Indie očima Češky

Indie očima Češky Zdroj: shutterstock

Snem Kateřiny je koupit dům a vybudovat skutečnou školu
Snem Kateřiny je koupit dům a vybudovat skutečnou školu
3
Fotogalerie

Indie očima Češky: Mám tady ráda vnější svobodu, ale s kastovním systémem jsem se dosud nesmířila

Šest let žije střídavě doma a v Indii, kam ji přivedla touha poznat jinou kulturu. Při první návštěvě ji uchvátilo Váránasí. Rozhodla se, že se do Indie odstěhuje a bude tam žít jako dobrovolnice. Nakonec tu založila školu pro chudé děti. Co ji na Indii stále láká a co jí tam naopak vždy bude chybět?

Čím se v Indii zabýváte?

Vedu školu pro chudé děti ve Váránasí. Před čtyřmi lety jsme ji založili s přítelem. Pronajali jsme si místnost, nakoupili ratanové koberce, tabuli, sešity, tužky a pustili se do práce. O chudé děti, jež by se chtěly vzdělávat, nebyla v sousedství nouze. Začátky byly nesmírně těžké, většinou na mě mluvily tři děti najednou jazykem, kterému jsem vůbec nerozuměla. Teď, když jsem se naučila hindsky, je to mnohem lehčí. Za ty čtyři roky jsme museli školu pětkrát stěhovat. Pronajímáme si jednu místnost, ale nájemce nás většinou kvůli hluku rychle vyhodí. Indické děti milují tanec, chceme jim tedy občas dopřát tu radost, aby si pořádně od srdce zatančily. Sníme o tom, že koupíme dům, kde bychom děti učili, kde by měly prostor pro hraní, tvoření a tanec. Dát jim něco jako druhý domov. Chtěli bychom dát možnost také dobrovolníkům, jimž bychom poskytli ubytování, aby mohli podle libosti trávit čas s dětmi. Podle našich zkušeností jsou dobrovolníci neocenitelní, jelikož otvírají dětem obzory, vyprávějí, jak se žije v jiných zemích, co tam lidé dělají, co rádi jedí, jaká tam žijí zvířata. Probouzejí dětskou zvědavost a touhu se učit.

Jak se liší mentalita místních od naší?

Mentalita Indů je od té naší opravdu odlišná. Indové jsou velmi družní, neustále obklopení rodinou nebo přáteli, takže samota a klid, které my Evropané tolik vyhledáváme, jsou jim nepříjemné. Nemůže se stát, aby se cestující v kupé vlaku nedali do řeči. Na nás cizince to působí až dojemně, jak se cizí lidé dokážou během minut spřátelit tak, jako by se znali odjakživa. Indové nemají moc smysl pro detail a chybí jim systematické myšlení, které je nám Evropanům naprosto přirozené. Sudičky jim také vložily do vínku emocionální povahu a taneční nadání. Na mentalitě Indů se bohužel velmi podepsaly stovky a stovky let, kdy byla Indie rozdělená pod vládu různých králů, a také tisíce let existence kastovního systému. Kastovní systém určuje každému jeho místo. Mladší musí bez výhrad poslouchat starší bez šance projevit svůj názor, vzdělávací systém je založen na bezduchém memorování bez jakékoliv snahy o pochopení látky. V podstatě tu žádná demokracie neexistuje.

Čím se liší životní styl místních od našeho?

Jelikož žiju v nejchudší oblasti Indie mezi nejchudšími lidmi, jejich životní styl je s naším nesrovnatelný. V pokoji o ploše 3x2 metry bydlí pětičlenná rodina, na posteli se vyspí tři lidé, na zemi další dva. Občas pokojem proběhne divoká kočka číhající na myšky, které si pochutnávají na lehce dostupném jídle. Pro někoho noční můra, pro někoho každodenní rutina. A pro mě? Nostalgická vzpomínka, jež mě vždy, když jsem v Česku, vrací zpět do Indie. Občas strčí do dveří hlavu potulná kráva, která si přišla pro svou každodenní dávku zbytku čerstvé zeleniny. V noci se tu přeštěkávají a nahánějí smečky psů chránících svá území. A jak bych mohla zapomenout na opice! Hbité potvůrky, jež mi vždy brzy ráno prudce rozrazí okna a hlučně se dožadují něčeho dobrého k snídani. Vědí, že u mne vždycky něco dostanou. Kdysi mi jeden místní řekl, že Váránasí je napůl město a napůl džungle. Přestože tu nejsou žádné stromy, myslím, že měl pravdu…

Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?

Nejvíc mě překvapily vztahy, jak mezikastovní, tak v rodinách a mezi mužem a ženou. Stále tady panuje tradice domluvených svateb. Jsou na to zvyklí a nejspíš jim to funguje, což dokazuje velmi nízké procento rozvodovosti. Pro nás Evropany už jsou ovšem hůř stravitelné vztahy mezi manželem a manželkou nebo mužem a ženou. Narození chlapce je tu oslavováno skoro jako příchod nového roku, zatímco při narození dívky žádné rachejtle nečekejte, pro rodiče to znamená celoživotní dřinu, šetření každé rupie na věno, které musí byt co nejvyšší, aby měla dívka šanci se vdát. Chlapec naopak zůstává v domě s rodiči a žádné věno mít nemusí. Ve Váránasí se v září slaví náboženský svátek, kdy vdané ženy, jež zatím nemají děti nebo syna, čekají až desítky hodin frontu ke chrámu, který jim po určité proceduře má zaručit narození vytouženého syna, potažmo boha, jak jsou tady muži vnímáni. A manželky se tak k nim musí chovat, musí je na slovo poslouchat. Například přestože vstane ráno dřív než manžel, najíst se může až po něm. Jak to má našinec z Evropy strávit? Stačí nahlédnout do historie. Není to tak dávno, kdy jsme i u nás v Evropě, někde na horách, měli podobné zvyky. Když jedl muž, musel být v kuchyni sám, děti byly ve druhé místnosti a ani nešpitly. Na jeho zdraví totiž závisela celá rodina. Podobná situace je i tady, v chudé Indii.

Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?

Pohled na odpadky a kastovní systém. Obojí spolu na první pohled nesouvisí, ale už druhý pohled hloubku tohoto spojení objasní. Kastovní systém rozděluje společnost do různých skupin. Mimo toto rozdělení stojí dalitové (nedotknutelní). Vykonávají tu nejšpinavější práci, žijí pod hranicí chudoby a ostatní kasty je považují za nečisté. Jejich přítomnost nebo už jen samotný jejich stín může způsobit rituální poskvrnění. Proto mají Indové po staletí zafixováno, že na odpadky mohou sahat jen tito nedotknutelní. Nemají potřebu po sobě uklízet, protože to je práce dalitů. Dalším důvodem, proč je Indie zasypaná odpadky, jsou igelitové sáčky, které se sem importovaly ze Západu. Dříve měli lidé ve zvyku veškeré zbytky jídel vyhazovat před dveře, kam dříve či později přišla kráva nebo koza, jež si na nich pochutnala. Teď už se tam válejí v igelitu.

Chybí vám tam něco z domoviny?

Nejvíce mi chybí příroda, vůně lesa. Když se po pěti nebo šesti měsících vrátím domů, jsem po přírodě tak vyprahlá, že mi ta radost z procházek po lese a euforie ze zelené barvy vydrží nejméně čtyři měsíce. Paradoxně těžko snáším horka a nemám ráda pálivé jídlo. Vařím si ale sama pro sebe zeleninové pokrmy, takže s indickým pálivým jídlem ani moc do styku nepřijdu. Nemám tu k dispozici maso ani sýry, takže typická česká jídla už jíst nemůžu, protože jsou už na mě moc těžká a žaludek by je nezpracoval.

A co vnímáte jako lepší než u nás?

Mám tady ráda vnější svobodu, která mi u nás chybí. Indové nejsou zahlceni pravidly a omezeními jako my. Panuje zde příjemný chaos, v němž se vždy nějaké řešení najde. Indové naopak milují různé komplikace, přicházejí ihned s řešením. Do vlaku třeba nasedne cestující s nadměrným zavazadlem. Místo toho, aby ostatní v kupé začali reptat, s nadšením se pustí do vymýšlení toho, jak si s tím poradit. Je mi také příjemné, že můžu kdykoliv zajít za známými na návštěvu. Neexistuje zde pravidlo, že musíte předem zavolat. Tady jsou dveře do domu neustále otevřené.

Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?

Czech Republic něco říká jen velmi málo Indům, případně se jim vybaví Czechoslovakia. Já jim to většinou usnadním a říkám, že jsem z Evropy. Indové milují selfie, hlavně s cizinci. Pokud se vypravíte na procházku po ghátech, riskujete, že se vaše fotka objeví v mnoha mobilech.

Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země.

Většina Indů, které znám z Váránasí, cestuje výhradně po poutních místech v Indii, na nichž většinou stojí chrám zasvěcený určitému bohovi. Právě i Váránasí je takovým cílem, protože se zde nachází jeden z nejstarších chrámů zasvěcený bohu Šivovi. Chrámů je po celé Indii spousta, ovšem jen některé získaly status poutního místa. Další jsou třeba v Kalkatě, Vrindávanu či v Mathuře. Indové tam většinou jezdí poprosit o splnění přání. Pokud se jim splní, musí se do roka vrátit a poděkovat.

Jakých pět míst byste ukázala svému nejlepšímu kamarádovi z Česka, který v Indii ještě nebyl?

Určitě Váránasí, dále Rišikéš – krásné malé město na březích Gangy v podhůří Himálaje. A pak starobylá města plná indické historie, jako například Puškar, Džaisalmér nebo Džaipur.

Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?

Mým zřejmě největším zážitkem bylo, když mi ve vlaku ukradli taštičku s veškerými dokumenty, kreditní kartou, peněženkou a telefonem. Všichni cestující v kupé se složili a dali mi přes 1000 rupií. Když jsem je požádala o adresu, odpověděli, že mám ty peníze věnovat nějakému chrámu. Nikdy nezapomenu ani na to, jak jsem dostala v komplexu Zlatého chrámu žaludeční infekci. Byla jsem ve stavu, kdy jsem neměla sílu chodit 50 metrů na záchod. Ženy, které zrovna měly noční úklidovou službu, roztáhly na zemi deky a s úsměvem mi nabídly místo k přespání. Ale zážitků byla spousta.

Jaké je vaše oblíbené místní jídlo?

Jelikož nemám ráda pálivé, je můj výběr jídel tady v Indii hodně omezený. Na druhou stranu si moc užívám to, že si můžu zajít každý den na tržnici nakoupit si čerstvou zeleninu nebo domácí čerstvý jogurt za dostupnou cenu.

Kterých pět výrazů byste použila pro popis Indie a jejích obyvatel?

Indie je přátelská, pestrobarevná, neuvěřitelná, plná překvapení a plná života.


Kateřina Hapalová

Pokud byste chtěli nahlédnout do mého života ve Váránasí a dozvědět se něco o naší škole (Sunshine Education Society), podívejte se na dokument studentů filmové školy: vimeo.com/253634586. Můžete k nám i přijet na návštěvu nebo si rovnou zkusit práci dobrovolníka..

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: