nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Simbai: Cesta za kmenem Kalamů do odlehlé oblasti Papui Nové Guineji aneb Jak se žije na hranicích civilizace

Tomáš Kubeš 19. října 2020 • 07:35
Simbai: Cesta za kmenem Kalamů do odlehlé oblasti Papui Nové Guineji aneb Jak se žije na hranicích civilizace
foto: Tomáš Kubeš

Odlehlá oblast Simbai na Papui Nové Guineji dopřává cestovateli mnoho dobrodružných chvil. A když se rozhodne setkat se s jedním ze zdejších ne zcela přátelských kmenů, je šance na zážitek o to větší. Jak dopadl Tomáš Kubeš u kmene milovníků prasat?

Horské pásmo Papuy Nové Guineje lemují vysoké horské hřbety. Díky úsilí misionářů je tu řada letišť, která propojují odlehlé oblasti s civilizovaným světem. Otázkou zůstává, zda šíření křesťanství mezi původními obyvateli a likvidace staletí fungujících společenství jsou tou správnou cestou.

PNG je jedna z mála zemí na světě, kde bez letadla není možné cestovat. Dosud v mnoha oblastech neexistují silnice ani normální cesty. Za každé kilo navíc se tak musí zaplatit královsky. Dokonce i za vaši vlastní váhu. Běžný muž smí vážit do 73 kg, takže doporučuji před cestou dobrou dietu. Místní kmeny se nikdy v minulosti příliš nenavštěvovaly, a tak i současné stezky vedoucí přes hory jsou hranicemi s dalšími nepříliš přátelskými obyvateli. A to znamená jisté riziko. Okolní národy jsou často ve válce s okolím a pro pěšího poutníka to znamená, že nemusí vždy přežít.

Vítejte v Simbaii, sire!

Sotva se mraky rozestoupily, přímo pod naším letadlem se ukázala velká travnatá plocha vymýcená v horském lese. Jedinou připomínkou civilizace byla plechová bouda a troska jednoho z kdysi havarovaných letadel. Ani ti nejzkušenější piloti to tady nemají vůbec jednoduché. Díky rychlým změnám počasí se nejčastěji létá brzy ráno, kdy bývá nejméně oblačnosti. Pokud se to nepodaří, posádka letadla se vrací bez přistání.

U letiště mě nedočkavě vyhlížel můj průvodce Joseph snad se všemi obyvateli vesnice. Zde, v odlehlé oblasti Simbai, není telefonní signál. Jen na misijní stanici mají rádio, které je jedinou spojnicí se světem. Obsluha rádiové stanice je skoro nejdůležitější osobou v kraji. Všichni chtějí být s radistou zadobře. Přenos informací funguje zprostředkovaně, do pár týdnů dostanete odpověď i z těchto končin.

Připadal jsem si jako celebrita. Sotva jsem vylezl z malého letadla, velká skupina lidí v otrhaných kraťasech a sportovních tričkách začala skandovat: „Sire, vítejte v Simbai!“ Ti, co uměli anglicky, hned začali s vyptáváním, odkud jsem. Česká republika je v Tichomoří docela neznámá, a tak se nakonec všichni spokojili s lokalizací kdesi v Evropě.

Čeho si každý ihned všimne na první pohled, je čistá příroda bez jakýchkoliv odpadků. Tady se zužitkuje úplně všechno, nikdo nemá zbytečné prostředky na nákup drahých potravin dovezených výhradně letecky. I když u letiště stojí zamřížovaný obchod, kde za malou lahev 2dcl fanty požadují neuvěřitelných 150  Kč, mnoho zákazníků nemají. Místní obyvatelé nemají čím zaplatit, stačí jim, co si vypěstují.

Svahy v okolí lemují jednoduché domy ze dřeva, suchého bláta, rohoží z palmových listů, se střechami z banánovníků i důmyslně propletených velkých listů. Úzké vyšlapané pěšiny mezi pozemky lemovanými zahradami často odděluje hradba z klacků a položených kmenů. To aby neutíkala prasata. Stále přelézáte překážky a průchod nemusí být jednoduchý. Divoká vegetace, pestrobarevné květy a divoké vůně na první pohled připomínají zapomenutý ráj. Žít v tropické oblasti znamená také příjemné teploty a dostatek jídla. Všichni obyvatelé se živí zemědělstvím. Pěstují se zde sladké brambory, taro – kořen rostliny konzumované včetně listů, česky kolokázie jedlá. Další kořenovou plodinou je jam a maniok. Jedí spoustu zeleniny a ovoce včetně banánů. Tady se hlady nestrádá, okolní svahy poskytují celoročně dostatek všeho.

Kolik máte prasat?

Být ve správnou dobu na tom nejlepším místě je skutečným štěstím. Podle Josepha, jehož rodina se mě ujala, mě čeká veliký zážitek. Kmen Kalam, obývající zdejší svahy, právě chystá největší slavnost roku a já se mohu zúčastnit. Ale nejdříve povinnosti. Každý příchozí musí poznat místního náčelníka a požádat o svolení k účasti na slavnosti. Tady, v zapomenutém světě, zdvořilostní návštěva znamená několikahodinové setkání. Nikdo nespěchá a život tady proudí pomaleji než kdekoliv jinde.

Vše v oblasti Simbai se odvíjí podle množství prasat. Docela mě rozhodila otázka, kolik mám doma prasat. Muž, který touží po nevěstě, tady totiž musí poskytnout za dívku svých snů patřičný počet čuníků. Například náčelník se mi pochlubil, že má šest žen různého věku, a na prstech mi ukazoval, jakou hodnotu musel obětovat pro svůj harém. Vepři jsou zde platidlem nad zlato. Za prase se dá vyměnit život nebo koupit příslušník rodiny. Podle množství vepřů se dá určit vaše bohatství, postavení u kmene, ale i výjimečnost události. Můj osobní boj byl, kolik prasat budu muset koupit, abych uspokojil starostu vesnice a dodalo to vážnosti mé návštěvy. A takové smlouvání trvá někdy i několik dnů.

Čarovné zvuky nočního pralesa, plápolající oheň v chatrči a zvědavé oči místních, kteří si přišli prohlédnout cizince. Fantastický zážitek, který se nedá slovy zprostředkovat. Energie tu není, jen skomírající lampa a oheň. Proto ještě večery slouží nejen k nasycení žaludku uvařením jednoduchého jídla, ale také k zábavě a vyprávění příběhů. Zvědavých zájemců je každý den plná chata.

Kanibalismus

Oblečení už je poslední dobou běžné. Kalamové získali oděv teprve před několika lety od misionářů. Ti se tu usadili natrvalo zhruba před 30 lety. Do té doby odlehlá oblast ukrývala tradice a také kanibalismus, který je dosud na ostrově žhavým tématem. Stačí se jen zeptat a nesmělé úsměvy lidí tuto nezvyklou tradici nevyvracejí. Na celém ostrově patří k životu boj o území, a to i v dnešních časech. Silnější bere vše. Obvyklým zážitkem po vítězném boji bývalo spořádat nejsilnějšího bojovníka nebo náčelníka a převzít tak jeho sílu. Slyšel jsem řadu příběhů i výpovědí z policejních protokolů, přesto toto téma zůstává zahaleno tajemstvím.

Jeden z misionářů mi na přímou otázku odpověděl, že pojídání lidského masa není jen mýtem, ale tato tradice přežívá, a to především v černé magii. Občas se někdo ztratí a nebývá nalezen. Přesto, jakmile jste uvítáni v komunitě a přijati, všichni vás bedlivě střeží, aby vám nikdo nezkřivil ani vlas.

Rituály dospělosti

Bubnování a divoký křik jsou vždy známkou velké události. A také kvičení prasat, protože v září se koná největší slavnost Kalamů – svátek, kdy se z chlapců stávají muži. Chlapcům od 10 do 17 let je rituálně propíchnut nos. Musí prokázat svoji odvahu a ani nehlesnout. Do čerstvé rány se zatlačí dřívko, později bude sloužit jako prostor pro prasečí kel nebo vzácnou mušli. Obchod s pobřežím fungoval odpradávna a lukrativním platidlem i cenností byla vždy mušle – kina, což je i současná měna platící na ostrově. Kina sloužila jako zástava, hodnota majetku, z dnešního pohledu by se dalo říci taková zlatá cihlička. Proto mušle na slavnostním oděvu byla nejen cenností, ale i známkou společenského postavení. Mnozí muži nosí mušle na hrudi a také si je provlékají do nosu.

Společenský dům je dřevěné stavení se stěnami z rohoží a využívá se ke kmenovým událostem. U ohňů se tančí, zpívá, vypráví, ale také vaří slavnostní hostina. Během největší události Kalamů, rituálu dospělosti, může být v některých letech zabito i více než sto prasat. V době mé návštěvy to bylo jen 25 kousků. Čuníci se zabíjejí úderem hole do hlavy za přihlížení všech obyvatel. Zabití zvířete je také zkouškou pro mladíky. Kdo neumí zabít prase, nemůže jíst jeho maso.

Ženy a děti mezitím vykopou díry hluboké až metr a půl, kam nanosí z ohnišť rozpálené kameny. Ty pokryjí listy banánů, tarem, maniokem i zeleninou a poté sem vloží vykuchané prase. Vše se přikryje další vrstvou hlíz a listů. Nakonec se navrší další horké kamení a někdy také hlína. Vůně unikající z podzemní trouby je neuvěřitelná a celá vesnice se nemůže dočkat. Mezitím muži klábosí, žvýkají betelové oříšky, tančí a zpívají.

Po několika hodinách je prase celé uvařeno a doslova se rozpadá. Jen tak připravené maso bez soli a koření chutná jako největší lahůdka na světě. Nedivím se místním, kteří olizují kapající tuk. A jako zlatý hřeb hostiny ženy přinášejí vnitřnosti zvířat spolu s nádobami, kde byla uchována krev. Lidé se ládují až do prasknutí, dokud břicho nevisí, nikdo neodchází. Zbytky nezůstávají. A mladíci, kteří se zítra stanou dospělými, zvědavě pozorují všechno dění dírou ve stěně. Ty čeká ještě setkání s nejstaršími muži z vesnice, kteří je budou celou noc zasvěcovat na čas mezi dospělými.

Unikátní klobouk

Vrcholem slavnosti je až následující den. Mladíci během rytmického tance dostanou nepřehlédnutelný velký klobouk. Stávají se tak plnohodnotnými muži se všemi právy a povinnostmi. Asi největší chloubou mužů je právě klobouk připomínající vysoký válec. Monumentální pokrývka hlavy je typická pouze pro muže kmene Kalamů a bývá k vidění jen při obřadních slavnostech. Na první pohled se celá konstrukce třpytí, jako by byla pokryta smaragdy. Tato ozdoba je opět z přírody, jednoduše jsou to krovky několika tisíc brouků – mandelinek, které sbírají po celý rok. Poté si je navlékají na šňůrky z trávy a vytvářejí kovově zelený lesk. Na celé vysočině se navíc muži, ale i ženy zdobí peřím překrásných rajek. Proto není divu, že jsou tito ptáci na pokraji vyhubení.

Je neuvěřitelné mít to štěstí poznat národy na hranicích civilizace, které dokážou žít jen z toho, co jim daruje matka Příroda. Otázkou zůstává, jak ještě dlouho bude znít zpěv Kalamů, než je nenávratně pohltí náš globalizovaný svět.


Kam se vydat

Papua Nová Guinea, zkráceně PNG, zabírá východní část ostrova Nová Guinea, který patří k největším ostrovům Tichomoří. V minulosti si koloniální mocnosti rozdělily ostrov mezi sebou na západní část, která připadla Nizozemcům, východní na jihu patřila Velké Británii a na severu Německu. Němci ztratili své kolonie po prohrané první světové válce a celá východní část připadla pod patronát Austrálie. V roce 1975 byla vyhlášena samostatná Republika Papua Nová Guinea. Za druhé světové války na ostrově probíhaly těžké boje mezi Japonci a Spojenci. Dodnes tu najdete množství rezavějící válečné techniky a potápěči milují vraky lodí v hloubkách azurově modrého moře.


Bezpečnost

PNG je považována za velice nebezpečnou zemi. Z hlediska kriminality se srovnává se zeměmi, jako jsou Irák nebo Sýrie. Proto se nedoporučuje cestovat samostatně a potulovat se večer mimo hotely. Jakmile se setmí, začíná být velmi nebezpečné vůbec vycházet. Například v hlavním městě Port Moresby operují zločinecké gangy „raskols“, které se neštítí vůbec ničeho. Dochází k mnoha vraždám, přepadením, ale i únosům. Dalším faktorem je oblíbené žvýkání betelových oříšků spolu s velkou konzumací alkoholu. Obvykle všechny obchody, restaurace a také bankomaty jsou v provozu pouze do soumraku. Dokonce i jídlo se prodává výhradně přes mříže. Turistická místa, jako Madang, jsou bezpečná, zato vysočina s obávaným městem Mount Hagen patří k tomu nejhoršímu. Mezi horskými kmeny často dochází k násilí a v případě, že vypuknou spory, policie často prchá první. Ani kanibalismus nebyl dosud úplně zapomenut.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Tomáš Kubeš




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země