nahoru

Irák není jen poušť a válečná zóna. Je to i země zelených kaňonů, tyrkysových řek a pohostinných obyvatel

Jolana Sedláčková 7. června 2021 • 06:15
Irák není jen poušť a válečná zóna. Je to i země zelených kaňonů, tyrkysových řek a pohostinných obyvatel
foto: Jolana Sedláčková

Irák jsem si představovala jako rozpálenou poušť a zaprášená města. Stačilo jím ale jen nakrátko projet a ukázal nám několik nádherných míst, která nám vzala dech.

Vzhledem k dlouhodobě nepříznivé bezpečnostní situaci ministerstva zahraničních věcí po celém světě před cestami do Iráku varují. Existuje však region, kde se dá cestovat relativně bezpečně. Na severovýchodě Iráku leží autonomní oblast Jižní Kurdistán. Na rozdíl od zbytku Iráku, kde žijí Arabové, ho obývají Kurdové. Tato část Iráku se liší také z hlediska geografie. Přes Jižní Kurdistán prochází pás hor, který pokračuje do sousedního Turecka a Íránu. Zdejší hory ukrývají jezera, říční kaňony s tyrkysově modrou vodou a vodopády. Naproti tomu arabskou část Iráku tvoří převážně poušť, roviny a vysočina mezi řekami Eufrat a Tigris.

Pod zlatým sluncem

Do Iráku přijíždíme autem z Turecka přes hraniční přechod Ibráhím Khálil. Na žerdích tu vlají kurdské vlajky se zlatým sluncem. Stejně jako celý Jižní Kurdistán i hraniční přechod je řízen složkami autonomní kurdské vlády. Naše zavazadla musí projít rentgenem. Pro vstup do kurdské části Iráku nepotřebujeme jako občané České republiky žádné vízum. Nesmíme ale bez víza pokračovat dál, do arabské části země. Celník nám to ani nedoporučuje. Rozhazuje rukama a dramaticky vysvětluje, že za hranicí Jižního Kurdistánu už bouchají bomby. Celníci jsou velmi milí, příjemní, dokonce nám každému dají jako pozornost kelímek s chlazenou vodou. Vypadá jako kelímek od jogurtu s klasickým sloupávacím víčkem, uvnitř je ale namísto jogurtu voda. Panuje tady nesnesitelné horko, téměř 40 stupňů Celsia.

Když konečně z hraničního přechodu odjíždíme, všimneme si, že nám někdo z auta strhl samolepku s tureckou vlajkou. Na dveřích máme totiž nalepené vlajky všech států, které jsme pozemní cestou navštívili. Po viníkovi však nepátráme, možná je tady opravdu lepší takovou vlajku na autě nemít.

Nečekaná oáza klidu

Oproti jihovýchodnímu Turecku, kde se vyskytuje velké množství kontrolních bodů, vojáků a vojenské techniky, působí severní Irák jako oáza klidu. Procházíme se ve městě Zákhó a obdivujeme starověký kamenný most Delal, opředený legendami. Kolem tyrkysově modré řeky se nachází hned několik kavárniček se slunečníky a barevnými plastovými židličkami. Teď, kolem poledne, tady vládne poklidná líná atmosféra. Všichni se schovávají před spalujícím horkem uvnitř domů. Škoda že nemůžeme setrvat do večera, kdy se celé město probudí k životu.

Azurový kaňon

Pokračujeme dál na východ. O chvíli později už spatříme první kopce a za nimi v oparu ponořené hřebeny hor. Míjíme čarovné městečko Amádíja, vyšponované na vrcholu stolové hory, a cesta nás zavede až mezi rýžová pole do údolí řeky Velký Záb. Nedaleko od města Deraluk se nachází cíl naší cesty – kaňon Širana. Parkujeme v příjemném zákoutí u azurově modré říčky. Místní sem jezdí na rodinné pikniky. Je tady pro to vytvořené dokonalé zázemí s grily, posezením a s přepážkami z pestrobarevných pruhovaných silných látek, které poskytují jednotlivým rodinám soukromí.

Do nitra kaňonu už musíme pěšky. Stoupáme podél vodních kanálů, které přivádí čistou vodu z horního toku řeky. Občas musíme přelézat kameny, podlézat po čtyřech větve nebo balancovat ve výšce nad srázem. Konečně se stočíme zase zpět ke korytu řeky. I tady se pořádají pikniky, i když už trochu divočejší. Účastní se jich mužské osazenstvo. Kouří vodní dýmky, na ohni v železných konvicích připravují čaj, grilují maso a také se koupou. Ne každý umí plavat. Mít na plavání obrovský žlutý nafukovací kruh není žádná ostuda, ale více méně zábava a standardní záležitost. Jako turisté z Evropy budíme všeobecný zájem. S mým blonďatým a modrookým parťákem si chce každý udělat fotku. Jeden kluk nám strčí do ruky kalíšky s čajem a další nám vzápětí věnuje sušenky. Nerozumíme si sice ani slovo, ale cítíme se v kruhu cizích kluků kolem ohně jako mezi přáteli.

Dál proti proudu se koryto řeky zužuje a dostáváme se do těch nejhůře přístupných, ale současně nejmalebnějších zákoutí kaňonu. Z oblých balvanů shlížíme na průzračně čistou řeku, která vyniká jedinečným odstínem modré a svou krásou mi připomíná vyhlášenou slovinskou řeku Soču. Než se vrátíme zpátky k autu, zastavuje nás na kus řeči sympatický pán v košili a zve nás k sobě domů. Když ho s velkými díky odmítneme, dá nám na cestu aspoň vodu a místní tenký chléb lavaš. Kurdská pohostinnost zřejmě nezná hranic, protože u auta už na nás čeká starší děda s veselýma očima a jen tak nám daruje tašku s čerstvými rajčaty a okurkami. Rychle v autě hledám něco, čím bych mu jeho laskavost oplatila. Děda však vůbec nic nechce a těší se z toho, že sem do jejich kraje snad zase začnou jezdit turisté.

Údolí Rawándúz

Zahraniční turisté se severnímu Iráku posledních pár let vyhýbají. Zdejší příjemné horské klima a příznivá bezpečnostní situace z něj však dělají oblíbené místo pro odpočinek místních, a to nejen těch z Kurdistánu, ale i mnoha lidí z arabské části Iráku. Už samotná cesta sem vedoucí mezi mohutnými stěnami hor je zážitek. To hlavní nás ale teprve čeká.

Za městem Rawándúz se otvírají výhledy do obrovské široké soutěsky, na jejímž dně, hluboko pod námi, protéká stejnojmenná řeka. Krása a pozoruhodnost této přírodní scenérie neunikly ani dřívějším návštěvníkům Kurdistánu. Když stavební inženýr A. M. Hamilton budoval v letech 1928–1938 britskou strategickou silnici přes dnešní Jižní Kurdistán, prohlásil, že údolí Rawándúz je tím nejhezčím v celé Asii.

Vodopády v poušti

Největší oblibě se u místních turistů těší dva nedaleké vodopády. První z nich, Geli Ali Beg, padá z výšky zhruba 15 metrů a vytváří kruhové jezírko. Přichází se k němu po chodníku zatopeném vodou, obklopují ho stánky s občerstvením a jako zpestření si tady návštěvník může pronajmout dokonce lodičku. Lodiček a lidí je tu spoustu, všichni se tísní blízko sebe na malé vodní ploše. Trochu nás mrzí necitlivé stavební zásahy do jinak krásného koutu přírody, kterému teď vévodí kýčovité zábradlí z betonu mající pravděpodobně imitovat dřevo. Nejinak je tomu i u sousedního vodopádu Bechal. Tady jsou z betonu dokonce i umělé stromy! Abychom ale úplně nekřivdili autorovi zdejšího zázemí pro turisty, místní si pobyt tady nesmírně užívají. Děti i dospělí se brodí v betonovém bazénku pod vodopádem, stříkají po sobě vodu, koupou se a zkrátka si všemi možnými způsoby užívají vodu, která je ve vyprahlé pouštní krajině Iráku tak vzácná a na jiných místech nedostupná.

Irbíl s duchem Orientu

Jen opustíme hory, teplota prudce stoupá a atakuje 43 stupňů Celsia. Jedeme do Irbílu, hlavního města Jižního Kurdistánu. Konečně nasávám onu atmosféru Orientu, na kterou jsem se tak těšila. Auta troubí a tlačí se směrem do centra města. Mezi nimi se obratně proplétají muži s ručními vozíky. Prodávají melouny, okurky, třešně, cukety nebo třeba banány. Mám ráda podmanivý asijský ruch a zvláštní chaotický řád, který jako cizinka neumím úplně pochopit, ale o to víc si ho užívám. Procházíme se po slavném krytém bazaru, kde v maličkých obchůdcích obdivujeme ručně tkané koberce, malované obrazy, zdobené samovary na čaj i nádhernou barevnou keramiku. U stánku si od dvou usměvavých kluků koupím osvěžující džus z čerstvě vymačkaných pomerančů.

Nakonec vystoupáme na starobylou pevnost na pahorku ve středu města. Tato dominanta Irbílu byla pro svoji jedinečnou historickou hodnotu zapsána v roce 2014 na Seznam světového dědictví UNESCO. Je to fascinující: dějiny citadely se začaly psát před více než sedmi tisíci lety, což z Irbílu činí jedno z nejstarších trvale obydlených míst na Zemi. První známky osídlení ale sahají ještě mnohem hlouběji do minulosti, a dokonce se datují již do období před 150 tisíci lety! Citadela stojí na uměle vzniklé vyvýšenině, vysoké 32 metrů, která vyrůstala v průběhu věků vršením odpadu a materiálu z původních, již vysloužilých domů. Při pohledu na satelitní snímek je zřejmý její oválný tvar. Loudavým krokem se procházíme starými, dnes již prázdnými ulicemi. Prý tu žije už jen jedna poslední rodina, aby nebyla přerušena tradice nejdéle trvale osídleného místa na Zemi. Míjíme několik muzeí, mešitu a rozhlížíme se z hradeb, odkud je hezký výhled na město.

Jezero u Zábu

Závěr našeho rychlého průjezdu severním Irákem se nese v poklidném duchu. Cestou z Irbílu sledujeme zapadající slunce a vyhlížíme vhodné místo na kempování v přírodě. Když objevíme nedaleko řeky Velký Záb malebné jezero pod horami, rozhodneme se zůstat u něj a po horkém dni si náležitě užíváme plavání a osvěžení ve vodě.

Údolí řeky Velký Záb necháváme daleko za sebou. Stoupáme do horského průsmyku a pak podél říčního kaňonu lemovaného kvetoucími oleandry sjíždíme zase dolů. Zbytek cesty zpět na hranici s Tureckem už vede jednotvárnou rovinou. Loučím se v duchu s Jižním Kurdistánem. Mám radost, že je z téhle země možné přinést i jiné zprávy než jen ty, které Irák vykreslují jako válečnou zónu plnou násilí. Irák nám ukázal svou vlídnou a přívětivou tvář, kterou jsem si tady ve skrytu duše přála objevit.


Co dalšího vidět?

Údolí Láliš

V Láliši leží jezídská svatyně a hrobka šejcha Adího ibn Musáfira s neobvyklými kónickými střechami. Jezídové jsou etnicko-náboženská skupina, která žije z velké části právě v severním Iráku. V náboženství jezídů se mísí prvky islámu, hinduismu, zoroastrismu, šamanismu, křesťanství a dalších. Každý z jezídů by měl alespoň jednou za život navštívit svatyni v Láliši, podobně jako muslimové Mekku. V Láliši se také nacházejí dva posvátné prameny, jejichž vodou se jezídové křtí.

Muzeum Amna Súraka (tzv. Červený dům) ve městě Sulejmánie

Zajímavé na tomto muzeu je, že sídlí v bývalé zpravodajské kanceláři režimu Saddáma Husajna. Byla z velké části ponechána tak, jak se kurdským milicím dostala do rukou. Dokumentuje nedávnou historii severního Iráku, včetně pronásledování Kurdů, válečných zločinů a do jisté míry i válku s Islámským státem. Návštěvník prochází zrcadlovou síní, kterou tvoří 182 tisíc střepů rozbitého skla (za každou zabitou osobu během kurdské genocidy spáchané za vlády Saddáma Husajna) a osvětluje ji čtyři a půl tisíce žárovek představujících zničené vesnice. Za zrcadlovou síní se pokračuje přes chodby s vězeňskými celami, kde byli mučeni a zabíjeni kurdští vězni.

Klášter svatého Hormuzda

Z historických památek je významný také křesťanský klášter Rabbanna Hormuzda. Tento kamenný klášter leží těsně přilepený ke skále v horách severně od Mosulu, kousek od vesnice Alkoš. Klášter v roce 640 našeho letopočtu založili asyrští křesťané, kteří patří k dalším etnickým a náboženským skupinám žijícím na území Jižního Kurdistánu.


Kurdové

Odhadem tento národ čítá 30 až 40 milionů příslušníků. Kurdové žijí převážně na území čtyř států – v Turecku, Íránu, Iráku a v Sýrii. Jejich kultura i jazyk vycházejí z kultury íránské. Kurdština stejně jako třeba perština a paštština (úřední jazyk v Afghánistánu) patří mezi íránské jazyky, a tedy i indoevropské. Většina Kurdů se hlásí k sunnitské větvi islámu. O Kurdech se říká, že je to největší národ bez vlastního státu. Sen o Kurdistánu se stává pomalu, ale jistě utopistickou myšlenkou a jedním z důvodů je i to, že ani sami Kurdové nejsou zdaleka jednotní. Nejvyšší míru nezávislosti se Kurdům podařilo dosáhnout v Iráku, kde irácká vláda v roce 1992 uznala autonomní oblast Jižní Kurdistán (často uváděn jako Irácký Kurdistán), která má svého vlastního prezidenta a kterou tvoří guvernoráty Dahúk, Irbíl, Sulejmánie a Halabdža.

Jolana Sedláčková




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země