nahoru

Stopem po střeše světa aneb Z Dušanbe do kyrgyzské Oše po legendární horské silnici M41

Pavel Svoboda18. ledna 2021 • 06:10
Stopem po střeše světa aneb Z Dušanbe do kyrgyzské Oše po legendární horské silnici M41
foto: Pavel Svoboda

Můj plán byl prostý: přejet Pamír, třetí nejvyšší pohoří světa, po legendární Pamírské dálnici. To znamená téměř 1500 kilometrů z Dušanbe do kyrgyzské Oše. Oddán osudu, pomalému tempu cestování a fotografické touze zdokumentovat těžký život Pamířanů na jednom z nejodlehlejších osídlených míst naší planety.

Dodnes představuje Tádžikistán vůbec nejchudší zemi v rámci bývalého Sovětského svazu. Po téměř pětileté občanské válce v 90. letech nastal v zemi velký chaos. V divokých administrativních vodách zavedl v roce 2016 Tádžikistán pohodlná elektronická víza, která zahrnují také povolení pro vstup do extrémně izolované Autonomní oblasti Horský Badachšán, která tvoří východní části země. Přestože v Tádžikistánu v podstatě nefunguje veřejná doprava, každé ráno se z hlavního města Dušanbe vypraví několik k prasknutí nacpaných džípů do města Chorog, který je hlavním sídlem tádžického Pamíru. Batohy přivážeme na střechu a vyjíždíme.

Silnice dobrodruhů

Legendární horská silnice M41, vedoucí přes tádžický Pamír, je často pasována mezi nejhezčí panoramatické silnice světa. O cestě přes „střechu světa“ sní mnoho dobrodruhů a oblibě se těší zejména mezi motoristy. Pro milovníky expediční cyklistiky je Pamirskij trakt přímo zlatým grálem. V turistickém pojetí se označuje jako Pamir highway právě horský úsek z Dušanbe do Oše, ačkoli silnice začíná již v afghánském městě Mazár-e Šaríf a do Tádžikistánu vede přes uzbecké město Termez. Silnice se postupně zhoršuje a vjíždíme do hlubokého skalnatého údolí řeky Pandž, která vytváří hranici s Afghánistánem. Eroze, sesuvy, zemětřesení i přetížené kamiony nijak nešetří torzo něčeho, čemu lze jen hodně odvážně říkat silnice. Cestu vystavěli ve 30. letech 20. století Sověti a do dnešní doby tvoří jedinou strategickou cestu přes Pamír. Řeka Pandž, jež je hlavní zdrojnicí nechvalně známé, kvůli sovětskému systému zavlažování v dolním toku takřka vyschlé řeky Amudarje, působí doslova jako časoprostorová hranice. Vesničky na afghánské straně vypadají i s porovnáním s chudou tádžickou realitou jako o století nazpět. Terasovitá políčka, hliněné domy, naložení oslíci.

Cesta do města Chorog zabere nakonec jen 13 hodin. Třicetitisícové město leží v nadmořské výšce lehce přes dva tisíce metrů. Přes řeku zde vede most, kde funguje i oficiální hraniční přechod do Afghánistánu. Západní Pamír je alpinského charakteru rozeklaných zaledněných štítů a zelených oáz na dnech údolí. Nachází se zde i nejvyšší hora Tádžikistánu a celého bývalého Sovětského svazu, stále známá jako Pik Kommunizma čili štít Ismá’íla Sámáního (7 95 m). Přestože zde po silnicích téměř nic nejezdí, aby to nebylo úplně jednoduché, rozhodl jsem se Pamír přejet až do Kyrgyzstánu autostopem. Vyrážím za dobrodružstvím, kde cesta opravdu znamená cíl.

Bartang a údolí Jizev

Řeka Bartang vytváří hluboké údolí plné tradičních pamírských vesniček, které leží mimo hlavní trasu Pamírského traktu. Prašná úzká silnice se odvážně kroutí mezi divokou řekou a skalami. Na vlastní kůži pociťuji nestabilitu dlouhých pamírských pěších visutých mostků, které se houpají nad rozbouřenou řekou Bartang. Boční údolí Jizev patří k nejoblíbenějším jednodenním túrám na Pamíru, přesto zde za tři dny potkám pouze dva turisty. Na dně údolí se blýská několik dokonale krásných azurových jezer. Žije zde jen pár rodin v hliněných domech s plochou střechou, na kterých se suší úroda, dřevo či dobytčí bobky na topení. Okamžitě dostávám pozvání na čaj: „Pokud nespěcháš, ukážeme ti, jak pečeme chleba.“ Děd v košili a s cigaretkou zabalenou v novinovém papíře mocně roztápí hliněnou pec tandur. Čas dostává ve zdejších, drsných horách zcela jiný rozměr a po pár hodinách opravdu idylicky ulamujeme z křupavé voňavé chlebové placky. Jestli někde ve zdejším přátelském klidu neleží i ona bájná tibetská Šangri-la?

Tádžikové

Sousední boční údolí se jmenuje Ravmed. Po celodenním čekání, při kterém mě v altánku u prašné horské křižovatky hostí milá rodina, se soumrakem přijíždí první auto v mém směru. Je po strop narvané, ale jeden člověk se s dobrou vůlí vždycky ještě vejde. Silnice vede do Ravmedu teprve pár let. Než projdu druhý den vesnicí, přichází celá série srdečných pozvání na čaj. Černý či zelený čaj, jogurt, chléb, přátelské úsměvy, životní skromnost a pokora. Pamírské ženy nosí dlouhé barevné šaty a exotické šátky. Tádžikové jsou perského původu, místní perština je ale psána azbukou. Obyvatelé Pamíru nazývají svoji vlastní etnickou skupinu Pamířané. Odlišují se jazykem, kulturou i náboženským vyznáním. Pamírští ší’ité se hlásí k sektě ismá’ílítů. Přestože se nacházíme v postsovětském prostoru, mnoho alkoholu zde proudem neteče. Mezi místními se těší oblibě lehká přírodní droga na bázi žvýkacího tabáku, které se říká nasvaj.

Následující den propukají oslavy svátku Agy Chána, imána zdejších ismá’ílítů. Tradiční pamírské kroje, tance, uhrančivá hudba. Večer jsem pozván do velkého pamírského domu na místní tancovačku. Jako jediný cizinec široko daleko musím pod tlakem místních žen také vystoupit s vlastní variací na pamírské tance.

Tebe nám poslal bůh!

Pokračuji stále výše dramatickým údolím Bartang. Jdu pěšky, stopovat není co. Dny se nesou v duchu: „Kam bys chodil pěšky, pojď posedět k nám na čaj. Tady nic nejezdí.“ Pamírská pohostinnost nezná mezí. „Tebe nám poslal sám bůh, rozumíš rusky a můžeme s tebou procvičovat angličtinu.“ Více než kdekoli jinde v postsovětských zemích se zde opakují otázky: „Kolik stojí letenka, kolik vyděláváš, kolik stály takové hezké boty?“ Československo zde znají a tradičně nese dobré jméno. Čím déle si povídám s místními, tím častěji se opakují pro nás těžko stravitelné myšlenky: „Za Sojuzu bylo lépe, kdyby na Pamír nepřišli Rusové, vypadalo by to tady jako v Afghánistánu. Školy, nemocnice, práce, všechno bylo. Teď tady není vůbec nic. Jen chudí, ale dobří lidé.“ V oblasti Pamíru opravdu není žádná práce. A pokud nějaká je, tak například učitel zde dostává plat kolem sta dolarů měsíčně, což zhruba odpovídá 1000 tádžických somoni. Mladí lidé odcházejí pracovat do Ruska, a to opravdu ve velkém počtu. Často i rodiče, kteří nechávají své malé děti vychovávat prarodičům na Pamíru. Odchod za prací do Ruska se stal v Tádžikistánu celospolečenským fenoménem.

Trek za jezery

Již dobře zaklimatizovaný na vysokou nadmořskou výšku po týdnu v stráveném Bartangském údolí se v Chorogu dle domluvy setkávám s dvěma kamarády a vyrážíme společně na týdenní trek v centrálním Pamíru. Oprýskaný taxík bojuje s kamenitou cestou s několika brody. S boží pomocí nás dopravuje až do vesničky Baččor, kde začíná náš okruh za pamírskými jezery. Slunce žhne plnou vysokohorskou silou. Panuje vedro k padnutí, těžko ukrajujeme první kilometry a výškové metry. Podél řek rostou úzké pásy zeleně, které kontrastují s rozpálenou krajinou vysokohorské pouště. Pastevci nás zdálky pozorují oprýskaným dalekohledem. Vzácnou návštěvu přátelsky a zcela automaticky zvou na pohoštění a kus řeči do kamenné salaše.

Stoupáme k břehům blankytně modrého jezera Čapdarkul, na jehož hladině se ve výšce 4500 metrů nad mořem třpytí odrazy ledovců. Severním směrem od nás se nachází 75 kilometrů dlouhé Sarezské jezero, které vzniklo velkým sesuvem během zemětřesení v roce 1911. Následující tisícovky kroků přinášejí další přátelská setkání s pastevci u jezera Učkul (4250 m), další čaje, jogurty. Po několika dnech se ocitáme před vrcholnou scenérií celého treku. Ve vodách jezera Zaroškul se odrážejí zaledněné téměř šestitisícovky. Kempujeme v první řadě s fantastickým výhledem a ráno nás přicházejí navštívit statní jaci. Nacházíme se 4500 metrů vysoko. Za celý týden nepotkáváme jediného turistu...

Váchánské údolí

Nazdařbůh pokračuji placeným i neplaceným stopem dále na své cestě. Prašné Váchánské údolí tvoří nejdivočejší část údolí řeky Pandž. Za řekou se již táhne bájný Váchánský koridor, extrémně odlehlý úzký výběžek Afghánistánu vklíněný mezi Tádžikistán a Pákistán. Ze zříceniny pevnosti kdysi střežící karavany Hedvábné stezky se otevírají výhledy na zaledněný Hindúkuš. Za zády se tyčí hory v čele s Pikem Karla Marxe (6726 m) a Engelse (6510 m). Cestovatelský sen je na dosah, v podstatě se ho přímo dotýkám. Prach cest smývám v úžasném termálním koupališti Garmčašma. Krápníková výzdoba rostoucí do nebe! Velké travertinové kaskády naplňuje mléčně kalná horká lázeň. Přicházím zrovna v pánské koupací hodince, a tak smáčím tulácké tělo s další možná dvacítkou místních nahých mužů.

U Kyrgyzů

Často přespávám přímo u rodiny řidiče či někoho z jeho známých. Za nefalšovaný home stay, tedy ubytování v domácnosti i s večeří a snídaní, se platí standardní cena deseti dolarů. Pro místní má přivýdělek z turismu obrovský význam. A vám v hlavách a srdcích zůstávají neuvěřitelné zážitky. Dostat se z poslední osady Langar přes 4300 vysoké sedlo Chargúš na hlavní trasu M41 je vyhlášený oříšek. Po osmi hodinách čekání, kdy jsem již byl pozván na čaj snad každou zdejší domácností, se konečně narvu do džípu s místními. Sardinky si v konzervě opravdu nemají na co stěžovat. V chladné noci přijíždíme do osady Aličur na pamírské silnici. Nechávají mě přespat v jurtě, a přestože je polovina léta, ráno je sousední jezírko pokryté ledem. U snídaně mě vítají Kyrgyzové v tradičním pasteveckém klobouku kalpak. Vítejte ve východním Pamíru, rozlehlých náhorních plošinách připomínajících Tibet. Po prašných planinách se pasou stáda chlupatých jaků. Zdejší Kyrgyzové žijí pasteveckým polonomádským způsobem života.

Řidič kamionu Alik poobědval pivo, vrazil do úst oblíbený nasvaj a krokem se vydáváme na cestu. V kabině plné pasažérů vypráví, že jede až do čínského Kašgaru v Ujgursku, kde naloží desítky tun zboží a několik dnů se bude šnečím tempem kodrcat zpět do Dušanbe. I díky takto přetíženým náklaďákům vznikají v silnici vyjeté koleje a díry, že by člověk při jízdě div nevypadl z auta. Hlavní a jediné městečko východní části Horského Badachšánu tvoří se čtyřmi tisícovkami obyvatel Murgháb. Nejvýše položené město Tádžikistánu i bývalého Sovětského svazu představuje prašnou chladnou díru, staré časy zde střeží bílá socha Lenina. Město ve výšce 3650 metrů založili Sověti jako vojenský post pro odlehlé části Střední Asie.

V nejvyšším sedle

Přicházejí nejtěžší úseky cesty po Pamírské dálnici. Prašná štěrková silnice se táhne horskou vyprahlou pustinou. V oprýskaném pickupu se škrábeme do sedla „bílého koně“ Akbajtal (4655 m), nejvyššího na Pamírském traktu. Jako fata morgána se na horizontu zjevuje veliké modré jezero Karakul, ležící v nadmořské výšce téměř 4000 metrů. Jezero vyplňuje 50 kilometrů široký impaktní kráter, který vznikl dopadem meteoritu. Nad protějším břehem se tyčí statný zaledněný hřeben s dominantním štítem Avicenny (7134 m, dříve Pik Lenina), který již tvoří hranici s Kyrgyzstánem. Život u jezera představuje tvrdý souboj o přežití. Ani ryby, ani pastviny či dřevo, jen slané pláně a mrazivé noci. Posledních pár osídlených domů v osadě u jezera žije z turistů, kteří v létě projíždějí přes Pamír. Hraniční silniční přechod leží v horském průsmyku Kyzylart (4250 m). Ačkoli přes Tádžikistán tradičně proudí velké množství drog (opia a heroinu) z Afghánistánu, kontrola turistů a nutná byrokracie mají spíše formální povahu.

Přestože přijíždím do Kyrgyzstánu již potřetí, šokuje mě svěží zelená barva této krásné pastevecké země. Po vyprahlém, chudém a opravdu divokém Pamíru působí Kyrgyzstán mnohem vyspěleji. Pivo v obchůdku, jídelna u silnice a v guesthousu najednou wifi. Několik posledních rezervních dnů využívám k výletu pod sedmitisícový štít Avicenny, kde se na loukách základního tábora Ačyk-Taš koná folklórní festival. Tradiční hudba, tance, zpěvy i souboje na koních a silácké zápasy. V prostředí zaledněných velehor nad snovým Alajským údolím jako jediný zahraniční fotograf dávám dokonce dva rozhovory do místní kyrgyzské televize. Přijíždím do rozpáleného města Oš. Jsem v cíli. Talíř šašliků a několik točených piv uzavírají tuto úžasnou cestu přes Pamír. Díky svérázným a extrémně pohostinným lidem nadchne cestování po Střední Asii i ty nejnáročnější dobrodruhy.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Pavel Svoboda