Nelegální cesta do východního Tibetu aneb Stopem a bez povolení po „střeše světa“

Nelegální cesta do východního Tibetu aneb Stopem a bez povolení po „střeše světa“ Zdroj: Profimedia.cz

Krajina v okolí Markamu
Silnice v Tibetu se obvykle klikatí jako had
Na místních vysokohorských silnicích bývá mnoho míst, kde hrozí sesuvy půdy či utržení podmáčené silnice od přívalových dešťů
Cestování je zde jedno velké dobrodružství
Cestování je zde jedno velké dobrodružství
8
Fotogalerie

Nelegální cesta do východního Tibetu aneb Stopem a bez povolení po „střeše světa“

Chcete-li cestovat v Tibetu, máte problém... Pro cizince jsou totiž otevřené pouze některé oblasti, kde mají Číňané vše pod kontrolou. Individuální turistika je nepřípustná a povolení k pobytu dostanou jen větší organizované zájezdy. S touto nelevnou vstupenkou však nepoznáte opravdovou tvář. Jiné to je, pokud se nějak dostanete za hranice...

Naše tříčlenná výprava zvolila variantu přechodu hranice bez povolení po jediné silnici vedoucí z jihočínské provincie Jün-nan (Yünnan) přes hraniční vesnici Cakhalho (čínsky Jan-ťing, Yanjing). Cesta dále pokračuje přes křižovatky Markam a Pangda (Dzogang, Bamda), kde se napojují další dvě cesty z provincie Sčchuan (Sichuan). Z Pangda vede východním směrem pouze jediná cesta až do Lhasy, hlavního města Tibetu.

Stavba této silnice byla iniciována čínskými úřady těsně po vpádu na tibetské území a způsobila četné škody. Tehdejší čínská správa nařídila "dobrovolnou" účast Tibeťanů na této a mnoha jiných stavbách. Sedláci museli poskytnout povozy a tažná zvířata. Jak a jeho kříženci sarliky jsou dopravním prostředkem a hlavním zdrojem obživy místního obyvatelstva. Maso a mléko jsou důležitou potravou, ze srsti se vyrábí plst používaná ke stavbě pasteveckých jurt. S tažnými zvířaty bylo zacházeno velmi nešetrně a mnoho jich uhynulo. V roce 1954 bylo slavnostně oznámeno dokončení silnice, která ve svém důsledku znamenala ještě pevnější svázanost Tibetu s Čínou.

Cílem naší cesty je východní část Tibetu - oblast Čhamdo (Amdo). Prašná silnice bývá ve východním Tibetu během letního monzunu často zavalená a neprůjezdná. Dlouhé pochody mezi jednotlivými závaly dokážou cestu zkomplikovat a člověk musí počítat s časovou rezervou, řádově v týdnech. Autobusové linky fungují jen mezi některými hraničními městy (Lithang - Markam, Kardze - Čhamdo). Se starými vyřazenými autobusy však mohou cestovat jen místní. Domorodci dále ve vnitrozemí používají pro přepravu vlastní koně, malé traktůrky (obdoba systému Terra), ale nejčastěji stopují za určitou úplatu nákladní vozy, převážející zboží a materiál všeho druhu.

Řidiče jednoho takového vozu přemlouváme a uplácíme. Zalézáme pod plachtu až do zadní části korby, kde nás řidič zarovnává betonovou střešní krytinou. Na hranici zastavujeme. Řidič vypíná motor, vystupuje a práskne za sebou dveřmi, což je pro nás znamení. Nastává skličující ticho. Za tlustou celtovinou prosvítá denní světlo, v němž pozorujeme stíny, které na sebe začnou cosi halekat. Jeden stín obchází korbu a občas praští do plachty. Zvířený prach začíná dráždit v nose. Někdo vystupuje na korbu a nahlíží pod plachtu. Zřejmě znechucen zaprášeným prostředím neprovádí prohlídku důkladněji, proto nemůže zahlédnout tři přikrčené siluety zadržující dech. V duchu si říkám, že musí slyšet tlukot mého srdce. Po chvíli drama končí nažhavením motoru a zběsilou jízdou od místa činu. Po několika minutách vystupujeme za městečkem Cakhalho. Jsme v Tibetu!

Ustýláme si v tunýlku pod silnicí, který slouží k usměrňování odtoku srážkové vody, přes den také jako odkladiště lidských exkrementů. Momentálně však není v okolí vhodnějšího místa. V noci je nebe jasné. Mohutné temné hradby hor zužují výhled na nebe poseté hvězdami. Nacházíme se v sino-tibetských horách tvořících hranici mezi provinciemi Sčchuan a Jün-nan na straně čínské a východním Tibetem na straně druhé.

Dopravní kladkostroj

Ráno trochu s obavami stopujeme další vozy. Silnici směrem na Lhasu charakterizují přejezdy mezi průsmyky vysokých nadmořských výšek a jednotlivými údolími, v krajině se klikatí jako had a má mnoho kritických míst bránících celoroční bezproblémové sjízdnosti. Zjišťujeme, že cesta je po několika kilometrech doslova utržená přívalovým deštěm z minulého týdne. Pro transport nákladu přes chybějící část byla dočasně vybudována lanovka zakotvená na obou stranách propasti kladkami. Místní podnikavci tu vybírají peníze za transport zavazadel. Zatímco jdeme s ostatními lidmi po nebezpečně úzké pěšince, nad srázem vidíme naše krosny zkoušející pevnost kladkostroje. Tím, že je cesta neprůjezdná, jezdí auta kyvadlově od závalu přes průsmyk Čhola Šan (4200 m) až do města Markam. Tři vozy za den však můžeme považovat za hustý provoz. Nezbývá nám nic než dlouhý pochod krásným údolím řeky Mekong až do doby, kdy se na nás usměje štěstí.

Máme mnoho času vnímat krásy okolní krajiny s rozptýlenými vesnicemi. Podél řeky Mekongu leží v hlubokém údolí řada menších usedlostí. Okolo bíle natřených hliněných domků s rovnou střechou hospodaří vesničané formou "okopaničářství", tzn. bez jakékoli mechanizace. Domy usedlých Tibeťanů jsou stavěny hlavně z kamene. Mají jedno i více poschodí s plochou střechou. V přízemí bývají stáje, obytné místnosti jsou ve vyšších podlažích. Lidé zde pěstují na uměle zavlažovaných terasovitých políčkách převážně ječmen, a to druh cinčhe, který dobře snáší vysokohorské polohy. Vyrábí se z něj nejběžnější tibetský pokrm - campa. Jeho základem je pražená ječná mouka smíšená s máslovým čajem. Ten je připraven z lisovaného, jemně fermentovaného čaje, jačího másla a soli. Těsto se prohněte v misce a uválí do tvaru koule. Je možné přidat i cukr. V údolích pěstují ojediněle i banánovník a planější druhy vinné révy.

V alpinských zónách průsmyků se naopak žije kočovným způsobem života. Ve východním Tibetu jsou to většinou lidé z údolí, kteří vyhání na léto dobytek na čerstvou pastvu. Bydlí v obdélníkových stanech krytých tkaninou z jačí srsti a chráněných před větry představěnou kamennou zídkou. V ostatních částech Tibetu převládá právě tento kočovný způsob života.

Průsmyk Čhola Šan leží nad levým břehem Mekongu a má podobu alpinské louky, která níže přechází ve zbytky kdysi rozlehlého jehličnatého lesa, jehož spodní patro zabírají keřovité porosty vrb a právě kvetoucích pěnišníků. Větve vzrostlých stromů jsou tajemně zahaleny lišejníky a připomínají začarovaný les. Skrze stromy k nám doléhá cinkot zvonců připevněných na krk volně se pasoucích jaků. K večeru shání pastevci melodickým halekáním a pomocí vrhacího praku stádo k jurtě, kde v ohradě z trnitých keřů přenocuje. Pastevci na Čhola Šanu sbírají v lese na přilepšenou různé druhy léčivých rostlin a také jeden druh lanýžovité houby s místním názvem gin-ša.

Ukryti nocí

V údolí pod průsmykem nás čeká Markam, ale stejně jako ostatní tibetská města nemá otevřenou náruč. Všechna musíme obcházet nebo vyčkat na setmění, protože právě tady nám hrozí setkání s čínskou policií. Občas ale musíme riskovat a doplnit zásoby v krámcích na periferiích. K dostání jsou jen vojenské konzervy a sušenky. Občas nás mile potěší domorodci, kteří nám nabídnou z vlastních skromných zásob. Jednou nabídnou campu, jindy zase nudle nebo špek s kukuřičnou plackou.

