nahoru

Jezídi: Jak v současnosti žije etnikum, které po tisících vyvražďoval Islámský stát?

Lenka Hrabalová 13. října 2021 • 17:00
Jezídi: Jak v současnosti žije etnikum, které po tisících vyvražďoval Islámský stát?
foto: Lenka Hrabalová

Cesta se klikatí vzhůru mezi kopce, které nahradily suché pláně Kurdistánu. Jinak prázdné horské silničky se začínají plnit auty. Všechny míří stejným směrem: do svatého místa Láliše, ukrytého v úzkém údolí, kam jezídi z celého Iráku míří oslavit Nový rok. Čeká je ale hořkosladký večer. Islámský stát padl, ale na jezídech zanechal hluboké šrámy. I přesto však oblékli své nejlepší oblečení, připravili hostiny a vyrazili k oslavám. Komunita a její srdce Láliš jsou totiž jediné, co mnohým z nich zbylo.

U dveří jedné z mnoha hrobek, které tvoří Láliš, sedí stará žena se synem. V tento výjimečný den má každá z hrobek své strážce. Někteří patří k ctěným starším, jiní mají výjimečné schopnosti. Stařena sedící u temného vchodu mluví různými jazyky. Někdy se probudí ze spaní a mluví jazykem, který nikdo v její vesnici nezná, jak mi vypráví její syn. On dar nezdědil. Ani nemohl: podobnými dary jsou obdařeny hlavně ženy. Stávají se uznávanými věštkyněmi, vyhledávanými pro moudré rady, a to i v mladém věku. Jiné mluví s mrtvými. Alespoň tak tomu zdejší lidé věří.

Svět čarodějek, věštkyň a Anděla Páva

Jezídi jsou ve svých vírách velmi tradiční. Ještě aby ne. Jedná se o starobylou náboženskou skupinu, která v sobě míchá vlivy původních mezopotamských náboženství, ale také vlivy monoteistické. Věří v Boha a sedm andělů, z nichž nejvyšší je Malek Távus, Anděl Páv, král Slunečního světla. Ten kdysi odmítl pokleknout před člověkem a za to jej Bůh potrestal a srazil na zem. Pak jej pozvedl a udělal z něj vládce lidí. Právě kvůli tomu se jezídi stali terčem útoků, které vyvrcholily pokusem o genocidu v roce 2014. Co bylo důvodem?

Ve sražení Maleka Távuse viděli v minulosti muslimové (ale i křesťané) paralelu s ďáblem. Jezídy tedy mnozí stále považují za uctívače ďábla. Což je naprostý nesmysl. Nicméně mnoho obyvatel Kurdistánu by s jezídy nikdy neusedlo k jednomu stolu, a to i přesto, že jezídismus je původní náboženství všech Kurdů! Pokud vás tedy jezídi někdy poctí pozváním k jídlu, nikdy neodmítněte, i kdybyste přejedením praskali. Odmítnutí jim může opravdu ublížit.

V srdci komunity a domově černého hada

Jezídský svět patří k těm „starým“. Jsou pohostinní, laskaví k cizincům a mají spoustu zvyků a pověr, které hrají velmi důležitou roli v jejich každodenním životě. Nevědomky tak člověk může udělat řadu přešlapů. Uchopit šálek oběma rukama, šlápnout na práh hrobky (to je přísně zakázáno!), nebo si dokonce sednout na hrob. I takoví se najdou. Naštěstí pro nás jsou si jezídi své komplikovanosti vědomí. Čeká nás pouhé laskavé napomenutí a také někdy trocha výsměchu.

K naší smůle v Láliši je velmi snadné nějaké to faux pas udělat; každý kámen a každá malá výzdoba svatého místa mají svůj význam.

Láliš není vesnice, kde by běžně žili lidé, je to jen shluk hrobek a chrámů. Žijí zde dvě rodiny a také několik duchovních, jejichž každodenním úkolem je se modlit za blaho všech věřících. Přes svátky je tu ale živo. Nový rok zde slavilo asi padesát tisíc lidí, kteří se sjeli z Iráku, ale také dalekého zahraničí.

K tradicím místa patří to, že se na parkovišti u vstupu musí všichni zout. Boty zůstanou zde a návštěvníci chodí všude bosky. Během horkého léta je to utrpení. Naopak v davu se to vyplatí – když vám stokrát za den někdo šlápne na nohu bosky, dá se to zvládnout. K některým místům se pak musí člověk trochu probrodit přes kameny a řezavou trávu, ale i to za těch pár šrámů stojí. Zejména pohledy na špičaté kopule s půdorysem ve tvaru slunce, které je jezídy uctíváno.

Nad údolím se tyčí hora Džudi. Podle mytologie do jejího vrcholu narazila kdysi Noemova archa, která si rozbila dno. Z hlubin moře se vynořil černý had a ucpal díru v arše vlastním tělem, čímž všechny zachránil. Dnes jeho vyobrazení najdeme na vstupu do hlavního chrámu, centra kultu.

Do hlubin chrámu

Na náměstí se nachází vstup do hrobky Šajcha Ádího ibn Musáfira, nejdůležitějšího jezídského světce. Hrobku v tento významný den střeží šest starců. Další sedí na prahu pod zdobeným portálem, který mnoho z věřících líbá a pokládá zde drobné dary. Kromě darů má muž na starost právě i to, aby nikdo vstup do hrobky šlápnutím na práh neznesvětil.

Hrobka sestává z mnoha místností, kde vykonávají různé rituály a modlitby. Přivazují se provázky na sloupy, v temné, olejem a kouřem nasáklé místnosti se na stěnu hází rudý hadr, zapalují se svíce. Rituály jsou pro nás zvláštní, ale účastnit se jich můžeme. V hrobce je nám zakázáno jen jedno místo: podzemní křtitelnice, kam se sestupuje po úzkém schodišti.

Ještě nedávno bychom mohli i sem, ale někdo začal šířit pomluvy, že tam jezídi křtí na svou víru, a byly z toho nepokoje. Křtitelnice se proto uzavřela. Samotná pomluva byla nesmyslem – k jezídismu se nedá konvertovat, jezídem se člověk rodí, a pokud se rozhodne vzít si nejezídského partnera, své náboženství ztrácí.

Rituály v chrámu, které probíhají na úsvitu a západu slunce, mají na starost duchovní, členové speciální kasty, které v jezídismu existují. Nejvíce je obyčejných věřících, murídů. Z nich má každá svého píra (střední kasta) a šajcha (nejvyšší kasta), kteří se starají o jejich duchovní záležitosti – v životě i ve smrti.

Oheň, symbol konce roku

Nový rok, Nourúz, oslavují jezídi třetí středu v dubnu. Podobně jako u nás je to čas radosti a setkávání a lidé si oblékají to nejlepší, co mají. V Láliši tedy potkáváme ženy v zářivých tradičních krojích i slavnostních šatech a muže v nažehleném kurdském úboru, jak se nosí jako pávi a líbají své blízké na tváře. Jezídské ženy si nezahalují hlavu ani tváře – mohou ale nosit modré šátky nebo v době oslav složité turbany ověnčené zlatem. Je na ně krásný pohled.

Ženy v honosných krojích před západem slunce přinesly oheň, který si lidé ve velkých skupinách přicházeli odpalovat jako symbol konce roku. Tyto ženy budily největší pozornost od chvíle, co přišel Bábá Šajch, jezídský nejvyšší duchovní a náboženská ikona. Milovaný a vážený stařec, ke kterému mnoho lidí přichází pro radu a pomoc. Stařec se za neutuchajících pokusů davů lidí o políbení jeho ruky usadil na čestné místo u svatých hrobů a zaměřil pozornost na věřící, kterým věnoval několik milých slov.

Zvláštní, téměř šťastný Nový rok

Nourúz roku 2017 byl ovšem nejen časem velkých oslav, ale i velkého smutku. Islámský stát padl a zanechal za sebou spoušť v podobě tisíců mrtvých i tisíců zotročených dívek. Rok 2017 je jim zčásti zasvěcen. Poté, co Bábá Šajch sestoupil do chrámu, začal Večer ohně. Davem držícím v rukou svíce v tichosti prošel průvod bíle zahalených dívek, které přežily genocidu. Sestoupily do hlubin chrámu, kde byly rituálně očištěny a pak se slzami v očích znovu přijaty svými rodinami.

Tento rituál, který Bábá Šajch vymyslel, aby hrdému národu navrátil dcery, se stal po pádu Islámského státu novou tradicí. Rodiny nemohly přijmout dívky „pošpiněné“ znásilněním, tradice to nedovolila, jakkoliv je to hrozné. Proto byly dívky znovu pokřtěny a očištěny, aby se mohly vrátit. Konzervativní komunita a její zvyky se jen těžko ohýbají…

Když nastala noc, mnozí se vrátili do svých vesnic, jiní ale zůstali u hrobů, kde si rozložili deky. Není to nic neobvyklého a svaté místo je k tomu i uzpůsobeno. Ráno pak sváteční nálada pokračovala v podobném duchu jako naše Velikonoce. Děti obcházely domy a sbíraly barevná vajíčka, lidé se navštěvovali a vařili honosná jídla. Vzduchem vonělo jaro a na loukách kvetly obrovské vlčí máky. Nálada byla povznesená, ať už ve vesnicích s krásnými velkými domy, nebo ve stanech uprchlických táborů, kam jsme odpoledne přijeli. Nakrátko šlo zapomenout.

Jezídi se nesmějí

Islámský stát jezídy nenáviděl a dopustil se na nich mnoha hrůz. Nejhůře jejich agresi odnesl Sindžár, ležící na severozápadě země, jehož obyvatelé byli v létě 2014 zmasakrováni či vyhnáni do hor, aby tam zemřeli. Do Sindžáru se ani dnes nelze vrátit kvůli těžkým podmínkám, neochotě vlády k opravám, ale i přetrvávajícímu konfliktu. Mnoho jezídů tak stále žije v mizerných poměrech v iráckém Kurdistánu, který jim poskytl azyl.

V uprchlických táborech i chatrčích a ilegálních squatech jsem strávila celé hodiny. Večer, dlouho po západu slunce, i ráno, při společném pití čaje. Řada místních si přišla popovídat s cizinkou. Je to pro ně exotický zážitek. Řešíme různá témata, politiku, Irák, Evropu, rodiny, zvyky. Občas se smějí. Vždy jen do chvíle, než vytáhnu foťák, to nasadí strnulé výrazy. „Proč se na fotku neusmějete?“ ptám se ženy, která mi právě nalila čaj. „Jezídi se nesmějí.“ Její slova mi potvrzují mnozí další.

Jezídská komunita se bude ještě dlouho vypořádávat s událostmi posledních let a sami jezídi se bojí o svou budoucnost. Z posledních let si odnesli řadu šrámů a v pohnuté současnosti Iráku to vypadá, že budou muset ještě bojovat o svá práva i o svou zem. Naštěstí ale dostávají silnou podporu ze zahraničí, díky které na ně svět už snad nezapomene.


Víte, že…

  • Největší jezídský chrám byl v roce 2019 vysvěcen v Arménii ve městě Aknalič.
  • O jezídech jako o uctívačích ďábla mluví i české knihy ještě v 60. či 70. letech. Walt Disney pak využil symbol Anděla Páva jako trůn pro zlou královnu ve Sněhurce.
  • Dnes je na světě milion jezídů, převážně v Iráku a okolí, ale také v Německu. V jejich čele stojí princ (emír), což je dědičná funkce a poslední volba proběhla 27. července 2019, kdy se na trůn dostal syn zesnulého vládce. Náboženský vůdce Bábá Šajch zemřel v říjnu 2020.
  • Kurdský parlament odhlasoval, že 3. srpen bude Den připomínky jezídské genocidy, která proběhla v Sindžáru.

Lenka Hrabalová




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země