Legendární trek Snowman v Bhútánu má pověst jedné z nejtěžších a zároveň nejhezčích světových túr: čeká nás 300 km liduprázdnými horami pod zasněženými sedmitisícovkami.
Naše komorní skupinka čítá tři odhodlané a natěšené muže v nejlepších letech. Jsme tedy v ideálním počtu, mimo jiné i na hraní licitovaného mariáše. Podle našeho plánu měsíc dlouhého pobytu nejprve projdeme „Snowmana“ od západu k východu, což nám zabere asi 25 dní. Pak se budeme pár dní vracet zpět autem a prohlédneme si nejvýznamnější památky a zajímavosti země.
Pro úspěšné absolvování celého treku je třeba být nejenom fit, ale také budeme muset zvládnout nadmořskou výšku nad 4000 m. Těžkosti také působí velké převýšení a bezpočet horských sedel, mnohá z nich přesahují 5000 m. Přechod komplikují často velmi neschůdné úseky se spoustou brodů, kamení a bahna, nevyzpytatelné himálajské počasí i naprostá odlehlost (půjdeme oblastmi vzdálenými od nejbližší silnice týden pochodu).
To vše, včetně finanční náročnosti celé akce, má vliv na velmi malý počet poutníků. Ročně tuhle trasu projde přibližně 100–200 lidí, tedy výrazně méně, než ve stejném období stane na vrcholu Everestu.
Na zádech tygřice
Hned druhý den vyrážíme na aklimatizační výstup ke klášteru Taktsang, známému pod názvem Tygří hnízdo. Klášter je hlavní turistický bod celé země a výstup k němu není náročný, i když nadmořská výška je na dýchání už znát. Potkáváme indické turisty vyšňořené v oblecích, část návštěvníků se nechává vyvézt na hřbetech mul, většina však absolvuje zhruba tříhodinový pochod vlastními silami. O co jednodušší to měl zakladatel kláštera Guru Rinpočhe, který sem podle legendy přiletěl v 8. století na hřbetu tygřice!
Nádherná stavba kláštera je nalepena na skále vysoko nad údolím ve výšce 3100 m, kousek od monumentálního vodopádu. Vstup nám mniši umožní až po odložení fotobatohů a důkladném prošacování, nikdo nesmí mít ani mobil. Procházíme jednotlivé místnosti a modlitebny a nahlédneme i do jeskyně, kde prý Guru Rinpočhe meditoval tři měsíce.
K posvátné hoře
Cesta pro auta končí pár kilometrů za nově opraveným klášterem Drukjel Dzong. Odtud už půjdeme pěšky a spolu s námi tým šesti místních – průvodce s pomocníkem, kuchař a jeho asistent a koňáci, kteří se budou starat o celkem 17 mul nesoucích veškerý náklad na dlouhou cestu.
Za první dva dny vystoupáme do výšky 4100 m do kempu pod posvátnou horou Čhomolhari. Jdeme lesem podél dravé řeky a tu a tam zahlédneme vrcholky hor hlavního himálajského hřebene. Překvapivou novinkou je pro mě elektrické vedení, čerstvě postavené v těžce přístupném terénu a zásobující pár nejbližších horských osad elektřinou.
Bhútán, který se jako jediná země světa pyšní uhlíkovou negativitou, vybudoval v posledních letech několik vodních elektráren. Elektřina se tak stala jedním z mála vývozních artiklů a v celé zemi je stále dostupnější komoditou. Po staletí lidé v horách topili vzácným dřevem nebo jačím trusem, nyní otočením knoflíku zapnou elektrické vařiče a žárovky. Podstatná část treku Snowman, na který v další dny nastupujeme, je ale stále elektřiny prostá, a tudíž naše solární panely se později určitě hodit budou.
Nejhezčí tábořiště
Tábořiště Džangothang leží přímo pod mohutnou, tři kilometry vysokou stěnou posvátné hory Čhomolhari. Hned vedle se zvedá další, prý nejkrásnější himálajská hora Čiču Drake, jejíž špičatý vrchol tak trochu připomíná Matterhorn. Tenhle kemp je jedno z nejhezčích míst v horách, které jsem kdy navštívil.
Den našeho příchodu spadá na svátek „Blessed Rainy Day“, tedy poslední deštivý den letního monzunu. Pranostika se vyplnila, následující den se probouzíme do jasného rána a ze stanů obdivujeme stěnu Čhomolhari, oranžově zářící ve vycházejícím slunci. Volný aklimatizační den využíváme k výletu k malebným jezerům Čophu, v jejichž hladině se zrcadlí vrcholky Čhomolhari a Čiču Drake.
Ženy s anténkami v Laja
Následující týden putujeme přes několik horských sedel k izolované horské vesnici Laja. Spolu s našimi průvodci se pomalu aklimatizujeme a připravujeme se na mnohem náročnější druhou část treku. Zrádnost Snowmana totiž spočívá v absenci únikových tras do nižších poloh, v případě vážných problémů s výškovou nemocí vede návrat do nižších poloh jen přes vysoká sedla.
Pod pětitisícovým sedlem Sinče La pozorujeme stádo plachých nahurů (divoké kozy), horské louky krášlí záplavy kvetoucích hořců, protěží nebo statných revení vznešených, jejichž nezaměnitelné lodyhy trčí na svazích do několikametrové výšky. V téměř liduprázdné krajině občas spatříme pastevce jaků a civilizaci připomínají jen buddhistické čhörteny nebo nepostradatelné lukostřelecké hřiště. Lukostřelba je oblíbenou kratochvílí Bhútánců.
Laja patří k nejvýše položeným vesnicím v Bhútánu, leží v bezmála čtyřtisícové výšce na strmém svahu vysoko nad údolím. Nechce se mi věřit, že Bhútánci sem plánují zavést silnici, která zatím končí ve vesnici Koina, vzdálené den pochodu. Obyvatelé patří k etnické skupině Lajapů, která má blízko k tibetské kultuře a hovoří vlastním nářečím. Většinou se živí jako sezonní pastevci jaků a místní ženy jsou často provdány za více mužů. Hlavní viditelnou zvláštností jsou ale bambusové kloboučky žen, zakončené špičatou „anténkou“.
Nakoukneme do školy, roztáčíme modlitební mlýnky ve zdejším klášteře a nakonec reagujeme na přátelské mávání jedné ženy a přijímáme pozvání na čaj. Usedáme na zem a dopřáváme si čaj s jačím mlékem. Konverzaci zachraňuje asi desetiletý syn, který se ve škole učí anglicky a jde mu to evidentně dobře i s chytrým mobilem.
Liduprázdným krajem Lunana
Některé výpravy v Laja mění muly nebo přepřahají na jaky, my ale jdeme stále se stejnými zvířaty, která zatím vypadají opravdu neúnavně. V řídkém vzduchu funíme do kopce, k zatím nejvýše položenému kempu pod sedlem Karčung La. Když následující den překračujeme zasněžené, 5160 m vysoké sedlo, uvědomujeme si, jak důležitým místem naší cesty právě procházíme: jsme ve druhém nejvyšším sedle celého treku, vstupujeme do kraje Lunana a kromě toho jsme na dny přesně v polovině celé cesty.
Lunana je nejodlehlejší region Bhútánu. V této nejsevernější oblasti země dominují obrovské hory, ledovcová jezera a dravé řeky. Oblast prošel v roce 2016 i současný bhútánský král Džigme Khesar Namgjel Wangčhug, kdy mimo jiné navštívil nebezpečná ledovcová jezera, která hrozí protržením a zaplavením vesnic pod nimi. Kvůli tajícím ledovcům hladiny horských jezer stoupají a představují jakési časované bomby.
Několik dní jdeme zcela pustou krajinou, než spatříme první z několika domečků osady Wočhe. Lesy nad vesnicí se barví podzimními barvami a připomínají blížící se zimu. Putování krajem Lunana končí po týdnu ve vesnici Thanza, ležící pod monumentální stěnou sedmitisícovky Zongophu Kang, zvané též Stolová hora.
Nejvyšší panenská hora světa…
V závěru našeho putování přichází nejtěžší úsek celého treku. Z vesničky Thanza začíná náročné celodenní stoupání do nejvýše položeného kempu na naší výpravě ve výšce 5250 m. S přibývajícími výškovými metry se krajina okolo nás stává drsnější, mizí poslední tráva a kamenité svahy pokrývá souvislý sníh. Vstupujeme do skutečných velehor.
Přišel nejkrásnější den celé túry, kdy vystoupáme k nádhernému jezeru Čorim, jehož tyrkysově modrá voda se leskne v mělké proláklině přímo pod nejvyšším bodem celého treku, kterým je 5474 m vysoké sedlo Gophu La. V nádherném počasí obdivujeme vysokohorskou krajinu plnou jezer, ledovců a zasněžených štítů.
Po sestupu ze sedla spatříme strmou stěnu nejvyšší hory Bhútánu a nejvyšší nikdy nezdolané hory světa Gankhar Puensum. O zdolání 7540 m vysokého štítu se v minulosti několikrát neúspěšně pokusily horolezecké výpravy, v 90. letech ale Bhútán hory vyšší než 6000 m uzavřel a následně na svém území zakázal veškerou horolezeckou činnost.
…a nejkrásnější termály
V samém závěru treku se těšíme na termály Duer Caču, kde se konečně pořádně umyjeme. Zdoláváme sedlo Saka La a pak strmě klesáme rododendronovým a piniovým lesem do hlubokého údolí řeky Mangde Ču, kde najdeme několik termálních pramenů. Duer Caču podle pověsti před staletími vytvořil buddhistický učitel Guru Rinpočhe a jsou snad nejkrásnější, které jsem viděl. Fakt, že nejkratší cesta k nim z civilizace trvá několik dní těžkého pochodu, umocňuje pocit jedinečnosti a osamělosti.
Těžko říct, jestli to byla chuť na vychlazené pivo, vidina hotelového pokoje, nebo slíbená lázeň „hot stone bath“, každopádně jsme poslední dvě etapy spojili v jednu a posledních 27 km urazili na jeden zátah. Když po téměř čtyřech týdnech putování velehorami vyjdu na palouk a v dálce spatřím údolí Bumthang a střechy domečků, vím, že cesta je u konce. Kupodivu na mne nepadá únava – tím hlavním pocitem je příliv energie a radosti, kterou vám může dát jen měsíc strávený v nádherné přírodě.
Trek Snowman
- Délka: 300 km
- Čas: min. 24–25 dní
- Klady: pohledy na himálajské sedmitisícovky, horské vesnice Laja a Thanza, termální prameny Duer
- Sezona: nejlépe říjen (stabilní počasí s minimem deště), v létě (červen–srpen) přichází monzun a cesty jsou hodně bahnité, v zimě je cesta neprůchodná
- Doprava: lety do Bhútánu přistávají v Paru; nejvýhodnější jsou většinou přestupy v Dillí nebo v Káthmándú
- Finance: Kvůli nárokům na logistiku a servis je třeba počítat s částkou minimálně 150 000 Kč za osobu bez letenky. V této částce je zahrnut: průvodce, kuchař, nákladní muly, plná penze, ubytování ve stanech, doprava...
- Zajištění cesty: Cestu je nutné mít předem zajištěnou od místní CK, v Bhútánu existuje okolo 400 tour-operátorů. Výběr jednoho z nich je tedy dost složitý, jen minimum místních kanceláří má se Snowman trekem zkušenosti a nabízí dobré průvodce a plně kvalitní a profesionální servis. Kompletní seznam bhútánských CK: www.tourism.gov. bt/directory/tour-operator.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
