nahoru

Starobylé církve a jejich muslimští sousedé aneb Po stopách křesťanů na Blízkém východě

Lenka Hrabalová 8. července 2021 • 06:00
Starobylé církve a jejich muslimští sousedé aneb Po stopách křesťanů na Blízkém východě
foto: Lenka Hrabalová

Blízký východ, kolébka civilizací i velkých náboženství, je dodnes domovem řady křesťanských komunit, patřících k mnoha specifickým církvím. Jak se jim žije mezi muslimskými sousedy? A jaké úžasné doklady jejich dlouhé existence tu můžeme vidět?

Slunce se pomalu ubírá k západu a skály kolem získávají jasně oranžový nádech. Řidič auta, které jsme si stopli, najednou začne mávat rukou a arabsky nám něco vysvětlovat. Podíváme se směrem, kam míří jeho prst, a je nám jasné, že jsme v cíli. A to i přesto, že klášter ar-Rabán Hormizd (svatého Hormizda) proti skalám nevidíme. Auto nás opouští a my stoupáme klikatými serpentinkami vzhůru k místu, kde se rýsují zdi stejné barvy, jaké mají okolní skály. Je zřejmé, jaký kámen byl použit. Kolem nás se objevují jeskyně. Větší i menší. A konečně jasně vidíme i obrovský klášter, jeden z nejvýznamnějších v severním Iráku. Patří východní neboli nestoriánské církvi, jedné z mnoha křesťanských církví, které lze na Blízkém východě stále najít. Ostatně, i teď kolem nás procházejí věřící s růženci v rukou. Blízkovýchodní křesťanství si v posledním století prošlo hrůzami, ale je stále zde.

Kořeny křesťanství

Všichni víme, že bible se psala na Blízkém východě a kromě Jeruzaléma, Betléma a dalších míst spojených se životem Ježíše se zde nachází mnoho míst spojených se Starým zákonem. A to i daleko za hranicemi dnešního Izraele. Právě okolí kláštera svatého Hormizda v severním Iráku je toho příkladem. Nachází se na Ninivské rovině, která leží na východ od nechvalně proslulého města Mosul, domoviny Asyřanů. A jen pro zajímavost, v Mosulu leží hrobka proroka Jonáše, centrum křesťanských i muslimských poutníků.

Při cestě ninivskými pláněmi, krajinou i městy zdobí horizont mnoho křížů a kostelů. Řadu z nich poničil Islámský stát, na mnoho míst ale nedošel nebo jej nezajímala. Místní obyvatelé mluví aramejsky, což byl i jazyk Ježíše, a hlásí se k řadě církví: většinu tvoří Syrská katolická, Syrská ortodoxní a Chaldejská katolická církev. Místní křesťané mají své kostely, své politické strany i své checkpointy a ozbrojené milice, které je chrání. Největším městem je Karakoš, kde kromě křesťanů žijí také muslimové, šabakové a další náboženské, ale i etnické skupiny. Ninivská rovina má úžasně bohatý kolorit.

Další zajímavá starozákonní místa najdeme nedaleko v jižním Turecku. Ve městě Şanliurfa a v nedalekém Cháranu (Harran) strávil velkou část svého života prorok Abrahám. V Şanliurfě, uprostřed velké mešity, lze najít jeskyni, ve které se prorok skrýval před králem Nimrodem po svém narození. A také rybník plný kaprů, kam prý prorok doskočil z dalekého hradu, když před králem utíkal. Dnes je to významné poutní místo, kam se sjíždějí pomodlit desetitisíce lidí ročně. Hlavně muslimů, kteří Abraháma (nebo po jejich Ibrahíma) velmi ctí. V Cháranu pak lze navštívit Abrahámův dům či Jákobovu studnu, místo, kde Jákob potkal Ráchel.

Blízkovýchodní „jeskynní“ i jiné tradice

Krajina turecko-syrského pomezí se zdá být ubíjející. Zejména v létě. Rovné, žluté a do horka rozpálené pláně jsou monotónní. Ukrývají ale mnoho pokladů. Na východ od bílého, úpravného křesťanského města Mardin s mnoha kostely se nachází hornatá oblast Tur Abdín, Hora služebníků Božích, přeložíme-li název doslovně. Svého času se právě zde nacházelo centrum syrské ortodoxní církve, která měla své zvláštnůstky.

Jednou z nich bylo poutnictví v jeho prapodivných formách. Zatímco někteří trávili svůj čas v modlitbách v jeskyních, jiní si vybrali bolestnější způsob prokázání víry. Vylezli na sloup, kde se desítky let modlili, aniž by z něj slezli. Jiní viseli hlavou dolů (oni viselci jsou známí i z naší, evropské tradice). Slavný Gabriel, světec, po kterém je pojmenován skvostný klášter Mor Gabriel, zase trávil modlitby v úzkém prostoru, díky kterému cítil bolest, která mu nedovolila usnout. I po smrti je pohřben vkleče v úzkém hrobě, pod podlahou hrobky kláštera. Na jeho hrob je na jeho přání šlapáno. Je nejponíženější z ponížených. Právě zde, na turecko-syrském pomezí, těchto poutníků žily tisíce a daly oblasti jméno. Hora služebníků Božích.

Podobné poutní tradice se vyskytují i ve vzdálenějším Egyptě či v severním Libanonu. Právě zde můžeme najít, alespoň podle mě, nejkrásnější poutní oblast, která spojuje divokou krajinu libanonských hor s kláštery, jeskyněmi a možnostmi treků. Údolí, o kterém je řeč, se jmenuje Kadíša, Svaté údolí, a právě sem, do vzdálených hor, se během sporů a konfliktů utíkali křesťané ukrýt. Zbyla tu po nich řada dnes už téměř opuštěných míst. Celé údolí je zapsané na Seznamu památek UNESCO a vede tudy slavný Libanon Mountain Trail, procházející celou zemí. Nejkrásnějším místem je klášter svatého Antonia v oblasti Kožájá (Quzhaya) a následná pěší túra do Bšarré. Dá zabrat, ale je nezapomenutelná.

Arméni, vysídlení i přesídlení

Když si perský král Abbás I. Veliký (1571–1627) zvolil jako své sídlo město Isfahán, začal s monumentální výzdobou. Důležité bylo ale také přilákat obchodníky. A na Blízkém východě se věřilo, že nejlepšími obchodníky jsou arménští křesťané. Král tedy nechal přesídlit tisíce křesťanů z arménského města Džolfá do Isfahánu, kde jim zaručil bezpečí, vystavěl vlastní čtvrť (Nové Džolfá) a také kostely. Zejména arménská katedrála, která je dodnes centrem isfahánské arménské komunity, je architektonickou perlou. Nenápadná budova skrývá pestrobarevný interiér, směs arménské, evropské a perské architektury, ze které přechází zrak. Nedaleko pak stojí i Muzeum arménské kultury a také genocidy, kterou Írán plně uznává.

Arménská apoštolská církev vznikla už v prvním století a ve čtvrtém století se stalo křesťanství hlavním náboženstvím Arménů. Jejich kultura byla budována jako křesťanská. Množství kostelů a památek dodnes zdobí místa za hranicemi dnešní Arménie všude tam, kam v minulosti sahala arménská říše nebo kam byli Arméni přesídleni. Mnoho památek tak najdeme v Íránu, ale zejména ve východním Turecku. Zde, na hranici Turecka a Arménie, se nachází i zaniklé město Ani. Kdysi obrovská metropole je dnes jen hromadou kamení s několika pozůstalými kostely.

Genocida, která proti Arménům v letech 1915 až 1918 proběhla z rozkazu vůdců osmanské říše, zbavila řadu oblastí jejich obyvatel. A to nejen v Turecku, ale také v Iráku a Sýrii. Některá města byla zcela srovnána se zemí. Děsivé pochody smrti a zrůdné popravy měly za následek podle odhadů až milion (někdy i více) mrtvých. Jaký byl pro tuto nenávist důvod? Zejména šlo o politiku a moc: genocidou vyvrcholily frustrace ze ztráty území, rozkladu osmanské říše a obav z arménského separatismu, podněcovaného Ruskem.

Moderní tvář křesťanských komunit

Mnoho křesťanů opustilo Blízký východ a odjelo do Evropy či Ameriky. Někteří z obav, jiní z prospěchu. Další za obchodem (libanonští křesťané jsou světoznámí obchodníci a najdete je prakticky všude) či za nelegální činností (nechvalně známá Chaldejská mafie vede obchod s narkotiky v oblastech USA). Jejich komunity někde stále fungují, jinde se rozmělnily a snad jen příjmení připomínají jejich orientální původ.

Křesťanské komunity na Blízkém východě mají mnoho tváří. Například v Libanonu platí už asi sto let, že prezidentem je vždy křesťan. Původně, ještě za francouzského mandátu, byli křesťané většinoví, tudíž toto pravidlo odpovídalo. Nicméně dnes tomu tak není, a ačkoliv místní maronitští křesťané patří k bohatším (až pohádkově bohatým) vrstvám, rozhodně nejsou většinou. V zemi nicméně neproběhlo sčítání obyvatel, které by mohlo převrátit situaci.

V Iráku zase mnozí křesťané vzpomínají na Saddáma Husajna, za kterého se jim žilo lépe – neřešil totiž otázku náboženství, ale otázku etnicity. A podle jejich slov: „…křesťany měl rád“. Podobně mnozí křesťané v Sýrii zůstali věrní režimu Bašára Asada, který podobně jako Husajn řeší více etnika než náboženství a jehož sekulární stát jim poskytoval bezpečí. Pro nás bezpochyby zajímavý kulturní pohled. Vedle toho například Irák a Írán mají povinná místa v parlamentu i některých zastupitelstev vyhrazená pro křesťany. Je to zakotveno v ústavách. V Íránu, kde platí prohibice, mohou dokonce produkovat alkohol – zejména kvůli náboženským rituálům, ale co si budeme říkat. Sehnat pro radost se dá. Křesťané mají často volnější pravidla oblékání, ale zejména na venkově jsou velmi tradiční – starší dámy nosí i šátky, zejména v kostelech. Dlouhé, konzervativní oblečení není vzácností. Když ale na ulicích Bejrútu potkáte krásně a vyzývavě oblečené ženy, někdy i upravené plastikami, jsou to křesťanky.

Vzpomínky na irácké Velikonoce

V iráckém městě Karakoš je krásná tradice, která jednou za rok spojí všechny církve (je jich tu asi šest!). Na Květnou neděli, týden před Velikonocemi, vychází procesí z kostela Panny Marie Imakuláty, obchází další významné kostely v centru města, než se početný dav zase shromáždí u Panny Marie. Na tuto tradici se těší všichni místní. Velikonoce pak už slaví každá církev podle svého, ve vlastních kostelích a s vlastní liturgií. V silně věřící společnosti jsou kostely často tak přecpané, že lidé stojí i venku, odkud kázání poslouchají.

Já Květnou neděli v Karakoši poprvé slavila v roce 2017, hned po pádu Islámského státu, kdy bylo město rozstřílené, na střechách stáli vojáci a v ulicích ležely střely. Nálada byla ale i přesto povznášející. I když se lidí shromáždil jen zlomek – mnoho jich uteklo do zahraničí, mnoho se jich bálo přijet, další nemohli. Mše v kostele, který byl vypálen a stále páchl popelem, byla silným zážitkem. Podobně, jako byl emotivní průvod městem i pozorování lidí plačících nad zničenými domy. Naděje ale zůstala a co víc, přežila. Dnes je v Karakoši zase život.

Život křesťanů na Blízkém východě nebyl vždy snadný, a zejména poslední dekády zasadily velmi těžké rány. I přesto se ale mnozí snaží o návrat k normálu, který znamená klidné soužití. Přece jen, evropští cestovatelé do Iráku 19. století s překvapením popisovali, jak v Mosulu jsou křesťané muslimy s úctou zdraveni na ulicích. To je historie, ke které mnozí doufají, že se vrátí. Když jsem přisedla k přetékající velikonoční tabuli v domě mé přítelkyně Hanán, u stolu sedělo i několik muslimů, které mí křesťanští přátelé znali už roky. Kromě toho, že nepili alkohol, by jejich víru nikdo nepoznal. A velikonoční písně zpívali všichni spolu. Očividně ne poprvé.


Islámský stát a křesťané

Islámský stát velmi tvrdě postupoval proti jiným náboženským skupinám. V roce 2014 dobyl severní Irák, kde zahájil čistky. Křesťané byli nuceni platit obrovské daně, opustit oblast nebo jim hrozila smrt. Masový exodus tedy ukončil téměř dva tisíce let dlouhou přítomnost křesťanů v některých oblastech. Návrat na ztracená území se děje, ale velmi pomalu. Ninivská rovina, kde nyní opět křesťané i další menšiny žijí, je považována za území menšin a diskutuje se jejich samospráva.


Východní církve

V regionu se nachází mnoho církví, které se oddělily už v raných etapách křesťanství. Dělí se na východní ortodoxní (například Pravoslavný patriarchát jeruzalémský či Pravoslavný patriarchát alexandrijský), orientální ortodoxní (Koptská ortodoxní církev alexandrijská, Syrská ortodoxní církev antiochijská), katolické (Syrská katolická církev, Chaldejská katolická církev, Maronitská církev či Koptská katolická církev) a evangelické (Episkopální církev v Jeruzalémě a na Blízkém východě, Evangelická církev egyptská). A mnohé další. Evangelické církve jsou v regionu nové a mnoho států se k nim staví negativně kvůli jejich snaze získávat nové věřící.

Lenka Hrabalová




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země