Afsáneh brzy ráno během migrace. Jediná dcera v rodině pomáhá matce při přípravě jídel a černého čaje nebo při hnětení chleba. Kromě toho pomáhá při vykládání a nakládání všeho, co si rodina s sebou během cesty nese na hřbetech zvířat. Stará se také o doplňování zásob vody všude tam, kde je pitný pramen.

Afsáneh brzy ráno během migrace. Jediná dcera v rodině pomáhá matce při přípravě jídel a černého čaje nebo při hnětení chleba. Kromě toho pomáhá při vykládání a nakládání všeho, co si rodina s sebou během cesty nese na hřbetech zvířat. Stará se také o doplňování zásob vody všude tam, kde je pitný pramen. Zdroj: Zuzana Gogová

Hosejn a Džahán skládají těžký náklad, který si každá rodina s sebou během migrace nese. Každý den tak naloží a složí vše hned třikrát: ráno, během přestávky na oběd a večer.
Afsáneh doplňuje zásoby vody. Nomádi vědí přesně, ze kterých pramenů si mohou nabrat vodu, a zejména kolik vody potřebují na každý den v závislosti na vzdálenosti pramenů.
Hosejn se synem Mortezou brzy ráno počítají ovce a kozy
Krajina, kterou Bachtijáríové překonávají během migrace
Bratři Kjamars a Kjanúš s bratrancem Faršadem zapalují suchou trávu kolem tábora, zatímco Džahán peče tenký chléb
14
Fotogalerie

Bachtijárí: Íránští nomádi stále žijí způsobem života, který poznali od svých rodičů. Jejich počty se snižují

Íránští nomádi Bachtijárí se každý rok vydávají na dlouhou pouť se svými stády. Velí jim tak tradice, způsob života a také jejich potřeba. Vždyť nomád nemůže být v klidu, potřebuje pohyb stejně jako dýchání. Vydejme se s nimi na migrační cestu se stádem.

Z auta pozoruji Mohameda s Muštabou. Vítají se vzájemně podáním ruky a třikrát se políbí na tvář. V zaprášeném městě Alígúdarz je přes pětatřicet stupňů, ale i tak má Muštaba na sobě tradiční černé široké kalhoty a tmavou košili s dlouhým rukávem. Kolem pasu široký kožený opasek. Je prvním nomádem Bachtijárí, jehož v Íránu potkám. Jeho úkolem je vzít nás na místo v pohoří Zagros, kde se na několik dní připojíme k jeho rodině během jejich pravidelné podzimní migrace.

Následující dva dny přecházíme přes území nomádů Bachtijárí. V této oblasti ale velká část z nich už napříč Zagrosem nemigruje. Ti, kteří neodešli do měst, zůstali roztroušeni v malých horských vesnicích. „Všude, kde najdeš vodu, najdeš i vesnici,“ vysvětluje mi Mohamed.

Migrace z hor na zelené pláně

Nomádi, kteří odolali politickým změnám, pokračují v tradici otců. Írán s přibližně 81 miliony obyvatel je multietnickou zemí s největším počtem nomádů na světě. Podle dat statistického centra v Íránu tvoří několik skupin nomádů necelá dvě procenta z celkové populace Íránců. Před sto lety tvořili asi polovinu z tehdejších osmi milionů obyvatel Íránu. Bachtijáríjů je dnes asi dvě stě tisíc, ale i tak jsou nejpočetnější skupinou nomádů v zemi.

Každoročně migrují několik set kilometrů spolu se svými rodinami a stády ovcí a koz. Cílem jsou nejprve zelené pláně Zagrosu na jaře a následně podzimní cesta zpět do provincie Chúzistán, kde přečkají zimu. Jde o vertikální migraci, při které nomádi putují se stádem nejprve do vyšších nadmořských výšek a pak se vracejí do níže položených údolí v Chúzistánu. Migrace neboli kúč, jak ji v jednom z dialektů perštiny označují, začíná v dubnu a končí přibližně v říjnu.

V teritoriu Bachtijárí

Zagros je rozsáhlé pohoří dlouhé asi 1600 kilometrů. Táhne se ze severozápadu Íránu a severního Iráku (irácký Kurdistán) až k severnímu pobřeží Perského zálivu. Představuje tak přirozenou hranici mezi oběma zeměmi. Teritorium bachtijáríjských nomádů má přibližně rozlohu 75 000 km2: na západ od Isfahánu až po Masžed Solejmán (Masjed-e Soleyman) v provincii Chúzistán, který hraničí na západě s Irákem, na jihu ho omývají vody Perského zálivu.

Bázoft je poslední městečko, odkud pojedeme přibližně další dvě hodiny hlouběji do hor. Malé náměstí, kde zastavíme, abychom nakoupili zásoby na několik dní, je plné mužů a žen. Muži nosí široké kalhoty, a zejména ti starší navíc mají přes košili oblečenou bílo-černou pruhovanou vlněnou vestu čuka. Navzdory spalujícímu slunci takto jasně deklarují svůj bachtijáríjský původ. Několik metrů za městem ztrácíme signál. S postupnými kilometry se asfalt mění ve směs kamenů a prachu. Cestou pozorujeme tábory nomádů, kteří se ještě nevydali zpět do Chúzistánu. Své tábory si postavili kolem dostupných pramenů vody. Základ jejich stanů tvoří kameny, zdi překrývá černý stan zvaný čador nebo bohon, utkaný z kozí srsti. Vidíme i modernější, průmyslově vyrobené stany. Míjíme malá nákladní auta, která mnozí nomádi v současnosti využívají. Tento způsob je sice jednodušší, ale pro ně představuje výdaj navíc. Pokud auto nevlastní, musí si ho pronajmout.

Pěší migrace

Bachtijárí, kteří migrují pěšky, ujdou během migrace 300 až 400 kilometrů. Tato vzdálenost odděluje letní tábory na pláních Zagrosu od zimních v Chúzistánu. Migrace jedné rodiny může trvat přibližně dva až šest týdnů podle toho, kde vlastní pozemky. Nomádi putují zavedenou trasou a jen velmi výjimečně se to může změnit, protože existuje pouze několik průsmyků, přes které se dá vysokými horami Zagrosu projít. Migrace je fyzicky náročná a pro nezkušené může být nebezpečná. Mnohé úseky, kterými nomádi přecházejí, leží v nadmořské výšce více než 4000 m n. m. Na jaře si musejí dávat pozor na množství sněhu, ale i řeky plné vody, které jsou na podzim zase prázdné.

Nomádi na dohled

Po dvou dnech cesty Mohamedovým autem jsme konečně na místě, kde se potkáme s Muštabovou rodinou. Odtud půjdeme už jen pěšky. Auto jsme nechali na dvoře staršího muže Hosejna a jeho ženy Šahin. I oni mají bachtijáríjské kořeny a nyní žijí na tomto odlehlém místě. Jejich děti odešly žít do města. Bachtijáríům, kteří procházejí kolem jejich skromného příbytku, prodávají cibuli, rýži či med divokých včel. Nechají je nabrat si vodu a také je pohostí černým čajem, tak jako nás.

Sedíme na koberci, zatímco nás Šahin obsluhuje. Chci jí pomoci. Odmítne. Hosejn nám podává džbán s vodou a nedopustí, abychom se naobědvali z toho, co jsme si nakoupili. „Nejprve se najíte z mého,“ říká neoblomně, zatímco s Mohamedem rozprostírají tenký plastový ubrus, typický pro stolování nejen v Íránu, ale na celém Středním východě. Šahin klade na ubrus tradiční tenký chléb sangak a med nasbíraný z úlů divokých včel. Po obědě následuje černý čaj. Povídáme si o cestě, která nás čeká. Později Šahin ukazuje na vchod do vedlejšího pokoje, abychom si před cestou ještě odpočinuli. Se Sahar, Íránkou žijící v San Francisku, která chce také poznat život nomádů, uléháme na koberec ve vedlejším pokoji. Vedle leží muži, hostitel Hosejn, Mohamed a Homajun, zkušený horský vůdce. V tradičních domácnostech nesmí spát svobodní muži a ženy v jedné místnosti. Uběhne asi hodina, když uslyšíme jakési zvuky z dálky. Všichni rychle vyjdeme ven z domu. Uplyne několik minut a pak už konečně kromě zvuků vidíme i pohybující se stádo na kopci před námi. Za ním se pohybují postavy nomádů.

