Svahy sopky Sabalán (4811 m)

Svahy sopky Sabalán (4811 m) Zdroj: Pavel Svoboda

Velkolepá mešita v severní části Teheránu
Zelené svahy pohoří Táleš
Rodina pastevců ve vsi Subatan
Mléčná dráha nad pohořím Elborz
Příjemné posezení v horské salaši
12
Fotogalerie

Toulky íránskou přírodou: Barevná mozaika vykládaná nespočtem nádherných míst a příjemných zážitků

Orientální duch dávné Persie. Starobylé památky, výstavní mešity, nekončící bazary a častá pozvání na čaj. To jsou íránská města. Jak ale vypadají hory a příroda této vychvalované i zatracované země?

Jen těžko by se mohl temný mediální obraz tajemného Íránu více lišit od přátelské skutečnosti a pohostinnosti místních, kterou jsou Íránci vyhlášení. Budou vás vítat a srdečně děkovat za to, že jste přijeli. Írán je země, která rozhodně stojí na návštěvu.

Desetimilionový Teherán nás vítá se vším všudy. Dobrých 35 stupňů, zácpy, nacpané metro. A naše batohy plné outdoorového vybavení zůstaly bohužel kdesi na letišti v Moskvě. Nepřicházejí druhý ani třetí den, takže měníme počáteční plány. Nejdříve ochutnáme Írán klasický. Za 700 eur vyměníme neuvěřitelných 117 milionů íránských riálů. Jsme milionáři, na takový balík peněz je již potřeba samostatná taška. Po zavedení mezinárodních sankcí v roce 2018 Írán chudne, měna několikanásobně spadla dolů. Írán, a hlavně Íránci rozhodně nezažívají nejlepší časy. Každá diktatura potřebuje svého nepřítele a zde padla řada na USA. Rétorika mezinárodních vztahů je velmi vyhrocená. Duchovní vláda řídící Íránskou islámskou republiku jako výsledek změn po islámské revoluci v roce 1979 vládne pevnou rukou. Cenzura zpravodajství i internetu, nesvoboda, neexistující opozice, zakázaný alkohol. Dodržování pravidel nejen zahalení hlídá mravnostní policie. Pojďme se ale na Írán podívat vlastníma očima.

Nejkrásnější města

Centrum třetího největšího města Íránu, Isfahánu, je chloubou islámské architektury. Velké Imámovo náměstí, plné parkové zeleně, s přicházejícím večerem čile ožívá. Je státní svátek a Íránci po své zemi rádi cestují, což vypovídá o vyspělosti Íránu. Kvalita dopravy a dálnic je překvapující. Lidé se právě scházejí do mešity k večerní modlitbě. Přátelsky nás zdraví, zastavují, nadšeně zkoušejí své střípky angličtiny. K procvičení cizích jazyků zde nemají mnoho příležitostí. „Vítejte v Íránu! Děkujeme, že jste se přijeli podívat.“ Pohádkově vykachlíčkované mešity ohromují svou pompézností. Zatímco již v červnu přes den ulice spaluje nepříjemné letní horko, v podloubích a v interiérech mešit panuje naštěstí příjemný chládek. Často si zde někdo z místních na chvíli přes den zdřímne.

Pouštní město Jazd se honosí silnou orientální atmosférou. Ztrácíme se ve spleti zastíněných uliček a rozhlížíme se po výhledech, odkud se otevírají panoramata hliněného města. Staré čtvrti tradičních domů dominuje Páteční mešita s výraznými minarety, které jsou dokonce nejvyšší v celém Íránu. K večeru navštěvujeme historické silové cvičení zúrcháne v bývalém podzemním vodojemu. Za uhrančivého doprovodu bubnu a zpěvu muži všeho věku společně posilují s velkými těžkými dřevěnými kuželkami.

Hory volají!

Po dlouhých osmi dnech konečně vyzvedáváme „ztracené“ batohy přeposlané až na letiště v Jazdu. Padá nám kámen ze srdce a s živelným návalem svobody naskakujeme do taxíku, který nás přibližuje k naší první íránské hoře, rovnou čtyřtisícové Šírkúh. Na kamenité pěšince si užíváme každý krok. Shazujeme jinak povinné dlouhé rukávy a partnerka mění městský šátek za horský klobouk chránící před silným pouštním sluncem. Prostupujeme divoce zvrásněnými skalami a zprudka nabíráme výšku. Ve 3500 metrech stojí horský bivak, jednoduchá plechová útulna, hned vedle teče vydatný pramen. Slunce dramaticky zapadá, příjemně se po týdnu horka ochlazuje, co více si přát. Ráno již jen nalehko vyběhneme na náš první vrchol, Šírkúh (4055 m), kde nás překvapuje kovový monument velkého rozevřeného koránu.

Rozkvetlý Táleš

Írán je sedmnáctá největší země světa, je přibližně stejně velký jako nekonečné Mongolsko, v přepočtu dvacetkrát větší než Česko. I díky tomu je to země přírodně velmi rozmanitá. Dvěma dlouhými přesuny pohodlnými autobusy se dostáváme až na severozápad Íránu do pohoří Elborz, které vypadá jako z jiného světa.

Po noci ve stanu u jezera Neor šlapeme zelenými svahy, které hostí roztroušené stany pastevců, íránských Ázerů. Jejich hlídací psi nás bohužel opakovaně nekompromisně odrazují od případné návštěvy. Tekoucí potůčky, trsy fialových a koberce žlutých květů či rudých vlčích máků vystupují z kontrastní syté zeleně. Zcela jiný Írán, než byste asi čekali. Silná bouřka s krupobitím nás zahání ve vesnici Subatan do skromného ubytování u místních, kteří chovají desítky ovcí. Po každé bouři ale zase vychází slunce a my se pod krásnou duhou loučíme s pohořím Táleš.

Mohutná sopka Sabalán

Výchozím bodem pro výstup na vyhaslý stratovulkán Sabalán je město Ardabíl. Na místním krytém bazaru zažíváme nefalšovanou vítací smršť, cizinci jsou zde vzácností. „Vítejte, odkud jste, ochutnejte, vyfotíme se, vezmeme vás na výlet,“ zní chodbami tržiště. V Íránu ceny rapidně klesly, díky čemuž můžeme po noci v možná nejlepším hotelu ve městě ráno rovnou naskočit do taxíku, který nás pohodlně odváží do sto kilometrů vzdáleného Šabílu. Ve 2700 metrech přestupujeme do prehistorického landroveru, který nás kamenitou cestou necestou za řevu motoru vyváží do základního tábora s mešitou a zchátralou turistickou ubytovnou ve 3700 metrech nad mořem. Přichází páteční večer, kdy v muslimských zemích končí krátký jednodenní víkend. Z vrcholu scházejí unavení horalové. Íránci mají své hory rádi. Nabízejí nejen útěk před letním vedrem, ale i cestu za svobodou. Daleko do hor přísný íránský režim nevidí.

Vstáváme za hluboké tmy. Večer v bouřce napadl sněhový poprašek, který se v lehkém mrazíku krásně třpytí. Ukrajujeme první stovky výškových metrů, díky předchozí aklimatizaci se nám jde dobře. Tedy až do doby, kdy se před námi v panensky čistém čerstvém sněhu objevují medvědí stopy! A rovnou stopy větší než pohorka dospělého muže a k tomu dětská medvědí tlapka. Kam tudy, proboha, šli? Neměli by medvědi být někde na hranici vegetace, kde najdou alespoň něco k žrádlu? Stopy stoupají po pěšině v rozeklaném vulkanickém bludišti balvanů přímo v našem směru rovnou k vrcholu. Nervózně se rozhlížíme a statečná partnerka svolí k pokračování ve výstupu. Že by se místní huňáči naučili režimu, že pouze jednou týdně v pátek přicházejí turisté a následující ráno se zde medvědi projdou pro nějaké zbytky dobrot podél stezky? Stopy v krásném slunečném dni naštěstí časem ztrácíme a dosahujeme vytouženého vrcholu.

Sopka Sabalán (4811 m) měří o jeden metr více než alpský velikán Mont Blanc a je třetí nejvyšší íránskou horou. Přestože je polovina června, výstup probíhal z velké části po sněhu a vrcholové kráterové jezero bohužel stále pokrývá kompaktní led. Tentýž večer již smáčíme unavená těla v termálních lázních v Šabílu ve svazích sopky a stále přemýšlíme o místních medvědech.

Trek Transelborz

Přes příjemné město Kazvín odjíždíme do legendárního údolí Alamut, které leží hluboko v centrálních částech pohoří Elborz. Po turisty vyhledávaném hradu Alamut, kde sídlili obávaní nájemní vrazi Hašašíni, zbyly jen ruiny. Atmosféra celého horského údolí je ale strhující, horské vesničky, daleké výhledy, vrásčití horalové. Naším plánem je přechod pohoří Elborz z jihu na sever směrem ke Kaspickému moři. Mnoho informací o trecích v íránských horách nenajdeme. Rešerše českého i světového internetu poskytují indicie, které se nám následně daří propojit pomocí GPS tras treků a výletů, které uložili na internet převážně íránští turisté (např. databáze www.wikiloc.com). V kombinaci s off-line podklady v aplikaci mapy.cz si užíváme luxusu současné doby a nebloudíme ani v horách, o kterých toho kromě místních nikdo moc neví. A přitom většinou nepotkáme ani nohu.

V plechové útulně

Až na konečnou prašné silnice, do vesničky Haniz, přijíždíme stopem s místní rodinkou s několika dětmi. Od místních žen dostáváme několik chlebových placek přímo z rozpálené pece a stoupáme po adrenalinově úzkých pěšinách až do plechové útulny. Téměř čtyřtisícové sedlo se v ranním chladu příjemně přibližuje. Rozhodujeme se z průsmyku ještě vystoupit na výrazný, téměř 4200 metrů vysoký vrchol Sialan. Pod námi se objevuje extrémní klesání do zelené krajiny na svazích u Kaspického moře. Nejdříve si ale jen tak na botách zalyžujeme na dlouhých sněhových polích a již nás nekonečné sestupující serpentiny vedou skrze rozkvetlé louky, připomínající šťavnaté svahy Kavkazu. Vcházíme do hlubokého listnatého lesa, takový bych tu nečekal. Potkáváme přátelské pastevce, co setkání, to zajímavý příběh. „Lidé jsou tady moc hodní, ale politici jsou Scheiße,“ slyšíme jednou překvapivě německy. Přechod Elborzu se vydařil a sjíždíme ke Kaspickému moři. Užíváme si výborné íránské kuchyně a zvykáme si i na ovocné nealkoholické pivo. Mají tu rádi ale i vanilkovou zmrzlinu zalitou mrkvovým džusem či vařené ovčí hlavy k snídani.

Písčité pláže Kaspiku ovládá relaxační atmosféra. Přestože panuje vedro a dusno k padnutí, téměř nikdo se nekoupe. Během chvíle sedíme na dýchánku ve společnosti místních dam. Povinné šátky decentně vlají ve větru, pokuřuje se vodní dýmka. Při západu slunce se hrábne do strun kytary. Uhrančivý rytmus perských a kurdských písní dotváří přátelskou a uvolněnou náladu tohoto setkání. Do dneška jsme ve spojení přes Instagram, který je zde na rozdíl od režimem zakázaného Facebooku velmi populární. Focení selfíček se v Íránu stalo národním sportem číslo jedna.

Bájný Demávend

Měsíc společného cestování s partnerkou utekl jako voda a dle plánu zůstávám v Íránu nadále sám. Na nepříjemném imigračním úřadě v Teheránu se adrenalinově daří prodloužit turistická víza a ihned se ubírám ke svahům bájné sopky Demávend (5610 m), nejvyšší íránské hory a nejvyššího vulkánu v celé Asii. Demávend představuje ikonický symbol. Dokonalé tvary sopky nejlépe vyniknou z protějších svahů údolí řeky Haráz, například ze zavlažovaných luk nad vesnicí Nevá. Pro výstup tradiční, jižní cestou potřebují cizinci zaplatit permit v hodnotě 50 dolarů. Až do 3000 metrů nad mořem, k mešitě Gúsfand Sar, přijíždím pohodlně terénním autem. Zde většina místních turistů naloží své batohy na oslíky a pokračuje do horské chaty ve 4200 metrech. My Češi si ale nosíme nejraději všechno sami. Koberce rudých vlčích máků právě vykvetly. Na chatě potkávám rovnou dvě malé party našinců, což je velmi příjemné. Ubytování na palandě ve velké kamenné chatě vyjde na nějakých 40 korun za noc.

Po předchozích trecích jsem již dobře zaklimatizovaný na vyšší nadmořské výšky a dobře dýchám. Stejně si ale druhý den dopřávám volnější aklimatizační výstup, načež následující ráno přichází vrcholový den. Od chaty je to dobrých 1400 výškových metrů, kamením, sopečným prachem, v dosti prudkém svahu. Zvedá se studený vítr a s ním třeskutá zima. Společně s dalšími dvěma českými horaly ani moc nezastavujeme, nesvačíme a jako roboti ukrajujeme metr za metrem. Během několika hodin stojíme v hodně rychlém čase na vrcholu Demávendu! Řídký vzduch v kombinaci se sirnými výpary nedělá z vrcholového kráteru žádnou rajskou zahradou. Přestože je Demávend hodnocen jako neaktivní sopka, mocné sirné fumaroly a povalující se hroudy síry jako by naznačovaly pravý opak. Silný zážitek. Následující den spokojeně regeneruji v podzemních horkých pramenech v Lárídžánu (Ábe Garm) na úpatí vulkánu. Síra z vrcholu se s prachem z cest rozpouštějí a metamorfují v hřejivé vzpomínky.

Divoký Kurdistán

Ve finální třešničku na dortu dozrála návštěva íránského Kurdistánu. V ulicích Sanandadže, hlavního města provincie Kurdistán, zažívám opravdový fotografický rauš. Kurdové v tradičních širokých volných kalhotách s šátky na hlavě laskavě pózují, jako by zahraničního fotografa v životě neviděli. Kurdové jsou symbolem vzdoru a jejich nelehké situace, kdy byl jeden národ rozštěpen hranicemi Íránu, Iráku, Turecka a Sýrie. Do málo rozvinutého íránského Kurdistánu láká kromě živé kultury také tradiční architektura zachovalých horských terasovitých vesnic. Fotogenické městečko Hawramán na svazích hlubokého údolí patří společně s vesnicí Palangan k těm nejkrásnějším. Toulám se vesnicemi a skutečně potkávám i Kurdy v tradiční rohaté vestě z kožešiny zvané farandžo. Projíždím stopem i cesty v těsné blízkosti hranice s Irákem, kde se přes horské průsmyky ve velkém pašuje alkohol, cigarety, elektronika a další v Íránu nedostupné zboží. Nosiči zvaní kulbar každodenně riskují život kvůli těžké ekonomické situaci a absenci dobře placené práce.

Kurdistán je stejně jako jeho obyvatelé divoký a krásný, nicméně příště rozhodně přijedu raději na jaře. Teploměr ve stínu šplhá hodně vysoko k 38 stupňům Celsia. Horko je v polovině července nesnesitelné, a íránské dobrodružství se tak pomalu, ale jistě uzavírá. Nezbývá než vám popřát „Khoda hafez“ neboli šťastnou cestu!