nahoru

Roadtrip Ománem: Za arabskou pohostinností, kouzelnými přírodními sceneriemi a pevností plnou pastí

Roman Nemec1. února 2021 • 06:10
Roadtrip Ománem: Za arabskou pohostinností, kouzelnými přírodními sceneriemi a pevností plnou pastí
foto: Roman Nemec

Arabský poloostrov, kolébka velkých civilizací a náboženství, se od nepaměti spojuje s bohatou kulturou, velkolepou architekturou a cennými komoditami. A Ománský sultanát patří k dosud turismem málo objeveným arabským zemím.

S Brazilkou Talitou přilétáme na mezinárodní letiště v Maskatu, kde už na nás čeká zcela nová toyota z půjčovny. Moderní letiště a skvělé služby u nás zanechávají příjemné dojmy. Setkáváme se s ochotou, úsměvem a dobrou angličtinou. Únava a nejistota z cizí země se rozplynuly a ihned  vyrážíme do centra. Ubytujeme se v sympatickém hotelu ve staré obchodní čtvrti Matra, nedaleko od hlavního přístavu či promenády Corniche.

Brána do tradiční Arábie

Maskat je moderní metropole, v níž žije přibližně 1,5 milionu obyvatel, a její městské čtvrti lemují dlouhé skalnaté pobřeží. Po tradiční arabské snídani na Corniche zamíříme k rybímu trhu na okraji velkého přístavu. Kocháme se širokou nabídkou prvotřídních ryb a mořských plodů. Pokračujeme po nábřeží směrem k velkému súku neboli k městskému bazaru, který patří k jedněm z nejstarších v Ománu. Al-Dhalia či Temné tržiště je spleť krytých uliček, ve kterých našinec snadno zabloudí. Čas jako by se tu zastavil. Můžete tu koupit opravdu vše. Nenechte si ujít stříbrnou uličku plnou klenotnictví, obchůdky s tradičním oblečením, vynikajícími voňavkami, kořením či kadidlem, které patří už po staletí k významným obchodním artiklům Ománu. Místní kadidlo je prý nejcennější na světě. U dalšího stánku sledujeme, jak otec vybírá svému malému synkovi tradiční ománský klobouček „kumah“, který tvoří součást typického mužského oblečení. Jeho barvy a vzory jsou častokrát dány regionem, odkud rodina pochází.

Posíleni chutným obědem v indické restauraci, kterých je tu snad víc než těch ománských, pokračujeme po Corniche do starého Maskatu, kde jsou i hlavní vládní a administrativní budovy. Neodmítneme pozvání sympatického domácího na čerstvou kávu s kardamomem a kus řeči. Okolní skalnaté kopce jsou posety strážními věžemi postavenými v 16. století, v časech, kdy Portugalci ovládali tento obchodně významný přístav. Historické centrum je krásně zrekonstruované, neuvěřitelně čisté a zdobené palmami a květinami. Nízké bílé budovy postavené v typickém ománském stylu, s krásnými věžičkami, kopulemi a cimbuřím, jsou sídlem vládních institucí. Vcházíme do soukromého muzea Bait al-Zubair, které návštěvníkovi přiblíží bohatou historii celé země. Tato výjimečná sbírka by zcela jistě neměla chybět v cestovatelském itineráři, protože vás uvede do světa tradic, umění a náboženství tohoto málo poznaného koutu Arábie.

Naší poslední zastávkou je malá zátoka, odkud obdivujeme monumentální sultánův palác al-Alam.

Po pobřeží do města Súr

Je teplý prosincový den, teploty se mírně vyšplhají přes 30 stupňů Celsia a my po zakoupení proviantu vyrážíme. Čeká nás pohodlná cesta po skvělé dálnici a silnicích do více než 200 km vzdáleného města Súr. Cestou máme v plánu několik zajímavých zastávek. První z nich je osvěžující koupel v přírodním propadlišti či Ďáblově díře – Bimmah, kde si po staletí hloubí podzemní cestu voda z nedalekého moře. Do 30 metrů hluboké jámy vedou pohodlné schody. Voda v jámě má příjemnou teplotu ke koupání a je plná rybiček druhu gara rudohnědá. Jakmile se na chvilku přestaneme hýbat, hladově se na nás vrhají. Vzhledem k přítomnosti místních je vhodné si při koupání obléci krátké kalhoty či bermudy a dámy i trička.

Osvěženi pokračujeme směrem na jih a přibližně po hodině zastavujeme pod dálničním mostem na parkovišti, kde nás vítá zvědavé stádo koz. Za malý „bakšiš“ nás domácí přepraví na loďce na druhý břeh jezírka. Jsme na začátku malebného Wádí Šab. Wádí, v překladu občasné řečiště, patří k opravdovým pokladům Ománu. Je to přímo zázrak přírody, kdy se uprostřed vyprahlé země náhle otevírá roklina plná zeleně, vytouženého stínu a chladivé průzračné vody. Cestou potkáváme jen pár turistů a místních pastevců. Jezírka v denním světle září smaragdovou barvou. Kamenitá cestička nás vede hlouběji do kaňonu a my jsme nadšeni, protože za každou zatáčkou se otevírají krásné výhledy na vysoké skalnaté stěny. To nejlepší je ale stále před námi. V posledním jezírku se můžeme nejen vykoupat, ale také proplouvat až do jeskyňky s hučícím vodopádem.

Město Súr

Se západem slunce vjíždíme do města Súr, které leží na pobřeží velkého Ománského zálivu. Po staletí jako strategický přístav hrálo velmi důležitou roli na obchodní trase do Asie. „As-salám alejkum,“ úslužně nás vítají v malém rodinném hotelu, kam se uchýlíme na noc. „V Ománu místní jezdí snad všude autem. Přes den bývá velmi horko a benzin je levný,“ vysvětluje recepční Umar. Po dni v autě se velmi rádi projdeme pěšky k indické restauraci Zaki, kterou nám místní doporučili. Náhle se z nedalekých minaretů ozývá hlas muezzina z velké nové mešity Uthman bin Af'wan, který svolává k večerní modlitbě. S respektem počkáme na konec obřadu v palmové aleji před mešitou a pozorujeme skupinky diskutujících mužů a zahalených žen, které právě vycházejí z bran impozantního svatostánku. Máme pocit, že čím více se vzdalujeme od Maskatu, tím více jsou ženy zahalené do černých hábitů, z nichž jsou vidět jen oči. I my nyní vcházíme do mešity. Hlavní část mešity, určená mužům, je vskutku velkolepá. Vysoké stropy, klenby a kopule, nádvoří a velká obřadní umývárna. Modlitební místnost zdobí obrovský honosný koberec a z podstavců je možné si půjčit korán. Vycházím ohromený a uvolněný, avšak Talita se tváří překvapeně a mé nadšení nechápe. Při porovnávání fotografií uznávám, že ženská část mešity je mnohem jednodušší, a hlavně výrazně menší.

I v rušné restauraci jsou prostory rozděleny podle pohlaví. Od číšníka asijského původu se dozvídáme, že restaurace mívají oddělenou část pro muže, ženy a také pro rodiny. Nás turisty usadí samozřejmě v mužské části. Nikdo nás nezkoumá a nepozoruje, právě naopak, lidé se k nám chovají přívětivě a pohostinně a my jim to oplácíme úsměvem. Kolem voní indické koření a už i nám se nese pálivé kari s jasmínovou rýží a kořeněný čaj masala.

Súr nám přijde jako klidné, až trochu ospalé město. Zcela určitě se vyplatí vykoupat se v moři a pak navštívit historický maják, který po staletí bezpečně naviguje mořeplavce do městské zátoky. Je také oblíbeným vyhlídkovým místem, kam chodí na procházku rodinky, a s mnoha si můžete promluvit anglicky. Navštívili jsme i známou loděnici, kde se tradičním způsobem vyrábějí dřevěné lodi dhau. Postarší muži, kteří zřejmě nemají právě zakázku, si z dřeva vyřezávají malé lodičky, milý suvenýr, který si můžete koupit.

Překvapení v poušti Wahíba

I přesto, že v Ománu jsou skvělé silnice, je třeba zůstat ostražitý, a to kvůli domácím řidičům. Rádi jezdí rychle a málokdy používají směrovku. My jsme opět na cestě a z rádia nám znějí lokální hity, které příjemně dotvářejí arabskou atmosféru. Vpodvečer jsme přijeli do městečka Bidíjja na okraji Wahíbské pouště. Právě zde se konají každoročně velbloudí a koňské závody. Ománské plemeno arabských koní je jedno z nejvyhledávanějších na světě.

Zaparkujeme našeho „koně“ na okraji oázy za městem a dohodneme si s mladým beduínem Mohamedem jízdu v terénním autě k velkým dunám. Jakmile se vzdálíme od posledních domů, pouští nahlas rádio, které lze jen sotva překřičet: „Dobře se připoutejte, na tuto jízdu tak rychle nezapomenete!“ Zpod kol zavíří písek a už se řítíme přímo k nejbližší vysoké duně. Mohamed je skutečně výborný šofér a překonává jednu dunu za druhou, až máme pocit, jako bychom v tom písku plavali. Po více než hodině jízdy zastavíme uprostřed dun a vůbec netušíme, kde jsme. Řidič mi podává dohodnutou nůši dřeva a vodu, popřeje dobrou noc a zanedlouho jeho auto mizí z dohledu.

Slunce se sklání nad obzor a zbarvuje písek do zlata. Náš stan si stavíme mezi dvěma náspy. S příchodem tmy udělám oheň a na něm si uvaříme čaj. Náhle se zvedá vítr a obloha se zatahuje těžkými mračny. Přichází bouře a s ní i nečekaný silný liják. Prší vydatně několik hodin. Ráno přijíždí rozesmátý Mohamed a říká: „No co, i v poušti musí někdy pršet. Ale zřídka!“

Cesta k Sluneční hoře

Před námi se vine dlouhá rovná cesta, vlní se horký vzduch a na horizontu se do výšky zvedá pohoří Hadžar. Čeká nás celý den jízdy, a tak si dopřejeme jednu delší zastávku v pevnosti Bahlá, která byla nedávno kompletně zrekonstruována. Je to typická vojenská pevnost postavená ve středověku z nepálených cihel, palmového dřeva a kamení. Před silným poledním sluncem se schováváme do labyrintu tmavých chodeb a místností. Pokud někdo dokázal ustát silnou kanonádu a prorazit bránu, zcela jistě našel svou záhubu v jedné z mnoha pastí.

Po zdolání serpentin se dostáváme na konec cesty, na parkoviště před horskou vesničkou ve výšce 1000 m n. m. Misfát al-Abrijín je unikátní vesnička s domky postavenými z bláta, palmového dřeva a listí. Domácí zde pěstují ovoce a datlové palmy na zelených terasách. Srdečně vítají pocestné, kteří u nich najdou klid, výborné jídlo a krásné scenérie. Určitě je třeba navštívit místní muzeum, které nám přiblížilo život těchto skromných a pohostinných horalů. Avšak naše cesta pokračuje k Džebel Šams čili Sluneční hoře. V místech, kde končí asfalt a začíná kamenitá cesta, je to pořádná výzva, a to i pro velmi spolehlivé auto a zkušeného šoféra! Na náhorní plošině Velkého kaňonu se nám naskýtají nádherné pohledy na štíty vyšší než 3000 metrů a na roklinu dlouhou asi kilometr.

Nečekaný večer ve Wádí Ghúl

Na sklonku dne zastavujeme nedaleko vesničky Riwaygh. Kolemjdoucí muž jménem Alí nás zve k němu domů na kávu. Na terase velkého bílého domu nás hostí datlemi a čerstvým ovocem. Z pozvání na kávu byla večeře a z ní najednou i nocleh. V příjemné společnosti domácích diskutujeme do pozdního večera. Alího dcera mluví plynně anglicky a ochotně tlumočí zvídavé otázky početné rodiny. Všechny přítomné ženy jsou zahalené.

Po osvěžující snídani se loučíme s hostitelem a vydáváme se na několikahodinový pochod dnem kaňonu Wádí Ghúl. Vyrazili jsme časně, a tak potkáváme jen domácí plantážníky. První ranní paprsky osvětlují vysoké skalnaté stěny, jejichž odraz vidíme ve velkých kalužích. Na visutých zelených terasách se daří palmám a různému ovoci. Zdejší bujná příroda působí až zázračně oproti vyprahlé náhorní plošině stovky metrů nad našimi hlavami. Po dobrých dvou hodinách vidíme několik hliněných domů, kde je možné se ubytovat. Cestou zpět se nám podaří stopnout teréňák, kterému zjevně nedělají problémy skály ani rozvodněný potok.

Za sladkým pokušením do Nazwy

Po pouštním či horském dobrodružství se opět vracíme do civilizace, do města Nazwá. Bývalé hlavní město Ománu leží na důležité obchodní křižovatce. Nejdřív zamířím k místnímu holiči, což je můj oblíbený zážitek, když jsem v arabských zemích. Opodál, v malém krejčovství, mi na počkání přizpůsobí tradiční mužský oděv dišdaša z bílé vzdušné látky. Takto převlečení za domácí vcházíme do velkého bazaru v historickém centru. Súk je rozdělen podle zboží na několik oddělení. Je skutečnou pastvou pro oči a výzvou pro nejednu peněženku. Zvědavost nás zavede na datlový trh. Zachutnala nám místní chalva, tradiční dezert z datlí, oříšků, šafránu, růžové vody a dalších přísad. Podle starých zvyklostí by se žádná návštěva neměla obejít bez tohoto sladkého pokušení. Večeříme v tradiční restauraci, kde si pochutnáme na kořeněném skopové mase servírovaném na ománském chlebu chubz. Nenechte si ujít!

Na malém náměstíčku se na slunci třpytí nadrozměrná dýka chandžar, národní symbol a pýcha každého zdejšího muže. Vcházíme do impozantní pevnosti, která patří k nejnavštěvovanějším památkám v Ománu. Naše upovídaná průvodkyně nás provede zajímavým muzeem a přiblíží nám turbulentní historii tohoto hrdého města. Avšak z jejího vyprávění si více uvědomujeme pomalou, ale důležitou změnu ve vzdělání a postavení ženy v této tradičně muslimské společnosti. Doufáme, že při příští návštěvě této krásné země se nám podaří navázat více kontaktů právě s moderními ománskými ženami.


Dobré vědět

  • V Ománu je třeba si půjčit auto, protože se prakticky nedá jinak cestovat po zemi. Kvůli dobrým cenám si auto rezervujte v předstihu.
  • Tam, kde se doporučuje auto s pohonem 4x4, velmi zvažte vaše schopnosti, stav a vybavení zapůjčeného auta.
  • Cena benzinu se pohybuje kolem 50 centů za litr.
  • Naplánujte si alespoň dva týdny na takový roadtrip.
  • Cestování v Ománu je finančně náročné.
  • Je to tradičně muslimská země, takže se doporučuje respektovat jejich zvyklosti.
  • Je to bezpečná země, má výborné silnice.
  • V turistických oblastech se domluvíte anglicky.
  • Noste si s sebou vždy dostatek vody, kamkoliv se vydáte.

Víza a ceny

Pro běžné turistické cesty do Ománu je pro občany ČR a CZ potřebný platný cestovní pas a turistická víza platná například na jeden měsíc – 20 OMR. Maskat leží na hranici doletu menších charterových letadel, a proto jsou dostupné přímé lety z mnoha evropských metropolí. Ceny se momentálně nedají předvídat. Měnou je ománský rial s aktuálním kurzem okolo 2,2 eura za jeden rial. Ceny ubytování začínají někde na 30 eurech za osobu a noc v hotelích a rodinných penzionech.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Roman Nemec




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země