Hřebeny severních Japonských Alp

Hřebeny severních Japonských Alp Zdroj: Peter Hupka

Onsen Jigokudani v prefektuře Nagano milují makakové
Kráter jezírka Okama na posvátné hoře Zaó v regionu Tóhoku
Ráno pod horou Kitadake nabízí magický pohled na vulkán Fudži
Hluboké údolí řeky Ona na východě ostrova Jakušima
Vodopád Senpiró-no-taki je jeden z nejhezčích na Jakušimě
7
Fotogalerie

Na cestě po Zemi vycházejícího slunce: Uhrančivá krása japonské přírody

Shon japonských měst má dokonalý protipól: divokou a krásnou japonskou přírodu, od sytě zelených subtropických lesů až po hory připomínající ruský Dálný východ. Spokojení odejdou ale i ti, kteří dávají přednost rozjímání v tichých chrámech ukrytých v hloubi japonské přírody.

Málokterá hora inspirovala tolik výtvarníků nebo básníků jako stratovulkán Fudži. Pokud Arabové tvrdí, že krásou žen a hor je potřeba se kochat z dálky, pro Fudži to určitě platí. Při pohledu zblízka totiž ztrácí značnou část romantiky. Drolivé kamínky a erodované svahy s masivními opěrnými stěnami, jaké najdete zejména nad stezkou Yoshida Trail, naštěstí vyváží výhled z vrcholu. Nejpříjemnější trasou výstupu je Fujinomiya Trail, ke kterému se dostanete z jižní strany vulkánu asfaltovou cestou s označením 152. Oficiální turistická sezona trvá zpravidla od června do desátého září, často je ale lepší se nahoru vydat po jejím konci. Horské chaty jsou pak sice zavřené, ale zmizí i davy spěchajících turistů vyhecovaných očekáváním.

Štíty s přívlastkem nej

Z úplně jiného soudku jsou vrcholy Kitadake a Okuhotaka-dake, jimž patří druhá a třetí příčka z hlediska nadmořské výšky. Jde o vrcholy v dlouhém horském řetězu nazvaném Japonské Alpy – „Nihon Arupusu“. V mnohém skutečně připomínají Alpy nebo Tatry. Za svůj netradiční název vděčí Britům působícím v Japonsku koncem devatenáctého století. Cizinci označovaní jako „ojatoi gaikokudžin“ se během éry Meidži v zemi podíleli zejména na modernizaci technologií, zavádění nových výrobních postupů nebo reorganizaci školství. Autorem termínu byl William Gowland, amatérský archeolog a zapálený turista, který v Japonsku strávil šestnáct let coby metalurg. V Nihon Arupusu podnikl několik prvovýstupů a o jejich další popularizaci se zasloužil jeho krajan, misionář Walter Weston.

Túra přes chaty Širane Oike a Kitadake sansó na vrchol Kitadake je možná tím nejkrásnějším, co mají japonské hory v zásobě. Odměnou je vám ticho, šumění větru a pohledy na vzdálenou Fudži. Kdo vyznává opravdovou horskou turistiku hraničící s lehčím lezením, měl by se vydat po hřebenu do místa zvaného Kamikóči přes vrchol Okuhotaka-dake až na „japonský Matterhorn“, Jarigatake. Podmínkou úspěšného přechodu jsou zkušenosti v horách a počasí, které nepodceňujte. Užitečnou součástí výbavy je ve zdejších horách stan: spát v něm vás vyjde řádově na stovky korun v porovnání s tisícovkami za horské chaty. Ty navíc v určitou hodinu zavřou a neubytované hosty nemilosrdně vypoklonkují ven. A to i na podzim, kdy mohou noční teploty klesnout hluboko pod deset stupňů pod nulou.

Koupele v kraji vulkánů

Japonsko leží v subdukční zóně, jak se v geologii nazývá oblast, kde se jedna litosférická deska podsouvá pod jinou. Důsledkem je vulkanická činnost i častá zemětřesení. Skutečnost, že je v podzemí souostroví horko, má i svoje výhody. Jednou z nich je množství termálních pramenů nazvaných v japonštině „onsen“. Pro místní jsou oblíbeným místem k setkávání a pro turisty způsobem dokonalého odpočinku nejen po únavné horské túře. Zatímco všechno ostatní je v Japonsku dražší než v naší části Evropy, onseny do tohoto seznamu nepatří. Některé z nich jsou k dispozici úplně zadarmo, především přírodní „tennen onseny“ pod širým nebem nebo oblíbené lázně chodidel nazvané japonsky „ašijú“.

Na mnoha místech země najdete i jakési lidové lázně – stroze zařízené onseny s cenou za vstup pohybující se v přepočtu okolo stovky korun. Voda je v nich ale prvotřídní a na rozdíl od vyumělkovaných wellnessů tu zažijete skutečnou domáckou atmosféru porovnatelnou s finskou saunou nebo ruskou „báňou“.

Ostrov magických lesů

Za jedno z ideálních míst na relax na domácí půdě považují Japonci ostrov Jakušima, ležící dvě až čtyři hodiny plavby jižně od přístavu Kagošima na ostrově Kjúšú. Největším bohatstvím kulatého ostrova s rozlohou pouhých 505 km2 jsou hory, řeky s vodopády, a zejména hluboké lesy s majestátními stromy kryptomerie japonské, lokálně nazvané „jakusugi“, díky nimž je vnitrozemí Jakušimy zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. K inspirativním magickým lesům se ale lidé nechovali vždy zrovna příkladně: během několika století byly ty nejkrásnější a nejstarší exempláře systematicky káceny. Dnes už vidíme jen zlomek tehdejší krásy vlhkého zeleného ostrova.

Na návštěvu tamních lesů je potřeba se náležitě připravit. Jakušima je jedno z nejdeštivějších míst v zemi, měsíční úhrn srážek tam kolísá mezi 270 a 770 milimetry. Během horských túr po vnitrozemí můžete promoknout na kůži. V takové chvíli je ideální se aspoň na chvíli ukrýt v některé z horských chat a uvařit si čaj. Hojnost vody má ale i řadu pozitiv. Zásobuje čisté horské říčky, v nichž se lze koupat, a právě díky nim působí i jakušimské vodopády ohromujícím dojmem. Ty nejznámější, Senpiró-no-Taki a Óko-no-Taki, padají z výšky takřka devadesáti metrů a oba jsou dostupné krátkou procházkou.

Nejnavštěvovanějším místem ostrova, kam si japonští turisté úplně zbytečně objednávají předražené služby průvodce, je strom Jómon sugi, jedna z nejstarších a největších zachovaných kryptomerií na Jakušimě. „Nepokáceli ji, protože byla těžko dostupná a má zkroucený kmen, čímž by utrpěla kvalita dřeva,“ vysvětluje nám jakušimský kamarád Kótaka. Podstatně krásnější túrou, během níž se můžete u Jómon sugi zastavit, je okruh vedoucí přes nejvyšší bod Jakušimy, 1936 metrů vysoký žulový štít Mijanoura dake. Cestou nahoru se můžete kochat neuvěřitelně pestrou flórou (přes 1900 druhů!) a také se setkat s milými společníky, jakušimskými makaky, kteří jsou poddruhem makaka japonského, a jeleny sika (Cervus nippon).

Jakušimské lesy mají neopakovatelnou atmosféru. Stačí si sednout pod mohutné kmeny stromů a snít s otevřenýma očima. Nebudete jedinými, kdo se tu oddávali snění. Právě v jakušimských lesích získal inspiraci pro pohádkový příběh o princezně Mononoke celosvětově uznávaný režisér Hajao Mijazaki, spoluzakladatel studia Ghibli.

Plány a žebříčky

Japonci zbožňují superlativy a snad na všechno potřebují mít vytvořená schémata a žebříčky. Je tomu tak i v případě „Nihon Hjaku-meizan“ (Stovky slavných japonských hor) nebo „Nihon sankei“ (Tří nejkrásnějších japonských scenérií). Nezpochybňuji, že asi nejoblíbenější z oněch scenérií – mořská brána Icukušima torii z kafrového dřeva na ostrově Mijadžima nedaleko Hirošimy – je skutečně nádherná. Tamní příliv a odliv, ženy – sběračky mlžů „assari“ (Tapes japonica) – či srnky, které dávno přišly o svou plachost, to vše může být pro někoho vyvrcholením návštěvy země. Pokud ale máte rádi samotu, zapomeňte na rady turistům a knižní průvodce. Vydejte se tam, kam vedou jenom úzké pěšiny: na venkov na jihu Kjúšú nebo na malebný poloostrov Šimokita, jenž ve tvaru valašky trčí ze severovýchodu Honšú. Milujete horské chrámy? V tom případě je na místě navštívit neprávem opomíjené Šikoku. Odměnou vám bude přímo meditativní pohoda a srdeční lidé. Ty nejlepší věci nepotřebují být na seznamu nebo stát na stupních vítězů.

Místa pro citlivé duše

Japonsko dokáže návštěvníka překvapit i hudební produkcí na odlehlých místech. Způsob jejich provedení je pro našince skutečně netradiční, ať už jde o „hrající silnice“, nebo památníky, kde uslyšíte skladbu související s daným místem nebo nějakou událostí.

Takzvaných „musical roads“ je v Japonsku přes třicet. Při dodržení předepsané rychlosti vzniká při jízdě interakcí pneumatik se zářezy vyfrézovanými do vozovky melodický efekt. Stovky metrů dlouhé úseky dokážou „zahrát“ dvacet až třicet vteřin dlouhé pasáže ze známých lidových nebo populárních písní. Tóny „Klidného jezera“ si člověk vyslechne u jezera Haruna na silnici číslo 33 v provincii Gunma. „Je to tahák pro turisty a provoz je díky tomu bezpečnější. Někde jsou dokonce zářezy pro každé kolo jiné, a vznikají tak určité polyfonie,“ dozvídáme se od Isama, řidiče, s nímž podobným úsekem projíždíme v horách u města Ozu na jihu ostrova Šikoku.

Zastavit se v pěkné scenérii a na okamžik zpomalit, to mají lidé rádi snad všude na světě. V někom taková chvíle probouzí tvořivého ducha a ti, kteří přijdou po něm, by neměli být o vzniklé dílo ochuzeni. Takovou filozofií se možná řídili tvůrci památníku legendární divy Misóry Hibari v horském sedle Bihoro Tóge na severu ostrova Hokkaidó. Její stejnojmenná píseň tu vyhrává z reproduktorů a zpříjemňuje přestávku odpočívajícím posádkám aut.

Moment překvapení je na cestách tím nejkrásnějším. Jeden takový nám udělal radost při návštěvě ostrova Šikoku. V blízkosti Sugi no Osugi, šedesát metrů vysoké dvojice stromů kryptomerie japonské, stojí černý obelisk s Misóriným portrétem a trojicí tlačítek. Na výběr jsme tak měli rovnou ze tří jejích skvělých děl. „Tady vlastně kariéra zpěvačky začala. Když měla malá Misóra deset let, tady, v Óttojó, se zranila při automobilové nehodě a pak se u nás léčila. Tehdy, v roce 1947, si přála, aby se stala slavnou zpěvačkou. Už o dva roky později se v Tokiu její kariéra rozběhla!“ říkají místní.

Je vlastně jedno, jestli se o splnění jejího snu postaraly kouzelné stromy, nebo souhra náhod a vlastní odhodlání. Snít a toužit je potřeba – právě to nás pohání vpřed. A zákoutí, kde se sny plní, je v japonské přírodě plno.


Fudži: národní symbol

Japonci jí nejčastěji říkají Fudžijama nebo Fudžisan. Obě varianty v překladu znamenají „hora Fudži“, přičemž slovo „san“ v tomto případě neznamená zdvořilé oslovení „pan“ jako v příponách jmen lidí, ale jedná se o sino-japonské čtení znaku označujícího horu. Díky 3776 metrům je nejvyšším vrcholem Japonska.


Jak si užít přírodu

Japonsko může vyhovět v podstatě každému: někdo miluje jaro a kvetoucí sakury, jiní upřednostňují barevný podzim a svěží vzduch. V zimě jsou tamní hory rájem lyžařů a skialpinistů. Pouze léto může být pro našince tvrdším oříškem: vysoká vlhkost vzduchu, dusno a časté deště jsou jen pro vybranou skupinu fajnšmekrů.

  • Sběratelé vrcholů s přívlastkem „nej“ snadno trefí na trojici nejvyšších vrcholů v zemi, které leží poměrně blízko u sebe v centrální části největšího ostrova – Honšú. Japonské hory a lesy ale nabízejí podstatně víc, ať už hloubavou atmosféru odlehlých lesů poloostrova Šimokita na severovýchodním okraji ostrova Honšú, nebo magický poloostrov Širetoko se stejnojmenným národním parkem na severu Hokkaidó. Název pochází z domorodého jazyka kmene Ainu, v němž „sir etok“ znamená něco jako „konec Matky Země“.
  • Máte rádi sopečné scenérie? Vaše očekávání určitě naplní hora Zaó v oblasti Tóhoku na Honšú nebo Asi na jižním ostrově Kjúšú. A po únavné túře je nejlepší oddychnout si v některém z minerálních termálních pramenů „onsen“, které v Japonsku najdete na každém kroku.
  • Lákají vás mnohem menší ostrovy? Pokud jste připraveni na severské počasí, budou se vám líbit túry po ostrůvcích Riširi a Rebun nedaleko města Wakkanai na severním okraji Hokkaidó. Pokud máte rádi přesně opačný typ počasí a podnebí, proč se nevydat na Jakušimu nebo Tanegašimu, ostrovy snadno dostupné z přístavu Kagošima na jižním okraji Kjúšú. Anebo rovnou na některý z ostrovů Okinawy.
  • Hledáte netradiční lokalitu? Takovou, jakou by v zemi vycházejícího slunce nikdo nehledal? Vydejte se do písečných dun u města Tottori ve stejnojmenné prefektuře na Honšú. A v případě, že máte opravdu moře času a chuť uskutečnit něco výjimečného, vypravte se na pouť po 88 klášterech nejmenšího ze čtveřice hlavních japonských ostrovů, Šikoku. Poutníky tam čeká 1200 kilometrů, které zpravidla vyžadují dvouměsíční pochod.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: