Šáhsavanskou jurtu staví výlučně ženy. Jsou se stavbou hotovy přibližně za hodinu.

Šáhsavanskou jurtu staví výlučně ženy. Jsou se stavbou hotovy přibližně za hodinu. Zdroj: Jan Sladký

Nomádský způsob života je íránské kultuře vlastní po tisíce let.
Muži se denním chodem tábora nezabývají. Pasou, ale nejdůležitější je pro ně obchod.
Specialitou Šáhsavanek je tkaní koberců. Jejich kelimy se prodávají po celém Íránu.
I když za svou práci ženy nedostanou mnoho, výdělky posilují příjmy pastevců.
5
Fotogalerie

Mizející Šáhsavanové aneb Na návštěvě u kmene severoíránských kočovných pastevců

Lidé a jejich stáda dosud táhnou Íránem. Jedním z nejméně známých nomádských kmenů jsou Šáhsavanové. Pod severoíránskou horou Sabalán staví svoje jurty jako nikdo jiný odtud na západ. Svět kočovníků se ale mění a jejich čas se zkracuje. Doba, kdy odloží všechny staré zvyky, je nablízku.

„Šáhsavanové milují krále,“ pronesl prý šáh Abbás I., největší postava íránského středověku. „Přišli a zachránili mě, ať tedy navždy nesou toto hrdé jméno.“ Perští šáhové našli recept, jak z kmenů „nespolehlivých až podezřelých“ pořídit „oddané stoupence“. Přestěhovali je stovky kilometrů a udělali z nich strážce hranic. Tu za odměnu, tam za trest, podle toho, jak se zrovna hodilo panovníkovi. Tento osud postihl malé turkické etnikum – Šáhsavany. S novým osudem dostali nové jméno: šáhsavan znamená doslova „milující krále“. Svazek kmenů nazývaných dnes také Ílsavanové má 150–200 tisíc příslušníků. Část stále na severu Íránu kočuje mezi zimovišti nad řekou Aras a letními pastvinami v horách, v sopečném masivu Kúhe Sabalán (ázerbájdžánsky Sáválán Dágh, 4812 metrů).

Stan znamená domov

Na svazích Sabalánu začíná léto. Kamenité svahy září květy máků a astragalů. Scházíme úbočím k první malé kotlině: tady se usadily polokoule stanů, které jeden od druhého oddělují ohrádky z balvanů. Nejprve si nás všimnou ženy. Jsou-li nomádské ženy samy v táboře, občas na vetřelce létají i kameny. Přejeme si alespoň jednoho muže. A skutečně. Ze stanu vykoukne chlapík v baseballové čepici, a tak můžeme odložit rozpaky. Pohostinnost íránských pastevců se nemění podle jazyka a etnické příslušnosti, menší odlišnosti vykazuje jen jídelníček. Dostáváme nakyslý ovčí jogurt v plechové misce, sýr s plackami z hrubozrnné mouky. K čaji nám muž přichystá dúkh, nápoj z podmáslí a sušené máty.

Kolik tu žije rodin? V téhle jurtě jediná, starý otec s dcerou a jejím mužem. A taky jejich děti. Jurty jsou obvykle dvougenerační, ale podle potřeby poslouží i dalším příbuzným. Bratrův stan je hned vedle a ten vzadu je zas strýce z otcovy strany. Ostatní ženy už patří k sousedním stanům. Rodinné vztahy a jejich výčet se zdá být to nejdůležitější. Pastevci by rádi komunikovali, ale navzájem si skoro nerozumíme, persky to příliš nejde, a když zkoušíme turecká slova, nejsme o mnoho úspěšnější. Naštěstí ze sousedního stanu přijde Ajdin, muž ze vsi, který je tu u svých příbuzných, snad na lovu nebo jen tak na návštěvě.

Kdo nás překvapí, jsou ženy pastevců. Ačkoli jim vězí tvář až do půli nosu pod krajem šátku (tradiční obrana před nevítanými návštěvami), rozhodně se nedrží v povzdálí. Bezprostřední chování íránské nomádky spojuje. A také záliba v barvách. Všechny díly šatníku jsou co možná nejpestřejší a vedle šedavých stanů se docela vyjímají. Přes šaty nosí ženy volné košile, zrovna tak pestré jako šátky, které mají několikrát omotané kolem hlavy.

Věrni jurtě

Život Šáhsavanů jako by se zastavil v dobách Safíjovců, v perském středověku. Už jenom jurta. Dokonale přírodním vzhledem připomíná moderní stavbu. Polokulové, „středoasijské“ obydlí tradičně staví v této části Íránu jen Šáhsavanové. Podobné, ale v mnohém odlišné jsou ještě jurty Turkmenů na severovýchodě. Vrcholek stanu má malou čepičku, která spočívá na samostatných prutech a zpola zakrývá kruhový otvor nad ohništěm. Sem, na symbolickou nebeskou báň, navěšují novomanželé magická znamení, sluneční kotouč z dřívek a střapců vlny. Vstupní otvor jurty tvoří volný plát plsti.

Na území pod perským vlivem se Šáhsavanové dostali zřejmě ještě před Mongoly, při prvních tureckých vpádech mezi 11.–12. stoletím. Polokulový tvar přenosného obydlí je předmětem různých vysvětlení. Nejpravděpodobnější je, že si Šáhsavanové tento typ stanu přinesli s sebou ze středoasijské vlasti. A protože klimatické podmínky se na severozápadě Íránu příliš neliší od vnitroasijských stepí, nebyl důvod typickou jurtu opouštět, jak to na horkém jihu udělali Kaškajové.

Soukromí jako díl koláče

Sedíme v pohodlí polštářů. Pach ovčího mléka se mísí s štiplavým dýmem, ale jurta působí útulně. Všude kolem je vystláno koberci a přikrývkami, z konvice položené v uhlících stoupá vůně čaje. Byť se to zvenčí nezdá, uvnitř má jurta dostatečný prostor. V nouzi tu dohromady pobývaly i dvě rodiny – oddělené vlněnou zástěnou, napnutou kolem středového sloupu. Skromný obytný prostor se jednoduše vykrojil jako díl koláče. Vnější obvod jurty obsazují zásoby a výrobky pasteveckého hospodářství: pytle s potravinami, obilím a vlnou. Staré se mísí s novějším. Tuk přechovávaný v měchu z kozí kůže vedle plastových barelů s jogurtem, v jiném koutě zraje sýr v zavěšených pytlích.

Vnitřní kruh obsazují tkané koberce kelimy a hrubé přikrývky džadžimy – tvoří lůžko a spolu s těžkými polštáři pošti zároveň místo k sezení. Průduchem ve středu jurty odchází dým. Hlavní ohniště najdeme před stanem, patří k němu vysoká trojnožka. V těžkém kotli vře mléko, z něhož ženy vyberou a přecedí sýr. V bezlesých horách je nouze o palivo. Ženy topí velbloudím trusem, lodyhami divizen, trsy astragalů a dalších trnitých bylin. Vedle ohniště stojí ještě jedna trojnožka. Tady vzniká máslo. Tradiční máselnice (mášk) je dřevěná, stažená koženými obručemi. Zavěsí se naležato na trojnožku a dvě ženy si ji posílají jako houpačku. Je to pracné, ale účinné.

Nejdůležitější je stádo

Čím se vlastně pastevci živí? „Vlna ani sýry nejsou to nejdůležitější,“ začíná Ajdin, „to hlavní je maso. Stádo musí zajistit obživu.“ Za jednu ovci dostanou i půl milionu tumánů (kolem 10 tisíc korun). O tom, jak se bude pastevcům dařit celý další rok, rozhodne konec podzimu. To jsou ovce nejtučnější a přicházejí na trh. Tehdy se také prodává obili. Dobytek, koberce a další výrobky zboží z vlny udají Šáhsavanové většinou přímo na bázáru, překupníci zaplatí mnohem méně. „Ale když přijedou až sem do hor, něco prodat se vyplatí,“ vysvětluje Ajdin po debatě s pastevci.

