nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Výstup na indonéskou sopku Sibayak aneb Souboj s doutnající královnou Sumatry

Zuzana Kostečková10. června 2020 • 07:20
Výstup na indonéskou sopku Sibayak aneb Souboj s doutnající královnou Sumatry
foto: Profimedia.cz

Severní Sumatra připomíná z okna letadla rozbouřený oceán. Jeho vysoké vlny - kopce pokryté bujnou tropickou vegetací - hrají snad všemi existujícími odstíny zelené. Úchvatnou přírodní scenerii narušují jen pusté vrcholy sopečných vulkánů a malá nenápadná městečka. V jednom z nich začíná naše cesta, jejímž cílem bude vrchol dosud činné sopky Sibayak.

Městečko Berastagi leží pouhých 70 kilometrů od Medanu, hlavního města Sumatry. V nadmořské výšce 1300 metrů je o poznání chladněji než "dole" u pobřeží.

Po nezbytné aklimatizaci vyplněné prohlídkou místních pamětihodností začínáme připravovat výstup na sopku Sibayak. Musíme především rozumně nakoupit nějaké zásoby. V mumraji indonéského tržiště nákupy vzdáváme a ponecháváme je raději na našem mladém a trochu roztěkaném průvodci Yandim. Zatím si prohlížíme unikátní krajovou batiku, živá zvířata v bambusových klíckách i stánky s ořechy, ze kterých trčí brčka na pití lepkavého, takřka průhledného kokosového mléka.

Výzva na souboj

Když nás druhý den ráno Yandi svolává dohromady, jsme od potu celí mokří a sluníčko přestává být jednoznačným spojencem. Necháváme se odvézt kousek za Berastagi. Naše auto zastavuje na silnici, jejíž okolí vypadá stejně jako všude jinde. Ani náznak nějaké cesty na doutnající královnu, která se s pýchou vypíná vysoko nad okolím. Trochu rozpačitě vystupujeme, bereme batůžky - teď už naplněné vodou, zelenými banány s citronovou příchutí a fotoaparátem a máváme řidiči, který by měl čekat na druhé straně úpatí sopky. Než se nadějeme, Yandi se směle vrhá ze silnice kamsi do křoví. Za pasem mačetu, na nohou klasické vietnamky, na hlavě čelenku z červeného šátku. Naprosto neomylně proskočí křovím přesně na začátek naší cesty. Před námi se otevírá prales, prodyšný pouze v místech, kudy vede úzká cesta.

S každým dalším krokem stoupá vlhkost a hustota horkého tropického vzduchu. Čím více se ponořujeme do nitra pralesa, tím intenzivněji vnímáme jeho "vrnění". Za každým zvukem se skrývá nějaký živý, jedinečný tvor. Některé možná potkáme a mnohé z nich určitě nikdy v životě nespatříme. A tak pomalu stoupáme a tiše nasloucháme symfonii pralesa. Majestátní sopku připomíná pouze nepříjemný zápach síry ve vzduchu.

Yandi zastavuje zhruba po první půlhodině s tím, že je špatné unavit se hned na začátku cesty. Jeho přehnaná starostlivost mi připadá trochu legrační - asi stejně jako pohled na jeho ohromnou mačetu a velký batoh v kontrastu s gumovými pantoflemi. Další slova ale už tolik k smíchu nejsou. Varuje nás, abychom ho za žádných okolností nespouštěli z očí. Les je hustý a cesty v podstatě neexistují. Už se tady ztratilo mnoho turistů. "Zrovna asi před měsícem tu nějací Angličané pohrdli průvodcem a jeden z nich tu nejspíš pořád někde bloudí," říká Yandi. To by ovšem musel vědět, co tu jíst, pít a být tak trochu rodilý indián. Nicméně - nikdo ho prý od té doby skutečně neviděl, což nám po návratu potvrzuje majitel našeho hotýlku. Podobných případů je údajně několik za sezonu a mnohdy jde i o nepozornost při cestě s průvodcem. Stačí se zanořit trochu hlouběji do pralesa a nemusíte najít cestu dál. Po první "soukromě nutné" odbočce tomu docela dobře věřím.

Nevzdáme to

Čím hlouběji se dostáváme do pralesa, tím větší je tma, až sluníčko úplně mizí. To ale vůbec neubírá na horku. Místy mám pocit, že se prodírám horkou, hustou a průhlednou hmotou. Prudce stoupáme. Pot na mých zádech je stále ledovější a dech se zoufale krátí. Pauza. Mám pocit, že zelený nakyslý banán je malý zázrak. Vrací se mi trocha energie. Právě, když chci znovu vstát, ozve se zapraskání. "Medvědi," tiše hlesne Yandi a naznačuje, že se nemáme ani hnout. V napětí tak vydržíme pěkně dlouhou chvíli. Ale medvědi nikde. O kousek dál se nám Yandi pokouší naznačit, že: "Tady ty polámané větve... to byli natuty medvědi." Yandi nás zastavuje čím dál tím častěji. Už proti zastávkám ale vůbec neprotestujeme. Jak ho tak se supěním pozoruju, tenhle sušinka by snad byl schopen nás přinejhorším na vrchol i odnést. A ve vietnamkách k tomu.

Porost rychle řídne. Čas od času se nám otevře pohled do krajiny, to už jsme docela pěkně vysoko. Předposlední úsek cesty nás překvapuje hustým porostem kaktusovitých rostlin ohromných rozměrů, jejichž tlusté listy jsou samý ostrý trn. Obří sukulenty tvoří jakousi přírodní štolu, podobnou těm v egyptských pyramidách. Rozdíl je v tom, že tady kolem vyčnívají ostré trny a převýšení je výrazné. Je tu skoro úplná tma a místy to dost klouže. Přitáhnout nebo přidržet se by znamenalo pěkné zranění od několikacentimetrových, všudypřítomných trnů.

Prudké přírodní schůdky vytvořené z kořenových pletenců jsou místy spíš pro horolezce. Přeskakujeme velké prolákliny, sápeme se do skoro dvoumetrových přírodních schodů a už vůbec nemluvíme, i to nejmenší deko energie se hodí. Každý z nás se stará jen sám o sebe. Jen Yandi tu a tam někomu pomůže. Vypadá to, jako by se právě procházel po karlovarské promenádě. Cesta nás chvílemi donutí plazit se doslova po čtyřech, abychom se vůbec dostali dál. Místy je nutné přitahovat se za protější liány. Je to nekonečné. Zastavujeme vždy po pár metrech. Tady by opozdilec lehce vyrazil tou nesprávnou dírou v hustém porostu.

Konečně. Před námi se otevírá prostranství, které zdobí už jen velmi nízké keříky obsypané motýly. Země pod nohama dostává žlutohnědý nádech. S pohledem na cíl, jako by se uvolnily tajné zásobárny síly a optimismu, téměř v poklusu vyrážíme směrem k vrcholu.

V lůně královnině

Stojíme na okraji kráteru doutnající sopky. Sibayak na nás posílá štiplavý, hustý sírový opar a varuje nás silným kontinuálním hukotem. Štiplavý zápach a mráčky sirného oparu jsou všude kolem. Jako by se ta sopka vztekala, že jsme ji pokořili. V kráteru to hučí a vře. Chvíli ji jen tiše, s úctou pozorujeme a nasloucháme jejím hrozbám. Pomalu vytahujeme fotoaparáty, abychom si kousek z té její hrdé majestátnosti odvezli domů. Objevujeme malého broučka, o němž se dozvídáme, že je z rodu svižníků a jmenuje se Dilatotarsa beccarii. Sopka ho vzala na milost a zásobuje ho svými obětmi, kterými se on s vděčností živí.

Na druhé straně okraje kráteru táboří skupina vulkanologů, kteří tady hlídají, zda se mocná královna nechystá ukázat světu svou ohromnou sílu. Yandi už pochopil, že nás nic neodradí a varuje nás, abychom tam dole nezůstávali déle než 10 minut, to kvůli oxidu uhličitému. Zároveň ukazuje místa v kráteru, kde bychom se velmi snadno propadli do horkého sírového bláta. Po krátkém smlouvání sbíháme dolů, do lůna hrdé královny. Kolem průduchů se nedá vůbec popadnout dech. Žhavý, intenzivní zápach a opakující se gejzíry sirného dýmu vzbuzují úctu. Vůbec nedokážeme domyslet, co připraví taková živoucí hora, když je pořádně rozzlobená.

Termální odměna

Je nejvyšší čas vydat se na cestu zpátky. Hned po několika málo krocích směrem dolů mě překvapuje hrobové ticho, které ve zlomku sekundy nahrazuje temný hukot sopky. Měsíční krajinu zase střídají ptáci, motýli, zelené křoviny a stromy. Cesta po opačné straně vulkánu je docela snadná. Z výšky 2300 metrů sbíháme dolů za méně než čtvrtinu času.

Dostáváme se do vesnice pod úpatím doutnající hory. Vůbec netušíme, jaké překvapení si pro nás Yandi připravil. Vstupujeme do malých, ale úžasných sirných lázní. Naše zničená, umořená těla se zaklesnou na kraji bazénku s vodou teplou jako ve vaně, která díky síře krásně hladí. Je měkká, voňavá a dokonce prý i léčivá. Máme pocit vítězů, kteří si vychutnávají odměnu ještě sladší, než vůbec doufali. Jako by nám horkou lázeň připravila sama vládkyně Sibayak na usmířenou. Po celá staletí zásobuje ze svého nitra vesnici u svého úpatí léčivou, horkou sirnou vodou.

Ona tu stojí tisíce let a ještě tisíce let stát bude. Jen tak si s námi pohrála a přitom nám ukázala tolik přírodní krásy, že na to nikdy nezapomeneme. Kdo koho vlastně pokořil? Nohy přestávají bolet, zakláním hlavu směrem k Sibayak a tiše jí dávám sbohem.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Zuzana Kostečková




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země