Myanma je pro Jana Styblíka už dvacet let srdeční záležitostí. Jako znalec oblasti říká: „Kde jsem před deseti lety potkal pár turistů, tam dnes parkují turistické autobusy.“ Užijte si tedy Mynamu, dokud je čas.
I po nedávných, překotných politických změnách plyne každodenní život většiny obyvatel země jako před mnoha lety. Na venkově lidé žijí v jednoduchých bambusových domcích, není tam zavedena elektřina ani voda, polní práce jsou vykonávány ručně a za pomoci dobytka, dopravní prostředky jsou desítky let po své životnosti. Mezi další zachované prvky patří nošení tradičních sukní u mužů, používání přírodní kosmetiky ze stromu tanakha, kterou spatříte na tvářích mnoha obyvatel země zejména na venkově, a také žvýkání betelových smotků, oblíbené především u řidičů a lidí vykonávajících těžkou manuální práci – „krvavé“ skvrny na zemi zahlédnete téměř na každém kroku. Velkou roli hraje náboženství, ať již většinový buddhismus, křesťanství, rozšířené především mezi etnickými skupinami v hornatém pohraničí, hinduismus, islám, nebo animismus.
Právě tyto zachovalé tradice spolu s rozmanitostí odlehlých míst, a především otevřeností a laskavostí místních na mě hned při mé první návštěvě v roce 2000 zapůsobily natolik, že se do země každoročně vracím. Na motorce jsem projel odlehlé vesnice hornatého Čjinského státu, kde je možné spatřit rychle mizející tradici žen s tetovanými obličeji, navštívil jsem vesnice v etnicky pestré východní části země a poslední čtyři roky se opakovaně vydávám na daleký sever země do hor v indickém pohraničí. S postupem času ale všude nezadržitelně přibývá návštěvníků z ciziny. Pokusím se vám poradit, jak si i přesto můžete Myanmu co nejlépe užít nad rámec toho, co najdete v každém průvodci.
Neužeňte se!
V první řadě mějte na paměti, že vzdálenosti jsou v Myanmě značné a cestování v porovnání s okolními státy jihovýchodní Asie náročnější a méně pohodlné. Hodně času sice může ušetřit létání, ale z letadla běžný život poznáte jen stěží. Pěkná je například trasa z Paganu (Bagan) do městečka Kalaw, jež vás zaveze z oblastí rýžových polí kolem vesnic vzhůru do hor. Snažte se vybrat oblast, která vás nejvíc zajímá, než abyste neustále podstupovali náročné a zdlouhavé přejezdy.
Pokud si troufnete na motorku nebo skútr, tenhle typ dopravy je k poznávání ideální. Nikdy ale nejezděte po setmění, neboť naprostá většina silnic není osvětlená a chybějí jim krajnice. A zapamatujte si zásadní pravidlo, že větší vozidlo má vždy absolutní přednost. Jestliže zkušenosti s jízdou v téhle oblasti nemáte, raději si najměte auto nebo tuk-tuk s řidičem. Taková spojnice mezi městy Rangún (Yangon) a Mandalaj (Mandalay) není pro začátečníky vhodná ani trochu.
Místním blíž
Velké kouzlo Myanmy v dobách před současným přílivem turistů spočívalo v tom, že zajímavá místa nebyla pouhými turistickými atrakcemi, ale nedílnou součástí běžného života. To se sice do určité míry mění, ale davům se dá uniknout – v prostoru i v čase. Stačí sjet z hlavních turistických tras anebo se přizpůsobit místním zvyklostem. Na rozdíl od turistů začíná místní život před rozedněním, vyrazte tedy za zážitky brzo ráno. Vydejte se na trhy, které mají v každém městě jiný ráz. Zastavte se v pouličních čajovnách na čaj s mlékem a cukrem a sledujte místní v družném hovoru. Nechoďte do restaurací doporučených v průvodcích, radši zavítejte do malého podniku plného domorodců. A pokud si chcete vysloužit jejich neodolatelný úsměv, dodržujte hluboce zakořeněné zvyklosti: do chrámů, i do těch prastarých a rozpadajících se, nechoďte v šortkách a tílkách, před vchodem se vyzujte, opětujte úsměvy a za žádných okolností na nikoho a na nic neukazujte nohama nebo botou.
Začínáme v Rangúnu
Většina návštěvníků Myanmy přilétá do Rangúnu. Rozvoj tohoto relativně mladého města zahájili Britové v začátku své koloniální nadvlády. Bývalé hlavní město je zdaleka největší a nejmodernější v zemi a k jeho rušnému kosmopolitnímu rázu přispívá neustále narůstající počet zahraničních restaurací a butiků, moderní zástavba a záplava zahraničního zboží. Zároveň je i městem s největším počtem koloniálních budov v jihovýchodní Asii, často jde o skutečné architektonické klenoty. Najdete tu i několik starobylých pamětihodností, včetně jednoho z nejposvátnějších buddhistických míst v zemi.
Zajímavé je bývalé koloniální administrativní centrum v oblasti ulic Strand a Pansodan s majestátními koloniálními budovami, jež jsou dnes z velké části prázdné a zchátralé. Projděte si ale i živé ulice víc v centru města, se spoustou obchůdků a čajoven. Domy v koloniálním stylu však neskutečně rychle mizí a místo nich vyrůstají nové budovy obložené sklem a zcela bez charakteru.
Trochu dál od centra města se na malém vršku leskne hlavní lákadlo Rangúnu, mohutná stúpa Shwedagon Paya, kompletně celá pokrytá zlatem. Pro myanmské buddhisty je to jedno ze tří nejposvátnějších míst v zemi a mnoho místních lidí sem podle časových možností chodí i několikrát týdně vzdát poctu a meditovat. Celý areál stúpy má velmi silnou atmosféru, která se v průběhu dne mění, zkuste sem tedy zavítat ráno i pozdě odpoledne.
Zpátky ve světském prostředí rušných ulic Rangúnu si projděte místní trhy. Tržiště Bogyoke Aung San Zei je v současné době spíš obrovským centrem prodeje turistických suvenýrů, zajímavější je tržnice Theingyi Zei. Především při procházce čínskou čtvrtí si pak můžete všimnout připomínek kosmopolitní historie města (hinduistické chrámy, synagoga a čínské chrámy). A na 19. ulici po setmění ožije spousta pouličních restaurací, pivnic a grilů.
Pravoúhlá Mandalaj
Tradičním centrem kultury a řemesel země je ovšem Mandalaj, poslední sídlo barmských králů, v jejímž okolí stávala i další historická hlavní města. V posledních deseti letech se překotně rozrůstá a na první pohled může působit trochu chaoticky, přestože je rozvržené v pravidelném půdorysu navzájem kolmých ulic ohraničených ze západu mohutným tokem řeky Ayeyarwady a ze severu Mandalajským kopcem. K návštěvě vybízejí v samotném městě i jeho okolí desítky chrámů a klášterů, jen je potřeba si vybrat podle vlastního vkusu.
Velmi zajímavá jsou místní tržiště, největší a nejrušnější z nich je Zeigyo, s hlavní částí východně od 84. ulice a mezi 26. a 28. ulicí, s mnoha stánky a obchody rozkládajícími se i v mnoha okolních ulicích. Opět je nejlepší přijít brzy ráno, kdy se nabízí autentická barmská kuchyně a ručně vyráběné domácí potřeby. Úplně jiný svět oproti pravoúhlé pravidelnosti obchodních ulic centra města se skrývá v klikatících se uličkách západně od 89. ulice směrem ke kanálu Thinga Yazar, přes který se dál k řece dostanete po starém týkovém mostě. A jen několik kilometrů za hranicemi města čeká svět vesnic, do kterých ještě ani nezavedli elektřinu a kde život plyne stejně jako před mnoha desetiletími.
Pokud máte dost času, podnikněte aspoň dvoudenní výlet do města Pyin U Lwin, jež leží v kopcích východně od města. Tato bývalá britská stanice je plná koloniálních domů, květinových, zeleninových a jahodových polí a kávovníkových plantáží. V okolí města najdete několik pěkných vodopádů.
Věžatý Pagan
Na tohle jedinečné místo si vyčleňte minimálně dva dny. Pokud se chcete o chrámech, jejich historii, architektuře a výzdobě dozvědět víc, najměte si alespoň na půl dne znalého místního průvodce, předem se s ním domluvte na itineráři a chrámy potom navštivte pronajatým autem s řidičem. Takto si nejenom stihnete prohlédnout více chrámů, ale navíc získáte lepší přehled o celé oblasti. V dalších dnech se pak vydejte na vlastní průzkum na kole. Pamatujte na to, že ačkoli velká část turistů bohužel nahlíží na chrámy jako na pouhé turistické zajímavosti, pro místní buddhisty jsou stále posvátné. Při jejich prohlídce tedy dodržujte pravidla, o kterých už byla řeč.
Pokud si chcete vychutnat fantastický východ nebo západ slunce, trochu vás zklamu. Dnes už není možné vystoupat do horních částí chrámů, které k tomu byly ideální. Alternativou turistickým vyhlídkovým plošinám může být projížďka po řece, ze které jsou sice výhledy omezené, ale přesto kouzelné.
Jezero Inle
Vysoko v horách, nad horkými pláněmi centrální Myanmy, se mezi dvěma horskými hřebeny rozkládá jezero Inle. Prakticky všichni návštěvníci jezera se vydají na jeho prohlídku na loďce, na které je lodníci spěšně provezou kolem plovoucích zahrad a vesnic s domy postavenými na kůlech nad hladinou jezera; potom s nimi jezdí k prodejcům suvenýrů a na vhodném místě jim zastaví, aby si vyfotili muže, kteří na loďkách předvádějí gymnastická cvičení s vršemi a tváří se jako rybáři. Jenomže rybáři na jezeře Inle nikdy nelovili ryby v hloučcích, nemívali na sobě nažehlené stejnokroje a nevykopávali vrše do závratných výšek.
Pokud o takový komerční zážitek nestojíte, zkuste si výlet nastavit jinak – v hotelu si zajistěte časnější snídani, s lodníkem si domluvte dřívější odjezd a sami si řekněte, co chcete vidět a čemu se naopak hodláte vyhnout. Můžete mu zaplatit o něco víc, pokud vás nebude vozit od jedné prodejny suvenýrů ke druhé, ale místo toho vás zaveze do vzdálenějších vesnic na jezeře a k plovoucím zahradám. A nebude zastavovat na focení u „gymnastů“, ale poblíž skutečných rybářů. Pěkný výlet si můžete udělat i na kole po silnicích vedoucích mezi poli po březích jezera, kde leží pár dalších vesnic.
Vycházkové Kalaw
Městečko Kalaw (čti Kaló) v horách Šanského státu v nadmořské výšce 1310 metrů je bývalá britská horská základna, kam kolonisté prchali před parným horkem nížin. Je to malebné místo hrázděných britských domků, borových hájů a vlnících se kopců kolem, na kterých stojí vesnice etnických menšin. Jde o jedno z velmi mála míst v zemi, kde jsou pro běžné turisty dostupné vícedenní treky s noclehem ve vsích. Avšak většina z nich se z Kalaw vydá pouze na jednodenní procházku či dvoudenní výlet do nejbližších vesnic. Pokud budete chtít alespoň nahlédnout do skutečného života etnických obyvatel země, vyberte si delší trasu. Vhodná je třeba pěší túra až k jezeru Inle, která se sice dá zvládnout i za tři dny, ale čím více času si na ni vyčleníte, tím odlehlejší místa navštívíte. Další variantou jsou trasy vedoucí severně od hlavní silnice Kalaw–Heho v oblasti města Pindaya. Před cestou si ale ověřte bezpečnostní situaci.
S přílivem turistů se do Kalaw sjelo také mnoho „průvodců“ z ostatních částí země, kteří sice mohou nabízet nižší ceny, avšak o kultuře, tradicích, zvycích a životě místních etnických skupin nevědí zhola nic. Rozhodně doporučuji zaplatit několik dolarů navíc a cestu absolvovat se skutečně místními průvodci. V každém případě je třeba mít na vědomí, že se nejedná o horské túry, ale spíš o kulturní procházky – pokud si však vyberete delší trasu vedoucí vzdálenějšími vesnicemi, čeká vás fantastický zážitek, naprosto odlišný od všeho, co můžete zažít v turistických místech myanmských nížin. Podle zvolené trasy budete mít možnost navštívit vesnice několika etnických skupin, jako jsou Dani, Palaung, Pa O a Šan, přičemž každá z nich vyznává jiný způsob života.
Přehlížené Pegu
Město Pegu (Bago) sice leží nedaleko od Rangúnu, turisté je ale často míjejí. Škoda, může být skvělou jednodenní zastávkou. Ve městě bývalo centrum monského království Hanthawaddy a z předchozích staletí se zde zachovalo mnoho náboženských staveb, stúp a tradičních klášterů. Některé kláštery se však staly pevnou součástí okruhu organizovaných turistických skupin a jejich návštěvu je možná lepší vynechat – pohled na uřvané turisty fotící mnichy při jídle rozhodně není příjemný.
Posvátné Čaiktijo
Kyaiktiyo (Čaiktijo), Zlatý kámen či Zlatá skála, je jedním ze tří nejposvátnějších míst země a významným poutním místem. Tato lokalita v Monském státě je dnes už také pevně usazená na turistickém okruhu, byla by však škoda její návštěvu vynechat. Většina návštěvníků přijede na půldenní výlet a nahoru na kopec ke zlaté stúpě se dostane před polednem, aby potom o pouhých několik hodin později odjeli. Využijte toho, že se turisté mohou ubytovat v některém z hotelů na kopci – nejfantastičtější atmosféra zde na vás čeká v pozdním odpoledni a za soumraku a potom velmi brzo ráno při rozednění.
Pokud si na návštěvu vyhradíte víc času, můžete se vydat i na procházky po okolí, například z městečka Kinpun pod kopcem, odkud vede stezka lesem až ke Zlatému kameni.
Nedotčené Hpa-An
Hlavní město státu Kayin leží relativně blízko Rangúnu, zatím se však nestalo cílem masové turistiky. Samotné Hpa-An, rozkládající se na břehu řeky Salwin (Thanlwin Myit), příliš zajímavé není (snad až na příjemný trh), ale jen kousek za ním najdete několik úžasných míst. Jedním z nich je fantastická stúpa Kyauk Ka Lat na krasové věži uprostřed jezírka. Vystoupejte po schůdcích na plošinu zhruba v polovině výšky kamene a užívejte si magický výhled na jezírko a okolní skalnaté kopce. Na stúpu dohlíží majestátní hora Zwegabin, jež z určitých úhlů vypadá jako nedostupná kolmá stěna, z jejího úpatí ale vede až na vrchol snadno schůdná stezka. Z vrcholu hory se vám za odměnu otevřou neskutečné výhledy na řadu krasových hřebenů, řeku Salwin dole pod vámi a další krasové kopce v dáli. Stezka zčásti vede lesem, značná část ale otevřenou krajinou, a výstup je tedy nejlepší zahájit co nejdřív ráno.
O něco dál za městem najdete několik jeskyní. Ústí Saddan zdobí desítky soch Buddhy a malé stúpky, hlouběji v jeskyni se potom otvírá rozlehlá prostora se stalaktity. Na její odlehlé straně čeká další překvapení – průchod vedoucí k jezírku semknutému skalními stěnami. U schůdků čekají lodníci, kteří vás na loďkách provezou další jeskyní.
Východně od hory Zwegabin se nachází menší jeskyně Kaw Ka Taung s bohatou buddhistickou výzdobou a jezírkem napájeným pramenitou vodou. Několik dalších jeskyní se nachází na druhé straně řeky Salwin, snadno dostupná je jeskyně Kaw Gun, která sice není rozlehlá, ale její stěny zdobí reliéfy pocházející ze 7. století, či sousední jeskyně Yathaypyan.
Barma, nebo Myanma?
Někteří stále hovoří o Barmě, ale například na mapách se tato verze uvádí už jen v závorce, protože v roce 1988 vojenská junta oficiální název změnila. Od té doby v barmštině zní Pyidaungzu Myanma Naingngandaw (tedy Republika Myanmenský svaz), z něhož vychází i správná česká varianta: Svaz Myanma, zkráceně Myanma. Čeština se tak například s polštinou, lotyštinou, ruštinou, čínštinou, korejštinou a dalšími jazyky vyvarovala chyby, kterou rozšířil přepis do angličtiny. V ní se totiž adjektivní tvar Myanmar Union nesprávně přepsal do formy Union of Myanmar, z něhož se uchytila verze Myanmar.
Bezpečnostní situace
Na území Myanmy probíhají vleklé boje barmské armády proti etnickým skupinám a jejich ozbrojeným složkám. Před několika lety například obletěly svět zprávy o vyhánění Rohingů z vesnic v Rakhaingském státě. Situace se neustále mění, v současnosti je v zemi aktivních přibližně dvacet větších etnických vojenských skupin. V podstatě neustále probíhají boje zejména na severu Rakhaingského státu, v Kačjinském státě, na několika místech Šanského státu a ve státech Kayah a Kayin. Zasažené oblasti nejsou turistům přístupné, k ojedinělým útokům však může dojít i v dosud bezpečných oblastech. Než začnete plánovat cestu mimo turistické oblasti v hornatých částech země, vždy si předem ověřte aktuální situaci a na trek vyrazte s místním průvodcem, jehož znalosti předem důkladně prověřte.
Kromě výše uvedených oblastí se v současnosti nedoporučuje cestovat do dříve oblíbených turistických míst, jako je historické město Mrauk U nebo Hsipaw, jež bylo oblíbenou základnou k pěším procházkám po okolí. V obou oblastech probíhají boje a v okolí Hsipaw došlo v nedávné době k úmrtím a vážným zraněním zahraničních turistů – riziko může sice být relativně malé, rozhodně je ale není dobré podceňovat.
Říše a království
Na území dnešní Myanmy se v průběhu dějin rozkládalo několik říší a království mnoha etnických skupin. Mezi nejmocnější říše patřilo barmské království Pagan ve střední části země, jež v době svého největšího rozkvětu na počátku 13. století ovládalo většinu dnešní rozlohy státu. Po úpadku Paganu vzniklo postupně několik dalších království: říše Ava, monské království Hanthawaddy, Waithali nebo Mrauk U. Po válkách v letech 1824–1826, 1852 a 1885–1886 Myanmu kolonizují Britové. Po získání nezávislosti v roce 1948 vypadala budoucnost země velmi slibně, před druhou světovou válkou byla největším světovým vývozcem rýže a měla bohaté zásoby nerostných surovin a dřeva. Po vojenském převratu v roce 1962 však začala cesta úpadku. Dlouhá desetiletí vojenské vlády zlikvidovala téměř veškerý průmysl a zemědělství a infrastruktura, zdravotnictví a školství chátraly až téměř k naprostému kolapsu. Po roce 2011 vojenská vláda postupně svou moc uvolňovala, byly vyhlášeny volby a Myanma, přestože podle ústavy stále do významné míry ovládaná vojskem, se začala otevírat světu.
Zachování etnik
Různé zdroje uvádějí v Myanmě 111 až 148 etnických skupin. Tyto údaje jsou však pouze orientační – už proto, že označení některých etnických skupin nejsou přesná. Například komunita souhrnně označovaná jako Čjinové ve skutečnosti zahrnuje několik desítek etnických skupin s naprosto odlišnými jazyky. Majoritní Barmánci tvoří zhruba přes 60 % obyvatel a žijí převážně v centrálních nížinných oblastech země, zatímco hornaté pohraniční oblasti obývají právě příslušníci menšin. Jejich život se díky chybějící infrastruktuře po mnohá desetiletí měnil jen nepatrně. I etnika, která jsou od sebe vzdálená pouhých pár kilometrů, tak často mají odlišnou kulturu a životní styl.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
