Padesát milionů hinduistů se během slavnosti Kumbhamélá rituálně očistilo v posvátné řece Ganze. Tři měsíce trvající rituál je vždy největším shromážděním lidí, které planeta zná.
Za zvuků divoké hudby se procesí šine k řece Ganze. V čele jednotlivých náboženských skupin jede vždy duchovní vůdce. Sedí na honosném trůně připevněném na koňském povoze, na valníku taženém traktorem, nebo dokonce na střeše mikrobusu. Věřící je nadšeně zdraví a náboženští předáci jim na oplátku házejí bonbony. Za vyzdobenými vozy důstojně kráčejí svatí muži, indičtí sádhuové. Jsou nazí, odění jen do svých dlouhých zcuchaných vlasů, tělo mají našedo natřené popelem z posvátného ohně.
Jejich cíl je Harkí Parí (Boží šlépěj), hlavní svatyně tvořená několika umělými kanály, kudy protéká voda posvátné řeky Gangy. Dnes je toto místo vyhrazeno jen jim. Je totiž den královské koupele, vrchol náboženské slavnosti. S duchovním nábojem shromáždění poněkud kontrastují kordony policistů, kteří usměrňují proud asketů směřujících k rituální očistě. Ostré hvizdy stovek a stovek policejních píšťalek dodávají rituálu nečekanou zvukovou kulisu. Konečně první řady sádhuů dospěly až ke schodům do řeky Gangy. Nadšeně se vrhají do studené vody.
V táboře asketů
Na Kumbhaméle, tedy slavnosti poháru, se do Hardváru sjeli, nebo spíše sešli, sádhuové z celé Indie. Obřad trvá tři měsíce a sádhuové tento čas tráví v rozlehlých stanových táborech, které vyrostly podél břehů Gangy. Tady mají vlivní náboženští vůdcové a sekty ležení, která tvoří celá stanová města.
Nekorunovaným králem letošní Kumbhamély je guru s poněkud pitoreskním jménem Pilot Baba, vysloužilý vojenský pilot, který bojoval v indicko-pákistánských válkách. Záhy dospěl k osvícení a dnes je uznávaným spirituálním učitelem a šiřitelem míru a porozumění mezi lidmi. Kolem něj a jeho příběhu se shromažďují tisíce lidí. Množství příznivců ale nerozhoduje.
Náboženskou slavnost, která se koná jednou za tři roky, si nikdo nechce nechat ujít. „Celý rok žiji sám v horách, v Himálaji. Když přijde čas královské koupele, nemůžu chybět,“ říká mi Rahman Baba. Aby se mohl zúčastnit slavnostní koupele ve svaté řece, musel pěšky putovat stovky kilometrů, stejně jako ostatní sádhuové. „Kumbhamélá je něco výjimečného. Na jednom místě se vždy sejde mnoho svatých mužů, mnoho duchovních vůdců. Cítím tu obrovskou energii,“ vysvětluje mi Rahman Baba.
Sedí ve stínu stanu a pot z něj jen řine. Jak říká, v Hardváru je už od ledna. Je zvyklý na horské klima a nastupující třicetistupňová vedra špatně snáší, a tak se prý co nejrychleji vydá zpátky do hor. Jeho přítel Lakšman Baba, se kterým poslední tři měsíce sdílí přístřešek, zůstane v Hardváru až do dubna. Je s ním ale trochu obtížná komunikace. Bez přestání kouří hliněnou dýmku napěchovanou hašišem a dívá se skrze mě někam do dálky. Svoji roli ale hraje bezchybně. Když k němu do stanu přisedne některý z poutníků, požehná mu, na čelo namaluje značku posvátným popelem a výmluvně ukáže na misku s penězi ležící před obrázkem boha Višnua. A lidé rádi přispějí. Vždyť mela je jedinečnou příležitostí k setkání se svatými muži, kteří se v Indii těší stále velké úctě. A to nejen pro své jogínské kousky. Někteří dlouhá léta mlčí, jiní třeba žijí jen o mléce nebo roky jedí pouze ovoce. Mehent Nága Baba stojí. A to už plných dvanáct let! Opírá se o jakousi houpačku vystlanou přikrývkami, která je zavěšena pod střechou stanu. Takto bdí i spí, jí i medituje.
Jeho žák mu klečí u nohou, které se změnily v jakési svraštělé pařezy s nateklými prsty. Ptám se, proč si zvolil takto extrémní cestu askeze? „Poradil mi to můj duchovní vůdce, můj guru. Měl vnuknutí. Až mi dá pokyn, svoji zkoušku ukončím. Zatím ale nepřišel ten pravý čas,“ usmívá se Mehent Nága Baba a nezdá se, že by mu jeho neobvyklá poloha nějak zvlášť vadila. Ptám se, kde je teď jeho guru, muž mlčky ukáže k vedlejšímu stanu. Učitel leží na koberci a spí.
Pramen víry
Nábřeží doslova září pestrobarevnými sárí. Z dálky vypadají břehy Gangy jako obří barevné mraveniště. Kumbhamélá přitahuje nejen svaté muže, ale i obyčejné smrtelníky. Do Hardváru proudí doslova z celé Indie. Vždyť kouzelnou sílu má voda řeky Gangy jen jednou za tři roky a ten čas právě nastal! Denzel přijel se svými kamarády z Bombaje. Pracuje jako programátor, je to muž nové moderní Indie. Rituál v řece Ganze si ale nemůže nechat ujít. „Chci prožít svatou koupel. Věřím, že očistí všechny mé hříchy,“ říká mi nadšeně. Očista je opravdu důkladná. Na jejím konci se mnozí ponoří pod hladinu. Proud je silný, musejí se přidržovat řetězů, aby je nestrhl s sebou.
Co je to za sílu, která sjednocuje miliony lidí? Je to víra v nesmrtelnost, v očištění hříchů. I přes modernizaci životního stylu a globalizaci kulturních vlivů zůstává životodárná energie hinduismu nezměněna. „Síla tohoto svátku není jen v koncentraci velkého počtu věřících, nejen v samotném rituálu. Je to oslava trvalosti řádu a obnovy víry,“ vysvětluje mi profesor Góvind Singh z univerzity v hlavním městě Dillí.
Víra v Indii skutečně nepolevuje ani neztrácí na přitažlivosti. Nejlépe ji ilustruje několik čísel. Počet věřících, kteří podstupují rituální očistu, stále stoupá. Když se tady v Hardváru konala Kumbhamélá před dvanácti lety, sjelo se na ni třicet milionů hinduistů. Letos se jich během tří měsíců vystřídalo na březích Gangy padesát milionů. Dosud nepřekonaný rekord drží Kumbhamélá z roku 2001, která se odehrála v Prajágu u Iláhábádu. Tehdy se ve vodách svaté řeky během pětačtyřiceti dní vykoupalo neuvěřitelných sedmdesát milionů lidí! Bylo to největší shromáždění lidí, které historie lidstva zná.
Boj o první koupel
Další a další procesí svatých mužů se šinou k posvátné řece. Jen asketů je zde na třicet tisíc. Mladí i staří, s dlouhými vlasy i dohola ostřihaní. Klidně kráčejí ulicemi, jen občas zvednou ruce k nebi a radostně volají: „Háre om, háre háre óóm!“ Přihlížející dav k nim vzhlíží až s posvátnou úctou. Nenechme se ale mýlit. Svatí muži rozhodně nejsou žádní andílkové. Trojzubce, meče a hole nenosí při sobě jen pro okrasu.
Jednotlivých náboženských sekt, akhar, je celkem třicet. Navzájem mezi nimi vládne velká řevnivost, až nenávist. Pro organizátory mely je vždy velmi obtížné zajistit klidný průběh. „Každá akhara chce vstoupit do Gangy jako první. V minulosti se kvůli tomu asketové mnohokrát krvavě pobili,“ říká mi Pankadž Džalu z policejního ředitelství v Hardváru. „Abychom předešli násilnostem, z každé sekty vyslali po jednom zástupci a pořadí očistné koupele si vylosovali.“
Když se na mele něco semele
Před policejními zátarasy se strká masa lidí. Všichni by chtěli najednou projít úzkou uličkou. Strážci zákona pískají na píšťalky, rozvášněný dav ale nejde zastavit a železné zábrany za chvíli leží na zemi. Napjatá situace trvá jen pár vteřin, ale právě takhle nejspíš začínaly podobné incidenty, při kterých umírali lidé. Mimořádná koncentrace lidí je noční můrou organizátorů.
Náboženská shromáždění se totiž často neobejdou bez obětí na životech. V roce 1954 bylo během mely v Prajágu u Iláhábádu ušlapáno k smrti pět set poutníků. Naposledy během Kumbhamély v Nášiku v létě roku 2003 zemřelo devětatřicet lidí a desítky byly zraněny. Všechno začalo přitom tak nevinně. Jeden ze sádhuů hodil do davu lidí několik stříbrných mincí. Bitka o peníze vedla k panice a v následné vřavě umírali lidé.
Město v obležení
Je předvečer královské koupele. Tak jako teď praská Hardvár ve švech jednou za dvanáct let. Počet obyvatel ospalého dvousettisícového městečka se zněkolikanásobil. „Už tři dny proudí kolem mého obchodu davy lidí. Je to nekonečný proud,“ kroutí hlavou Kundan, který má na okraji Hardváru malý koloniál. Příjezdové cesty definitivně ucpaly autobusy a auta, jízdenky na vlak jsou dávno vyprodané a sehnat místo v hotelu je nemožné, ačkoli se ceny vyšplhaly do závratných výšek. Kumbhamélá je tedy požehnáním nejen pro svaté muže a poutníky, ale i pro obchodníky.
V novinách se můžete dočíst, že prodej mléka, ze kterého Indové vaří čaj, stoupl desetkrát, zrovna tak jako prodej telefonních karet pro mobilní telefony. Ne všichni jsou ale z mnohatýdenního mumraje nadšeni. Místním lidem přináší mela mnohé komplikace. „Nemohu se dočkat, až ten blázinec skončí. Celé město je ochromeno. Silnice jsou zavřené, ani místní nikam nepustí. A ty strašné zácpy, škoda mluvit,“ stěžuje si Tripúrarí, který pracuje jako recepční v hotelu v nedalekém městečku Rišikéš. Do práce jezdí na motorce a během mely mu prý cesta trvá dvakrát i třikrát déle než obyčejně. Tripúrarí ale může být klidný. Svatí muži i miliony věřících se do Hardváru vrátí zase až za dvanáct let. Až vody řeky Gangy získají na několik dní znovu magickou moc.
Souboj o nápoj nesmrtelnosti
Slavnost Kumbhamélá se koná jednou za tři roky, postupně ve čtyřech svatých městech: Prajágu (Iláhábádu), Hardváru, Udždžainu a Nášiku. Proč právě tam? Podle legendy se kdysi bohové svářili o pohár nektaru nesmrtelnosti zvaného amrita. Je to magický nápoj, který dává sílu a zaručuje nesmrtelnost. Vznikl během mytického stloukání oceánu mléka, což je paralela vesmírných sil. Zatímco se dobro a zlo utkávaly o vzácnou tekutinu, pohár amrity odnesl bájný pták Garuda. Byl ovšem neopatrný a čtyři kapky nektaru ukáply na zem – do míst, kde se dnes slaví Kumbhamélá, svátek poháru.
„Řeka Ganga má stále kouzelnou moc, v určité chvíli je ale její síla znásobena,“ říká mi Lakšman Baba, svatý muž, obklopený svými příznivci. Pokuřuje hliněnou dýmku naplněnou marihuanou a tváří se spokojeně. Ten správný čas určují astrologové a přichází jednou za tři roky: v okamžiku, kdy jsou Venuše, Jupiter, Slunce a Měsíc v náležitém postavení. Kumbhamélá je nejen mimořádně významná, ale i velmi stará slavnost. První popis masové rituální koupele přinesl už čínský cestovatel Chuan Tchang, který navštívil Indii v sedmém století našeho letopočtu.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 5/2010.
