Neobyčejná setkání s obyčejnými obyvateli aneb Na motocyklu po nekonečných pláních Mongolska

Neobyčejná setkání s obyčejnými obyvateli aneb Na motocyklu po nekonečných pláních Mongolska Zdroj: Filip Weber

Neobyčejná setkání s obyčejnými obyvateli aneb Na motocyklu po nekonečných pláních Mongolska
Neobyčejná setkání s obyčejnými obyvateli aneb Na motocyklu po nekonečných pláních Mongolska
Neobyčejná setkání s obyčejnými obyvateli aneb Na motocyklu po nekonečných pláních Mongolska
Neobyčejná setkání s obyčejnými obyvateli aneb Na motocyklu po nekonečných pláních Mongolska
Neobyčejná setkání s obyčejnými obyvateli aneb Na motocyklu po nekonečných pláních Mongolska
9
Fotogalerie

Neobyčejná setkání s obyčejnými obyvateli aneb Na motocyklu po nekonečných pláních Mongolska

Ráno mě probudilo škubání trávy těsně vedle stanu. Vykouknu ven a kolem se pase stádo jaků. Když jsme večer stavěli stan, pastevci tudy přehnali stádo koní a za soumraku kolem špacírovalo stádo ovcí a koz. Pastýři se u nás zastavili a rukama nohama přátelsky komunikovali. Psi od blízkých jurt nás nejdříve odháněli, ale pak přišli sami a celou noc leželi kousek od našeho stanu.

Kochat se tímhle vším ovšem znamená v první řadě překonat obrovskou vzdálenost, abyste se tam vůbec dostali. Já jsem naplánoval trasu přes Moskvu, Novosibirsk a pak už motorkou na mongolské hranice. Na samotné Mongolsko jsem se vybavil sovětskými vojenskými mapami a nechal doma všechny mapy, které se dají běžně koupit v Evropě – jsou na nic. Plánujeme projet Mongolsko na motorce od západu na jih a pak se směrem na sever vrátit zpět do Ruska. Nechceme ani tak obdivovat historické památky, spíš nás zajímají pouště a stepi a chceme si vyzkoušet vlastní síly při zvládání neschůdného terénu, navíc v nepříliš obydlených oblastech.

Rusko-mongolská hranice je otevřena pouze od devíti do šesti, z toho mají pohraničníci hodinu na oběd. Čekali jsme tři hodiny, až jsme přemluvili jakousi dámu, která vpouštěla do prostoru, že jsme mezinárodní expedice, a ona nás nechala předjet celou kolonu.

Asfaltová silnice končí přesně čárou dělící obě země. Vojáci otevřou zrezavělou železnou bránu a z asfaltu se sjede přímo na rozbitou prašnou cestu. Přezouvám pneumatiky na terénní Michelin Desert. Místní jsou hrozně všeteční, všechno berou do ruky, na motorku sedají, páčky a vypínače mačkají, a kdyby dosáhli na zem, tak se s motorkou bez ptaní projedou.

Krávy na náměstí

Od jezera Dunb-nuur vede nádherná cesta přes sedlo do města Ölgij. Vypadá to, že z města už se staví silnice na hranici. Ölgij je typické mongolské město – po náměstí se potulují krávy, a když přijede Mongol na koni před banku, uváže ho na ulici a nakráčí do finančního ústavu. V místní jídelně – „Zoognyj Gazar“ – mají výtečné směsi nudlí, skopového masa a zeleniny, bramborový salát a dobrou skopovou polévku. Jen čaj s mlékem a solí nám moc nejede.

Cesta z Ölgij je už čistokrevná poušť. Sice jsou místy jezera, ale většinou jsou kolem cesty pole s černým kamením. Zastavujeme se u domečku vedle cesty, kde jedna rodina provozuje něco jako občerstvení. Hostí nás čajem, a když říkáme, že ho nemáme rádi s mlékem, dostáváme jen čaj. Ovšem osolený.

V osadě Tolbo beru benzin. Stojan je poháněn klikou a na dotaz, zda mají 92-, 80– nebo 76oktanový benzin, mi odpovídají, že mají benzin. Byl to 76oktanový, naštěstí motorka má přepojovací elektroniku zapalování, a tak jí to nevadí. Za Tolbem zkoušíme odbočit z hlavní trasy směrem k čínské hranici na město Bulgan. Dáváme na radu místních a jedeme na Kobdo (Hovd, čti chovd), tam je prý cesta lepší. Vede přes úžasné sedlo v 2630 metrech s překrásným smaragdovým jezerem.

Z Kobdo pokračujeme pouští dál, směrem na město Altaj. Cesta je kamenitá roleta, rozbitá, se spoustou uvolněných šutrů, na kterých nám podkluzují kola. Dá se jet buď deset kilometrů v hodině, nebo devadesát. Většinou volím tu druhou variantu, ale když jsou v cestě příčné koleje nebo velké díry, chudák Zdeňka v sedle za mnou jen úpí.

V zádech máme obrovskou bouři – už zdálky vidíme blesky a zvířený prach ve vzduchu. Bouře se stále blíží, a tak se vydáváme po setmění do Altaje, vzdušnou čarou asi padesát kilometrů. Cesta pouští v noci se světly seřízenými na silnici je ošklivý zážitek. Ani když už jsme jen kilometr od města, nevěříme, že před námi nějaké město je. Nevidíme žádná světla, v domech nebo na ulicích. Jedeme tedy dál, vplujeme mezi domy a teprve teď sem tam zasvítí nějaké okno.

Podle GPS jsme těsně vedle hotelu, ale nemůžeme ho najít, a tak se zkoušíme ptát kolemjdoucích. Ti se nás bojí a prchají. Pak nás asi zaslechli policisté. Vynořili se ze tmy v bílých uniformách a s úsměvem nás zavedli ke druhé straně budovy, před kterou jsme celou dobu stáli. Byl to hotel. Motorku mi zaparkovali v policejní garáži, která měla dveře obložené ovčími kůžemi. Zima je zde asi opravdu tuhá.

Přes brod

Dopoledne si jdeme prohlédnout město. Něco tak hnusného tu mohlo zůstat jen po komunistech. Místní nemocnice je první na světě, která ve mně budí naprostou hrůzu z možného pobytu.

Večer se konečně vydáváme na další cestu. Zpočátku si užíváme pohledu na zelené pláně se spoustou vyjetých stop. Pak ale zase začne převládat kamenitá poušť. Na cestě jsme potkali osádku osobního auta s píchlou duší. Dvě mladé holky a mladší bratr jedou z Ulánbátaru do Kobdo. Rezervu nemají, a tak bratr bere kolo do náruče a já ho vezu patnáct kilometrů do vesnice na obzoru, kde mu snad pomůžou. Opravu ale hledá velice obtížně a já ho nakonec opouštím s tím, že zpátky dojde sám.

Další trasu máme v mapách zakreslenu víc severně, ale místní nás posílají jižně do pouště Gobi. Za celý den potkáváme dva náklaďáky, vlastně je spíš jen zahlédneme, jak jsou daleko. Zdá se nám, že směřujeme na jih až moc. Kontrolujeme trasu v sovětských vojenských mapách a potvrzuje se nám, že jsou to jediné dobré mapy pro Mongolsko. Jedeme správně. Severní cesta by nás zavedla do dvoutisícových kop­ců.

V dálce nad horami je asi pořádný slejvák, nad pouští však jen občas lehce zaprší. Díky tomu není pekelné vedro a jede se mnohem příjemněji. Večer dojíždíme ke slavnému brodu přes řeku Bajdrag gol, kde loni nezávisle na sobě dva cestovatelé utopili BMW – nasáli vodu do válců. Projíždím brod vítězně dvakrát tam a zpátky. V noci ještě přejedeme dřevěný most na hlavní cestě a pak už je naším cílem město Bajanhongor. Připadá nám jako ohromná civilizace – je tu restaurace, banka, tržiště, divadlo, dokonce mají i 93oktanový benzin.

Zdeňka se snaží koupit v lékárně léky, které ztratila v poušti. Samozřejmě neúspěšně, nikdo jí nerozumí. Píše názvy léků latinkou, azbukou a ještě latinsky, ale místní prodavači stejně nic nechápou. Ochotně jí ovšem ukazují, co všechno mají – aspirin a náplasti…

Velmi náročný průjezd

Z Bajanhongoru odbočujeme z hlavní trasy na Ulánbátar a jedeme údolím přes hřeben hor do Cecerlegu. Cesta nás pěkně vypekla! Vede údolím řeky po náplavce z kulatých oblázků a v mnoha brodech překračuje meandrující řeku. V brodech jsou oblázky porostlé řasou a volně ložené. Průjezd s motorkou je tedy opravdu náročný. Jednou jsme se v řece pěkně vyváleli a několikrát jsme museli uprostřed řeky z motorky slézt a vyvézt ji na břeh.

Za klášterem a osadou Erdenecogt stavíme stan vedle krásně čisté tůně na koupání. Konečně po čtyřech dnech! Pereme prádlo a vzduchový filtr, přebalujeme věci a odpočíváme. Z blízké jurty přišla maminka s holčičkou a ta nám krásnou angličtinou řekla, že nás vítá v Mongolsku a že nám přinesla pravý mongolský jogurt. Večer se u nás zastavuje řada kolemjedoucích Mongolů na kus „řeči“. Vezou se na koni, na motorce, na motorce ve dvou s kozou…

Pokračujeme údolím řeky, kde je jeden brod za druhým. Po pár kilometrech míjíme geologickou expedici. Obrovské náklaďáky ZIL táhnou vrtné soupravy a mají připojenou ještě cisternu s benzinem, aby vůbec hory přejely. Při každé zastávce k nám někdo zajede a chce si popovídat. Většinou jsou to pastevci na koních a jsou ohromně milí. Za sedlem se krajina více zelená a objevují se konečně větší lesy. Táboříme na nádherném místě u řeky pod sosnami. Chytáme ryby, večer si zapálíme ohýnek, jen kytara nám chybí.

Další nástrahy krajiny

Mysleli jsme si, že už jsme z nástrah mongolské krajiny poznali skoro všechno a nic nás nemůže překvapit. Omyl. Čekal nás náročný brod v široké hluboké řece s oblázkovým dnem. Po zvážení situace ho raději neriskujeme, a tak do Cecerlegu přijíždíme z kopců z druhé strany. V kopcích ještě potkáváme belgickou dvojici, která je tu na výšlapu s batohy na zádech. Náš pokus přejet Mongolsko na motorce jim asi připadá dosti podivný, protože na nás koukají jako na ufony.

Cecerleg je dost nehezké město, jemně řečeno. Raději se rychle najíme a hned pokračujeme do Čarčorinu, kde odbočujeme do údolí řeky Orchon. Noc je jako z pohádky: kolem se pasou koně, za tmy přeženou pastevci další stádo koní přes řeku, nakonec si nás přijde prozkoumat ještě obrovské stádo koz… Romantika jako řemen.

Největší atrakcí je tu ale Orchonský vodopád. Řeka Orchon se zařezává do ostrého vulkanického kaňonu a vodopád vznikl na přítoku, který padá do kaňonu řeky z výšky třinácti metrů. Velmi často ale bývá vyschlý. Na planině kolem kaňonu řeky Orchon stojí spousta jurt mongolských rodin, které tu pasou svá stáda. Kousek nad nimi rozbíjíme tábor a užíváme si idylu. Pohostinní Mongolové nám přinášejí sýr, mléko i airak (lehce alkoholický nápoj z kobylího mléka). V blízké jurtě si půjčujeme koně a vydáváme se do blízkého lesa. Tady už stojí dokonce i dřevěné domky a u jednoho visí čerstvě stažená kůže vlka. Smečky vlků jsou prý pro místní v zimě velké nebezpečí. Když vracíme koně, propuká v jurtách fotografické šílenství. Všichni se nechávají fotit se všemi, až mě to přestává bavit, nechávám jim foťák na hraní a jdu se ven koukat, jak mi kluci jezdí na motorce. Nedosáhnou sice nohama na zem, ale vždycky si nějak poradí, aby se projeli a nežuchli hned po pár metrech.

Duch minulosti

Blíží se konec naší výpravy. Uháníme po hlavní cestě, která je dokonce kousek asfaltová. Stáčíme se ale zřejmě špatným směrem, a tak nám nezbývá, než zastavit kolemjedoucí auto a zkusit se domluvit kudy dál. Paní umí rusky, holčička anglicky a pán ví, kde je. Ideální kombinace. Jsou navíc ohromně ochotní, takže nás vedou večerem a hustým deštěm mongolskými horami asi sedmdesát kilometrů až na asfaltovou silnici mezi Arvajheerem (čti arvajchér) a Ulánbátarem. Ráno jsme po pěti hodinách jízdy jakýmsi drastickým oraništěm, které ve skutečnosti bylo pokusem o stavbu dálnice, přijeli úplně vyřízení do Ulánbátaru (Ulaanbaatar), odkud téměř prcháme směrem k hranicím s Ruskem. Tady nás moc pobavil jeden Rus, který uměl maličko česky. Byl u nás na vojně a měl na předloktí vytetovaného českého lva a nápis ČSSR!

Prach mongolských cest smýváme ve vodách Bajkalu a před námi už je jen cesta do Irkutsku a pak vlakem do Moskvy. V myslích pomalu blednou vzpomínky na cestovní útrapy a zůstává jen to nezapomenutelné – nádhera pusté krajiny a neobyčejná setkání s jejími obyčejnými obyvateli…

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: