nahoru

Za černým čajem, voňavým kořením a dobrým jídlem do indického státu Kérala

Šárka Jelenová 15. července 2021 • 06:30
Za černým čajem, voňavým kořením a dobrým jídlem do indického státu Kérala
foto: Šárka Jelenová

Malý kout Indie, kde se na moment zastavíte, nadechnete se a užijete si vzácnou chvilku sami pro sebe – to je stát Kérala na jihu Indie, který návštěvníky láká na rozlehlé čajové plantáže, krevetové kari a projížďku po stojatých vodách kolem města Kóčin. Okouzlí vás svou pohostinností, klidem a čistým vzduchem.

Z Kóčinu (Kochi) do Munnáru se můžete pohodlně svézt taxíkem, ale dobrodružnější a spořivější povahy určitě zvolí spíš šestihodinovou cestu loudavým místním autobusem. Ten se z obrovského města dlouho vymotává, ale pak už se za jeho okny střídají palmové háje, kardamomové plantáže a malé zemědělské vesničky. S rostoucí nadmořskou výškou klesá rychlost jízdy a kolem páté odpoledne do už tak plného autobusu nastupují sběračky čaje, které se vracejí z plantáží. S velkými pytli čerstvě sklizených čajových listů se soukají dovnitř a nechávají se odvézt do nejbližší vesnice, kde úrodu odevzdají.

Zelené údolí

Přijíždíme do Munnáru, který je díky své poloze ve výšce 1600 metrů nad mořem v pohoří Západní Ghát označován jako horská stanice. Leží na sytě zelených pahorcích pokrytých čajovými plantážemi. Na nich se pěstuje druh Nílgiri, který je charakteristický sytou tmavou barvou a vydatnou chutí. Nese jméno stejnojmenného pohoří. Kromě Munnáru se pěstuje i v sousedním státě Tamilnádu.

Autobus mě vysadil na rozcestí, odkud se dá dojet do města nebo sejít z hlavní silnice a toulat se stezkami mezi čajovými políčky. Vydávám se po prašné pěšině z kopce a užívám si první kontakt s munnárskou přírodou. Ohromuje mě nevšední ticho. Mé mínění o Indii je zase o kousek lepší. Všude je čisto, nikde nevidím žádné davy. Prodavači mrkve u silnice po mně sice zvědavě pokukují, ale na to už jsem si zvykla. Místní jsou buď přátelští, nebo ostražitě zvědaví. Majitel hostelu, kde jsem se ubytovala, je usměvavý, úslužný a úplně zhulený. Na uvítanou mi uvařil silný černý čaj, který roste všude kolem. Díky podstatně lepší viditelnosti než na severu země mám z pokoje pěkný výhled na okolní kopce.

Pokud máte raději rodinné pohostinství a nechcete být v rušném centru, které se nijak výrazně neliší od jiných menších indických měst, vyberte si ubytování v kopcích. V údolí Pallivasal najdete spoustu možností.

Oblast kolem Munnáru je uklidňující a někdy těžko věříte, že jste v chaotické Indii. Při svých procházkách jsem často nepotkala ani človíčka. Pokud chcete najít restauraci, musíte se vydat do města. Naštěstí ale každé ubytovací zařízení nabízí kvalitní domácí stravu a neomezenou konzumaci čaje.

Pěšky nebo na kole

Na průzkum okolí ve znamení padesáti odstínů zelené, jehož malebné kopečky připomínají Hobitín, se můžete vydat rikšou, na kole i pěšky. Na on-line mapy je sice do určité míry spoleh, ale v případě potřeby se nebojte zeptat místních na správný směr. Ušetří vám to spoustu času. V případě, že se však omylem vydáte na špatnou stranu, o hezké zážitky nepřijdete.

Za hodinku můžete obejít údolí vodopádu Attukad a procházku spojit s průzkumem okolních plantáží. Nebo se po malinkých silničkách a stezkách vydejte na vyhlídku Pothamedu. Po cestě jsem potkala jen dva další turisty a místní sběračky čaje. Ty se zvědavě vyptávaly, odkud jsem a kolik mám dětí. Všechny se hbitě oháněly speciálními nůžkami, aby uživily své početné rodiny. Z vyhlídky se dá dojít k přehradě a odtud na předměstí Munnáru, odkud každou chvíli jezdí autobus, který vás v přepočtu za směšné tři koruny doveze zpět do údolí Pallivasal. Nejhezčí výhledy a nejdobrodružnější trasu nabízí Lakshmi Hill Trek, který začíná u Lions English Medium School a během tří hodin byste po něm měli projít přes vrcholky Lakšmí (Lakshmi). Ty jsou často zahalené do mlhy, a tak je lepší poradit se s místními a přesvědčit se, že je na výšlap vhodná doba.

Jak roste pepř a vanilka

Pokud se chcete dozvědět, odkud pochází koření, které běžně používáme v našich kuchyních, navštivte jednu z mnoha zahrad, do nichž vás už při příjezdu do města lákají četné poutače u cesty. Za zhruba patnáct korun vás provede místní farmář a ukáže, jak roste vanilka, skořice, pepř, hřebíček, citronová tráva, muškátový oříšek, hedvábí nebo kakaové boby. Vše si můžete očichat, osahat, ochutnat. Kousnout si do čerstvého hřebíčku utrženého ze stromu nebo zabořit ruku do pytle s čerstvě usušeným pepřem je autentický zážitek, který byste si neměli nechat ujít. Ke konci prohlídky se ocitnete v obchůdku, kde je všechno zabalené jako v jakémkoliv indickém supermarketu. Ze slušnosti si odneste alespoň drobnost – olej z citronové trávy nebo sáček kakaa jistě nepřijdou nazmar. Dejte si však pozor, co kupujete. V zatavených obalech často vůbec nenajdete lokálně vypěstované esence z farmy, ale různé ošizené směsi. Nejlepší je kupovat si čerstvé zboží v místech, kde si ho můžete očichat. Například na trhu v centru Munnáru. Z velkých nádob vám před očima naváží to, co si sami vyberete a očicháte. Koření a bylinky mají úplně jiné aroma, než na jaké jste zvyklí z našich supermarketů. Jen dávejte pozor, aby se vám cestou domů v krosně nevysypala třeba kurkuma.

(Street) food v Kérale

Kérala nabízí nejen čistší vzduch než severní část Indie, ale také jemnější alternativu k jinde pálivému jídlu. Za celých šest týdnů v Indii jsem maso jedla jen jednou, a to kari s krevetami. Kérala totiž, na rozdíl od vegetariánského severu, coby přímořská oblast oplývá dary moře. Jen je potřeba pohlídat si jejich stáří. Samotný Munnár se ovšem nachází ve vnitrozemí, takže v něm opět převažuje bezmasá strava, což nemusí být vždy synonymem pro stravu zdravou. Sázkou na jistotu jsou kéralské placky, tzv. parotty. Ty dostanete k snídani na sladko s medem a kokosem nebo k zeleninovému kari. Závislost si snadno vytvoříte i na kéralských papadamech, které se podávají s cibulovým čatní nebo jogurtovou rajtou.

Zvláštní kapitolou je street food, který se ve své podstatě nijak moc neliší od zbytku Indie. Smažené a kořeněné těsto na tisíc způsobů. Paddu – smažené koule z černé čočky a rýže, smažené zeleninové banány (plantain) nebo klasické bhádži – směs cibule, kukuřičného těstíčka a koření. Trochu vám to zvedne hladinu cholesterolu, ale zasytíte se na celý den. Kamkoliv se v Munnáru vydáte, všude vám místní nabídnou lahodný horký nápoj, ať už klasický černý čaj s mlékem, nebo typický indický chai. Jedná se o černý čaj se směsí masala, kam patří kardamom, skořice, pepř, fenykl a zázvor. Indové nešetří cukrem a mlékem, a tak nápoj někdy poslouží i jako svačina, když zrovna po ruce není stánek s občerstvením. Čaj masala se servíruje v hliněných kalíšcích nebo skleničkách a upokojí prázdný žaludek. Šálek nabídnutý Indem se neodmítá a poskytne pár minut rozhovoru s místními. Jedině tak totiž podle mě opravdu poznáte cizí země – na vlastní kůži a v kontaktu s jejich obyvateli. Vznikají tak zážitky, na které se nezapomíná.


Čajová produkce

  • Komerční výroba čaje v Indii začala kolem roku 1830 jako pokus Britů rozbít čínský monopol na čaj. Britská Východoindická společnost převzala velké plochy půdy, které následně přeměnila v rozsáhlé plantáže. S příchodem Brita Johna Daniela Munra v roce 1880 se začaly čajem zelenat i munnárské svahy.
  • Z celkové indické produkce se sedmdesát procent čaje spotřebuje v Indii samotné.
  • Kannan Devan Hills Plantations Company (KDHP) je společnost vlastnící převážnou část plantáží, které zaměstnávají přes 13 000 dělníků, převážně tedy dělnic. Minimum, jaké musí každá z dělnic nasbírat, je 13 kg. Ručně, častěji ale speciálními nůžkami sklízejí sběračky vrchní výhonky, které raší každých čtrnáct dní. Dělnice tak rotují po celé oblasti, podle toho, kde je zrovna čerstvá úroda.
  • V roce 2015 se v Munnáru, ale i v dalších částech Indie uskutečnily protesty za zvýšení denní mzdy z 232 rupií na 500 rupií (necelých 150 korun). Za extra kilogramy si ženy vydělají pár rupií navíc. Pracovní doba je od šesti do šesti. Každý den v pět hodin ráno se Munnárem nese hromadný budíček, který upozorňuje sběračky na blížící se začátek pracovní doby.
  • Pokud se chcete dozvědět něco o procesu zpracování čaje, doporučuji v Munnáru navštívit spíš Lockhart Team Museum než Tea Museum.

Šárka Jelenová




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země