Muži se denním chodem tábora nezabývají. Pasou, ale nejdůležitější je pro ně obchod. Víc než o práci jde o mužské rituály, podobně jako určování času pro zahájení sezonní migrace. K nejcennějším ženským dovednostem vždy náleželo umění tkát a vázat koberce. Přes léto se úbočí Sabalánu promění v rozlehlou kobercovou dílnu. I když za svou práci ženy nedostanou mnoho, výdělky posilují příjmy pastevců.

Pod širým nebem vznikají typické šáhsavanské vzory: šestiúhelníky v teplých tónech, v cihlově červené, oranžové, ale také modré. Šáhsavanské kelimy najdeme po celém Íránu. Ženy na Sabalánu pracují na jednoduchém, vývojově starším typu stavu (trojnožku a vodorovný rám ze dřeva spojují provazy). Na něm vyrábějí kromě kelimů přikrývky či vaky chordžin, v nichž nosí zvířata zásoby.

Na cestě

„Lidé kočují od nepaměti,“ tvrdí Ajdin a nemyslí tím jen Šáhsavany. „Kočování má v krvi každý druhý Íránec.“ Stěhování za sezonní pastvou probíhá pravidelně dvakrát do roka. Jarní tah má svůj pravidelný termín na začátku května, přibližně 45 dní po íránském Novém roce (Nórúz). Tou dobou na horách sleze sníh a objeví se první pastva. Na horských pastvinách tráví lidé se stády několik teplých měsíců. V letech bohatých na sníh budují nomádi ještě jarní tábořiště, na jižním úbočí Sabalánu. V něm zůstanou čtyři až pět týdnů, než se vylepší počasí a ve vyšších polohách zavládne jaro. Horské léto je podle Ajdina tím nejpříhodnějším obdobím. „V létě na hoře nezaprší, tráva roste ze zimní a jarní vláhy.“

Od poloviny září čekají kočovníci na první silnější mráz. Jakmile přijde, nastává čas k podzimnímu tahu zpátky na sever. Jako zimoviště stád a pastevců slouží Šáhsavanům pláně Dašte Moghán při ázerbájdžánské hranici. Vzdálenost 150 kilometrů, to bylo v minulosti nejméně deset denních pochodů. Dnes ji ujedou náklaďáky nebo traktory se stády za jediný den. Ílráh znamená vlastní trasu kmene mezi zimními a letními tábořišti. Staré rodové stezky se splétaly do širokého řečiště, v němž se odehrával pravidelný přesun nomádů a jejich stád. Nemění se ani s postupem civilizace. Pokud to jde, i nákladní auta projíždějí po původní trase. Rodiny se stěhují dohromady se stády, stany a jejich vybavením, potravinami, nádobím a nástroji, puškami a cennostmi.

Jarní a podzimní přesun začínal jako slavnost, k níž patřila zvířecí oběť za zdar výpravy a za co nejmenší ztráty při náročné cestě. Ptáme se Ajdina, jestli zažil takovou výpravu: „Naposledy před deseti lety. Vyrazili jsme ještě před rozedněním, kolem čtvrté, a pochod trval s několika přestávkami až do večera,“ popisuje muž dnes už vlastně historii. Muži ve stanu se zapojují do hovoru a Ajdin překládá: „I tak se toho moc neušlo, denně nanejvýš pět šest hodin chůze. A to se po cestě nestavěly stany, jen provizorní přístřešky z rohoží a několika kůží.“ Dnes, kdy už má většina kočovníků pevný domov v místě bývalých zimních tábořišť, je pravidelný rytmus narušen kratší migrací – během sklizně obilí. Zima slouží k udržení majetku, k obchodu a doplnění zásob. Zato léto přináší větší volnost, víc návštěv, slavností a zábavy. Při letní pastvě se konají i okázalé námluvy a svatby. Ženy se při nich vyzdobí zlatem a šperky, symboly bohatství, ale také magickými fetiši. A kde je pro kočovníky ten pravý domov? V horách, nebo dole nad řekou? Ajdin odpovídá nečekaně: „Máme dva domovy. Žena je doma ve stanu, kdežto muž s puškou na lovu.“

Z pastvin do městských slumů

I když se většina Šáhsavanů usadila, stáda si vesničani obvykle ponechali a na léto je vyhánějí. Těch, co to svedou sami, už je málo, častěji zvířata svěřují čupánům (pasákům). „Stáda se Šáhsavan nezbavuje,“ říká Ajdin, „stádo neznamená jen majetek, je také symbolem rodových tradic. A prodat poslední kus ve stádě, to je jako přivolat na rodinu neštěstí.“ Druhým pojmem, od nějž příslušníci kočovných kmenů odvozují identitu, je stan. „Kdo zůstane bez dobytka a bez stanu, už nepatří k rodu,“ tvrdí Ajdin, ale vývoj stále častěji popírá prastaré zásady. Jako zimní obydlí používá stan skutečně už jen málokdo.

Za posledních padesát let se život nomádů proměnil jako nikdy předtím. Tažení proti nomádům zahájil už ve 30. letech Rezá Chán – poté co se stal šáhem, zakázal tradiční kroje. Ovšem teprve plány jeho syna Mohammada znamenaly pro nezávislé kočovníky pohromu. Chudí nomádi zbavení pastvin často končili v městských slumech Ardabílu či Teheránu. „Pravidelně a bez stálého domova kočuje už jen několik tisíc lidí – něco přes tisíc rodin,“ odhaduje Ajdin.

Čas nepřeje nomádům

Čas vyhrazený nomádům se v Íránu podle všeho naplnil. Byť se snaží přizpůsobit a řadě z nich se to i daří. Vybavení mobily, vysílačkami, moderními puškami a hlavně spolehlivými auty není nic zvláštního. To je obrázek, který patří k těm silnějším a úspěšnějším. Jako pastevci ale všichni přežít nemohou. „Pastevectví přestalo být žádané. Nevynáší. Je to živnost, která nemá perspektivu,“ soudí Ajdin o postavení svých sousedů. „Těm, kdo se starají o stáda, chybějí hotové peníze.“ Nejsou půjčky, za něž by rodiny nahradily dosluhující náklaďáky a pořídily nová stáda.

Průmyslové zpracování mléka a masa vytlačuje ruční práci nomádů. Počet zvířat na zdejších svazích soustavně klesá. Postupující sucho oslabuje prameny. Několik skromných nádrží, které jsem cestou z hory viděl, má zelenou hladinu od sinic. Čas od času muži dokonce vodu převážejí z vedlejší doliny.

Poslední legendy o velbloudech?

Počítáme jurty. V každé kotlince jich stojí vždy několik pohromadě. Sabalán je doslova obydlená hora. Jen na severním úbočí může být kolem stovky obytných stanů, odhaduji na tisíc obyvatel. Jen velbloudi tu nikde nejsou. Na nich v minulosti převáželi příslušníci kmene svůj majetek a i v dnešní době nesou spolu s koňmi a mulami část nákladu. Nakonec jich pár z velké dálky uvidíme. Zvířata se pasou volně a muži je shánějí, jen když mají podojit velbloudice.