Rodina

Muštabova rodina putuje spolu s dalšími třemi příbuznými rodinami. Muštaba je nejstarší syn. Je mu dvacet let a přibližně za rok by se měl oženit s dívkou ze spřízněné rodiny. Měl by také pokračovat v tradičním způsobu života, on ale nechce. Muštabovi rodiče, Hosejn (55) a Džahán (40), mají další čtyři děti. Syn Morteza (17) je jejich druhé dítě. Setkáváme se s ním až při setmění, když se se stádem vrátí do tábora. Po všechny dny, kdy s rodinou putujeme, bude vstávat časně se svým otcem. Nejprve spolu zkontrolují stádo a následně se on sám vydá na cestu, přičemž většinou půjde delšími trasami, aby se stádo dostatečně napáslo.

Jedinou dcerou v rodině je Afsáneh (13), která pomáhá v „kuchyni“. Mezi její povinnosti například patří doplňování zásob vody. V průběhu následujících dnů ji často pozoruji, jak bez napomínání ví, že první, co je třeba udělat, když se rodina zastaví během polední přestávky nebo večer v táboře, je postavit vodu na čaj a začít mísit těsto na tenký chléb. Nejmladší v rodině jsou Kjanúš (10) a Kjamars (7), kteří se více než povinnostem věnují zábavě. Rychle vyskočí na neosedlané osly a kúč si bezstarostně užívají. Přidává se k nim i Farsad (9). Je jejich vzdálený bratranec a migruje pouze s otcem, který putuje se stádem většinu dne jinými cestami, podobně jako Morteza.

Migrace znamená chůze

„Nomád je jako orel. Volný a nezávislý. Nemá být v kleci. Pokud je uvězněn v domě, kde nemůže vidět zářící světlo, cítit jemný vánek, slyšet všechny známé i neznámé zvuky pouště, pak bude zasažen nesnesitelným smutkem.“ Takto charakterizuje duši nomádů v knize Kelider íránský autor Mahmud Dowlatábádi.

Pro nomády je chůze nejpřirozenější činností. Jakkoliv jsem se snažila s nimi udržet tempo, vždy jsem po chvíli zaostávala. Během podzimní migrace se vše zrychluje. Stádo, podobně jako nomádi samotní, shodí několik kilogramů. Výživné trávy je na podzim méně než na začátku migrace. Zatímco v průběhu jarní cesty nomádi se stádem moc nespěchají, podzim je žene rychlým tempem zpět do Chúzistánu.

Lidé na pouti si musí vystačit pouze s tím, co si s sebou sbalí, a to je podmíněno množstvím zvířat, na jejichž hřbety vše naloží. Od tlustých přikrývek, koberce, který se stane nejpohodlnějším místem odpočinku, zásob mouky, čočky, rýže, černého čaje, několika hrnců až po sadu šálků.

Čaj se nalévá do malého šálku nebo podšálku, pak se v něm máčí kousky cukru. Džahán nebo Afsáneh šálky pokaždé šikovně umyjí a nabídnou čaj dalšímu. První den nám Hosejn jako hostům vhodí do šálku s černým čajem i malý sušený citron, který na čtyřech místech po obvodu nařezal.

Neznámý pojem samoty

Když se putování na sklonku dne přeruší, všichni si sedáme na koberec. Kilim, jak se koberec v perštině nazývá, se stává prostorem, kde relaxujeme a pijeme čaj, usínáme, kde muži přemýšlejí nad zítřkem, nad počasím, nad stádem a migrací. Sedíme kolem nich a posloucháme. Hosejn se svou rodinou spí pod širým nebem. Přidáme se k nim. Leháme si všichni vedle sebe. Nad námi je pouze hvězdná obloha, kolem nás stádo a nekonečný Zagros. Nomádi se přikrývají tlustými dekami a já si jednu přehodím přes svůj spacák, protože jsme se po třech dnech chůze dostali vysoko a noci jsou chladnější.

Třetí noc, krátce po tom, co jsme ulehli, se Hosejn a Džahán najednou probudí zuřivým štěkotem psů. Džahán se posadí a hledí do dohasínajících plamenů v ohništi. Hosejn zapíná velké reflexní světlo a pozoruje stádo, které dosud leželo klidně za našimi hlavami. Džahán mě po chvilce uklidňuje a rukama naznačuje, abych si lehla. Ukazuje na Hosejna, který se už zahřívá u ohně a sleduje stádo. Obě velmi rychle usneme a vzbudíme se až ráno.

Vstáváme brzy, někdy o páté, jindy o šesté. Následuje mnoho činností, které tady, vysoko v horách, získávají úplně jinou hodnotu a opodstatněnost. Založit oheň, připravit čaj, zkontrolovat stádo, nasnídat se, sbalit věci a naložit je na hřbety zvířat. Časem se neplýtvá a současně je v těchto činnostech určitá lehkost bytí.

U pramene vody

Čtvrtý den cesty je nejnáročnější. Asi po hodině chůze nejistě nasedám na koně, kterého vede Hosejn. Když se zanedlouho dostaneme na místo, odkud je do Chúzistánu už blízko, sesednu z koně a po zbytek dne jdu už jen pěšky. Hosejn, Džahán, Afsáneh, Kjanúš, Kjamars i Farsad jsou stále vpředu. Na koni, oslu nebo pěšky jsou jednoduše zkušenějšími chodci než já. Jako by znali přesně každý úsek cesty.

Na oběd se zastavíme na místě hned u pramene vody. Džahán si tu rozloží dřevěný stojan s vakem z kozí kůže nazývaný mašk. Sedne si do tureckého sedu před vak, na jehož konci je dřevěná rukojeť. Držíc ji pevně v rukou pohybuje vakem, do kterého předtím nalila dúk, další oblíbený nápoj nomádů po černém čaji. Vzniká smícháním jogurtu a vody. V mašku se pohybem oddělí máslo a syrovátka. Vysušenou syrovátku formují do malých tvrdých kuliček o průměru tři až čtyři centimetry nazývaných kašk. Používají ho pro přípravu studené polévky, bohaté na vápník a bílkoviny. Kašk nejprve namáčejí do vody a potom drtí, dokud nezískají hladkou tekutou směs. Do polévky přidají vlašské ořechy, mátu, česnek, kurkumu a pepř. Zajídají ji tenkým chlebem. Obecně je mléko ve svých různých podobách spolu s chlebem a rýží základní složkou potravy během migrace.

Na začátku všech těchto procesů bylo ale kozí mléko ohřáté na ohni s trochou jogurtu z předchozího dne. „Ovce nedojíme, jejich maso má vyšší cenu, a proto raději necháme mléko jehňátkům, aby rychleji vyrostla,“ vysvětluje mi Hosejn.

Tempo

Na chůzi v neznámém prostředí je záchranou to, že nevíte, jak dlouho budete muset ještě jít. Po asi dvouhodinové pauze u pramene jsme pokračovali dál. Nejprve jsme museli opět vystoupit na jakýsi vrchol a následně sestoupit dolů do vyschlého koryta řeky. Hosejn mi při sestupu bere batoh a podá mi ruku, abych šla rychleji. Mám pocit, že utíkáme, přičemž se mi nohy boří do malých kousíčků zaprášených kamenů. Je to stejný pocit, jako když člověk běží dolů zasněženým svahem, nohy se mu boří do sněhu a po chvíli už nemá síly je zvedat. Podobně jsem i já musela zavrhnout Hosejnovu snahu zrychlit moje tempo. Dále jsem pokračovala s Homajunem nejrychleji, jak jsem mohla, ale stále ne dostatečně rychle, abych rodinu neztrácela z obzoru. Naštěstí na nás vždy čekali Kjanúš, Kjamars nebo Farsad na oslech, abychom neztratili směr. Poslední kilometr či dva byly nejtěžší. Hlava mi velela pokračovat a současně jsem to chtěla vzdát. Byla jsem na konci se silami, vyčerpání mi vzalo veškerou motivaci.

Když jsem konečně došla do tábora, Hosejn mi podal ruku a pogratuloval mi, že jsem to zvládla, prý i pro ně byl tento den náročný. Džahán ještě stihne večer upéct chléb, Afsáneh očistí dva malé ptáky, které budeme mít k večeři, a Morteza přijde do tábora se stádem ještě před setměním.

Ráno pokračujeme opět v pouti, i když dnes se naše cesty v poledne rozdělí, protože naše skupina se vrátí do města Dezfúl a pak do Teheránu. Nomádi budou ještě několik dní pokračovat dál. Chůze je hned zrána vyčerpávající i kvůli náročnému dni předtím. V poledne ještě společně odpočíváme. Džahán mi opakovaně nabízí chléb a jablka, ale já chci jen odpočívat. Po asi hodinové přestávce vstáváme. Všimnu si, že Džahán se lesknou oči, jako by jí bylo líto, že nastává loučení. Pomalu odjíždíme a výjimečně jde s námi i Morteza, aby nás doprovázel ještě asi dvě hodiny cesty, na místo, kde nás bude čekat Mohamedovo auto na cestu zpět.

A budoucnost?

Hosejn a Džahán pokračují ve způsobu života, který znali od svých rodičů. Žijí tak dobrovolně. Znalosti nomádů, jakož i každodenní život jsou tradicí, kterou nemění, ale podle níž se řídí. Někdy však tradici plechových hrnců, ohně či samotné migrace naruší několik stop moderní doby v podobě solárního panelu nebo mobilu.

Jejich děti a děti ostatních nomádů vyrostly během migrace, ale nyní mnozí odcházejí od svých rodičů, aby zkusili štěstí ve městech. Někteří se vrátí k nomádství, jiní zůstanou ve městech či na vesnici.

V důsledku politických změn a narušení postavení Bachtijáríů se jejich počet snižuje. „Může se zdát, že důvod, proč počet nomádů klesá, je způsoben náročností tohoto způsobu života a nízkým příjmem, avšak hlavním důvodem je nedostatečná sebedůvěra těchto lidí. Cítí se zaostalí, mimo moderní svět,“ vysvětluje Mohamed, který má také bachtijáríjské předky. Stojí za sociálním projektem Iran Nomad Tours. Ve snaze zachovat a podpořit tuto jedinečnou kulturu se spojil s antropology zkoumajícími život nomádů, aby vytvořili model komunitní ekoturistiky. Předpokladem zachování této jedinečné kultury je podle Mohameda jedině to, že si nomádi budou opět uvědomovat svou jedinečnost a důležitost v tomto světě.


Bachtijárí a koronavirus

V době psaní této reportáže nikdo netušil, že o několik měsíců bude celý svět čelit pandemii koronaviru. Rovněž bachtijáríjští nomádi v Íránu. Sara Shokoihinia je jednou z hlavních Mohamedových spolupracovnic v projektu Iran Nomad Tours. Naštěstí prý neví o žádném případě koronaviru mezi nomády. Někteří zvolili i pod vlivem nové pandemické situace migraci pěšky místo nákladními auty, aby mohli zůstat dál od velkých měst. Hosejnova a Džahánina rodina putovala opět pěšky napříč Zagrosem se stádem více než sta ovcí a koz, dvou koní a pár mezků a oslů do míst, kde se prý viru nemusí bát. „Volají nám a ptají se, kdy se k nim v horách připojíme. Jen přijďte, říkají, tady vás virus neohrožuje. Přijďte tak jako tehdy, když jsme spolu putovali přes hory,“ popisuje Sara jejich přání.