosky se budou uklízet celé dekády. Beton, ytongy a železné pruty trčící ze suti se budou odvážet špatně.

Z Homsu v doprovodu tříhvězdičkového generála míříme s kamerou na východ, do srdce pouště i Sýrie, do Palmýry. První zastávkou je kancelář pětihvězdičkového generála v městě Tadmur, které historickou lokalitu Palmýra obklopuje. Generál překonává pověsti o proslulé arabské pohostinnosti, a když skoro praskáme, nechá naše auto naložit bednami ovoce. Pak nás pouští dál.

Projíždíme zničeným městem, jehož populace klesla z třiceti tisíc na pět. Žádná ulice není v pořádku. Islámský stát tu vládl necelé dva roky (2015–2017), ale činil se. Masové popravy, vypálení palmových hájů a totální destrukce. Ničení potkalo také archeologickou lokalitu Palmýra, která byla symbolem země. ISIS zničil vše, co bylo v konfliktu s jeho viděním světa. Zničil chrámy i hrobky a nakonec i světské stavby, patrně, aby měl něco pro svá videa a aby připoutal pozornost médií. Přežily jen sloupy a antické divadlo, znesvěcené popravami.

Smutný osud potkal i muzeum. Všechny jeho sochy byly zbaveny obličejů, v souladu s výkladem radikálního islámu. Vládu ISIS nepřežily ani stropy. Ředitel muzea, osmdesátiletý archeolog Chálid al-As’ad, který do posledního momentu před příchodem ISIS ukrýval drahocenné objekty, byl ISIS zajat. Když při mučení nevyzradil, kam objekty ukryl, sťali ho a jeho tělo pověsili před muzeem. Jeho portrét nyní zdobí vstup do muzea. Není však jediným Syřanem, který za památky položil život. Zaměstnanci muzeí, ale i obyčejní lidé schovávali, ukrývali a bránili své dědictví. Někteří ušli tajně přes sto kilometrů do Jordánska, aby na školení UNESCO získali informace o tom, jak památky lépe chránit. Úžasní, oddaní lidé.

Nedotknuté pobřeží

Cestou z Palmýry míjíme mnoho stanů. Beduíni. Zajíždíme autem k nejbližším z nich a nacházíme skupinku dětí, která hází kovový šrot na váhu. Po válce je šrotu hodně. Děti se okamžitě sbíhají a halekají nad návštěvou. Muži nás zvou do ležení. Dva velké stany jsou obývané čtyřmi rodinami. Jeden je kuchyň s pecemi na chleba, další má v sobě malé pokojíčky. Kolem jsou ovce a několik aut.

„Nejsme místní,“ vypráví jedna z žen z kmene Banú Chálid. „Kočujeme za Eufratem, v oblasti Dejr az-Zúr. Teď tam ale není bezpečno, tak jsme už tři roky tady.“

Jsou jen jednou rodinou z klanu. V dálce je podobných rodinných ležení vidět mnoho. Nekonečná poušť nabízí co do bydlení dost možností – i když na kvalitu zázemí velmi prostých. Před odjezdem oběhnu všechny děti i dospělé s bedýnkami ovoce od generála. Největší radost mají z broskví.

Jak se vracíme zpátky na západ, uvědomujeme si, že kočovníků je tu opravdu hodně. Jakmile ale začne mizet pustina, mizí i kočovníci. Přelomem je město Homs. Za ním začínají hory, mraky, zeleň a také chladno. Je to úplně jiný svět. Naší základnou se stává opravený hotýlek s neuvěřitelným výhledem na Krac des Chevaliers, obrovskou křižáckou pevnost. Kromě prvního patra a terasy hotýlku je celá vesnice kolem rozstřílená. Pevnost se stala základnou džihádistů ze skupiny Džund aš-Šám (Vojáci Levanty), než byli vyhnáni armádou.

Krajina, ve které je okolo čtyřiceti křesťanských vesnic, je nádherná. A jakmile popojedeme z okolí hradu, zdá se, že tudy ani válka neprošla. Města na pobřeží, stejně jako celé horské regiony, nezažila žádné boje. Je to osvěžující, vidět nezničenou krajinu. A také zvláštní. Lidé z bezpečných a klidných oblastí, jako jsme my, si těžko dokážou představit, že v jedné zemi je válka a zároveň i normální život.

Syrská naděje

Sýrie si za deset let konfliktu a občanské války prošla peklem, ale svůj mír ještě nenašla. Rozsáhlé části země jsou mimo kontrolu vlády a ta o ně stále bojuje. S protivládními rebely, džihádisty i s Kurdy toužícími po autonomii. A nevypadá to, že by se blížil konec. Rozsáhlá syrská území na severu zabralo Turecko. Syrská vláda stojí ve faktické opozici Západu, který podporuje některé její protivníky. Slabá Sýrie, i když mající podporu Východu, tak není schopná svá území získat zpět.

Celou zemi svorně tíží také otázka ekonomická. Válka zničila infrastrukturu, chybí materiál i peníze a skrze mezinárodní sankce se ani jednoho do země nedostává. V první řadě tím trpí obyčejní lidé, kteří nemají možnost obnovit své živobytí. Ekonomická krize, která zemi sužuje, bude prodlužovat její léčbu celé roky.

I přes to všechno Syřané zůstávají decentním, pohostinným a milým národem, který návštěvníky vítá s otevřenou náručí. A z osobní zkušenosti mohu říct, že nezáleží na tom, jestli člověka vítají v uprchlickém stanu, nebo v luxusní vile, vždy udělají maximum pro návštěvníkovo pohodlí. Je to fascinující národ. A ještě jedna věc mě zaujala na Syřanech. Optimismus a umění se smát. I přes hrůzy, které se v zemi staly, hledí do budoucnosti s nadějí, že bude líp, ne-li přímo dobře. V arabštině tuto naději zosobňuje slovo Inšalláh, „Dá-li Bůh“. Takže dá-li Bůh, bude v Sýrii zase dobře.


Lidé Sýrie

Etnické složení Sýrie je velmi pestré. Většinu tvoří Arabové (80 %), vedle nich jsou tu Kurdové (10 %), Turkmeni (4 %), Asyřané (3 %), Čerkesové (1,5 %), Arméni (1 %) a další skupiny. Pestré je i složení náboženské. Většinu mají sunnité (74 %), po nich jsou ší’ité (13 %), křesťané (10 %) a drúzové (3 %).


Syrské památky

  • Syrská krajina je někdy označována jako živoucí muzeum. Země se zčásti nachází na území starověké Mezopotámie, považované za kolébku dnešní civilizace, a jejím územím prošly stovky kultur a existovaly zde desítky státních útvarů; své stopy tu zanechaly pravěké a starověké kultury, rané křesťanské říše i staletí vlády muslimských dynastií. Jako nesmírně kulturně významná byla v minulosti Sýrie obdivovaná a navštěvovaná a ničení syrských památek silně zasáhlo světovou veřejnost. Uvádí se, že právě zde proběhly největší destrukce kulturního dědictví od druhé světové války.
  • Sýrie drží světový unikát: všech šest lokalit zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO figuruje také na jeho seznamu ohroženého kulturního dědictví. Tyto lokality jsou historická centra Damašku (zapsáno roku 1979), Bosry (1980) a Aleppa (1986), antická metropole Palmýra (1980), mohutné středověké pevnosti Krac des Chevaliers a Saléhuddínova citadela (2006) a zapomenuté Starobylé vesnice v severní Sýrii (2011) nedaleko Aleppa, známé jako „Mrtvá města“.
  • Dvanáct lokalit je na čekací listině na zařazení: starověké a antické lokality Ebla, Apámea, Mari, Dura Európos, Ra‘s Šamra (Ugarit), pouštní zámek Qasr al-Hair aš-Šarqí, křižácká citadela v Tartúsu, abbásovské středověké město Rakka, vodotěžní stroje v Hamá (takzvané norias), obec Ma‘lúlá, s kostely z počátku křesťanství a bíle zastavěmý ostrov Arvand.

Lenka Hrabalová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země