Karavany velbloudů se zdobenými postroji, kteří na hřbetech nesli ženy a děti, už patří spíš k romantickým vzpomínkám na minulost. I když velbloudí karavany prořídly, Šáhsavanům zůstaly různé mýty a rituály, které se vztahují k silným a houževnatým zvířatům. K právě narozeným mláďatům se chovají jako ke svým dětem a jejich příchod na svět je důvodem ke slavnosti, při níž krmí narozená zvířata ovesnou kaší posvěcenou jako obětina (názri). Velbloudů se rodí čím dál míň a na svět je vítá stále míň kočovníků. Ještě v 70. letech kočovaly 2–4 miliony nomádů. Patřil k nim každý desátý až dvacátý Íránec. Dnes jich nezbývá ani jeden milion. Za deset let, možná i dřív, budou karavany velbloudů už jen minulostí.


Anatomie jurty

Jurta Šáhsavanů je pevnější a stabilnější než černé stany nomádů v teplých částech Íránu. Lépe odolává dešti a sněhu a díky kulovité klenbě i nárazům větru. Při dobré údržbě vydrží i padesát let. Skelet obydlí, tady nazývaného „alačigh“ nebo „kúme“, se skládá z prutů. Zapíchnou se do země, opačné konce ukotví do dřevěného kruhu a stáhnou provazy. Kostru pokrývá rákosová rohož, a teprve na ní leží vrstva velbloudí nebo ovčí plsti, která chrání před slunečním žárem, před větrem a vodou. Alačigh (synonymum namad) má tvar lehce zploštělé polokoule, kúme je mnohem menší, protáhlý jako tunel a slouží za skladiště. Stan se odlišuje od podobného turkmenského především váhou. Není tak velký ani bytelný a chybí mu dřevěný spodní okraj a dřevěné dveře. Staví jej výlučně ženy a vztyčení netrvá déle než hodinu. Je zajímavé, jak si při práci se stanem muži a ženy vyměnili očekávané role. Muži zarazí pruty, ostatní práce náleží ženám. Naopak sešívání a opravy rákosové rohože „kače“, která je na stojícím stanu viditelná pouze jako spodní lem, je starost mužů. Jurta mívá v průměru mezi čtyřmi a pěti metry a výšku jen málo přes dva. V rozloženém stavu stan příliš místa nezabere – několik rolí rohoží, balíky plsti a kůží a svazek tyčí se pohodlně vejde na hřbet velblouda spolu s dalším vybavením domácnosti.


Šáhsavanové

Nomádský způsob života je íránské kultuře vlastní po tisíce let. Být nezávislým, mobilním a operativním kočovníkem mělo v historii svůj vojenský, a tedy i mocenský význam. Je zvláštní, že po většinu z posledního tisíciletí udržovaly kontrolu nad perskou společností původně kočovné kmeny. Ty také stály u zrodu vládnoucích dynastií. Ať to byly Seldžukové, Mongolové, turkmenští Kizilbašové nebo turečtí Afšárové či později afghánské kmeny, všechny spojoval život nomádů a turkický (nebo turkicko-mongolský) původ. Šáhsavanové jako jiné kočovné kmeny spíš než autoritu šáha uznávali vlastní kmenovou sounáležitost. Pro každého z vládců tak byli možnou hrozbou. Přesto íránští panovníci staletí trvající autonomii a výsady nomádů obvykle akceptovali. Až v 50. letech minulého století Mohammad Rezá Šáh Pahlaví, ve snaze omezit vliv kočovníků, kmenovou samosprávu zrušil. Původní uspořádání kmene i postavení kmenového vůdce dosud přežívá. Ílchán (íl znamená nejvyšší), v minulosti náčelník, už nerozhoduje a neřeší spory podle vlastního, kmenového práva. Zůstává nanejvýš uznávanou autoritou a formálně zahajuje jarní a podzimí tah za pastvou. Na opačném konci dělení stojí „óbe“, občina, několik společně hospodařících rodin. Každá občina má vlastní tábořiště, které nese označení „jurt“.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2011.