nahoru

Vřelý sultanát jménem Omán aneb Kde ožívají pohádky tisíce a jedné noci

Julius Lukeš Jr.20. ledna 2021 • 06:15
Vřelý sultanát jménem Omán aneb Kde ožívají pohádky tisíce a jedné noci
foto: Julius Lukeš Jr.

Omán je mým bezkonkurenčním favoritem na Arabském poloostrově. Neotálejte jako dříve já a vyrazte co nejdříve, ať vám tento neobroušený diamant neukradnou turisté ze zbytku světa.

S východem slunce se probouzíme uprostřed nedozírné pustiny, která nás bude provázet následujících tisíc kilometrů. Přesně taková vzdálenost totiž odděluje dvě největší města Ománu, pečlivě upravený, kosmopolitně se tvářící a bohatý Maskat na severu a uvolněný, arabsky neuspořádaný, a tudíž autentičtější Salála, ležící na jihu nedaleko hranice s nestabilním Jemenem. Cesta štěrkovitou pouští je nesmírně monotónní a před usnutím za volantem nám brání pouze adrenalin vyplavený díky vstupu do nové, neznámé země a také občasný velbloud křižující rovnou silnici. Osmihodinová jízda představuje jakousi pohyblivou meditaci proloženou nutnými zastávkami na tankování a na přeslazený čaj s mlékem, který je ve zdejší krajině výborným zdrojem energie. Odměnou za dlouhé řízení nám je osvěžující koupání na bezchybné pláži nedaleko ruin přístavu al-Balíd, které se nachází na předměstí Salály, centra jižního governorátu Dafár (Zufár). Touláme se mezi zbytky více než padesáti mešit, které na vrcholu slávy města stály doslova na každém rohu. Podivujeme se nad překvapivou prosperitou této plodné oázy, jinak obklopené nehostinnou pouští Rub al-Chálí, tedy výstižně „pustý kout“. Úrodnost oázy vysvětlují sezonní deště, které sem každoročně připutují v mracích až z daleké Indie.

Oáza kadidla

Materiální bohatství obyvatel se ale vztahuje především k jednomu důležitému vývoznímu artiklu, a to kadidlu, někdy přezdívanému bílé zlato, snad proto, že tím pravým prý v dávných dobách bývalo vyvažováno. Pryskyřice z keře kadidlovníku pravého, z níž po zapálení sálá příjemně omamný kouř, je vyhledávanou komoditou pro náboženské obřady ve velké části zeměkoule. Tomuto podivně scvrklému stromu se nejlépe daří právě zde. Al-Balíd je společně s dalším centrem kadidla, archeologickým nalezištěm Chór Rórí (Khawr Rawrī) - jedním z nejdůležitějších pradávných přístavů světa, zapsán na seznamu UNESCO.

Z větrného pahorku, na kterém stojí hradby Chór Rórí, pozorujeme plameňáky, jak z mělčiny zdejšího zálivu filtrují plankton svými zahnutými zobáky. Zanedlouho se o pár kilometrů dále na osamocené pláži, kterých je v Ománu zdánlivě nekonečně, koupeme „na Adama“ mezi pilohřbety obecnými - rejnoky, kteří svým jedinečným vzezřením připomínají kytaru. Útočiště na noc nacházíme ve Wádí Darbát. Většinu dopoledne trávíme prozkoumáváním tohoto údolí a jeho nádherných kamenných bazénků s průzračnou vodou, do nichž stékají kaskádovité vodopády. Neodoláváme a svlažujeme se v lákavém, i když potenciálně nebezpečném toku. Nehrozí nám zde sice dravé proudy, ale mikroskopičtí parazitičtí červi vyvolávající schistosomózu, jaterní onemocnění, které si nikdo domů odvážet nechce. Náš risk se naštěstí vyplácí a z výletu si odnášíme pouze příjemný zážitek, z čehož je parazitolog v naší skupince poněkud zklamán.

Osvícený vládce s absolutní mocí

Pomalou spanilou jízdou, s pravidelnými zastávkami na koupání, šnorchlování a kochání krásou ománského pobřeží, míříme ze Salály na sever. Dokonalá nová silnice se klikatí stovky kilometrů a elegantně prořezává pouštní kopcovitou krajinu. Je téměř k nevíře, že ještě nedávno bylo v celé zemi pouze sedm kilometrů vyasfaltovaných silnic, přičemž nepříznivá statistika bohužel nekončila jen u nezpevněných cest. V 60. letech byly díky zpátečnickému sultánovi Saídu bin Tajmúrovi v Ománu pouze dvě základní školy a dvě nemocnice, navíc vedené americkou misií. Novorozenecká úmrtnost patřila k nejvyšším na světě. Sultán mimo jiné zakázal sluneční brýle a rozhovor s jinou osobou nesměl překročit patnáct minut. Vše se změnilo až nekrvavým převratem, který provedl s pomocí Britů sultánův syn Kábús ibn Saíd.

Mladičký, v Evropě vzdělaný vládce ihned spustil reformaci země. Netrvalo dlouho a Kábús se stal miláčkem lidu. Díky němu se nyní Omán pyšní kvalitní zdravotnickou péčí, světově uznávanými univerzitami, rozsáhlou silniční a elektrickou sítí a na arabské poměry vysokým stupněm emancipace jak v politice, tak ve školství. Sultán Kábús vládl absolutisticky po dlouhých padesát let, až do ledna 2020, kdy zemřel. Ačkoli panovaly obavy z protestů, či dokonce rozvratu země, je po více než půl roce zřejmé, že předání moci proběhlo bez větších zádrhelů. Můžeme jen doufat, že se země nevychýlí ze své pozitivní trajektorie, nový vládce Hajsám naváže na památku svého bratrance Kábúse a podaří se mu udržet prosperitu a výborné diplomatické vztahy jak s okolními státy Perského zálivu, tak s Izraelem a zbytkem světa.

Štědrovečerní štír

Nedaleko přímořské vesnice Hásik upoutávají naši pozornost vápencovité struktury visící ze skály ve formě kamenných plachet, přes které přetéká drobný vodopád. Z konsternace nad výjevem, který jako by sem byl přenesen z Postojenské jeskyně, nás vyvádí parta mladých Ománců sedících na koberci pod drobným dřevěným přístřeškem. Přátelsky nás přivítají a pozvou na kávu, kterou po našem souhlasu ihned začínají vařit. K zakousnutí dostáváme místní sušenky a placky. My jim na oplátku nabízíme vánoční cukroví s vysvětlením, že dnes je 24. prosince a my slavíme Štědrý den. Jsou nadšeni, že jsme se rozhodli strávit tuto důležitou dobu v jejich zemi, a především v této části Ománu, kam mnoho turistů nezavítá. Na štědrovečerní večeři se vracíme do Hásiku, kde mají v jediné široko daleko otevřené restauraci, k naší velké radosti, několik čerstvě ulovených ryb. Usměvavý kuchař je začíná rychle smažit a my si mezitím vychutnáváme krvavě rudý západ slunce. Již plně nasyceni narážíme s trochou štěstí na překrásné wádí, kde se rozhodneme strávit noc. V naprostém osamění zpíváme u ohně koledy a několik hodin pozorujeme světlem neznečištěnou noční oblohu. Před usnutím pro klid duše vyklepávám karimatku. Trochu ve mně hrkne, když z ní vypadne malý štír, a proto se raději přesouvám blíž k ohni.

Mix světových chutí

Paprsky ranního slunce nám prozrazují, jak nádherné místo k přespání jsme si doopravdy vybrali. Palmy lemující sladkovodní jezírko pozvolně přecházejí na erodující skály a ty zase navazují na liduprázdnou pláž. Po dlouhém rozjímání trochu neradi opouštíme tento pouštní ráj a vydáváme se dále na sever do vesnice Lakabi, kde se rybáři právě vracejí do přístavu z nočního lovu. Místní muži v bílých rouchách ze břehu organizují skupinku cizinců, kteří vykládají ryby z lodí. Téměř polovinu obyvatel Ománu tvoří expati převážně z Indie, Pákistánu a Bangladéše, kteří sem přišli za prací. I přes jejich úspěšnou integraci do zdejší společnosti vláda nově započala, mimo jiné díky ekonomickým důsledkům koronaviru, proces „omanizace“ země, který si dává za úkol dosadit místní obyvatele do pracovních pozic dříve zastávaných především cizinci.

Obědváme nedaleko přístavu. Sedíme na zemi a jíme rukama, jak je zde zvykem. Ománská kuchyně je delikatesní a vyváženě v sobě propojuje prvky arabské, indické, íránské a africké. Je odkazem na dávné bohatství říše, která směňovala kadidlo za koření v Asii a jejíž moc sahala až na africký Zanzibar. Ve většině restaurací vám nabídnou čerstvou rybu, kuřecí nebo jehněčí naložené v marinádě. K masu se přikusují placky či rýže, přičemž porce jsou velké a za dobrou cenu.

Koráby pouště

Při průjezdu Wahíbskou pouští si všímáme hned několika skupinek mužů a žen, jak upřeně vzhlíží k obloze. S překvapením zjišťujeme, že právě probíhá zatmění slunce. Rychle saháme pro sluneční brýle a na pár sekund si užíváme ojedinělý zážitek. Zbytek rána strávíme procházením mezi malebnými dunami, z nichž některé dosahují až do výšky sto metrů. Jiné se zase přelévají přímo do moře a vytvářejí fotogenickou podívanou, která nám oživí vzpomínky z návštěvy Namibie. Nablízku i v dáli vidíme jednohrbé koráby pouště, jak se svou typickou kolébavou chůzí pomalu procházejí touto nehostinnou krajinou. Každý velbloud v Ománu, i když to tak občas nevypadá, má svého majitele. Dříve nepostradatelný dopravní prostředek, využívaný převážně pouštními beduíny, je dnes rychle nahrazován džípy. I navzdory modernizaci se tito majestátní tvorové stále těší velké oblibě místních. Vlastnit velblouda, pro kterého je v arabštině vyhrazeno hned sto padesát výrazů, představuje prestiž. Největší cenu mají závodní jedinci, kteří soutěží ve velbloudích dostizích. Naštěstí se již ustupuje od využívání dětských žokejů, kteří byli často unášeni od svých rodin v Asii a vychováváni speciálně pro tento sport. Jak už tomu v 21. století bývá, nahradili je roboti.

Tajemství karet

Želví rezervace Ra's al-Džinz leží na nejvýchodnějším cípu Arabského poloostrova. Ročně na zdejší pláže, ukryté mezi skalisky, připlave více než dvacet tisíc karet obrovských naklást vejce.

Životní a rozmnožovací cyklus želv je jednou z největších přírodních záhad. Samice se totiž neomylně vracejí klást vejce přesně na stejnou pláž, na níž se samy vylíhly. V mezičase ale uplavou desetitisíce kilometrů. Jak se jim tedy podaří najít mezi všemi plážemi světa právě mateřskou pláž? Pravděpodobně se řídí magnetickým polem zeměkoule, které jim slouží jako vnitřní kompas.

My se na oplátku necháváme vést pouze svitem měsíce a bez baterek, abychom nevyrušili karety a vylíhlá mláďátka. Rozkládáme si karimatky na skaliskách a dlouho do noci posloucháme příboj pod námi.

Hliněné pozůstatky dávné slávy

Náš spanilý road-trip z jihu na sever zakončujeme v přístavním městě Súr, proslaveném výrobou dřevěných lodí dhau, které se odtud vyvážely až do daleké Číny. Za osm hodin jízdy pouští se sice dostanete do Salály, ale na cestu zpět podél pobřeží si vyčleňte minimálně tři celé dny, nebudete litovat. Rychle míjíme slavnou soutěsku Wádí Šab, u které se ve frontě tísní desítky turistů. Předešlé dny strávené v blaženém osamocení nás rozmazlily. Naštěstí je tohle jediný chumel cizinců, na který jsme během naší cesty narazili.

Sever Ománu se diametrálně liší od zbytku země, jak demo-, tak geograficky. Na pobřeží mezi Maskatem a Spojenými arabskými emiráty žije většina obyvatel sultanátu a vnitrozemí pokrývají rozlehlé hory, hluboká údolí a soutěsky. Vydáváme se do té největší, přezdívané arabský Grand Canyon. Od břehu sezonní říčky, která vyhloubila grandiózní Wádí Ghúl, se prudce zvedají mohutné skály až do výšky tří tisíc metrů. Trekováním ve zdejších kopcích se snadno zabavíte na libovolně dlouhou dobu. Zlatou hodinku využíváme na focení krásně opravené hliněné pevnosti z 12. až 15. století ve městě Bahlá (UNESCO). Z jejích říms jsou patrné zbytky hradeb, které ohraničovaly přilehlou palmovou oázu. Ojedinělá architektura využívající nepálené cihly zdobí také hrad v nedaleké Nizwě. Sezonní deště bohužel znesnadňují údržbu těchto nestabilních staveb, kterých je po celém Ománu rozeseto přes pět set.

Mystické včelí hrobky

Při rozbřesku šplháme k devatenácti tajemným hrobkám al-Ajn (UNESCO) ve tvaru včelích úlů, které jsou seřazeny na kopci pod ostrým horským štítem Džebel Mišt. Ikonické stavby poskládané z nalámaných kamenů pocházejí ze třetího tisíciletí před Kristem a představují jednu z nejlépe zachovaných nekropolí z tak dávné doby na světě. Nerušeni nasáváme atmosféru tohoto citlivě umístěného místa posledního odpočinku našich protohistorických předků. Více hrobek se nachází o několik kilometrů dále u vesnice Bát, kde zbytky úlovitých staveb pokrývají většinu okolních kopců. Nicméně scenérie již není tak dech beroucí jako v případě al-Ajn.

Čerstvé sardinky nadivoko

„Posaďte se, dejte si kávu a datle,“ zve nás k sobě parta rybářů v malé přímořské vesničce nedaleko Suháru, bájného rodiště námořníka Sindibáda. Při popíjení pozorujeme, jak muži vytahují plné sítě z moře. Lov se vydařil. Na pláži se nešťastně třepetají stovky ryb všemožných velikostí.

Využíváme jedinečné příležitosti a odvádíme řeč k sultánovi, hospodářství a náboženství v Ománu. ,,Díky Kábúsovi jsme ekonomicky soběstačná země se spokojeným, a tedy umírněným lidem. Nejsme tak bohatí jako naši sousedé z Emirátů, ale nikdo zde nehladoví, nežebrá a oproti nim jsme si zachovali své kulturní hodnoty,“ upřesňují nám svůj pohled. Při loučení od nich dostáváme plnou tašku čerstvě vylovených sardinek, které o několik hodin později smažíme na ohni uprostřed pouště.

Pohádkové hlavní město

Naše putování končí v Maskatu, milionové přístavní metropoli, strategicky umístěné u Hormuzského průlivu, přímo pod skalisky pohoří Hadžar. Obdivujeme mešity, muzea, pevnosti, rozsáhlé paláce a vládní budovy, které jsou postaveny v původním, arabském stylu. Sultán Kábús se rozhodl zvolit jiný přístup než jeho sousedé v Perském zálivu. Proto zde nenajdete sterilní mrakodrapy bez ducha jako v nedaleké Dubaji. Jeho architektům se naopak povedlo vkusně zkombinovat dávné tradice s moderní architekturou a výsledek je impozantní podobně jako celá návštěva Ománu. Připadáme si, jako bychom právě prožili dvoutýdenní pohádkový příběh z knihy tisíce a jedné noci. Bohužel zazvonil letištní zvonec a naší pohádky je konec.


Dobré vědět

  • Jak se tam dostat: Letecky do Maskatu s přestupem v zemích Perského zálivu. Levnější, ale trochu komplikovanější varianta je letět do Dubaje a odtud se přesunou do Ománu autobusem nebo vypůjčeným autem (ujistěte se, že půjčovna umožňuje přejezd hranic).
  • Víza: Doporučujeme si zařídit on-line vízum dopředu.
  • Doprava: Půjčit si auto je nezbytnost. Rezervujte si je předem, je to levnější. Benzin je v Ománu za hubičku. Nám na průjezd celé země bohatě postačil klasický vůz. Pokud ovšem plánujete objevovat nezpevněné odlehlé pouštní a horské cesty, připlaťte si za náhon na všechna kola.
  • Navigace: Stáhněte si do mobilu Mapy.cz. Budou se vám hodit nejen pro navigaci, ale také při hledání ideálního místa na přespání – k tomu výborně poslouží satelitní snímky.
  • Ubytování: Hotely jsou relativně drahé a v některých částech země jich není mnoho, proto velice doporučuji zvolit alternativu spaní venku (ať už ve stanu, nebo pod širákem), která funguje všude, je bezpečná a zadarmo.
  • Náboženství: Většina muslimů v Ománu se řídí podle ibádijské školy islámu, která se výrazně liší od světově majoritních sunnitských či ší’itských škol. Tato větev islámu je liberálnější a otevřenější jak vůči ostatním větvím islámu, tak vůči křesťanství a judaismu. Troufám si říct, že ibádijské vyznání částečně může za umírněnost místních, absenci teroristických útoků a extremistických skupin v Ománu.

Spánek všude a beze strachu

Omán je velice přátelská a naprosto bezpečná země. Beze strachu z napadení nebo postihu můžete kdekoliv v přírodě či těsně za městem složit hlavu. Naopak, většina místních vás s radostí pozve na čaj či jídlo nebo vám rovnou nabídne místo k přespání. Právě v této volnosti a otevřenosti tkví kouzlo Ománu. Usínat každou noc v poušti vedle dohasínajícího ohně při pozorování hvězd je nádherný zážitek a jako bonus ušetříte hodně peněz.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Julius Lukeš Jr.




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země