nahoru

Kumano Kodó: Japonská cesta očisty, při které zažijete mystické chvíle

Magdaléna Rojo 14. září 2021 • 06:10
Kumano Kodó: Japonská cesta očisty, při které zažijete mystické chvíle
foto: Magdaléna Rojo

Kumano Kodó je tisíc let stará japonská pouť mezi šintoistickými a buddhistickými chrámy. Vede přes kopce a po pobřeží na poloostrově Kii ostrova Honšú. Jejím cílem je očista. A jejími průvodci jsou kami.

Z Ósaky se na jih poloostrova Kii vezeme vlakem. Není to žádný rychlovlak, jakými je Japonsko proslulé. Tenhle je spíš podobný našemu osobáku – jenomže čistší a útulnější. Vystupujeme v městečku Tanabe, kde je informační kancelář pro turisty a odjíždějí odtud autobusy do blízkých hor, jimiž přicházejí putovat lidé z celého světa.

Japonské ctnosti

V lesích i na pobřeží poloostrova je několik opěrných bodů v podobě tří svatyní, jež nesou společný název Kumano Sanzan. V nich se odráží synkretismus animistického a polyteistického přesvědčení nazývaného šintoismus, zrozeného právě v Japonsku, s buddhismem, jenž přišel do země v šestém století. Mezi těmito chrámy se vinou lesní chodníčky i úzké cesty a řeky, na jejichž březích vyvěrají horké prameny.

Provádět vás na jedenácti různých trasách poutě budou japonské ctnosti, mezi nimi i smysl pro detail. Ten může člověka nejdřív poněkud vyvést z míry. Je až nezvyklý, objevuje se u každé jedné činnosti – nezáleží na tom, jestli pozorujete kuchaře, jenž vám přímo před očima připravuje suši, nebo třeba řidiče autobusu. Snaha obou dělat svoji práci důsledně vyvolává v člověku klid.

Jinak tomu není ani na Kumano Kodó, všechno je zde připraveno do posledního detailu. Můžete si tak spokojeně vychutnat to, pro co jste přišli. Někteří právě ten klid, jiní přírodu, znamenité jídlo, porozumění spiritualitě Japonska nebo třeba jen razítko o absolvování poutě, jež je zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Zde můžete nechat myšlenky volně proudit, jako by to byly řeky. Vyčistit si hlavu i tělesnou schránku.

Po trase králů

Zvolili jsme si trasu Nakaheči (Nakahechi), kterou od desátého století putovali členové zdejších královských rodin. Vede ze západu poloostrova, právě od města Tanabe. Začít však můžete ve kterékoliv vesničce v horách. Část trasy je pěší, po části se přesouváme autobusy. Naše první zastávka je ve vesnici Kawaju-Onsen. Vystupujeme u několika šedivých domů na břehu řeky s průzračnou vodou. Na druhé straně je horký pramen: onsen, kvůli němuž je vesnice hodna zastavení. Jinak na první pohled není oku lahodící a jakýkoliv místní kulturní život je limitovaný tím, co dělají turisté. Všechny domy, až na několik výjimek, slouží jako ubytovny pro cestovatele. Hledáme náš penzion. Paní domácí se s úctou klaní, ale anglicky neřekne ani slovo. I přesto, že v Japonsku potkáváme jen málo lidí, kteří by mluvili cizím jazykem, vždy se najde někdo, kdo nám pomůže, když jsem ztracení, nebo někdo, kdo si chce popovídat; jako třeba přísedící u suši, když vytáhne z kapsy mobil a snaží se komunikovat díky Google překladači.

V japonské domácnosti

S pár anglickými slovy a milým úsměvem nás malá, kudrnatá Japonka uvede do patra, kde otevře posuvné dveře. Za nimi jsou dvě velké místnosti s minimalistickým zařízením. Na podložky tatami z rýžové slámy, které mají Japonci na zemi v ložnicích, se vstupuje bosky. Jinak jsou ale v domě tři druhy pantoflí: jedny do koupelny, další na přechod mezi dvěma budovami penzionu a třetí na chození po domě. Návod na použití chybí, je nutno jej odkoukat od ostatních cestovatelů.

V jedné místnosti je nízký dřevěný stolek s polštáři po stranách. Na něj nám majitelka hned po příjezdu naservíruje čaj z místních hor. Ve vedlejší místnosti jsou na zemi rozloženy futony na spaní a na nich hezky naskládané jukati. Lehká, letní verze kimona se zde používá na chození po domě, někteří místní v ní i spí. My se v ní vydáváme na večeři.

U japonského stolu

Ta se odehrává ve společné jídelně, na tatami, s malými stolečky a polštáři kolem nich. Chodí se na ni – koneckonců jako všude v Japonsku – načas. Na stolku před námi je nachystáno několik malých talířků a misek i minigril s ohněm, na němž si sami ugrilujeme krevety. Nechybí sušisašimi, grilovaná ryba z místní řeky, nakládaná zelenina, smažené divoké rostliny a zelenina. Ke čtyřem druhům omáček podá šéfkuchařka návod, co jimi dochutit. „To není všechno. Tady je papír s popisky,“ vysvětlí a ztratí se v kuchyni připravovat další chody. Po informacích sáhnu až po jídle. Na zdejší kuchyni je nejkrásnější, že mnohdy nevíte, co jíte. S japonským smyslem pro detail spolu všechny chutě souzní a jídlo je zážitek nejenom pro chuťové pohárky, ale taky pro oči a čich. Pokud se ptáte, proč jsou místní služby poněkud finančně náročnější, odpověď se dozvíte u první večeře. Ta je totiž jako v michelinské restauraci.

S plným břichem se prý nemá do horké vody. V Kawaju-Onsen musíme tohle doporučení porušit. V jukati a v pantoflích na ven přecházíme mostem na druhou stranu k horkému prameni, ve kterém nikdo není. Nad hlavami svítí měsíc v úplňku. Když je voda příliš horká, z kohoutku dopustíme studenou a hovíme si před zítřejší túrou.

Cíl: očista

Stromy. Vodopády. Rostliny i zvířata. Dle šintoismu mají všechny v životě důležité věci i koncepty své duchy neboli božstva. Japonci je nazývají kami. Na stezkách Kumano Kodó jsou všudypřítomná. Duchovním cílem poutě je již více než tisíc let očista a znovuobjevení úcty k přírodě. Japonci nerozlišují mezi dobrým a zlým, ale mezi čistým a nečistým. Očistit se můžete nejen v horkých pramenech, ale také u každé šintoistické svatyně, kterou při své pouti budete míjet. I v nich jsou přítomna kami.

Od momentu, kdy vystupujeme z autobusu na začátku naší trasy, je s námi kami deště. Leje a leje. Nevadí. Hory nejsou vysoké, je zde proto hodně horko a vlhko. Déšť je osvěžující, i když mokré bundy a batohy jsou těžší.

V lesích se díky dešti zdvíhá tajemná mlha. K noze mi přiskočí žába o velikosti fotbalového míče. Je skutečná!

Malá svatyně po pravé ruce. A další. Uprostřed lesa. Ve vesnici bez lidí.

U každé je nádoba s tekoucí vodou a velké lžíce z bambusu. Ty slouží k umytí rukou a vypláchnutí úst. Zbytek vody se vylije na zem a jste připraveni předstoupit před svatyni. Do vyhrazeného místa, většinou v podobě kovové krabice, hodíte minci. Prý ty s dírou uprostřed přinášejí více štěstí. Nejprve je nutno se dvakrát uklonit, pak dvakrát zatleskat, abyste upoutali pozornost kami. Je čas vyslovit přání a znovu se uklonit. Podle slov Japonců i z historie Kumano Kodó vyplývá, že svatyně jsou pro všechny a každý může svobodně absolvovat rituál. Nezáleží na vyznání. Můžete prosit opakovaně, v kterékoliv svatyni. Je jenom na vás, kolik přání máte. Myslete jen na to, že se mohou splnit...

Nejvyšší brána

Po cestě míjíme kromě nenápadných svatyní také usedlosti s pár domečky. Jeví se prázdné, ale místní zahrady, v nichž je v řadách zaseta úroda, naznačují, že je to jen zdání. Uprostřed jedné takové usedlosti nacházíme dřevěný přístřešek. Pod střechou je na policích vyloženo několik maličkostí. Kupujeme čaj z místních zahrad. Peníze necháváme v krabičce. Víme, že zůstanou nedotčené, dokud si je nevyzvedne majitel. Jsme přece v Japonsku.

Stromy v okolních lesích jsou vysoké, že jim sotva dohlédneme na špičky korun. Když už se blížíme ke konci trasy, na kopci nacházíme pěšinku s výhledem na nejvyšší torii v celé zemi. Torii jsou brány, jimiž se vstupuje do svatých oblastí šintoistických svatyní. Jsou symbolickým oddělením světského a duchovního světa.

Na soutoku řek Kumano a Otonaši (Otonashi), kde dnes stojí zasazena brána Ojunohara o výšce téměř 34 a šířce 42 metrů, stál kdysi chrám Kumano Hongú Taiša. Dnes zde létají snad tisíce vážek. Když před více než 130 lety zničila svatyni povodeň, její zachovalé části přemístili na kopec. Všechny trasy na pouti Kumano Kodó vedou do Kumano Hongú Taiša. I ta naše dnešní, dvanáctikilometrová. Schody do svatyně se po ní jeví být nekonečné, ale stojí za to si je vyšlápnout.

Jedním z dominantních symbolů svatyní je třínohá vrána Jatagarasu, která reprezentuje božský zásah do lidských záležitostí. Na pouti regionem provázela i prvního japonského císaře Džimmu.

Cedry a vodopád

Černobílé pohyblivé obrázky na obrazovce starého televizoru nabízejí pohled do minulosti. Japonky u řeky vaří tofu v bublající vodě horkého pramene. Je to řeka, která protéká pod našimi okny. Vesnice Junomine-Onsen je druhou z našich zastávek na buddhisticko-šintoistické pouti. Unavení ležíme na tatami a čekáme na večeři. Útlá Japonka s manželem, kteří vlastní penzion, nám naservírují právě tofu z místního pramene. Totéž co ve filmu. Pramen a nedotčené okolní lesy i klid ve vesnici se také moc nezměnily oproti tomu, co film prezentuje. Kumano Kodó je i návratem do minulosti.

Jedna svatyně na jeden den. Na konci naší trasy, druhý den putování, je nám odměnou prohlídka druhé významné svatyně Kumano Hajatama Taiša. Stojí ve městě Šingú (Shingū) a úkryt před zářijovým sluncem zde poskytuje koruna osmisetletého stromu Nagi-no-Ki. V areálu svatyně má své čestné místo a má i své kami. Obdobně jako skála nad městem Gotobiki-iwa, nedaleko svatyně. Tyčí se na místě, kde prý kdysi sestoupili na zem tři bohové. Dnes pod ní posedávají japonští senioři, vyprávějí si příběhy z mládí a popíjejí kávu.

Několik tras poutě vedlo kdysi podél pobřeží poloostrova Kii, ale v důsledku výstavby v oblasti tyto trasy zanikly. Od městečka Kii-Kacura u moře se v poslední den putování dostáváme autobusem ke kopci Daimon-zaka, jenž vede ke třetí svatyni Kumano Nači Taiša. Stoupáme šest set výškových metrů po skalních schodech, jež nás vedou alejí cedrů starých téměř tisíc let. Na konci stojí vedle šintoistické svatyně buddhistický chrám Seiganto-dži. Od nich je výhled na vodopád Nači (Nachi), který je často ne zcela přesně označován jako nejvyšší vodopád v Japonsku (prvenství mu náleží pouze v případě, kdy se bere v úvahu souvislý proud vody; celkově nejvyšším japonským vodopádem je sezónní Hannoki − 497 m). I v něm přebývá kami, kdysi právě zde bylo původní, přírodní místo uctívání. Padající vodu je slyšet již zdaleka, její zvuk kontrastuje s tichem v místních lesích.

Respekt

Kromě očisty ducha i těla je pouť Kumano Kodó i o respektu, na kterém v Japonsku také hodně záleží. O respektu k přírodě i mezi lidmi.

V Junomine-Onsen dostáváme na cestu domácí sušenky. Šofér autobusu mezi Hongú a Junomine se zvedá ze svého místa, aby se zeptal, jestli skutečně cestujeme tam, kam má namířeno. U svatyně kumano Hajatama Taiša se nás ujímá Japonka na kole a zavede nás místními cestičkami až ke svaté skále, protože jsme se ztratili. V Šingú se zastavujeme v obchůdku s keramikou. Zase ty vyladěné detaily! Majitelka, paní přes sedmdesát, nás zve na kafe. Manžel je v horách, kde má ateliér. V Kii-Kacuře navštěvujeme trh v místní kavárně. Své výrobky zde prodávají seniorky ve věku mé babičky.

V Kii-Kacuře, na konci naší trasy, se také vykoupeme v horkých pramenech. Rovněž si užijeme čerstvé suši a pozorování jeho až zenbuddhistické přípravy. Tady a teď. Vlak zpátky do ruchu Ósaky odjíždí za hodinu.


Dobré vědět

Vše potřebné k absolvování poutě najdete na oficiální stránce Tanabe City Kumano Tourism Bureau. Je tu ke stažení kompletní průvodce oblastí, popis tras dle náročnosti a toho, co chcete vidět. K dispozici jsou i praktické informace - vše od odjezdů autobusů přes počasí až po přehled restaurací. Rezervaci noclehu a jídla i možnost dovozu batohů, abyste je nemuseli horami nosit, si můžete zajistit přes oficiální komunitní rezervační systém Kumano Travel. Podpoříte tak místní poskytovatele služeb.


Kde se vzal šintoismus?

Šintoismus je původní náboženství Japonska. Nemá zakladatele, žádné svaté texty ani jasné dogma. Skládá se z tradičních, náboženských praktik, ale také životních postojů. Je součástí každodenního života Japonců a je úzce propojen s hodnotami Japonců a jejich přemýšlením. Šintó lze přeložit jako „cesta kami“, přičemž kami jsou obvykle překládána jako božstva. Jde o polyteistické náboženství. Kami naleznete v přírodě - třeba ve vodě i v stromech, ale například i v akcích, jako je růst nebo tvoření. Většina Japonců drží šintoismus i buddhismus zároveň. Třeba pohřby se téměř výlučně vykonávají v duchu buddhistické tradice, zatímco přivítání novorozeňat do života v duchu té šintoistické.

Magdaléna Rojo




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země