Ostrov Pinang: Moderní mrakodrapy vrhají temné stíny na tradiční život na pinangských molech

Ostrov Pinang: Moderní mrakodrapy vrhají temné stíny na tradiční život na pinangských molech Zdroj: Lenka Klicperová

Uličky mezi domky na kůlech, kde žijí georgetownští rybáři.
Čínská čtvrť v George Townu je pověstná nostalgickým kouzlem, které si stále podržela.
Chea Beng Guat patří ke klanu Cheong. Společně s dalšími členy rodiny obývá jeden z domků na molech.
V komunitě rybářů ale ještě platí stará pravidla, podle kterých se mladí musí postarat o staré rodiče.
5
Fotogalerie

Ostrov Pinang: Moderní mrakodrapy vrhají temné stíny na tradiční život na pinangských molech

Chea se zjevila ve dveřích přístavního domku na molu skoro nahá. Obličej natřený nabílo, kypré tělo ovázané jen ručníkem. Nehnula ani brvou, posadila se na židli jako profesionální modelka a důstojně se nechala fotit. Za ní se táhla dřevěná mola lemovaná nahoře vršky mrakodrapů. Kdoví, zda za pár let budou mola ještě existovat. Chea možná patří k poslední generaci, jež přístavní mola obývá.

Tahle žena jménem Chea Beng Guat patří ke klanu Cheong (čti čeong). Po staletí žijí tito lidé na molech v přístavním městě Pinang (starší název George Town se neustále používá, též Penang). Vysoké budovy, které se tyčí hned pár set metrů od dřevěných mol, ale vrhají na jejich životy stále temnější stíny. Život rybářů, kteří tu žili v klanovém uspořádání po generace, se díky západnímu životnímu stylu, který na Pinang vtrhl v posledních letech, velmi mění.

Kdo jsou vlastně lidé, kteří v době high technologií obývají mola, kde je sotva elektřina a minimum prostoru? Rybáři z mol jsou potomci Číňanů, kteří na ostrov přišli před více než sto lety. Odedávna žili a stále ještě žijí v klanovém uspořádání – každý klan obývá určitou plochu mol a je mu zapovězeno vstupovat na území jiného klanu. Dnešní obyvatelé jsou většinou starší lidé. Nikdy v Číně nebyli, avšak jsou to Číňané každým coulem. Většina z nich ani nemluví malajsky, dorozumívají se nářečím hokkien, což je místní varianta mandarínské čínštiny. Nicméně v současném malajském státě Pinang to nemusí být až tak zásadní problém – čínská menšina už dnes překonala v početnosti původní malajské obyvatelstvo. Na Pinangu tvoří Číňané většinu a podobně dohánějí (a někde už předehnali) Malajce i v ostatních státech malajské federace.

Číňané přišli na Pinang už v 16. století, ostrov Pinang zmiňují již staré čínské mapy, které užíval admirál Čeng-Che žijící v období dynastie Ming v 15. století. Dávno pryč jsou časy, kdy Malajský poloostrov patřil původním lidem Orang Asli a Malajcům… Rybáři z mol se ze svých domovů nechtějí stěhovat. Nechtějí opouštět staré domy na kůlech. Malajská vláda by je ráda přestěhovala do moderních věžáků, kterých je v okolí mol více než požehnaně. Oni ale zatvrzele odmítají.

„Jsem už třetí generace, která obývá náš dům, a dokud mě někdo násilím nedostane ven, nikam se nestěhuju,“ říká Cheong Len Too, asi 60letá obyvatelka jednoho z domků. Žije tu celý život. Teď už nepracuje, a tak ji a manžela živí jejich dvě provdané dcery. Ty již sice žijí úplně odlišný život, bydlí v moderních novostavbách Pinangu, chodí do práce a jejich život se v ničem neliší od života Malajců z Kuala Lumpuru. V komunitě rybářů ale ještě platí stará pravidla, podle kterých se mladí musí postarat o staré rodiče. V jednom domku, kde jsou dvě malinké místnůstky, uzoučká chodba a dvorek, na kterém se ve větru houpá pár červených lampionů a vyprané prádlo, žije sedm lidí, vesměs příbuzných. Do klanu Cheong, k němuž patří, náleží asi třicet rodin.

Křemíkový ostrov

Malajská vláda by chtěla staleté domky se střechami z kokosových vláken zbořit. Proč? Pinang je totiž jakýmsi Silicon Valey Malajsie. Roste tu bezpočet hypermoderních nákupních center, stěhují se sem sídla bohatých firem, bank, pracuje tu spousta počítačových expertů. Pinang má být „křemíkovým ostrovem“, kde se vyvíjejí a uvádějí v život high technologie. A pro stará mola není místa, nezapadají do obrazu dynamicky rostoucího přetechnizovaného města.

Vtipným příkladem může být i to, jak dopadlo staré ostrovní vězení – bylo přebudováno na lázeňský resort nejvyšší kvality pro bohaté turisty. Přitom ostrov Pinang a jeho stejnojmenné hlavní město není nezajímavé a má jisté kouzlo a ještě se tu dá najít pár uliček, které připomínají zašlé koloniální časy s jejich nostalgickou atmosférou. A samozřejmě je tu i čínská čtvrť se stovkami chrámů a s všudypřítomným odérem doutnajících vonných tyčinek. Jméno znamená doslova ostrov Betelových ořechů. Dnes by se mnohem spíše mohl jmenovat ostrov drahých pozemků, Pinang se může pyšnit ještě dražšími parcelami, než jsou v hlavním městě KL. Výhled na moře stojí miliony ringgitů.

Pinang je 29. největším městem Malajsie a dnes by jej hipíci, kteří se sem houfně přesouvali v 70. letech, asi nepoznali. Tehdy byl Pinang jejich Mekkou. Lákal je asi kosmopolitní duch města, ale i nostalgická atmosféra chrámu a koloniálních staveb. Kombinace obojího sem dokonce přitáhla i pozornost filmařů, kulisy Pinang se objevily v historickém snímku Anna a král nebo ve francouzském filmu Indočína s Catherine Deneuve v nezapomenutelné hlavní roli.


Droga, po níž nese ostrov Pinang jméno

První informace o betelu přinesl do Evropy koncem 13. století cestovatel Marco Polo, který se s jeho žvýkáním setkal v indickém městě Kael. Betel se však v Asii používal již nejméně 2000 let. Areca catechu, areková palma, ze stejnojmenné čeledi arekovitých, je tenká, až 20metrová palma s rovným kmenem. Na vrcholu nese chochol 2–4 metry dlouhých listů. Z jejich úžlabí vyrůstají asi 60 cm velké, rozvětvené květní palice, obsahující velký počet bělavých až nazelenalých vonných květů. Plod této palmy je znám jako arekový betelový či pinangový ořech.

Vznik betelového sousta popisuje romantická báje, která hovoří o lásce dvou bratrů k jedné dívce. Oba se trápili, až jeden ze samého zármutku zkameněl a bohové jej proměnili v arekovou palmu. Když to zjistila ona krásná dívka, pro zármutek, který nevědomky způsobila, chtěla zemřít také. Bohové ji vyslyšeli a proměnili ji v pepřovník betelový, který se kolem arekové palmy pne. Arekové ořechy a betel se od té doby také považují za symbol manželské lásky.

Betel se dnes žvýká od Tanzanie přes Indii až po jihovýchodní Čínu, Filipíny a některé ostrovy Oceánie. Betelové sousto je souborem tří komponent – pepřovníku betelového, arekové palmy a gambirovníku trpkého. Vlastní betelové sousto se připravuje tak, že se na listy pepřovníku betelového obvykle dá vápno a dále se položí část semene arekové palmy, případně kousek kořene gambirovníku. Takto připravené komponenty se těsně zavinou do pepřovníkového listu, vloží do úst a sousto se intenzivně žvýká. Umírněné žvýkání navozuje dobrou náladu a tiší hlad a žízeň. Problémem je, že závislost vzniká velmi rychle a dochází také k poškozování a vypadávání zubů a může skončit i karcinomem ústní dutiny.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2008.