Děti Rohingů mají možnost absolvovat v táboře pouze tři roky vzdělávání

Děti Rohingů mají možnost absolvovat v táboře pouze tři roky vzdělávání Zdroj: Majda Slámová

Příbytky obyvatel jsou vybaveny velmi skromně
Většina přístřešků je bez elektřiny, pouze některé mají solární panel
Ženy v těžké životní situaci, většinou vdovy, na dopoledním kurzu šití
Dcera lídra komunity připravuje pro celou rodinu oběd
Stříhání vlasů v uprchlickém táboře
11
Fotogalerie

Bangladéšský tábor Kutupalong je domovem 600 tisíc muslimských uprchlíků z Myanmy

Tábor Kutupalong v Bangladéši je provizorním domovem téměř 600 000 Rohingů, kteří byli nuceni uprchnout ze svých domovů v Myanmě. Vrátí se tam někdy?

Je teplé lednové pondělní odpoledne a jedu s řidičem Kurensym, který mne vzal na autostop, do hlavního myanmenského města Neipyijta. Mířím totiž přes Indii do Bangladéše.

„Myanma má jeden problém – Rohingy v Arakanském státě, ale nemluvme o nich jako o Rohinzích. Jsou to Bengálci. To britský kolonialismus jim v roce 1824 otevřel cestu, aby sem přišli a mohli farmařit. Barmánci jsou mírumilovní lidé, ale Rohingové jsou teroristé. Ať se vrátí, ale jen někteří. My máme obvykle dvě děti, ale oni těch dětí mají moc,“ rozčiluje se Kurensy. Když vystupuji, udělá něco naprosto nečekaného: položí mi na batoh balík bankovek a z auta zakřičí: „Happy money, happy money!“ Než stihnu zareagovat, ujíždí dál. Zůstávám vykuleně stát a Kurensy už je ten tam. Z rozhovoru vyplynulo, že pracuje v myanmenské armádě – v armádě, která se dopustila jedné z největších genocid v novodobých dějinách.

Rohingové

Rohingové jsou převážně muslimské etnikum žijící po generace v myanmenském Arakanském státě, který je na hranici s Bangladéšem. Tamní vláda je odmítá uznat jako pravoplatné občany země a označuje je za nelegální přistěhovalce, kteří do země přišli převážně v období britského kolonialismu. Rohingové po desetiletí čelí útlakům a diskriminaci ze strany Myanmy. Mají omezené možnosti pohybu, přístupu ke zdravotní péči, vzdělání a zaměstnání.

Myanmenská armáda na ně opakovaně útočí. Poté, co rohingští povstalci napadli policejní stanice, na ně zaútočila armáda a donutila přes 742 000 lidí k útěku ze země. Podle Amnesty International docházelo při tomto zásahu k porušování lidských práv včetně bezdůvodného zabíjení, znásilňování žen a vypalování vesnic. OSN později tuto operaci myanmenské armády označila jako „učebnicový příklad etnické čistky“.

V táboře

Měsíc nato vjíždím s Maxem do bangladéšského tábora Kutupalong. Jde o největší uprchlický tábor obývaný Rohingy, kde žije přes 600 000 Rohingů na třinácti kilometrech čtverečních. Dohromady zde ve třiceti čtyřech táborech žije okolo milionu lidí.

Max mne provádí po táboře, který začal pomalu vznikat již v roce 1991. „Za poslední dva roky prodělal tábor spoustu změn. Předtím se tudy téměř nedalo chodit. Cesty byly ve špatném stavu – špinavé a rozbité. Totéž platí pro přístřešky, které byly zpočátku hodně provizorní a nyní jsou pevné. Co se také změnilo, je disciplína. Konečně máme i přehled o počtech rodin. Před dvěma roky jsme měli problémy s pitnou vodou a nedostatkem zdravotnického vybavení. Začátky byly drsné,“ popisuje Max. Jdeme společně k šicí dílně po cestičce, kterou zdejší obyvatelé zrovna rekonstruují. Míjíme studny s pitnou vodou, několikery záchody a podél cesty je pouliční osvětlení se solárním dobíjením. Ani na vodu, ani na záchody nejsou fronty. A najednou zástup lidí. Ptám se Maxe, na co čekají. „Dneska je výjimečný den. Stojí frontu na velbloudí maso. Dostávají je jenom jednou do roka.“ Běžně se maso v kempu nerozdává. Lidé si je musí kupovat. Podle Maxe je problém v tom, že mají pouze příděl potravin, jako jsou rýže, luštěniny, olej a brambory. Ve svých přístřešcích si pak sami vaří.

Tábor je pořádně nahuštěný – slum na slumu a jen maličké cestičky mezi tím. Rodiny žijí ve velkých počtech. Večer roztáhnou rohožky s dekami a spí. Ráno je zase uklidí, aby měli prostor pro vaření. Něco jako soukromí neexistuje.

Šicí dílna

Proplétáme se uličkami mezi chýšemi, míjíme obchůdky s drobným zbožím, potravinami, zeleninou, až se dostáváme k velké budově, kde je šicí dílna. Uvnitř sedí deset žen za stroji, jeden muž jako placený učitel a jedna dobrovolnice, která s lekcemi pomáhá. Dávám jí peníze, které jsem dostala v Myanmě od Kurensyho z armády. Max zde pracuje jako koordinátor projektu. „Každý měsíc po tréninku, kdy je to naučíme, obdarujeme ženy šicím strojem a ony mohou šít, a podporovat tím rodinu,“ vysvětluje mi smysl kurzu.

Účastnice vybírá lídr komunity. Jde o ženy, které zůstaly samy, protože jejich manžel zemřel, zůstal zraněn, utekl do zahraničí nebo je opustil. Za dobu existence prošlo kurzem dvě stě žen. Třicetiletá Senuara zůstala v Kutupalongu sama s pěti dětmi. Netuší, co se s jejím manželem stalo. „Nemám vzdělání, a tak nemám jinou příležitost, jak se v kempu uplatnit,“ vysvětluje, proč je pro ni důležité absolvovat kurz šití.

Nedostatek vzdělání

Max mě zavedl do devítičlenné domácnosti lídra komunity, který zastupuje asi sto rodin jednoho táborového bloku a řeší problémy s opatřováním jídla, vzděláváním a bezpečností. Statný předák Hasan mi vysvětluje, proč se v kempu necítí mezi lidmi dobře: „V Myanmě jsme se roky znali se všemi sousedy. Sem však přišli lidé z různých částí. Nemáme tu harmonii. Každý myslí jenom na sebe. Všichni jsou sobečtí!“

Více než 40 procent uprchlíků jsou děti do dvanácti let a spolu s mladistvými do osmnácti tvoří většinu 55 procent uprchlíků. Ale problémem je škola. „V táboře je možné absolvovat pouze tři třídy,“ upozorňuje dcera Hasana, dvacetiletá učitelka Parvin. „Škola děti moc nezajímá a přijdou, pokud ve škole dostanou například sušenky.“

Ovšem i v Myanmě jsou Rohingům upírány možnosti studia. „Rohingové se nemohou stát inženýry, doktory či učiteli s diplomem. Bez vzdělání nezískáš respekt od ostatních,“ říká mi předák Hasan. On sám, ač zaměstnáním doktor, má vzdělání v oboru minimální a neoficiální.

Problém – nečinnost

Ptám se Maxe, jakým problémům obyvatelé tábora čelí: „Vcelku tu není větší problém, a to ani s radikalismem. Ale v každém táboře se najdou skupiny Rohingů, kteří se vzájemně rvou. Někdy jsou agresivní i na holky. Chtějí po nich, aby si zahalovaly vlasy, zakrývaly oči a chodidla.“ Podle Maxe jsou největším problémem drogy a nezaměstnanost. Max se obává, že kvůli tomu bude vzrůstat kriminalita. „Nechci, aby lidi jen tak seděli a nic nedělali. Pojďme jim dát nějakou práci. Když je zapojíš do pěstování, získáme bohatší úrodu. Když projdou odborným výcvikem, získáme kvalifikovanější pracovníky. To může být užitečné pro hostitelskou komunitu. A nejdůležitější věcí je, abychom se všichni spojili a spolu s mezinárodním společenstvím tlačili na Myanmu s repatriací.“

Příběhy

Vzpomínky na genocidu jsou stále živé: „Armáda přišla k nám domů. Vzali nám všechny slepice a kozy. Řvali na nás a bili nás. Abychom si zachránili život, utekli jsme. Trvalo nám to téměř dva dny. Kráčela jsem celou noc. Všude hořely domy. Bylo to strašné. Nikoho z mé rodiny nezabili, ale raději jsme utekli. Můj dům spálili a celou oblast s ním. Když jsme přišli do Bangladéše, nikoho jsme tu neznali, neměli jsme tu žádné příbuzné,“ popisuje mi pětatřicetiletá Habiba, jak se dostala do tábora, kde žije společně s manželem, šesti syny a pěti dcerami. „Nechceme tu zůstat, ale musíme,“ konstatuje.

Podle Habiby byl v Myanmě život lepší, protože měli s manželem farmu. „V Myanmě jsme měli lepší životní podmínky. Chci se vrátit zpátky. Chybí mi domov. Tady jenom sedím a nedělám nic.“ Do Myanmy se chce vrátit, ale až v momentě, kdy to bude bezpečné a když Myanma uzná Rohingy jako své občany. Stejně tak Abdul se do Kutupalongu dostal v srpnu 2017: „Utekl jsem z vesnice, když začaly operace armády. V mé vesnici na nás zaútočili vojáci, kteří zabíjeli lidi. Stříleli po nás. Můj dům shořel, všechno shořelo, teď tam není nic.“ Abdulovi sourozenci však žijí nadále v Myanmě ve městě a genocida se jich nedotkla.

„V Myanmě jsem měl spoustu přátel mezi buddhisty. Měli jsme dobré vztahy. Když jsem byl mladý, tak mezi těmito skupinami nebyl žádný problém. Nebyla tu žádná diskriminace, ale později vznikala od buddhistů kvůli náboženství. Nenávidí nás,“ vypráví Abdul o svém životě v Myanmě, kde byl jeho domov a půda, na které pěstovali rýži a chilli.

Začátky v přeplněném táboře byly pro Abdula těžké. Museli si se ženou postavit přístřeší a trápily je obzvláště problémy s nedostatkem vody. Jejich životní úroveň výrazně poklesla. V Myanmě měl vybavený dům, včetně televize. „Život v táboře je těžký hlavně proto, že tu není co dělat. Dostáváme jídlo a další věci, ale není to pro nás dostatečné.“ Abdul má funkci předáka, a tak tráví čas tím, že řeší potřebné věci s obyvateli a vedením.

„Mám myanmenskou občanku,“ chlubí se svým dokladem totožnosti. Vysvětluje mi, že jeho rodina má v Myanmě kořeny, že i jeho otec a dědeček měli myanmenský občanský průkaz. Většina z uprchlíků však myanmenské občanství nemá, protože Myanma Rohingy neuznává ani jako etnickou skupinu. „Já bych se mohl vrátit, ale čekám na to, až bude Myanma bezpečná,“ říká Abdul.

Čínský vliv

Po dvou a půl roce, co jsou Rohingové v uprchlickém táboře, se proces repatriace nikam neposunul. Změnu by mohl nastartovat čínský ministr zahraničí Wang I, který se začal v problému angažovat. Paradoxně tak země, která nechala vybudovat systém převýchovných táborů pro muslimské Ujgury, se snaží být v procesu repatriace muslimských Rohingů prostředníkem. Číně jde primárně o ekonomické cíle, kterými jsou investice v Arakanském státě.

Rohingové se do Myanmy odmítají vrátit bez garance svobody pohybu, občanství a bezpečí. Přestože Myanma tvrdí, že vytváří bezpečné prostředí, Bangladéš a OSN jsou toho názoru, že podmínky v Arakanském státě jsou pro Rohingy nadále nebezpečné. Celý proces se dostal před mezinárodní soud v Haagu, protože Myanma čelí obvinění z genocidy Rohingů. V lednu 2020 soud nařídil myanmenské vládě, aby přijala okamžitě veškerá opatření k ochraně etnika Rohingů a zabránila genocidě.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: