nahoru

Na návštěvě u Šerpů, Limbuů a Rajů aneb Výprava za etniky východního Nepálu

Radka Tkáčiková11. ledna 2021 • 06:15
Na návštěvě u Šerpů, Limbuů a Rajů aneb Výprava za etniky východního Nepálu
foto: Radka Tkáčiková

Kola letadla se dotknou asfaltu letištní plochy a my vystupujeme v Birátnagaru na jihovýchodě Nepálu. Míříme do chladných hor nejvýchodnější oblasti nepálského Himálaje. Čeká nás dlouhá cesta serpentinami Ilámu, až pod třetí nejvyšší horu světa.

Na naší trase se prolíná mix etnik. Indové, kteří vlastní obchůdky, i ti hodně chudí, kteří pracují na čajových plantážích jako sběrači za mizivou mzdu čtyř dolarů na den. Tápledžung v nadmořské výšce 1820 m je výchozí bod na trek pod třetí nejvyšší horu světa Káčaňdžungu. V oblasti jsou nejvíce zastoupená etnika Limbuů a Šerpů, ani jedno z nich není původem nepálské. Šerpové opouštěli nehostinné náhorní plošiny Tibetu, které neposkytovaly tak dobré možnosti obživy, a vydávali se skrz horské masivy na jih. Zde, na druhé straně Himálaje, si ve strmých svazích zakládali terasovitá políčka. Limbuové sem doputovali až z jižního Mongolska přes jihovýchodní Čínu, severní Barmu a usadili se v indickém Sikkimu, tehdy ještě nezávislém království. Několik rodin se vydalo směrem na západ, překročilo vysokohorská sedla a usídlilo se na nepálské straně Himálaje. Toto osídlování horských oblastí Nepálu začalo již v 9. století. Původní nepálská etnika zůstávala v nižších a pohostinnějších oblastech.

Návštěva u Limbuů

Při vstupu do vesnice Limbuů na trase ke Káčaňdžunze nás na první pohled upoutají domy. Na rozdíl hliněných domečků Rajů a většinou kamenných domů Šerpů jsou dřevěné a připomínají spíše evropské chaty než nepálské domy s květinovými zahrádkami.

Turistická infrastruktura tu není zdaleka tak rozvinutá, o to více je oblast autentická. Málokde tak rychle splynete s životem místních a můžete nahlédnout pod pokličku – a to doslova, v kuchyni při vaření národního nepálského jídla dálbhát. Rýže se zalije čočkovou polévkou, přidá se pár brambor, případně maso a samozřejmě nezbytné kari a pálivá omáčka z chilli nebo jen samotné papričky, které se zde také pěstují. Překvapilo nás, s jakou oblibou využívají nepálské domácnosti Papinův hrnec. Viděli jsme s ním putovat pastevce i obchodníky.

U Limbuů i Šerpů je zřetelná rovnoprávnost. Muži se často museli věnovat obchodu a zásobování na zimu a ženy se staraly o domácnost a řídily chod domu. U Limbuů se traduje, že žena lépe spravuje rodinné finance, a tak se muž spokojí s kapesným a rodinná pokladna je v rukou ženy. Limbuové pěstují obiloviny, především proso, pšenici a ječmen, brambory, kardamom a překvapivě i kiwi. Plody jsou menší, nicméně chutné. My ho ochutnali od stařečka, který ho prodával u silnice.

Limbuové uctívají bohyni Jumu jako matku země. V dávných dobách zakládali šamani obřadní místa, která zdobili dřevěnými, ručně tesanými soškami této bohyně. Každá soška má na spodní či zadní straně datum a jméno zhotovitele, podle čehož lze určit, který klan se v místech usadil. Jelikož je uctívána bohyně, tedy žena, považuje se společnost za spíše matriarchální. Ve vyšších polohách se tento kult uctívání bohyně propojil s buddhismem, a tak tu na střechách domů často plápolají buddhistické praporky. V nižších oblastech Limbuové přijali prvky hinduismu.

Pohostinnost

Překvapivě se Limbuové nestávali horskými nosiči či lezeckými průvodci, prý pro nespolehlivost, ale možná také pro svůj život v izolaci. Šerpové kariéru nosičů a později horských vůdců odstartovali už v sousedním Sikkimu, kde se k Everestu chodilo ještě dlouhou cestou přes Tibet, a navázali na ni v jejich domovině v Solo Kumbu pod Everestem z jihu. Lidé z obou etnik jsou velmi pohostinní, milí a přátelští.

Okamžitě nám nabízí jejich tradiční nápoj tongbu. Jde o zkvašenou kalužnici, jejíž extrakt se nalévá do litrových bambusových nádob s víčkem, zalévá se horkou vodou a pije se brčkem. Horká voda se stále dolévá, tím se snižuje procento alkoholu, ale také se ztrácí přehled o zkonzumovaném množství a Nepálci, kteří špatně odbourávají alkohol, se občas nekontrolovaně dostanou do nežádoucích stavů. V zimních měsících, kdy je práce okolo hospodářství výrazně méně, konzumace tongby prudce stoupne. Každá domácnost má minimálně dvacet nádob pro případné návštěvy. Kromě buddhistického kláštera zde neexistují žádné společenské či shromažďovací domy, takže každá oslava se odehrává v domě hostitele. Často se schází celá vesnice, dům je otevřen pro každého a oslavy trvají i několik dní.

Púdža v Ghunse

Cesta k nejvyšším velikánům se kroutí podél největší východní řeky Tamor. Nejprve políčky, poté prostupujeme pohádkovými rododendronovými lesy, v době dešťů bohatými na pijavice. Postupně nabíráme výšku a vstupujeme do malé vesnice Phale, osídlené Tibeťany. Většina sem přišla po roce 1959, kdy byl Tibet obsazen Čínou a pogromy nabíraly na síle. Tito lidé nemají nepálskou státní příslušnost, mají menší práva než Nepálci, ale zde, vysoko v horách, to ani nevadí. Mniši tu spravují dva buddhistické kláštery, kam na výuku chodí i nepálští mniši.

Nabíráme výšku a vstupujeme do oblasti osídlené Šerpy. Vesnice Ghunsa v nadmořské výšce 3410 m je centrální a největší v oblasti, je to i křižovatka cest. Vede odsud stará obchodní trasa do Tibetu, ale i propojka na trasu do jižního BC Káčaňdžungy. Jsou zde malé obchůdky i nový buddhistický klášter, který je již více využíván než 400 let starý klášter pod vesnicí. Meditace provádějí mniši bez přítomnosti veřejnosti, nejsou to pravidelné ceremonie pro obyvatele jako například mše v křesťanských kostelech. Lidé do klášterů přicházejí uctít Buddhu a další osobnosti, ale púdži (= bohoslužby) se konají jen občas. My máme štěstí, významná púdža se koná právě v době našeho příchodu. Uctívá se především příchod velkého učitele Padmasambhavy z Indie do Tibetu na pozvání tibetského krále v 8. století, který se zasloužil o rozšíření buddhismu v Tibetu a posléze v celém Himálaji. Hlavní obřad se koná venku. Postupně se schází celá vesnice a mniši udělují lidem požehnání.

Šerpské ženy tu chodí v tradičních oděvech podobných tibetským: mají barevné zástěry přes šedou sukni a zdobí se šperky s tyrkysem, národním kamenem Tibeťanů. Šerpské ženy se tradičně věnují tkaní. Kromě tradičního dálbhátu se tu jí často campa, pražená ječná mouka, která se sype do tradičního slaného čaje s máslem, a lidé si z ní žmoulají kuličky nebo se připravuje ve formě teplé kaše s chilli.

V šerpské domácnosti

Šerpové mají vlastní jazyk, dost podobný tibetštině. Jsou buddhisté a každá domácnost má buď svoji svatyni, nebo alespoň koutek s fotografií dalajlamy a Buddhy. Každé ráno u nich zapálí svíčku a nalijí kalíšek s vodou – nejčastější obětiny. I zde je patrné, že ženy často řídí domácnost, často jsme svědky, jak šerpské ženy muže sekýrují, ale panuje zde velká tolerance. Muži občas přeženou konzumaci alkoholu a ženy je pak na zádech vlečou domů s posměšnými poznámkami.

Užíváme si pohostinství u spřátelené rodiny, kterou jsme v roce 2015 opouštěli den před strašlivým zemětřesením. Naštěstí otřesy ve východním Nepálu nebyly moc silné, napáchaly méně škod než v západněji položených oblastech a obešly se bez obětí na životech. Na místní poměry je hostitelská rodina bohatá: má obchůdek a několik strohých, leč čistých pokojů. V jídelně si čteme zarámovaný certifikát o dvou výstupech během 24 hodin na Everest, který uskutečnila jejich dcera, žijící nyní v USA.

Jelikož se tudy budeme vracet, necháváme tu část našeho vybavení a zásob. Bohužel, za několik dní nám pastevec oznamuje, že domek lehl popelem. Babička hlídala oheň u primitivního destilačního přístroje, kromě tongby je zde totiž oblíbený další alkoholický nápoj, a to silnější destilát rakši. Babička přiložila pod kotel a odešla si lehnout, stačila jiskra a vzplál domek i jídelna. Naštěstí se vše obešlo bez obětí na životech, nicméně popálení obyvatelé domku přišli o celý příjem, všechny peníze shořely. Naše věci byly uskladněné ve vedlejším  domku, který požáru odolal, ale turista, který tu s námi bydlel, přišel o všechno.

Posvátná hora

Vesnička Khambačen ve výšce 4150 m je nejvýše položenou vesnicí, dál jsou již jen pastevecké osady či sezonní domky. Šerpové zde pěstují brambory, v této výšce už nic jiného nejde. Dříve tu obyvatelé přečkávali dlouhou zimu, zcela izolováni od světa, ale nyní už má každá rodina některého potomka žijícího na jihu ve městech, nebo alespoň níže v horách, a tak se v prosinci stěhují do příznivějších oblastí. Vracejí se až v březnu. My už vystoupali do výšky 5300 m pod gigantickou Káčaňdžungu, v překladu z tibetštiny Pět pokladnic velkého sněhu dle pěti vrcholků hory a pěti ledovců, které lemují svahy horské masy. Nejvyšší vrchol dosahuje výšky 8586 m, jednotlivé vrcholy představují ony poklady: zlato, stříbro, drahé kameny, obilí a svaté knihy. Hora je posvátná a samotný vrchol nesmí být znesvěcen, aby hora neseslala lidem do údolí hněv zdejšího božstva. A tak i horolezci by měli zůstat pár metrů pod samotným vrcholem. Hora jako jediná leží na nepálsko-indické hranici, na východě se rozkládá království Sikkim, které již desetiletí usiluje o nezávislost na Indii.

Pod Makálu

Z Ghunsy na východ vede trasa přes horská sedla směrem na západ k další osmitisícovce, Makálu. Šerpové se zde věnují hlavně pastevectví a stáda jaků chodí pást na pastviny ve výškách nad 4000 m. Mnohdy jsou to stáda o velikosti desítek kusů. Cena zdravého a silného jaka přitom může vyšplhat až k 1000 dolarů. Dává vlnu a mléko, z něhož se dělá sýr, je nezbytný pro orání pole a slouží i jako dopravní prostředek. Těžko se takové částce věří, když vidíme primitivní život jejich majitelů.

Prastaré obchodní stezky z Tibetu Šerpové nadále používají. Ale jak dlouho ještě? Na zcela nečekaném izolovaném místě se stezka mění v cestu, kterou Číňané budují z Tibetu, aby zásobování ovládli oni. Ještě není dokončená, ale opět změní život místních, kteří přijdou o další zdroj příjmů. To, že se jim zlepší dostupnost do městeček na úpatí hor a umožní jim se snadněji dostat třeba k lékaři, bude tvrdě vykoupeno ztrátou obchodních aktivit.

Hora Velká tma

Sedlo Lumbasumba tvoří jakési rozhraní mezi dvěma osmitisícovkami. Za zády nám ční obří masiv pěti vrcholů Káčaňdžungy a před námi se tyčí Makálu (8463 m), přezdívaná Velká tma. Pod sedlem se krčí světem zapomenutá vesnička Thudam, jejíž obyvatelé jsou převážně Tibeťané bez nepálské státní příslušnosti.

Mají tu několik políček, ale přilepšit se snaží i sběrem jarsagumby, malé housenky napadené parazitní houbou, která se na jaře objevuje nad hranicí 4000 m. Tibeťané ji prodávají překupníkům, kteří ji distribuují především na Tchaj-wan, do Číny i Japonska, kde slouží jako zázračný medikament odstraňující mnohé zdravotní problémy i coby zdroj životní energie. Někdy se dlouhé dny nepodaří najít žádnou jarsagumbu, když ale mají sběrači štěstí, mohou si vydělat i 1000 dolarů během několika týdnů.

Rajové

Po nekonečném, takřka dvoudenním traverzu převážně lesem vystoupáme k vesničkám s políčky, kde nás již vítají Rajové, další horské etnikum.

Rajové jsou ještě drobnější než ostatní nepálská etnika. Domky mají zpravidla hliněné, uvnitř je jedna místnost s malým ohništěm či píckou. Domácnosti působí mnohem chuději než domy Limbuů či Šerpů. Za domky leží políčka kardamomu. Jeho semínka výborně ochutí zdejší oblíbený čaj s mlékem. Rajové sem také pronikali ze Sikkimu a žijí i ve vzdálenějším Bhutánu. Jsou to buddhisté nebo hinduisté, ale někteří konvertovali ke křesťanství díky misionářům, kteří oblastí procházeli. Změna náboženství tu ale nikterak neovlivňuje vztahy mezi lidmi, jen křesťanství doplnilo prolínající se hinduismus a buddhismus v nižších oblastech. Rajové obhospodařují rýžová políčka, vlastní ovce a kozy a ti zámožnější krávu nebo vodního buvola. Gramotnost u nich byla dost nízká, škol tu bývalo hodně málo, dnes se situace výrazně zlepšila, děti ve školních uniformách potkáváme často. Opouštíme oblast sestupem k další páteřní řece východního Nepálu, Arun, pramenící na tibetsko-nepálské hranici, a ještě dlouho k nám doléhá veselé štěbetání dětí.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Radka Tkáčiková




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země