nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Třaskavý Kavkaz: Dagestán, země hor a fascinujících přírodních krás

Sára Opletalová 18. listopadu 2020 • 06:10
Třaskavý Kavkaz: Dagestán, země hor a fascinujících přírodních krás
foto: Sára Opletalová

Přes krvavou historii a neutuchající spory mezi znesvářenými národy je obyčejný turista v kavkazských horách vítán jako vzácný host. Starobylé vesničky, kde každý kámen vypráví historii, hrdost zdejších obyvatel i opojná krása divoké přírody si podmaní každou dobrodružnou duši.

Název Dagestán pochází z perštiny a turečtiny a znamená „země hor“. Tato čarokrásná republika na samém jihu Ruské federace je jen o málo větší než Slovensko. Usazená na svazích Kavkazu leží na západním břehu Kaspického moře. V posledních letech přinášejí média informace o ozbrojených nebo bombových útocích směřovaných proti ruské vládě či o občanech Dagestánu bojujících v řadách Islámského státu. Západoevropská ministerstva zahraničních věcí většinou cesty do Dagestánu nedoporučují.

Pod dohledem

Do Dagestánu přijíždíme pozdě večer ze sousední Kalmycké republiky. Všude už vládne tma a já jdu s našimi pasy na kontrolní stanoviště místní policie. Tady, na Severním Kavkaze, totiž mezi jednotlivými republikami fungují hraniční přechody a probíhá registrace pohybu obyvatel. Oproti jiným koutům Ruské federace je tu přítomnost policejních hlídek značná. Veřejný prostor střeží kamerový systém a na hlavních tazích neustále probíhají policejní kontroly, které se více zaměřují na místní občany než na turisty.

V ulicích vládne sympatický ruch a začínám mít dojem, že si Dagestán zamilujeme. V maličké restauraci hned u cesty ochutnáváme dagestánské národní jídlo – čudu. Paní domácí v široké sukni a hedvábném šátku zručně rozvaluje těsto na tenký plát. Další dvě dámy ho pak plní mletým jehněčím a dávají do rozpálené pece. Místní tradiční pochoutka se tady podává s hrnečkem lahodné husté domácí smetany a s laskavým úsměvem hospodyně.

Zázraky přírody

Do Dagestánu jsme se ale vypravili především kvůli neobyčejným divům zdejší přírody, které kvůli bezpečnostní situaci zůstávají na okraji zájmu turistů. Jen kousek od Machačkaly, hlavního města, se hory setkávají se stepí. Před mnoha tisíci lety tu vyrostla obrovská písečná duna. Dosahuje výšky 262 metrů a díky větru neustále mění svůj tvar. Duna Sary-Kum je nejvyšším písečným přesypem v Evropě i Rusku.

Na jejím úpatí stojí malé návštěvnické centrum, z něhož stoupá vzhůru dřevěný chodníček. Spalující horko mě nenechává na pochybách, že jsem se skutečně ocitla uprostřed opravdické pouště. Písek se v létě může rozpálit až na 60 °C. Zdejší ekosystém zahrnuje mnoho vzácných druhů z živočišné i rostlinné říše. Kromě pískomilů, želv a ještěrek tu žijí také solifugy, štíři a nebezpečné černé vdovy.

Kaňon řeky Sulak

Lid Dagestánu si je svého neobyčejného přírodního bohatství dobře vědom. Kdesi v horách, na jednom z mnoha check-pointů, nás dva vojáci pozvou do strážní budky. Usadí nás na dřevěnou lavici. Zády se opíráme o dva samopaly, které si tam odložili. Zatímci jeden zvědavě listuje našimi pasy, nám druhý uvaří čaj a nabídne bonbony. Zapíší si nás do velkého sešitu, pak už jenom společně sedíme, pijeme čaj a povídáme si. Vojáci odpovídají na naše všetečné dotazy a vyprávějí nám s hrdostí v hlase o kaňonu řeky Sulak. Prý patří mezi nejhlubší na světě, dokonce předčí i slavný Grand Canyon. Vojáci mají ve všech ohledech pravdu. Sulacký kaňon dosahuje hloubky 1920 metrů a působí naprosto impozantně. V hlubině pod námi se klikatí tyrkysová řeka.

Zavítáme také do přilehlé vesničky Dubki, která ve srovnání s velkolepým údolím vypadá poněkud smutně. Některé domky sotva stojí. Všude pobíhají ovce a slepice. Lidé zde žijí v chudobě. Bohatství ze zdejší ropy se k obyčejným lidem dostane jen stěží.

Na vlastní kůži

Jedeme hlouběji do hor a zdejší dramaticky zvlněná krajina očarovává všechny mé smysly. Přestože mě od toho místní kluci zrazují, pouštím se na asi kilometr dlouhou cestu do Karadašské rokle. Musím jít přímo korytem rozvodněné říčky, která má po deštích barvu kakaa. Brodím se vodou, přelézám napadané kusy kmenů i kameny, až se asi po půlhodině chůze konečně dostanu na místo, kterému se přezdívá „brána zázraků“. Přede mnou se tyčí mohutná skála vysoká 170 metrů, skrz kterou vede úzká chodba. Mezi sebou ji svírají vodou leštěné skalní stěny. Uvnitř rokle panuje i v pravé poledne přítmí. Říká se, že, když na toto místo pohlédnete ze vzduchu, vypadá jako hora přeťatá v půli obrovským mečem pohádkového obra.

Cesta korytem řeky nás čeká i u Saltinského vodopádu. Tady nás proud vody pro změnu přivede do prostoru velice zvláštní jeskyně s vodopádem, který se dovnitř řítí otvorem ve stropě. Neobyčejně krásný vodopád společně se světlem přicházejícím velkou puklinou v horní části jeskyně vytváří naprosto fascinující podívanou. Kouzelná hra světel a stínů se mění v závislosti na denní době i počasí.

Svět starobylých aulů

Dagestán nejsou jen malebné hory s dramatickými kaňony a fantastickými vodopády, ale především v nich ukryté vesnice. Jedná se o nejvýše položené horské osady v Evropě a na Kavkaze se jim říká auly. Stojí osaměle vysoko v kopcích obklopené štíty hor, často izolované od okolního světa hlubokými údolími. Mnohé z nich už zůstaly opuštěné, jiné nadále fungují jako kulturní střediska regionu.

Z údolí řeky Avarské Kojsu stoupáme po úzké prašné cestě v kopcích do oblasti, která si vysloužila poetické jméno „Země věží“. Zelené louky a dramaticky zformované štíty hor se tu v dokonalé harmonii snoubí s pozůstatky starých kamenných vesnic. „Z původních sedmi věží už stojí pouhé dvě,“ vysvětluje Ibragim a vede nás na místo, odkud se otevírá nádherný výhled na horský masiv ozdobený dvojicí starobylých obranných věží. V telefonu nám ukazuje fotky vesničanů v tradičním oděvu. Na videích pak sledujeme, jak místní pečou chléb nebo na horkém kameni praží kukuřici. Ibragim patří k národu Avarů, který obývá tuto oblast hor směrem na východ. „S lidmi v údolí a od naší vesnice na západ už si ale nerozumíme, a tak spolu musíme mluvit rusky,“ vysvětluje nám. Dagestán je totiž domovem desítek národností a krajinou obrovské etnické a kulturní rozmanitosti. Na poměrně malém území žije na 35 etnolingvistických skupin. Mnoho horalů se stále řídí prastarými muslimskými zákony a chrání tajemství starověkých řemeslníků. Tato konzervativní muslimská oblast je živoucím etnografickým muzeem pod širým nebem.

V „Zemi věží“ se rozhodneme zůstat přes noc. Před spánkem nás poctí tři návštěvy. Vrací se za námi Ibragim, aby se ujistil, že nic nepotřebujeme. Pak se zastaví voják, který přijel z Volgogradu navštívit rodiče. Nabízí nám nocleh a večeři z hub a ukazuje nám trsy mateřídoušky, z níž si horalé vaří čaj. A nakonec dorazí čtyřčlenná skupinka. Jedou z večerního dojení krav, a tak nám přivezli aspoň trochu čerstvého mléka.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Sára Opletalová




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země