nahoru

Ruské pohoří Altaj: Uhrane vás osobitou atmosférou, divokostí a krásou panenské přírody

Jolana Sedláčková 8. listopadu 2021 • 06:30
Ruské pohoří Altaj: Uhrane vás osobitou atmosférou, divokostí a krásou panenské přírody
foto: Jolana Sedláčková

Na Altaji se setkávají sibiřská tajga, mongolské polopouště a kazašské stepi. Nejvyšší pohoří Sibiře tvoří přirozenou hranici mezi severem a jihem a východem i západem asijského světadílu. Mísí se tady svébytná ruská kultura s tradičním světem původních altajských národů.

Na Ruský Altaj přijíždíme ze sousedního Kazachstánu. Sibiř nás vítá březovými a modřínovými lesy. Z okýnka našeho auta se zalíbením sleduji zdejší malebnou krajinu. Projíždíme zapomenutým krajem, kde se mezi kopci krčí maličké vesnice s dřevěnými chaloupkami. V zahrádkách kolem nich kvetou barevné květy a roste zelenina. Před některými ploty stojí stolečky s vyrovnanými sklenicemi marmelád a kompotů nebo s kyblíky jablek, rajčat a další zeleniny. Podél silnice se pasou husy, kozy, krávy a občas také prasata. Tu a tam zahlédnu bábušku v šátku, jak sedí na lavičce před domem a sleduje okolní dění. Po skoro třech měsících v převážně muslimské Střední Asii si tady připadáme jako doma na českém venkově. I když jsme tu poprvé, vše se nám zdá důvěrně známé, blízké a zvláštním způsobem milé. Pomalu stoupáme do hor a napojujeme se na Čujský trakt, hlavní silnici v regionu, která vede do západního Mongolska. Ve stáncích v průsmycích se prodává altajský med, medovina a také limbové oříšky, jedlá semínka borovice sibiřské. V podvečer sjíždíme do údolí a rozhodneme se na noc zůstat na plácku u říčky s posezením a ohništěm.

Vřelé přivítání

Chvíli po nás sem přijíždějí dvě rodiny Rusů s dětmi z Novosibirsku, které jsou již na cestě z Altaje domů. Postaví si stany kousek od nás a pak za námi přijdou s mapou a ochotně nám radí, která místa nesmíme na naší cestě vynechat. Zvou nás na čaj k jejich ohni a záhy začíná dlouhý večer plný ruskočeské družby, který se protáhne až do tří do rána. Nejvíce si povídáme s plavovlasou, asi čtyřicetiletou Sofií s krásnou lehce srozumitelnou ruštinou. Sofie nám nalévá do hrnků silný černý čaj, který se průběžně ohřívá v obrovské železné konvici přímo na ohni. Sofie chválí Prahu, kterou navštívila, a zajímá se o to, co si Češi myslí o Rusku. Během rozhovoru nám také vyvrací mýty o Sibiři. Vysvětluje, že medvědi tady nečíhají na každém rohu, a přiznává, že medvěda za celý život ve volné přírodě neviděla.

Kromě hrnků horkého čaje dostaneme i sklenky s domácí pálenkou, tzv. samogonkou. Nesmí chybět ani zakuska, abychom nepili na prázdný žaludek. Sofie každému rozdává drobné toastíky s vrstvou oblíbené ikry a pobízí nás, abychom alkohol zajídali ještě sušenkami. V ohni praská dřevo a její manžel Maxim, který pochází z Tatarstánu, bere do ruky kytaru. Večerem se rozezní tóny známých hitů od skupin jako Metallica, Pink Floyd a Rammstein a nakonec přijde řada i na Kaťušu. Láhev samogonky je pryč, a tak otevíráme láhev vodky, kterou vezeme z Kyrgyzstánu. Míša, spolužák Sofie a Maxima z vysoké školy, nás učí hrát na brumli, tradiční nástroj sibiřských šamanů. Kromě toho dává pozor a poctivě všem, kteří dopijí, dolévá do sklenek další alkohol. Skvěle se bavíme, a kdyby nás nevyhnala spát zima, možná bychom u ohně seděli až do rána.

Modrá řeka a ruský „Grand Canyon“

Probouzíme se do chladného rána a pokračujeme po Čujském traktu dál na jih. Jakmile se silnice přiblíží k řece Katuni, musíme každou chvíli zastavovat a znovu a znovu obdivovat její tyrkysové vody, které si razí cestu čarokrásnou krajinou jižní Sibiře. Na jejích březích se střídají zlatavé stepi, skalnaté hřebeny hor i hluboké lesy. Připadáme si tady jako na Aljašce. U řeky šplháme po obrovských balvanech, procházíme se po úzkých plážích s bílým pískem a zcela propadáme podmanivému půvabu sibiřské divočiny.

Ve vesnici Aktaš odbočujeme na maličkou horskou silničku, která stoupá na Ulaganskou náhorní plošinu. Přes modřínové a borovicové lesy se dostaneme až na širé pláně porostlé borůvčím s oky jezer, které nám zase připomínají severskou tundru někde ve Finsku nebo ve Švédsku. V typické altajské vesnici Ulagan už žijí pouze Altajci, turkický národ, kteří hovoří altajštinou, jazykem podobným kyrgyzštině.

Největší překvapení na nás ale čeká ve chvíli, kdy se přehoupneme přes průsmyk Katu-Jaryk, položený ve výšce 1200 metrů nad mořem, a v celé kráse se před námi otevře pohled do mohutného údolí řeky Čulyšman. Rusové mu dokonce přezdívají „Grand Canyon Altaje“. Do strmého svahu nad řekou je vytesána úzká silnice, která na délce tři a půl kilometru překonává převýšení osm set metrů. Byla vybudována až v roce 1989. Do té doby do údolí vedla jen stezka pro koně nebo se sem dalo připlout po vodách Těleckého jezera, do něhož ústí řeka Čulyšman na opačné straně kaňonu. Sjíždíme opatrně serpentinami dolů a já upírám zrak na meandrující smaragdovou řeku a na malé dřevěné chatičky na jejích březích, které stojí v řadách vedle sebe a z výšky vypadají jako korálky. Na některých keřích podle šamanistické tradice visí bílé pruhy látek a já se musím v duchu usmát své bláhové myšlence, že po horách ve Střední Asii už mě nemůže nic překvapit. Altaj mě vyvádí z omylu a s každým dalším okamžikem stráveným tady se mi zarývá hlouběji pod kůži!

Růžové rododendrony a alkoholové prokletí

Následující den nám počasí příliš nepřeje. Každou chvíli prší, a tak pěší túru ke slavným kamenným hřibům a k vodopádu Učar vzdáváme. Místo toho se autem vydáváme k Těleckému jezeru. Vrcholky hor se noří do nadýchaných mraků, které na nich sedí jako bělostná chundelatá čepice. Z hrany příkrých stěn kaňonu se řítí hned několik vodopádů, dolina září zelenými barvami a mezi skálami právě rozkvétají keře růžových rododendronů. Řeka Čulyšman se rozděluje na mnoho říčních ramen a vytváří ostrovy nedostupné sibiřské džungle se spoustou popadaných stromů a polámaných kmenů. V místě, kde ústí do Těleckého jezera, vznikla dlouhá písečná kosa, která slouží jako pláž. V dešti se tady však nemá smysl příliš zdržovat, a tak jedeme zase zpět.

Cestou potkáváme opilé Altajce, kterým jsme před pár hodinami pomáhali zprovoznit jejich auto. Nyní u něj zase bezradně stojí. Tentokrát mají rozbité čelní sklo. Ze statistik vyplývá, že v Altajské republice problémy s alkoholem nejsou žádnou výjimkou. Často dochází k otravám a také ke kriminálním činům spojeným s užitím alkoholu. Kromě těchto dvou pánů jsme během jediného dne viděli ještě potácejícího se pána ve vesničce Koo a dalšího opilého Altajce dřímajícího za volantem UAZ odstaveného při straně cesty. Místní vláda se snaží s alkoholem bojovat zákazem prodeje alkoholických nápojů v nočních hodinách a také v některé regionální svátky.

Gejzírové jezírko

Opouštíme dolinu řeky Čulyšman a napojujeme se zpátky na Čujský trakt. Na kraji silnice si u pramene nabíráme čistou vodu a dáváme se do řeči se dvěma motorkáři z Tomsku. Představí se nám jako Paša a Saša. Oba jsou nadšení z naší cesty, a když jim povíme o Gejzírovém jezírku, kam se chystáme, rozhodnou se, že tam pojedou s námi. Dorazíme k němu společně a oni s jistou samozřejmostí zaplatí vstupné i za nás. I když se jim peníze snažíme všemožně dát, oni se brání a nic si od nás nevezmou. Je na nich vidět radost, že pro nás mohli něco udělat, a mě zase dojímá jejich milá laskavost. Saša a Paša jsou svalnatí sportovci, věnují se zvedání činek a dbají na zdravý životní styl. Radí nám, ať snídáme ovesnou kaši, a Paša dokonce ulamuje a jí mladé modřínové větvičky, protože obsahují hodně vitaminu C. Společně procházíme po chodníčcích ze surového dřeva přes podmáčenou louku protkanou sítí potůčků. Na konci stezky se pod skálou ve stínu stromů rozkládá docela malé zářivě tyrkysové jezírko s křišťálově čistou vodou. Napájí ho jeden velký a tři menší podzemní prameny. Přitékající voda dává na dně vzniknout bizarním kruhovým obrazcům, které se neustále mění. Existuje teorie, že jezírko vzniklo docela nedávno při zemětřesení v roce 2003. Populární se stalo mezi turisty až v roce 2010 a teprve v roce 2017 k němu byl postaven turistický chodník. Dříve se muselo procházet bažinou přes několik brodů.

Cesta do pravěku

Loučíme se s Pašou a Sašou a pokračujeme po Čujském traktu dál na jihovýchod do Kurajské stepi. Provází nás řeka Čuja, podél které Čujský trakt zčásti vede. Čuja se kroutí jako stříbrný had mezi hřebeny hor a přináší život do okolní vyprahlé krajiny. Na jejích březích rostou modříny, břízy a rakytníky.

V mokřinách mezi zákruty a slepými rameny řeky se rozprostírá lidmi zcela nedotčený sibiřský prales. Pohled na něj z výšky nás přenáší do úplně jiného světa, kamsi do pradávných časů, a já před očima úplně vidím obrázky s pravěkými močály od Zdeňka Buriana, které jsem si jako malá s oblibou prohlížela. A pak už necháváme za sebou lesy a dostáváme se na široké travnaté pláně Kurajské stepi, nad nimiž se jako mohutná hradba zvedají zasněžené vrcholky hor, do kterých máme namířeno.

K ledovci Aktru

Ve vesnici Kuraj z Čujského traktu odbočujeme doprava a po šotolinové cestě vyjeté ve stepi směřujeme k ledovci Aktru. Řeku Čuju přejedeme po dřevěném mostě a pak se přímo před námi objeví první dva brody. Naše auto si s nimi naštěstí hravě poradí. Kousek dál nás však zastavuje místní chlapík ve vysokém terénním náklaďáku značky ZIL a varuje nás, že s naší toyotou nahoru do tábora pod ledovcem neprojedeme. Radí nám, ať vyjedeme ještě kousek do průsmyku a odtud pokračujeme dál pěšky. Jsme tedy zvědaví, co nás čeká. Za průsmykem se nachází zhruba sto metrů dlouhý dřevěný most přes širokou ledovcovou řeku Aktru. Část mostu však vzala voda, takže se na cestu přes řeku použít nedá. Vjíždíme tedy riskantně do řeky. Brod není vůbec hluboký, na dně ale leží spousta obrovských balvanů, které přes zakalenou vodu nejsou moc dobře vidět. Naštěstí se všem zdárně vyhneme a během pár minut se ocitneme na druhé straně na břehu. Obrovské kameny nás čekají i na dalším úseku cesty v prudkém stoupání. Jedeme krokem, abychom nikde nechytli spodkem auta. Vypadá to nadějně, pak se však znenadání ozve zvláštní zvuk… Praskla nám zadní pružina!

Opatrně sjíždíme dolů. Sehnat náhradní díly bude problém. Velká města odtud leží daleko, navíc potřebujeme speciální pružiny. Místní Rus Alexandr ve vesnici Kyzyl-Taš jezdí také toyotou a má spoustu přátel mezi mechaniky. Po nekonečných telefonátech zjistí, že nejbližší obchod s našimi pružinami je v Barnaulu, 650 kilometrů odtud.

Druhý pokus o ledovec

Na vlastní kůži zažíváme, jak je Sibiř velká, rozlehlá a jak je tady všechno daleko. Do Barnaulu přijíždíme druhý den v pozdním odpoledni. Jdeme rovnou do obchodu s offroadovými potřebami, kde ale stejně nemají, co potřebujeme. Zachrání nás nakonec místní automechanik Vadim, který po dni práce dá naše auto do pořádku.

O dva dny později se konečně po dlouhém zařizování a ještě delší cestě ocitneme zpátky v Kurajské stepi. Koupeme se v řece, sbíráme kusy naplaveného dřeva na večerní oheň a vychutnáváme si příjemné letní odpoledne. Suché dřevo hoří jako papír, zapadající slunce barví okolní step do zlatavých odstínů a nakonec ho vystřídá černočerné nebe se spoustou hvězd. Můj parťák Luďa slaví svůj zítřejší svátek pro jistotu už dnes. Připíjíme si pivem a také vodkou s příznačným názvem Sibirka a doufáme, že naše cesta k ledovci Aktru bude tentokrát úspěšnější.

Trochu nervózní se znovu vydáváme na cestu k ledovci. Dlouho jsme přemýšleli, jestli to není zbytečný risk, ale nakonec jsme se shodli, že to chceme zkusit ještě jednou. Tam někde nahoře na nás totiž čeká magický ledovec a dostat se k němu by mohla být krásná symbolická tečka za naším putováním Ruským Altajem. A tak jedeme místy, která už důvěrně známe. Znovu přejíždíme dřevěný most, překonáváme dva brody, stoupáme do průsmyku a brodíme řeku u spadlého mostu. Nejnáročnější je zhruba osm kilometrů dlouhý úsek, kde jsme pár dní zpátky zlomili pružinu.

Kromě velkých kamenů se o kus dál potýkáme i s nepříjemnými hlubokými loužemi a podmáčeným terénem, kde hrozí, že uvízneme v bahně. Cesta se o něco zlepší až ve chvíli, kdy vyjedeme z lesa do širokého údolí, kudy protéká řeka Aktru, rozvětvená na několik ramen. Konečně se nám také otevře pohled na zasněžené štíty hor. Tady nahoře už se o slovo hlásí podzim. Modříny pomalu zlátnou a drobné keříky po stranách doliny září pronikavou červenou barvou. Zastavujeme v táboře vedle dvou terénních náklaďáků a auto necháváme tady. Odtud už se musí k ledovci Malý Aktru pěšky.

Stezkou k modrému zázraku

Stezka vede nejprve mezi modříny roztroušenými podél řeky, pak se ale kdesi ztrácí a my se škrábeme nahoru ke splazu ledovce nepříjemnou sutí, která nám ujíždí pod nohama. Netrvá to dlouho a zahlédnu první kus ledovce. Málem jsem si ho ani nevšimla, jak je obalený kamením a drobným šedým štěrkem. O kousek dál se naštěstí ledovec ukazuje v celé své bledě modré nádheře. Z hrany ledovce stékají kapky vody, a v jednom místě se vytvořil dokonce malý vodopád.

Říčka Malý Aktru v ledu vyhloubila zvláštní dutiny a fantastické jeskyně. V prasklinách svítí jasná modř, ze které nemohu spustit oči. Nejraději bych do některé pukliny vlezla a prohlédla si ledovec úplně zblízka. Od nápadu mě však odradí hlasité praskání, které vzápětí vystřídají zvuky padajícího kamení. Musím se spokojit s touhle krátkou podívanou. I tak se raduji, že se nám sem přece jen přes prvotní neúspěch podařilo dostat. Teď už zbývá jen zdárně sestoupit dolů, s autem sjet do údolí a pak už nastane nejvyšší čas pokračovat po Čujském traktu z Ruského Altaje do Mongolska.


Fakta o Altaji

  • Mohutné pohoří Altaj, které je považováno za jedno z nejhezčích na světě, leží na pomezí Ruska, Kazachstánu, Mongolska a Číny. Společně s pohořími Ťan-šan a Sajany tvoří severní větev středoasijské horské soustavy vycházející z horského uzlu v oblasti Pamíru.
  • Rozkládá se ze severozápadu od Západosibiřské nížiny k jihovýchodu do pouště Gobi v délce 1900 km a šířce až 600 km. Rozčleněné horské hřbety pokrývají vysokohorské stepi a v nižších polohách lesní porosty s množstvím jezer; největší je Tělecké jezero (Altyn köl, 223 km2, hloubka 325 m). Horstvo je pramennou oblastí veletoků Obu, Irtyše a Jeniseje.
  • Zaledněným vrcholkům dominuje dvouvrcholová Bělucha (4506 m), zároveň nejvyšší hora celé Sibiře. Pohoří se dělí na tři části: Ruský (též Horský) Altaj, Mongolský Altaj (Chüjtnij orgil, výškou 4374 m nejvyšší vrchol Mongolska) a Gobijský Altaj (Tergun Bogd, 3957 m).
  • Altajská přírodní rezervace v lesním pásmu Ruského Altaje (8812 km2) je zahrnuta do sítě biosférických rezervací UNESCO zejména díky rozmanité fauně a flóře s bohatým zastoupením všech výškových stupňů.
  • Jméno Altaj pochází z turkicko-mongolského altyn (= zlato či zlatý), což svědčí o bohatých nalezištích zlaté rudy i dalších barevných kovů.

Co ještě zažít na Altaji

Díky zachovalosti, rozmanitosti a bohatství přírody je Ruský Altaj oblíbeným místem, kam se vydávají trávit dovolenou turisté ze zahraničí i sami Rusové. Zdejší krajina nabízí širokou škálu aktivit a odpočinek v nádherném prostředí nejvyšších hor Sibiře.

  • Vysokohorská turistika: Horolezce nejvíce láká výstup na nejvyšší vrchol Altaje – horu Běluchu, položenou ve výšce 4506 metrů nad mořem na rusko-kazašské hranici. Častým cílem bývá také malebné Akkemské jezero, ležící na jejím úpatí, které napájí tající vody z Akkemského ledovce.
  • Pěší turistika a vyjížďky na koních: K jedněm z nejnavštěvovanějších míst patří tyrkysové Šavlinské jezero, ke kterému se turisté vydávají pěšky i v sedlech koní. Stezky do hor vedou také v nádherných kaňonech řek Kučerla a Argut. V údolí řeky Čulyšman jsou k vidění jedinečné kamenné hřiby a začíná tady pěší túra k největšímu altajskému vodopádu Učar na řece Čulče, jehož kaskády padají z výšky šedesát metrů.
  • Rafting: Místní průvodci organizují dobrodružné cesty na raftech po překrásné řece Katuni. Součástí výletu bývá zapůjčení vybavení, odborná instruktáž a obvykle také zajištění stravování a ubytování. Trasa prochází téměř neobydlenými místy, umožňuje užít si plnými doušky nedotčenou sibiřskou divočinu a přináší také dávku adrenalinu.
  • Výlety lodí: Kdo si netroufá přímo na divokou vodu, může si vychutnat o poznání klidnější plavbu po Těleckém jezeře a vypravit se na motorovém člunu třeba k vodopádům Korbu a Kište, do delty řeky Čulyšman nebo do některého ze zálivů.
  • Odpočinek: Pohoří Altaj je významnou rekreační oblastí, kam lidé jezdí také rybařit, tráví čas koupáním nebo si dopřávají tradiční ruskou báňu. V okolí Těleckého jezera a na březích řeky Katuně se nachází celá řada kempů a rekreačních zařízení.

Brumle

Brumle je jednoduchý lidový hudební nástroj. V Evropě a v Rusku se nejčastěji vyrábí ze železa, z bronzu nebo mosazi. Tvoří ji rámeček, v jehož středu je kovový pružný jazýček. Při hře se brumle tiskne proti pootevřeným ústům a ukazováčkem ruky se drnká o konec jazýčku. Brumle vyluzuje typický zvuk, jehož zabarvení se mění podle momentálního tvaru ústní dutiny.

Jolana Sedláčková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země