nahoru

Chuan-tao: Okružní pouť kolem Tchaj-wanu je obřad, který místní chtějí vykonat alespoň jednou za život

Martin Hájek 19. října 2021 • 06:20
Chuan-tao: Okružní pouť kolem Tchaj-wanu je obřad, který místní chtějí vykonat alespoň jednou za život
foto: Martin Hájek

„V životě jsou některé věci, které když neuděláš teď, neuděláš už nikdy.“ Tento citát zazněl před deseti lety ve filmu Island Etude a změnil přístup mladé generace Tchajwanců k vlastní zemi. Stejně jako hlavní hrdina filmu, student na kole a s batohem na zádech, se vydávají na cestu za poznáním své domoviny. Trendem poslední doby se stala okružní jízda okolo hlavního tchajwanského ostrova.

Chuan-tao (Huandao), jak se okružní pouť kolem ostrova nazývá, se pro mnoho Tchajwanců stalo takřka obřadem, který je třeba vykonat alespoň jednou za život. Jeho pravidla jsou jednoduchá: vydej se na cestu a užívej život a krásy své vlasti. Nezáleží na tom, jsi-li student, či senior. Zda spěcháš, nebo si můžeš dovolit cestovat měsíc. Důležité je samotné putování okolo Tchaj-wanu neboli Ilha Formosa, jak ho kdysi nazvali Portugalci – tedy doslova Překrásného ostrova. Ideálně v sedle jednoho z 15 milionů skútrů, které se po místních silnicích prohánějí.

Jedeme!

Cestu můžete zahájit pod symbolem hlavního města, 508 metrů vysokou věží Taipei 101, jejíž štíhlá silueta připomíná stonek bambusu. Nemusíte se ani bát, že strávíte půl dne v bludišti ulic sedmimilionové aglomerace. Stačí půl hodiny jízdy městem a před vámi se objeví první výzva. Přejezd národního parku Jang-ming-šan (Yangmingshan), který dominuje severnímu koutu ostrova. Během pár minut se džungle velkoměsta mění v sytě zelený subtropický prales. Dvacet kilometrů silnice překonávající toto malé pohoří dává zabrat nejen našemu motocyklu, ale i všem smyslům. Vulkanický původ oblasti prozrazují mnohé krátery a kouřící fumaroly lemující silnici. Ve vzduchu spolu soupeří subtropické dusno s pachem síry z hlubin země a na cestu vyhrává hlučný koncert cvrlikajícího ptactva a cvrčků přehlušující i zvuk našeho motoru. Je až s podivem, že se tento nádherný kus přírody nachází uvnitř hranic jedné z nejhustěji osídlených aglomerací na Zemi!

Po výjezdu do sedla pod nejvyšší horou Čchi-sing-šan (Qixingshan) se před námi otevírá výhled na severní pobřeží Tchaj-wanu. Charakter krajiny směrem k oceánu se mění a silnice se klikatí po svazích porostlých zářivě stříbrnou trávou. Kvůli makakům, kteří rádi přebíhají těsně před projíždějícími vozidly, je však dobré zpomalit a užít si pohodlnou jízdu z kopce.

Sever: pláže a přístavy

Severní pobřeží Tchaj-wanu je úžasná oblast s ojedinělými útesy, spoustou písečných pláží a malými rybářskými přístavy. Temné mraky nad mořem ale nevěstí nic dobrého, a tak raději spěcháme dál směrem k městu Ťi-lung (Keelung). Jen rychle zamáváme elegantní „Hlavě královny“, slavnému pískovcovému útvaru u vesnice Jie-liou (Yehliu), a krátce zastavíme v jedné z mnoha přístavních restaurací na čerstvé sašimi. Za další zatáčkou už lze rozeznat elegantní maják hlídající vjezd do blízkého přístavního města. Obří lodě proplouvají okolo majáku každých pět minut sem a tam do jednoho z nejdůležitějších nákladních přístavišť na ostrově a cesta do centra Ťi-lungu je lemována mohutnými hradbami vyložených kontejnerů, nad kterými ční vysoké jeřáby.

Zastavujeme poblíž přístaviště zaoceánských lodí, jejichž pasažéry z blízkého kopce vítá majestátní nápis KEELUNG. Město je rovněž známé pro svůj noční trh Miao-kou. U jeho vchodu se tak i my vléváme do mohutného proudu lidské řeky na lov těch největších pochutin, které Tchaj-wan může nabídnout. Miao-kou doslova znamená „Ústí chrámu“, protože se jeho nejrušnější část rozprostírá okolo populárního chrámu Tien-ťi (Dianji). Na Tchaj-wanu se běžně používají lucerny k označení vchodů do svatyní, avšak zde se tisíce dalších luceren přelily do okolního labyrintu ulic plných stánků, kde přátelské babičky prodávají dobroty tisícům hladových krků. Ve zlatě nasvícených průchodech prosycených vůní dobrého jídla a tisíce hlasů návštěvníků panuje nevšední atmosféra.

Déšť a bohové

Okolí Ťi-lungu je nepřekonatelným šampionem v neoficiální disciplíně nejdeštivějších dnů na ostrově, takže pokud někdy do tohoto koutu Tchaj-wanu zabloudíte, pláštěnka a deštník budou vaším nejlepším přítelem. Počasí v okolních kopcích je velmi nepředvídatelné, a tak nám po překročení hřebene Wu-fen-šan (Wufenshan) místo deště z mraků slibně vykukují paprsky slunce. Před námi je Pching-si (Pingxi). Malebné horské údolí, které bylo v minulosti centrem těžby uhlí, díky němuž do této těžce přístupné oblasti na začátku 20. století přivedli Japonci jednokolejnou železnici. V současnosti sem romantickou lokálkou míří turisté z celého světa, aby v některé ze sedmi malých vesniček vypustili do nebe tradiční lampiony štěstí.

Před příjezdem do vesnice Ši-fen (Shifen) opět začíná poprchávat, a tak podél hlavní ulice míjíme vystrojené převleky bohů obalené igelitovými pláštěnkami. Máme štěstí! V malém taoistickém chrámu choulícím se ve stínu dálničního mostu právě začíná oslava narozenin boha jménem Tchu-ti (Tudi). Pestrobarevný ohňostroj dává všem v údolí najevo, že začíná tanec bohů. Na malém prostranství před svatyní se v tanci střídá desítka pestrobarevných masek démonů, draků, lvů a jejich pánů. Z nebe padají proudy vody, ale nikomu to, zdá se, nevadí. Stáhnout z masky igelitový pytel, pět minut poskakovat v rytmu gongu uprostřed explozí petard, rychle se schovat do sucha a dát prostor dalším účinkujícím. Déšť nedéšť, hlavně že se bohové i přihlížející baví.

Odpoledne překračujeme další horský hřeben, na jehož druhé straně vládne mírumilovná atmosféra. Po rozlehlých čajových plantážích se líně převaluje mlha a v historickém městečku Pching-lin (Pinglin), centru pěstování čaje pao-čchung (baochong) oolong, potkáváme jen pár staříků posedávajících před místním chrámem s kouřící konvičkou čaje. Závěrečný úsek je už jen ve znamení nekončícího deště padajícího z ocelových mraků na pláně I-lanu (Yilan). To vše se však mění před koncem dne, kdy se obloha zničehonic vyčistí a na obzoru se na přivítanou objeví nekonečný Tichý oceán s nedalekým ostrovem Kuej-šan-tao (Guishandao), jedinou aktivní sopkou Tchaj-wanu.

Neplánujte, užívejte!

Pohodlí je slovo, které nejlépe vystihuje život, ale i cestování na Tchaj-wanu. Nejen ve městech, ale i téměř v každé větší vesnici najdete alespoň jeden z populárních obchůdků 7-Eleven otevřených nonstop. Těch se na ostrově nachází přes patnáct tisíc, a cestovatel se tak může pohodlně zásobit potřebnou energií na cestu takřka kdykoliv bez velkého plánování. Ne tak ale v místech, kam míří naše další kroky. Nakupujeme zásoby na následující dny a po dvou hodinách jízdy po rozlehlé planině I-lan, protkané mozaikou rýžových polí a vodních kanálů, odbočujeme směrem k centrálnímu pohoří ostrova.

Kilometr široké koryto řeky Lan-jang (Lanyang) je v období sucha takřka bez vody, a tak její kamenité dno využívají zdejší zemědělci jako skvělé místo pro pěstování melounů. Silnice kopíruje hluboké údolí a pomalu stoupá do míst, kde melouny střídají rozsáhlé plantáže hlávek zelí. Protože subtropické podnebí Tchaj-wanu nutí farmáře stěhovat se do horských oblastí, krátce po překročení dvoutisícového sedla Si-jüan (Siyuan) se před našimi zraky objevují sady kvetoucích jabloní!

Horské městečko Li-šan (Lishan) leží na hranici národního parku Šej-pcha (Sheipa) a turisté odtud mohou vyrazit na vrchol 3886 metrů vysoké hory Süe-šan (Xueshan). Druhý nejvyšší vrchol ostrova je z Li-šanu takřka na dosah ruky, a tak je poměrně zvláštní pocit procházet se okolo nádherně kvetoucích stromů plných bzučících včel v místech, kde vám nadmořská výška může způsobit i lehké příznaky výškové nemoci. V jarních měsících kvete doslova celé okolí Li-šanu, a to až do výšky 2600 metrů, kde stojí známá farma Fu-šou-šan (Fushoushan), založená v 50. letech veterány, kteří na Tchaj-wan utekli společně s Čankajškem. Na noc se tentokrát ukládáme pod stan. Usínáme s miliardou hvězd nad námi, lehce omámeni vůní květů a svěžím horským vzduchem.

Unikátní horský přejezd

První paprsky vycházejícího slunce a příslib stabilního počasí před nás pokládají další výzvu. Rozhodujeme se pokořit nejvyšší silniční průsmyk Tchaj-wanu! Ovocné farmy krátce za Li-šanem střídá divočina a jeden z nejnáročnějších a nejodlehlejších horských přejezdů na ostrově. Třicet kilometrů horské silnice č. 8 se zařezává do neuvěřitelně strmých svahů hor a za krajnicí zeje několik set metrů hluboká propast. Jste tu jen vy, majestátní orli kroužící vysoko na nebi, štíty hor a sesuvy půdy. Opravdu mohutné sesuvy! Stráně jsou vystaveny náporům tajfunů z Pacifiku, a tak takřka na každém druhém kilometru, v místě, kde sjel svah i se silnicí někam do hlubin, zeje obrovská jizva. Tyto úseky je kvůli nerovnému podkladu potřeba přejíždět opatrně, na druhou stranu však co nejrychleji, aby se snížila šance zásahu padajícím kamením.

Po dvou hodinách psychicky náročného přejezdu se za zatáčkou objevuje ústí temného tunelu. Za ním nás vítá malá osada Ta-jü-ling (Dayuling) s populací čítající pouhých pár desítek osob, avšak s oficiálně nejvýše položenou čajovou farmou na světě. Kilogram zdejšího čaje vás může stát až tisíc dolarů! Místní babička prodávající u krajnice banány je tak překvapená, že nás se slovy „pu jung jüan“ (není třeba peněz) zásobí na další cestu a ještě zdálky dlouze mává.

Taroko: cypřiše a vodopády

Do cíle je to jen, co by kamenem dohodil. Nedostatek kyslíku ve vzduchu však má za následek, že 125 koní malého skútru jen tak tak stačí k překonání posledních sedmi set výškových metrů. S narůstající výškou klesá teplota pod deset stupňů a z dohledu mizí i poslední stromy. Holá krajina porostlá nízkým bambusem ani vzdáleně nepřipomíná subtropy. Před polednem stavíme u značky průsmyku Wuling ve výšce 3275 metrů. Odtud se dá za necelou hodinu vyšlápnout na 3417 metrů vysoký vrchol Che-chuan-šan (Hehuanshan), ale tlačí nás čas.

Devadesát kilometrů dlouhý sjezd skrze národní park Taroko je třešničkou na dortu, kterou by žádný návštěvník Tchaj-wanu neměl opomenout. Serpentiny úzké silnice se klikatí vysoko nad korytem řeky Li-wu-si (Liwuxi), která po miliony let hloubila soutěsku Taroko. Mohutné hory, štíhlé vodopády, tisícileté cypřiše i kolmé stěny mramorové soutěsky vás budou neustále udržovat v údivu nad tou krásou, a tak se ani nenadáte a jste na pobřeží Tichého oceánu.

Už třetí den putujeme dál, směrem na jih Tchaj-wanu. Není to sice dlouhá cesta, ale oblast východního pobřeží Tchaj-wanu překypuje tolika zajímavými místy, že by byla škoda chvátat. Jedno z nich můžete navštívit v údolí Příkopové propadliny, kde nenápadná značka Liu-ši-tan-šan (Liushidanshan) míří do kopců zahalených v mracích. Jen pár měsíců v roce se zvlněná pole hory Šedesáti kamenů doslova rozhoří záplavou oranžové barvy. Může za to místní odrůda tygřích lilií, které jsou nejen krásné na pohled, ale též lahůdkou podávanou jako smažený zákusek během svátku Středu podzimu. V tisíci metrech nad mořem zde stojí několik farem obklopených voňavými lány, kde se nadšení turisté z celého Tchaj-wanu střídají se sběrači lilií obtěžkanými nůšemi plných květů. Celá hora je obsypaná nejen liliemi, ale i desítkou rozhleden a pavilonků s výhledy na 170 kilometrů dlouhé údolí mezi městy Chua-lien (Hualien) a Tchaj-tung (Taitung). Jedny z nejznámějších krajinných výhledů, které se často objevují na propagačních materiálech Tchaj-wanu, najdete právě zde.

Za městem Ta-wu (Dawu), posledním na východním pobřeží, se hlavní silnice vrací přes hory na západ ostrova a kompletně obchází poloostrov Chen-čchung (Hengchun). Existuje však jedna „tajná“ zkratka, která odvážlivce zavede podél nejopuštěnějšího pobřeží Tchaj-wanu až na nejjižnější bod ostrova. Z důvodu početné vojenské posádky bylo až do 80. let okolí vesnice Ši-chaj (Shihai) kompletně uzavřené pro veřejnost. Ještě dnes sem zabloudí minimum turistů, a tak máme úzkou silničku kopírující pobřeží i dlouhé oblázkové pláže sami pro sebe. Stačí se jen zastavit a zaposlouchat do uklidňujícího zvuku stovek oblázků, které mohutné vlny odlivu odnášejí nazpět do moře.

Absolutní jih a návrat do civilizace

Jak se přibližujeme k samotnému chvostu ostrova, objevuje se opět civilizace a další zajímavosti – rybářské osady kmene Amis, termální prameny a travnaté stepi s pasoucím se dobytkem na pobřeží. Odpoledne míjíme ceduli označující vstup do národního parku Kchen-ting (Kenting), jehož východní části dominují mohutné korálové útesy a největší písečné duny Tchaj-wanu. Po deseti dnech jsme na nejjižnějším bodě ostrova. Stačí jen projít úzkou stezkou skrze porost trnitých keřů a před vámi se objeví dřevěná vyhlídka s památníkem označujícím místo, kde se vody Tichého oceánu setkávají s Jihočínským mořem. Blízký maják E-luan-pi (Eluanbi) je též místem, kde se otáčíme na západní pobřeží, a po dvou dnech odpočinku na tchajwanské riviéře nás čeká cesta skrze tu hustěji osídlenou, západní část Tchaj-wanu.

Východně od Kao-siungu (Gaosiung), druhého největšího města Tchaj-wanu, leží vesnice Mej-nung (Meinong). Je střediskem etnika Hakka, které přišlo na Tchaj-wan tři století před Čankajškem. V jejím centru stojí mnoho tradičních budov s půdorysem ve tvaru U, v jejichž nejvýznamnější místnosti vždy najdete robustní oltář zasvěcený předkům majitele domu. Při procházce po vsi obdivujeme i starou opevněnou bránu nebo cihlovou studnu, kterou obyvatelé používali před zavedením vodovodu. Ulice Mej-nungu dýchají poklidným životem. Na ulicích babičky prodávají zeleninu sklizenou z okolních úrodných polí, farmáři po práci hrají mahjong, vesele popíjejí rýžovou pálenku kchao-liang a pokřikují na nás, ať se připojíme. Mezi tím vším se motají psi, děti a samozřejmě i desítky skútrů.

Hakkové jsou též známí svou tradiční rukodělnou a řemeslnou výrobou, a tak zde můžete navštívit i dílnu vyrábějící klasické papírové slunečníky nebo krejčířský obchod fungující takřka sto let. Pan Sie, syn zakladatele rodinné firmy, nás zve na oběd a vysvětluje původ zářivě modrých blůz, které vyrábí: v dřívějších dobách se Hakkové živili převážně zemědělstvím a modrou barvou jednak chtěli vzdát hold obloze, jednak modrá barva maskovala špínu z polí, která se na oděv dostala.

Posilněni výživnými hakkskými pokrmy – kuřetem vařeným v soli, širokými nudlemi bantiao a nápojem z mletého čaje a obilí známým jako leicha – jedeme dál na sever. Nad Pacifikem se tvoří první tajfun sezony, a tak zbývá jen pár dnů hezkého počasí. S krátkou zastávkou u jezera Slunce a Měsíce a noci strávené v klášteře na hoře Š’-tchou-šan (Shitoushan) se po dvou týdnech vracíme domů do Tchaj-peje. Další nezapomenutelné Chuan-tao je za námi, avšak další nezapomenutelné cesty životem před námi.


Znepřátelené dvě Číny

  • Od roku 1895 až do konce druhé světové války byl Tchaj-wan okupován Japonci a po válce ostrov připadl Číně, kde v té době vládl Kuomintang (KMT) neboli Čínská národní strana. V roce 1949 se moci chopil Mao Ce-tung a komunistická strana. Čankajšek, vůdce KMT, spolu se svými stoupenci uprchl z pevninské Číny na Tchaj-wan. Tam prohlásil Tchaj-pej za hlavní město nového státu Čínská republika (ROC). Na pevnině mezitím Mao založil Čínskou lidovou republiku.
  • Oba státy se prohlašovaly za „skutečnou Čínu“, což způsobilo problém v rámci Organizace spojených národů. ROC měla v OSN své sídlo, ale stále více zemí pod tlakem komunistů začalo uznávat pevninskou Čínu, až se v roce 1971 ČLR oficiálně stala členem OSN. Tchaj-wan je nyní de facto suverénním státem, ale většina zemí jej neuznává, a proto s ním nemůže mít oficiální diplomatické styky.
  • Vztahy mezi Tchaj-wanem a pevninskou Čínou jsou dodnes ožehavým tématem. Ozývají se hlasy jak pro sjednocení s pevninskou Čínou, tak pro nezávislost. V lednu 2016 současný KMT prohrál volby a Tchaj-wan si zvolil první prezidentku. Cchaj Jing-wen dnes vede Demokratickou pokrokovou stranu, která hlasitěji než dřív vyzývá k nezávislosti na Číně.

1700 kilometrů okolo Tchaj-wanu

Na tchajwanský okruh Chuan-tao je nejlepší pronajmout si automobil. Ceny začínají na 1500 Kč za den a litr benzinu stojí v přepočtu 20 Kč. Zapůjčení skútru vás vyjde přibližně na 400 Kč, avšak na rozdíl od automobilu ne všude akceptují mezinárodní ŘP. Je možné cestovat i veřejnou dopravou, všude se ale vlakem nebo autobusem nedostanete (například do horských oblastí). Kompletní okruh měří 1700 kilometrů a běžnému turistovi zabere 7 až 14 dnů. Ubytování na Tchaj-wanu je poměrně drahé, počítejte v průměru s 2000 Kč za noc pro dva. Stravování a vstupné na památky jsou zde naopak levnější než v Česku.

Martin Hájek




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země