Na cestě po Zemi vycházejícího slunce: Japonsko dvou tváří aneb V síti povinností a zvyků | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Na cestě po Zemi vycházejícího slunce: Japonsko dvou tváří aneb V síti povinností a zvyků

Peter Hupka15. června 2020 • 06:00
Na cestě po Zemi vycházejícího slunce: Japonsko dvou tváří aneb V síti povinností a zvyků
foto: Martin Vaněk

Pravidla platí všude na světě. V Japonsku je ovšem dotáhli do extrémní dokonalosti. Začnete-li svou návštěvu země vycházejícího slunce v některém z měst, zjistíte, jak se zde žije domorodcům. Přesnost, poslušnost, minimální nároky… Naštěstí víme, jak si nakonec Japonsko užít co nejlíp.

Vlaky odjíždějící s přeskočením vteřinové ručičky, cestující vzorně čekající za vyznačenými čarami, kavárny, kde si můžete pohrát s nějakým roztomilým zvířátkem: to všechno se dá hezky pozorovat, ale stát se toho součástí je už méně lákavé.

Minimalismus všude

Garsonky, v nichž místo na spaní vznikne až sklopením lůžka ze stěny proti kuchyňské lince, sedací vany, do kterých se průměrný našinec sotva vejde, nebo hranatá auta vyplňující prostor garáže do posledního centimetru: na to všechno jsou obyvatelé Japonska dokonale zvyklí. Zpočátku vám taková řešení připadají zajímavá, ale časem se začnete cítit stísněně. „Vy jste mnohem objemnější než my. I proto se v našich bytech necítíte dobře a my zas neradi sedíme vedle vás v metru!“ prozrazuje svůj názor na tělesnou konstrukci cizinců („gaidžinů“) náš tokijský známý. Japonci všeobecně nemají ve zvyku brát si servítky, takže často slyšíme, jak jsme tlustí, rovnou ještě s nějakým „trefným“ přirovnáním.

Se sezením ve vagonech metra nebo příměstských vlaků to naštěstí tak žhavé nebude. Během větší části dne jsou tak přeplněné, že budete rádi, když se do soupravy vůbec vejdete. Ráno i pozdě večer antipatie některých místních vůči turistům pominou. Nezřídka se vám totiž stane, že vám přímo na hrudi přistane pohupující se hlava nějakého cestujícího, který vestoje poklimbává...

Život pod tlakem

„Tady se víc analyzuje, než pracuje. A podřízenost, jakou je tu nutné neustále prokazovat šéfovi, je pro cizince často neúnosná. I proto jich v Japonsku pracuje minimum,“ tvrdí americký kamarád Rey, který na japonských školách léta učil angličtinu a právě si hledá jinou práci.

Japonský život je tvrdou vytrvalostní disciplínou. Vysoké nároky se kladou už na děti na základních školách a neustávají až do důchodu, jenž se dostavuje pozdě a často nepřináší dostatečné finance na náklady na nájem a potraviny, jejichž ceny neustále stoupají. „Žít je potřeba jako člověk, ne jako robot. V opačném případě se můžeš v téhle zemi snadno upracovat k smrti nebo radši skočíš pod vlak,“ prohodil kdysi v položertu náš tokijský známý Kosei, když nás popoháněl na letiště a upozorňoval na riziko zpoždění vlaku kvůli sebevraždě. Sice to může znít šíleně, ale v mladších věkových skupinách je dobrovolný odchod ze světa nejčastější příčinou úmrtí a počet sebevražd v zemi se pohybuje na hranici až třiceti tisíc ročně.

Při letmém pohledu na plat v méně odborných profesích se rozplývá iluze o životě nad poměry. Třeba prodavač v „kombini store“, místní obdobě naší samoobsluhy, si za hodinu vydělá v přepočtu od 120 do 210 korun v závislosti na tom, jestli se jedná o denní, večerní, nebo noční službu. Vzhledem k tomu, že pronájem garsonky může stát víc než 15 tisíc korun měsíčně a například jízdenka na vlak z Tokia do Ósaky stojí tři tisíce, dostáváme se ke Koseiově úvaze o robotech. Mozaiku doplňují i slova naší známé z Jakušimy, která půldruhého roku neviděla rodiče, protože si nemůže cestu časově ani finančně dovolit, stejně jako vyjádření mnoha dalších Japonců, s nimiž jsme postupně rozmlouvali.

„Očekává se od nás mnoho, dovolené si dopřáváme jen velmi krátké, jsme přetížení. Lidé se pak uchylují k různým únikům. Ti nejodvážnější se odstěhují do zahraničí nebo na venkov, věnují se řemeslu či umění, nestojí o stálé zaměstnání. Navíc se v naší zemi změna zaměstnání považuje za neslušnou – vžitá představa je, že by měl člověk celý život strávit v jedné firmě. Mnoho lidí to řeší tak, že se v pátek aspoň opijí. Mladí často volají po změně, ale ta se dá v naší zaběhnuté společnosti prosadit jen velmi těžko a pomalu,“ popisuje stav společnosti náš další japonský přítel.

Pravidla chování

„Dorazili jste pozdě!“ opakuje rázně Čisató, důchodkyně žijící na jednom z tokijských předměstí. Omluva, že jsme kvůli večerní špičce nestihli přestup mezi dvěma linkami metra, ji nezajímá. Našinec by si z pěti nebo deseti minut nic nedělal, Japonci jsou v tomhle ale odlišní. Pravidla a zvyky jsou tu svaté. Pozdní příchod berou jako urážku toho nejdůležitějšího, v tomto případě paní domu, která nachystala posezení v kruhu kamarádek. I témata hovoru jsou navýsost japonská: počasí a v první řadě jídlo. O jídle se hovoří v televizi, v diskusních pořadech, v reality shows, v knižních průvodcích, ze služební cesty musíte kolegům přivézt především jídlo. I kdyby to měly být jen ozdobně zabalené koláčky plněné fazolemi.

Jídlo jako dárek? I jakýkoliv dar je v Japonsku součástí zaběhlých zvyků. Sluší se projevit z něj velké nadšení a překvapení, byť by vám někdo přinesl třeba „jen“ napolitánku s příchutí wasabi, záložku do knížky nebo barevný euroobal. Naštěstí nepřistupuje každý Japonec ke všemu tak striktně jako paní Čisató. Milí rodiče kamarádky Čiharu z města Sendai či zlatnice Kazué se svým manželem Hirojukim z Honkózaki na ostrově Kjúšú se během stolování smějí, vtipkují a utahují si i sami ze sebe. A hlavně – neřeší, zda jejich hosté sedí u stolu s narovnanými zády a nohama položenýma rovnoběžně se stolem.

Cizinci a háfu

Na další problém, který v japonské společnosti široce rezonuje, nás upozorňuje milá paní Čio z města Óita na severu Kjúšú. Vypráví o šikaně ve školách, jejímiž oběťmi jsou nejčastěji děti smíšeného původu, kterým se v japonštině nelichotivě přezdívá „háfu“ z anglického „half“, tedy polovička: „Moje kamarádka má dítě s učitelem z Kanady. Děvče je natolik vystresované, že i doma pláče a odmítá mluvit anglicky. Je totiž v tomhle jazyce na rozdíl od spolužáků dobrá a úspěch se ve třídě neodpouští. Závist je silná negativní vlastnost spolužáků a zašlo to až tak daleko, že ta dívka na hodinách vůbec na nic neodpovídá, protože se bojí reakce a posměšků ostatních dětí!“

Jak se z kruhu podceňování vymanit? Jednou z možností je stát se slavným. Tenistce Naomi Ósakové fanoušci její poloviční japonský původ zřejmě nepřipomínají. Dělá zemi dobré jméno. A mohly by ho dělat i ostatní děti s nálepkou „háfu“, kdyby měly možnost se ještě více rozvíjet a neztrácet životní elán obranou před zbytečnou nevraživostí. Anebo by ještě lepší bylo, kdyby takový přívlastek přestal úplně existovat.

Dostatečně rozkošné!

Japonsko nemá ale jen tuto přísnou tvář. Málokde na světě se můžete cítit tak bezpečně a málokde existuje tolik malých drobností, které zpestřují každodenní městský život. Signálem na semaforu pro nevidomé není strohé tikání, ale štěbetání ptáčků, podobně zní i zvukové označení dětské jízdenky v metru. Místní mánií je všechno zobrazovat formou animovaných kreseb se společným jmenovatelem: všechno musí být „kawaii“, tedy rozkošné.

Pravděpodobně jen v Japonsku se může stát, že namísto strohého nápisu „Nebagrovat!“ uvidíte kresbičku bagru s rozhněvanou tváří, přetrženými telefonními dráty podzemního vedení a srdcervoucně plakající telefonní přístroj. Posuzovat, co je ještě „kawaii“ a co už hraničí s infantilitou, budou Evropan a Japonec každý dost jinak. I v tomhle ohledu je dobré se před cestou připravit na menší kulturní šok.


Dobré vědět

  • S českým a slovenským pasem můžete do Japonska za turistikou na tři měsíce bez víz.
  • Měnou je japonský jen s kurzem přibližně 20 Kč za 100 jenů. Je jednodušší peníze vybírat z bankomatu než měnit ve směnárně, některé bankomaty ale mají menu pouze v japonštině.
  • Na elektrická zařízení z Evropy je potřeba pořídit redukci na japonské zásuvky: „soketto“.
  • Znalost cizích jazyků je slabá, naučte se aspoň základní japonské fráze. Mnoho „anglických“ informačních nápisů domorodci překládají pomocí on-line překladačů, což často postrádá smysl.
  • Při volání do Česka z japonského telefonního automatu nefunguje klasická předvolba +420, nutné je komplikovanější předčíslí zahrnující i kód operátora. Návod poskytují někteří operátoři.
  • Doprava, gastronomie a ubytování fungují podobně jako v jakékoli jiné vyspělé zemi, ovšem existují místní zvláštnosti. Například restaurace, v nichž musíte zaplatit v automatu a s vydaným lístkem se přesunout k obslužnému pultu.
  • Při cestách do méně rozvinutých oblastí je dobré počítat s omezenou a časově náročnou dopravou.
  • Pokud jste pacienti vyžadující trvalou medikaci, doporučuji nastudovat, kolik a jakých léčiv je možné do země dovézt, abyste předešli problémům při vstupní kontrole.

Jak si užít města

Japonsko má pro každého výjimečná místa. Kdo má rád rychlý život velkoměst, rád se ztratí ve spleti městských železnic a metra v Tokiu, Ósace nebo jiném z mnohamilionových sídel. Může přitom využít výhodnější tarif denní nebo několikadenní jízdenky, jen je potřeba si dát pozor na soukromé tratě, jež do systému nejsou zahrnuté.

Jakýkoli výlet Japonci spojují především s kulinářskými zážitky. Ochutnat vydatnou polévku ramen nebo si dopřát suši v samoobslužné restauraci, kde jednotlivé porce kolují na běžícím pásu, k návštěvě země prostě patří. Jak si z tak velké nabídky vybrat? Nechte si poradit místními anebo jednoduše sledujte, kam směřuje nejvíc hostů, a nebudete zklamáni.

  • Pokud vám nepřekážejí hordy turistů, vydejte se do tokijské čtvrti Asakusa se živou atmosférou a chrámem Sensó-dži.
  • Kdo touží v hlavním městě vidět oblíbené relaxační místo domorodců, neměl by vynechat park Inokašira s chrámem Benzaiten ve čtvrti Kičidžódži.
  • Láká vás pohled z výšky? Zajímavé výhledy nabízejí budova Tokyo World Trade Center, věž Tokyo Tower anebo 634 metrů vysoká Tokyo Skytree, nejvyšší stavba v zemi. Přestože jsou vyhlídkové terasy „pouze“ v polovině a dvou třetinách její výšky, patří jim japonské prvenství.
  • Z množství muzeí se zmíním o Tokijském národním muzeu ve čtvrti Taito City nebo poutavém skanzenu Historical Village of Hokkaido v Sapporu. Skvěle se zde vžijete do období kolonizace nejsevernějšího z japonských ostrovů, který původně obývalo převážně domorodé etnikum Ainu.
  • Máte rádi animované filmy? Zamiřte do Išinomori Manga Musea v městečku Išinomaki nedaleko města Sendai. Kromě prohlídky zajímavé expozice podpoříte opětovný rozvoj jednoho z regionů postižených v roce 2011 tsunami.
  • Nedaleko odsud vyplouvá pro milovníky koček loď na ostrov Taširodžima, kde lze spatřit desítky, nebo spíše stovky koček, jež bychom u nás označili jako toulavé. Na ostrově jsou ale hýčkány místními i turisty, a mají dokonce svůj vlastní chrám Neko-džindža.
  • Navštívit můžete vzpomínkové parky v centrech Hirošimy a Nagasaki, měst zasažených na sklonku druhé světové války jadernými pumami. Zřejmě tam potkáte školáky, kteří skládají origami (papírové jeřáby na památku Sadako Sasakiové, jedné z obětí nemoci z ozáření), či poslední žijící pamětníky smutných událostí, kteří své příběhy vyprávějí s jediným cílem: aby se už nikdy nic podobného neopakovalo.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Peter Hupka




Články odjinud
Starší články Lidé a Země