Češi u Zborova v roce 1917

Češi u Zborova v roce 1917 Zdroj: Profimedia.cz

Zborov - památník
Čeljabinsk
Jekatěrinburg
Listvjanka
Vladivostok
6
Fotogalerie

Po stopách československých legií v Rusku

Nejvýznamnější z vojenských útvarů, které během první světové války vešly ve známost jako československé legie, vznikl na východní frontě. Předchůdcem této jednotky byla Česká družina, která začala vznikat již v roce 1914. Legionáři se vyznamenali v bitvě u Zborova, bolševická Říjnová revoluce však znamenala uzavření východní fronty. Přesun legií na frontu západní se následně změnil na několikaletou odyseu, během které byli legionáři donuceni překročit celé Rusko východním směrem a evakuovat se až z dálného Vladivostoku.

Do boje

Oficiální československé jednotky začaly v Rusku vznikat hned po začátku války. Nejprve se rekrutovaly z krajanů v té době již žijících na území Ruského císařství, následně se i přes oficiální odpor Rusů začali přidávat zajatí vojáci rakousko-uherské armády, kteří svoji dezerci a „vlastizradu“ brali jako součást revoluční akce zahraničního odboje.

Klíčovou se pro formování legií stala bitva u Zborova na západní Ukrajině 2. července 1917. Legionáři se v bitvě vyznamenali takovým způsobem, že ruská prozatímní vláda, která zemi vládla v době mezi odstoupením cara Mikuláše II. a bolševickým převratem, zrušila všechna omezení, která byla do té doby na legie kladena. Dnes je Zborov menším městem na území historické Haliče, ve kterém žije zhruba sedm tisíc obyvatel. Ve městě se nachází muzeum bitvy u Zborova a také památník věnovaný československým legiím.

Po Zborovu tak začaly vznikat další jednotky, přičemž za vrchního velitele legií byl již v té době považován T. G. Masaryk. Listopadová revoluce a nástup bolševiků k moci však změnily situaci. 3. března 1918 uzavřeli bolševici s Ústředními mocnostmi Brestlitevský mír, který Rusko mimochodem zavazoval nestrpět na svém území vojska nepřátelská Ústředním mocnostem, což zahrnovalo i československé legie.

Legionáři tou dobou již opouštěli Ukrajinu, kde vedli krvavé boje s Němci, s účelem dostat se na západní frontu transportem ze severského Murmansku. Severní cestou však Rusko z logistických důvodů opustilo jen asi dva tisíce mužů z celkových zhruba čtyřiceti tisíc. Masaryk následně rozhodl o odsunu vojsk přes transsibiřskou magistrálu do Vladivostoku a následně do USA. Výměnou za zásobování a jistotu průchodu se legionáři nechali z velké části odzbrojit. Bolševici se legionářů báli – ruská armáda byla po revoluci v prachbídném stavu a bojeschopnosti českých veteránů se nemohla rovnat.

Revolta

K dalšímu zhoršení situace došlo v květnu 1918. Lev Trockij, v té době lidový komisař vojenství a námořnictví, rozhodl o rozpuštění legií stále se pohybujících na ruském území a o jejich začlenění do Rudé armády. Napětí eskalovalo 14. května v Čeljabinsku na Jižním Urale, kde se vlak s legionáři mířící na východ minul s protijedoucím vlakem německých a maďarských válečných zajatců loajálních Ústředním mocnostem.

Násilí vůči Čechům a následná odplata vedly k zatčení desítky legionářů bolševiky a k následné revoltě. Legionáři se znovu ozbrojili a obsadili město. Čeljabinsk je dnes devátým největším ruským městem a jádrem průmyslové Čeljabinské oblasti. Od roku 1943 zde sídlí Jihouralská státní univerzita a ve městě je k vidění hned několik klasických pravoslavných chrámů. Památník legionářům odhalený v roce 2011 se nachází hned vedle hlavního městského nádraží.

Obsazení Čeljabinsku znamenalo počátek sibiřské anabáze. V následujících měsících obsadili legionáři při svém pomalém postupu na východ rozsáhlá území podél transsibiřské magistrály. V konečném součtu se jednalo o území o rozloze zhruba jeden a půl milionu kilometrů čtverečních, tedy skoro dvacetinásobek dnešního Česka. Obsazeny byly Samara, Ufa a také Jekatěrinburg, kde bolševici těsně před příchodem legionářů povraždili zajatého cara Mikuláše II. a jeho rodinu.

Jekatěrinburg, centrum Uralského federálního okruhu, se dá po Moskvě a Petrohradu považovat za třetí nejvýznamnější ruské město. Založil jej Petr I. Veliký a pojmenoval jej po své manželce Kateřině I. Nerostné bohatství a pozdější napojení na transsibiřskou magistrálu činí z Jekatěrinburgu významný uzel mezi evropským a asijským Ruskem. Pomník zhruba čtyřem stovkám československých legionářů, kteří padli v bojích v oblasti, se nachází na Michajlovském hřbitově. Jekatěrinburg je známý hlavně neoklasicistní architekturou – příznivce tohoto slohu zaujme například dům Sevasťanova či sídlo Rastorgujevových a Charitonovových. V kontrastu k historickým budovám pak ve městě jako důsledek současného ekonomického a populačního boomu rostou moderní budovy, mezi které se řadí například mrakodrap Vysockij či věž Iseť s přilehlým Jelcinovým centrem.

Cesta kolem světa

Transsibiřská magistrála je s délkou 9288 kilometrů nejdelší železniční tratí na světě. Rychlíku z Moskvy trvá cesta do Vladivostoku šest dní. Legionáři ke kontrole rozsáhlých úseků trati používali mimochodem legendárního obrněného vlaku Orlík. Po Jekatěrinburgu prochází trasa Omskem, Novosibirskem a Krasnojarskem a následně uhýbá k Irkutsku na řece Angaře zhruba sedmdesát kilometrů před jejím vyústěním do Bajkalského jezera. Právě na Bajkalu svedli legionáři pravděpodobně jedinou „námořní“ bitvu v historii Česka, když prostřednictvím zrekvírovaných parníků uzmuli kontrolu nad bajkalskými přístavy od rudých.

Bajkal je nejstarším a s 1642 metry nejhlubším jezerem na světě, přičemž drží až pětinu světových zásob povrchové sladké vody. Jezero je unikátním, zákonem chráněným ekologickým systémem, které i přes své umístění v jádru Sibiře láká na své krásy mnoho turistů. Ideálním východiskem pro plavby po jezeře a výlety kolem něj je Listvjanka při ústí Angary. Oblíbenými cíli jsou například záliv Peščanaja či ostrov Olchon.

Z Irkutsku do Vladivostoku už je to „jen“ asi čtyři tisíce kilometrů, z toho velká část podél čínské hranice. Nad Vladivostokem převzaly legie kontrolu již v červnu 1918 a v srpnu se k nim připojil menší americký expediční sbor, jehož hlavním úkolem bylo zajistit evakuaci legionářů. Značná část legionářů však zůstávala rozeseta podél transsibiřské magistrály a poslední transport projel Irkutskem až 1. března 1920. Tou dobou už měli legionáři za sebou dlouhé a únavné měsíce účasti na komplikované ruské občanské válce. S vidinou konce anabáze předala legie vůdce bílých admirála Kolčaka rudoarmějcům a podepsala s nimi 7. února 1920 příměří. Poslední transporty opustily přístav ve Vladivostoku v září téhož roku. Pomník legionářům ve Vladivostoku stojí na Mořském hřbitově, rozsáhlém pohřebišti na kopci nad Pacifikem, kde leží i vojáci dalších národností účastnících se na ruské občanské válce.