Jak chutná Arménie? Jak jsem ji vnímala já? Všehochuť tvořená skvělým jídlem, pohostinností lidí, tradicemi, křesťanskou vírou, nekonečně zelenými kopci i na druhou stranu vyprahlou krajinou.
Jerevan
Návštěvu hlavního města Jerevanu bych nazvala procházkou „od pítka k pítku“. Dvaačtyřicet stupňů v létě tu není neobvyklá teplota a místní lidé to moc dobře vědí, takže v průběhu prohlídky se dalo napájet studenou vodou na každém rohu. Nejradši vnímám atmosféru města prostřednictvím místních lidí, proto nechyběla procházka tržnicí s ochutnávkou nejrůznějších ořechů, prodejem masa i ryb. Podařilo se mi být součástí demonstrace před vládní budovou i divákem pohřbu místní operní pěvkyně. Město doslova tepe i v noci, kdy „ožívá“ Zpívající fontána a tato barevná podívaná okouzluje stovky dospělých i dětí.
Kláštery
Země přijala křesťanství roku 301. K Arménské apoštolské církvi, nejstarší národní církvi na světě, se hlásí takřka 95 procent obyvatelstva. Za zakladatele je považován biskup Řehoř Osvětitel (257–334) a významným duchovním centrem země je město Vagharšapat (do roku 1995 Ečmiadzin), kde sídlí i tzv. katholikos, tedy hlava Arménské apoštolské církve. Při vstupu do některého starobylého kláštera na vás okamžitě dýchne neopakovatelná atmosféra. Dospělí s dětmi potichu zapalují svíčky a modlí se k bohu, na hlavách lehké šátky či krajkové pokrývky. Přítomní duchovní naslouchají věřícím, všude voní kadidlo a kouř spolu s paprsky světla procházejícími skrz otvory ve stropě vytvářejí dokonalý obraz věřících Arménů. Poutním místem se stal klášter Chor Virap, v překladu „Hluboká kobka“. Právě zde byl vězněn zakladatel Arménské apoštolské církve Řehoř Osvětitel. Ten se dostal do sporu s králem Tiridasem III., který ho nechal uvrhnout do hluboké jámy mezi hady a štíry. Řehoř v ní strávil dlouhých 13 let, dokud ho odtamtud nenechala vyvést králova sestra, protože měla sen, že Řehoř je jediný, kdo dokáže krále uzdravit ze šílenství. Tak se i stalo a král poté sám konvertoval ke křesťanství.
Místní lidé si tento klášter mimo jiné vybírají ke svatbám či křtinám. Při mé návštěvě rozvětvená rodina ve svátečním oblečení nechávala křtít svého potomka, nosila dítěti dary včetně ozdobených dortů. Jedním z místních zvyků je vypouštění holubic s nadějí, že poletí k Araratu. Holubičky koupíte u stánků na úpatí kopce. Muži postávají na parkovišti a nabízejí k prodeji své „bílé krásky“, které se při vypuštění opět poslušně vrátí ke svému prodavači…
Klášter Tatev je ukrytý hluboko v horách a dostaneme se k němu z Halidzoru nejdelší kabinovou lanovkou na světě – měří téměř šest kilometrů.
Klášter Noravank na výčnělku v dlouhém kaňonu mě uchvátil nejvíc. S večerním sluncem se stavba i kopce kolem něj zbarví do ruda, a já si tak mohla spolu s ostatními poutníky vychutnat západ slunce. Vřele doporučuji nocleh v blízkém hotelu, neboť je možné posadit se ke klášteru na lavičku i v noci nebo do něj vstoupit jako první návštěvník při ranním svítání.
Neopakovatelný zážitek mě čekal poslední den, kdy jsem vstoupila ve vesnici Bjurakan do baziliky z 10. století. Duchovní se spolu s ministrantem a malým chlapcem nejen modlili, ale ukazovali mu, jak pracovat s kadidelnicí. Nakonec jsem se osvěžila chladnou průzračnou vodou z místního pramene.
Vardavar, svátek bohyně lásky
Historie Vardavaru sahá až do pohanských dob. Tento svátek se slaví uprostřed léta, 14 týdnů po Velikonocích, a je spojovaný s bohyní Astghik, bohyní vody, krásy, lásky a plodnosti. Lidé se navzájem polévají vodou bez rozdílu věku, pohlaví a sociálních vrstev.
Život lidí v Arménii
Vypůjčeným autem jsem s přítelem projela velkou část země. V horách mnohdy silnice doslova chyběly, zastavovali jsme u luk plných květů a motýlů, na pastvinách jsme si povídali s pastevci, kteří žijí v horách, soběstační a skromní. Při hledání jednoho židovského hřbitova jsme potkali arménskou rodinu, která u řeky pořádala piknik, a protože jsou místní lidé nesmírně pohostinní, pozvali nás na kávu, koláč a oběd. Dovedli nás nejen k hledanému hřbitovu, ale ukázali nám minerální pramen a chačkar ze 4. století. Chačkar je arménská kamenná stéla s vyrytým křížem a dalšími ornamenty. Je charakteristická pro středověké arménské křesťanské umění. Pochází většinou z 9. století, vyrábějí se dodnes, ale po cestách jsme viděli i mnohem staršího data. Ve městě Džermuk, které je podle průvodce pěkným lázeňským městem, nás přivítal obrovský kulturní dům z dob Sovětského svazu v naprosto dezolátním stavu. Takových staveb je v Arménii mnoho, neboť chybějí peníze na jejich opravu či demolici. Výhodou z doby minulé je fakt, že se poměrně dobře domluvíte rusky.
O Arménii bych mohla psát dlouho. Doporučuji navštívit tuto zemi a poznávat ji různými smysly. Já ráda zpívám a ze svých cest si vozím hudební zážitky. Nejinak tomu bylo zde, zazpívala jsem si téměř v každém klášteře či kostele, akustika bylo opravdu skvělá.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