V průsmyku Lao Šan (4020 m) hatí naše snahy postavit stan drobní hlodavci pišťuchy (Ochotona koslowi), kteří staví důmyslné systémy podzemních chodeb s mnoha východy. Ve zdejších podmínkách žijí vesměs jen druhy přizpůsobené vysokohorskému klimatu, velká část živočichů je endemická. Kromě zmíněných pišťuch je často k vidění tibetský svišť (Marmota bobac himalayana) dosahující obdivuhodných rozměrů, srovnatelných s opravdu velkým jezevcem. U pastevců vzbuzuje největší zájem náš stan. Zanechávají stáda ovcí šrouborohých svému osudu a s bezelstnou zvědavostí nakukují dovnitř, ohmatávají materiál a neustále udiveně kroutí hlavou. K absolutní senzaci patří naše chlupaté paže. Snažíme se občas o konzultaci nad mapou, zaznamenáváme ale poměrně častou negramotnost. Z drtivé většiny se na 50% negramotnosti Tibeťanů podílejí právě lidé z venkova.

Cestou k dalšímu průsmyku stopujeme auto silničářů, plně naložené vonícím, čerstvě pořezaným dřevem. V serpentinách je cesta poměrně úzká a není tam mnoho míst na předjíždění. Stále častěji potkáváme vojenské kolony v obou směrech. Čítají vždy okolo 20 nákladních vozů. Směrem k čínské hranici vozí obrovské, na několik kusů pořezané kmeny stromů. Vracejí se pak většinou se zásobami nebo stavebním materiálem. Vojáci v nás vzbuzují obavy, a navíc poměrně zdržují provoz.

Dřevo pomáháme skládat asi 30 km pod dalším průsmykem, na staveništi budoucí silničářské základny. V těchto staveních podél cest, označených symbolem volantu, přebývají jak lidé vzdělaní v oboru projektování stavby silnic, tak i lidé obyčejní, Číňané i Tibeťané. S těmi, kteří se s lopatami a krumpáči v rukách starají o sjízdnost místních cest, máme jen dobré zkušenosti. Několikrát nám nabízeli nocleh a pohoštění. Jednou jsme neodolali a vstoupili do tmavé místnosti. Po pravé straně dopadaly sluneční paprsky dírami ve střeše na stůl plný sušících se zelených pálivých paprik. V rohu naproti upocený muž, skloněný nad kamny a zahalený do všudypřítomného dýmu, držel v ruce pánev a cosi kuchtil. A konečně vzadu v místnosti seděl uzavřený kruh postav, který se během naší přítomnosti rozestoupil a přijal nás mezi sebe k výtečnému prostému pokrmu z rýže, špeku a cibule.

Pod kontrolou sympaťáků

Do průsmyku Tuntala Šan (5008 m) přijíždíme následující den po přenocování na jeho jižním úpatí poblíž příbytků, z nichž se linuly houfy lidí kráčející směrem k nám s velmi zvědavým, přátelským výrazem v jinak divošsky vyhlížející tváři. Je velmi zajímavé poznávat nové, ke všemu tak sympatické lidi, ale po celodenním vypětí a touze po chvilce klidu není moc příjemné vědět po tuctu párů očí, které na vás hledí při vykonávání všech úkonů a potřeb.

V pětitisícové nadmořské výšce pociťujeme problémy s dýcháním a rovnováhou, snažíme se proto odjet dříve, ale tři dny trávíme pouze stopováním a ujídáním zásob. Auta sice jezdí, ale buď nás řidiči razantními gesty odmítají, nebo zastavují a požadují nehorázné sumy. Jako jeden tibetský řidič se zlatými prsteny a vizáží Elvise Presleyho, kterému byla námi navrhovaná tučná suma (asi 2000 Kč za 50 km) málo. Ze zoufalosti začínáme mávat na všudypřítomné vojenské kolony. Čínští vojáci reagují překvapivě rychle, takže za chvíli sedíme v kabině vojenského vozu a míříme požadovaným směrem.

Vojáci ve věku kolem dvaceti let jednají přátelsky a jsou pohostinní v rámci svých možností. V kabinách vozů, ale i na mnoha jiných místech pozorujeme různě velké podobizny "velkého" Mao Ce-tunga. V autech u tibetských řidičů je k vidění častý obraz desátého pančhenlamy (Pančhen Erdeni), který se po 19 letech domácího vězení v Pekingu vrátil na jaře 1982 za velkého jásotu lidu zpět do Tibetu. V tibetské hierarchii zaujímá pančhenlama vyšší postavení než dalajlama.

Z křižovatky Pangda pokračujeme, už zase na korbách civilních vozů, dále západním směrem. Začínáme mít problémy s počasím. Za mostem přes řeku Salwin vjíždíme do kaňonu jednoho z přítoků. Opět začalo pršet. To, co nastává, nás dostává do nálady podobné šoku spojeného s hlubokou depresí. Cesta v uzavřeném kaňonu je ve fázi výstavby, kdy každou chvíli odstřelují skálu před i za námi. Silné detonace jsou doprovázeny sprchou drobných kaménků nebezpečně dopadajících všude kolem. Prší stále silněji a na kalužích se dělají bubliny. Vrcholky obklopující kaňon jsou v mlze a mracích. Cesta je plná sesuvů, které jen stěží projíždíme. V některých okamžicích, kdy korba zavrávorá nad šedě zakalenou, vroucí vodu připomínající řekou, se připravujeme na seskok. Vrstvy některých úseků tvoří štěrk a slepenec zpevněné během tisíců let, na které silný a vytrvalý déšť působí destruktivně. Na vlastní oči pozorujeme hroutící se čas.

Za dalším městem na naší cestě, Pashš (Baxoi), přijímáme nehorázně drahou nabídku a pronajímáme si korozí prolezlé terénní auto i s komercí prolezlým řidičem, abychom pokračovali dalších 250 km západně do města Pome (Bowo). Stoupáme na další průsmyk, kde už neprší, ale sněží, ačkoli vrcholí červenec. Ve vyjetých kolejích čtvrtmetrové vrstvy sněhu sjíždíme do Rawog, poslední zastávky před Pome. Rawog leží na břehu průtokového ledovcového jezera s okolo rozesetými rybářskými vesničkami. Už zase prší, obloha tmavne a my podruhé měníme rezervu za proraženou pneumatiku. Cesta, nyní vedoucí podél další rozvodněné řeky, jednoho z přítoků Brahmaputry, vypadá udržovaně. Aspoň do té doby, než začne pršet. Řidič spěchá. Už za tmy kličkuje při chabém osvětlení mezi padajícím kamením.

Kinozábava

Druhý den večer procházíme městem, protože nemáme jinou možnost. Pomalu zapadá slunce, když jdeme po hlavní a jediné ulici z jednoho konce města na druhý. Pome, jako všechna města na naší cestě, je nevkusnou směsicí tibetské a modernistické čínské architektury. Zprvu za námi běží všudypřítomné děti, později je střídají užaslé tváře lidí, kteří na okamžik zastavují svoji činnost. Ti otrlejší, a není jich bohužel málo, nás častují slovy "Hello! O. K." V uličkách města pobíhají vepři, jaci, zdivočelí psi, dále jsou k vidění haldy smrdutých odpadků. Ani mršiny zmiňovaných zvířat, signalizované vznášejícími se roji much, nejsou velkým překvapením.

S blížící se tmou začíná ve městě "noční" život. Procházíme kolem několika prapodivných diskoték zařízených v kýčovitém čínském stylu. Neobvyklé je pojetí kinozábavy. Program není zřejmě nikdy znám dopředu. Nabízena je široká škála videokazet s méně širší možností výběru žánru. Filmy, vesměs s kung-fu tematikou a jednoduchým dějem, je možné zhlédnout v televizi hrající před řadami srovnaných lavic v malé místnosti, v níž posedává zhruba dvacet lidí. Za sténání odhodlaných bojovníků kung-fu, linoucího se zpoza deky zakrývající otvor dveří, přicházíme k jednomu z posledních krámků, abychom doplnili nezbytné zásoby potravin. Smutný je pohled na mladé Tibeťany zmožené alkoholem. Jejich těla nejsou zvyklá odbourávat větší množství alkoholu, ale chuť ho pít nechybí. Číňané do Tibetu dovážejí samozřejmě i velké množství piva a destilátů. Nabízí se pohled do historie severoamerických indiánů a na jejich okouzlení "ohňovou vodou".

Přistiženi

Už jsme skoro za městem, když za námi zastavuje vozidlo čínské policie. Vystupují tři muži v uniformě, salutují a žádají naše cestovní dokumenty. Nekompromisně je odebírají a odvážejí nás na policejní stanici. Začínají důkladnou prohlídkou batohů. Výslech probíhá v angličtině. K dispozici mají sbírku zákonů, jejíž levé stránky jsou psány čínsky a vpravo tytéž paragrafy anglicky. Několika odstavci jsme usvědčeni. Tibet je pro nás uzavřen. Vyměřují nám pokutu 1500 jüanů (asi 7000 Kč) a nařizují okamžitý návrat za hranice zpět do Číny, samozřejmě na vlastní náklady. Hlavním cílem pro policisty zůstává dostat nás pryč z města, aby s námi neměli další starosti.

Dostali jsme se tedy na otočný bod naší cesty. Asi 400 km západně leží Lhasa, jejíž kouzlo nám bohužel zůstává utajeno. Budeme pokračovat zpět na východ po stejné trase až na křižovatku Pangda, odkud nás dále na sever čekají nové oblasti. Problémy nastávají hned na začátku návratu, když zjišťujeme, že cesta, po které jsme přijeli, je na mnoha místech zavalená a porušená. Naše představy během minulé jízdy o tom, že za námi se cesta bortí, byly tedy skutečné. Asi 30 km musíme zdolat po svých. Při pohledu na následky přívalových dešťů je patrná marná snaha člověka bojovat s přírodními živly. Následky by nemusely být tak tragické, kdyby nedocházelo k soustavnému odlesňování krajiny provázenému půdní erozí.

Město Čhamdo je střediskem stejnojmenné provincie a překvapilo nás, na tibetské poměry, svou velikostí. Město, v němž jezdí i taxi, leží na soutoku dvou zdrojnic Mekongu. Jako dominanta ční nad městem klášter se "starým městem". Všude okolo jsou stavby nové, čínské, betonové. Město je pro cizince otevřené, ale nemáme oficiální povolení, proto se déle nezdržujeme. Cesta zpět k hranici probíhá už v uvolněnější atmosféře. Díky bravurnosti jednorukého řidiče, který si při řazení vždy zalehne volant, přijíždíme do zájezdního hostince na periferii městečka Thopa.

Zábava je v plném proudu. Přidáváme se k bujarému veselí částečně způsobenému naší přítomností. Už ani nevím, u kolikátého piva hostinský přichystal překvapení v podobě videoklipů moderní čínské pop-music. Poté, co se všichni přítomní včetně nás pokochali pohledem na ladná těla čínských modelek, samozřejmě zahalených do plavek a zasněně obcházejících plážové palmy, končí bujaré veselí a uleháme pod stůl v hostinci, abychom ráno pokračovali s našimi novými kamarády.

Hranice se rychle blíží. Projíždíme oblastí posetou kláštery s přilehlými vesničkami. Tyto kláštery slouží svému účelu asi jako kostely a fary na našich vesnicích. Omítka budov září cihlovou červení, která poprvé podráždila naše sítnice při pohledu na klášter v Čhamdo. Poslední průsmyk a již klesáme do údolí hraniční řeky Jang-c-ťiang. Před mostem přes řeku zahlédneme kontrolní stanoviště se závorou. Na pokyn spolucestujících splýváme opět s korbou. Stejně jako jsme se nedůstojně vítali, tak se s Tibetem i loučíme. Skrčeni na korbě stačíme ještě zahlédnout oklamané tváře strážců hranic, než milosrdný prach za ujíždějícím vozem vytvoří neprůhlednou clonu.


Z válečníků mnichy

Tibet je ze všech světových stran těžko dostupný. Jeho průměrná nadmořská výška se pohybuje okolo 4500 m nad mořem. Po dlouhá staletí žil vlastním kulturním a hospodářským životem a byl jen málo ovlivňován politickými zásahy zvenčí. Buddhismus do Tibetu pronikl ze sousední Indie a v zemi se definitivně ujal začátkem 7. století. Do té doby byli Tibeťané pokládáni za kruté válečníky, pro které bylo ctí zemřít v boji. Brzy ale armádu bojovníků v sedle vystřídala armáda mnichů. Buddhistické učení bylo přizpůsobeno místním vírám a obřadům a přijalo prvky krajního mysticismu. Jako lamaismus se stalo pozvolna státním náboženstvím. V roce 1640 byla rozšířena teokratická forma vlády v čele s dalajlamou.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: