Rajské souostroví jménem Filipíny aneb Za přírodními krásami ostrovů Cebu, Bohol, Coron, Palawan a Luzon

Rajské souostroví jménem Filipíny aneb Za přírodními krásami ostrovů Cebu, Bohol, Coron, Palawan a Luzon Zdroj: Honza Čermák

Jedna z úrovní vodopádů Aguinid
V suchém období jsou kopečky čokoládově hnědé
Přílet na Coron
Tři dny kličkuje výletní loď mezi ostrůvky
V Coronu panuje pohodová atmosféra
16
Fotogalerie

Rajské souostroví jménem Filipíny aneb Za přírodními krásami ostrovů Cebu, Bohol, Coron, Palawan a Luzon

Hlavní sezona začíná na Filipínách v březnu. Nabízím degustační menu ze svého putování, jež rozhodně není vyčerpávající, spíš je průřezem zážitků, které souostroví v Tichém oceánu nabízí.

Filipíny se údajně rozkládají na 7641 ostrovech. Z toho jasně vyplývá, že před cestou na dva nebo tři týdny je potřeba si vybrat jen pár ostrovů nebo oblastí, jimž se chce člověk věnovat. I tak to obnáší přesuny různými dopravními prostředky, které můžou z itineráře ukrojit nemalý počet cenných hodin. Já si chtěl užít koktejl toho nejlepšího – moře, rýžových teras, vesniček, vodopádů a homolovitých kopců, takže jsem si namíchal kombinaci ostrovů Cebu, Bohol, Coron, Palawan a Luzon.

Můj první poznatek zní: vyhněte se velkým městům. Žádná nebetyčná krása vás v nich stejně nečeká. Spíš smog a příšerné dopravní zácpy, kvůli nimž jsem třeba musel poprosit jednoho chlapíka na motorce, aby se mnou jako blesk prokličkoval k trajektu. Už jenom cesta mezi terminály manilského letiště byla zkušeností, která mě stála dost psychických i fyzických sil. Útěchou byly milé tváře místních. Jedno děvče mi s úsměvem zacitovalo reklamní slogan souostroví „It‘s more fun in the Philippines!“

Cebu – vodopády

Zbožňuju vodopády s tyrkysovou vodou. Stačilo pár fotek Aguinid Falls a já věděl, že musím na Cebu. Byl jsem kvůli tomu schopen podstoupit dvě několikahodinové jízdy autobusem během jednoho dne. Už samotná cesta ale byla poutavým vhledem do života místních. Po opuštění několika propojených měst se změnil ráz krajiny – moře, ostře řezané zelené kopce, palmy, vesničky a městečka. Kolem silnice mě upoutalo množství osvětových cedulí. Největším problémem jsou podle všeho drogy (Say NO to drugs, YES to brains), následuje násilí páchané na ženách (STOP violence on women NOW) a je potřeba se věnovat i bezpečnosti silničního provozu (NO texting while driving). Ano, všechny nápisy byly v angličtině. Dalším typickým prvkem jsou stánky s různými druhy zboží, nad nimiž je vždycky stejně velká reklama na omezený okruh produktů, především místní rum a datové tarify. Na některých stáncích pak ještě visely plachty, na nichž rodina blahopřeje své dceři k dokončení studia, obvykle v oboru zdravotnictví.

Vodopády Aguinid se dají projít pouze s místním průvodcem a skládají se z několika stupňů, na kterých jsem si užil různé vodní radovánky – od koupání v tyrkysovém jezírku přes skákání do vody, lezení po provaze po skále, po níž se na mě valila voda, brodění až po opuštěný, pátý stupeň, kde si člověk připadá jako v ráji.

Bohol – opičky a kopečky

Na ostrov Bohol, kam jsem se vydal hlavně kvůli nártounům a Čokoládovým kopcům, se dá dostat trajektem. Při vyplutí se na obrazovce objevila modlitba za šťastnou cestu, jasný důkaz toho, že jsou Filipíny zemí křesťanskou. Bůh při mně bohužel nestál, když jsem dal na doporučení vyrazit na vyhlídkovou plavbu lodí po řece Loboc. Byla to jen komerční taškařice.

K Čokoládovým kopcům, což je seskupení asi sedmnácti set zakulacených kopečků, se dá zajet za hubičku autobusem, ale já se tam nechal odvézt místním dědečkem na motorce. Občas nás smočila sprška osvěžujícího deště, ale kdo by na to hleděl, když projíždí malebnou krajinou plnou úhledných rýžových políček, kopců a naprosto neturistických vesniček. Přímo u kopečků se turistům vyhnout nedá, ale to už je zkrátka úděl podobných míst. Vzhledem k tomu, že jsem na Filipínách pobýval na přelomu sezon, nebyly ty všudypřítomné bobánky vyprahlé, a tudíž čokoládově hnědé, nýbrž svěže zelené. Po výstupu po dvou stovkách schodů se mi naskytl až pohádkový pohled, obzvlášť když mraky a slunce dokážou každou vteřinu vykouzlit jiné kulisy. Cestou zpátky jsme zastavili v zooparku Loboc Wildlife & Nature Park, kde jsem zíral do obrovských vykulených očí roztomilého miniaturního nártouna.

Z Coronu na Palawan

Nejsem příznivcem několikadenního polehávání na pláži, takže jsem si chtěl Filipínské moře užít trochu záživněji. Zvolil jsem třídenní plavbu z ostrova Coron do městečka El Nido na Palawanu. Na Coron jsem letěl z Cebu a díky počasí, jež se v posledních minutách před přistáním umoudřilo, jsem se mohl z paluby kochat nádhernými pohledy na členité kopcovité pobřeží. Venku panovalo horko, ale vzduch byl nasáklý svěží čerstvostí, která předznamenala dovolenkovou atmosféru. Ta se nevytratila ani při procházce městečkem a přístavem před západem slunce. Moře obklopují kopce a hory, pohupuje se v něm spousta lodí, místní klábosí na promenádě, kluci hrají fotbal na improvizovaném hřišti s kýčovitou vánoční výzdobou. Kdybych měl den času navíc, vydal bych se k jezeru Kyangan, ale doufal jsem, že mi to výlet lodí vynahradí.

A stalo se. Obvykle se organizovaným výletům vyhýbám, ale tyhle tři dny patří k nejlepším zážitkům, jaké mě na cestách potkaly. Užívali jsme si nádherné moře, šnorchlování, koupání na liduprázdných plážích neobydlených malinkých ostrůvků, projížďky na kánoích do jeskyň, setkání s místními, kteří nám v rybářských vesničkách dali ochutnat svoje tradiční pokrmy nebo jejichž děti nám sborově zazpívaly. Vyzáblý kuchtík nám připravoval neuvěřitelné hody sestávající z mnoha vynikajících a nádherně naservírovaných chodů, omezovat jsme se nemuseli ani v pití, což se mi hned první večer stalo osudným. Bylo to na pláži, kde nám postavili stany s matrací, peřinou a loučemi, ráno jsme snídali vajíčka, palačinky a mraky ovoce. Druhou noc jsme strávili v ratanových chatkách bez dveří, takže ráno stačilo jenom otevřít oči a vítal nás východ slunce nad klidným mořem.

A na samý závěr přišlo to nejlepší, zastávka v laguně Cadlao, přestože nás tam čekal civilizační náraz v podobě turistů, kteří dorazili z nedalekého El Nida. Do laguny jsme vpluli na kajacích, voda byla teplá a tak čistá, že jsme mohli pozorovat hejna barevných ryb. Cítil jsem tam nepopsatelně příjemnou energii. A okolní skalní útvary spolu s tyrkysově zelenou vodou vytvářely jedno z nejhezčích míst, na nichž jsem zatím kdy byl.

El Nido

El Nido spousta lidí považuje za nehezké a příliš turistické město. Když jsme k němu připlouvali, tenhle dojem jsem nesdílel. Je malebně zaklíněné mezi kopci a mořem. Barevné baráčky na mě působily jako stavebnice LEGO, ulice byly prodchnuté uvolněnou atmosférou. A dají se z něj podnikat výlety. Člověk tu určitě neunikne mnoha nabídkám na průzkum okolních lagun a pláží. Ano, tohle už je čirá turistická komerce, kterou si nevychutnáte o samotě, ale minimálně Velká a Malá laguna za to utrpení opravdu stojí (je však potřeba je prozkoumat celé; Tajnou klidně vynechte). Mnohem poklidnější zážitek jsem si zajistil díky mladému klučinovi, jenž mě na své motorce provezl po okolí – přes vodopády Nagkalit-kalit a Kuyawyaw Falls až na večerní pláž Las Cabanas, kde mě čekal nádherný západ slunce. Vodopády bych neoznačil za osmý div světa, ale příjemná byla už cesta mezi nimi a neplánovaný oběd v úplně obyčejné vyvařovně u silnice, kde mi paní domácí připravila krmi podle mé představy.

Luzon

Ztělesněním Filipín pro mě odjakživa byly rýžové terasy. Ty nejkrásnější se nacházejí dost daleko na sever od hlavního města. Rozhodl jsem se putování rozdělit na dvě části, se zastávkou v městečku Sagada. To kromě poklidné atmosféry láká tradičním hřbitovem, který sestává z rakví pověšených na skále, a také úchvatnou obrovskou jeskyní Sumaguing. V ní to občas klouže, museli jsme se i kousek slanit a brodit vodou, ale krásné vápencové útvary s jezírky poskytly nejen vítané ochlazení, nýbrž i pastvu pro oči.

Rýžové království začíná ve městě Banaue, kde jsem se vydal klikatou silnicí na pět oficiálních vyhlídek, na nichž jsem se kochal většinou sám. K úplnému odříznutí od světa došlo až poté, co jsem se v napěchovaném jeepney (džíp s korbou pro převoz osob) vydal do Batadu, vesničky vyloženě vklíněné hluboko pod zdánlivě nekonečnými terasami. Sestup do ní po prudkém dešti mi zvýšil hladinu adrenalinu, hlavně balancování na úzkých hrázích mezi rýžovými políčky, kde by měla co dělat i Věra Čáslavská. Vedla mě Cristina, majitelka domku, v němž jsem našel své útočiště a úžasný výhled. Sice už bylo z větší části po sklizni, ale především pohled z jednoho z okolních vrcholů mě uchvátil. Tu a tam se přes krajinu přehnal liják, jejž jsem přečkal například na příjemné mši v dřevěném kostelíku. Písničky připomínaly naše táborákové, kněz měl mírumilovný projev ve dvou jazycích. Kolikrát jsem ani nepochytil, kdy se jedná o angličtinu, jak plynně mezi nimi přecházel. Pár dětí dokonce zažilo svůj křest.

Křest Filipínami

A já prožil svůj křest Filipínami, které mě opravdu mile překvapily. Od všeho jsem ochutnal trochu, ale příště bych se určitě zaměřil jen na menší počet přilehlých ostrovů. Každopádně moje závěrečná rada zní: nenechte se od cesty na Filipíny odradit. Pokud to nepřeženete s přesuny, čeká na vás pořádná porce krásné přírody, milých lidí a pohody.


Tipy šéfredaktora

  • Pokud plánujete návštěvu rýžových teras, zjistěte si předem, kdy na nich probíhá sklizeň. Po ní ztratí políčka značnou část svého kouzla.
  • Na výlety lodí nebo k vodopádům si určitě vezměte vodotěsný (vodácký) batoh.
  • Ochutnejte maso v úpravě „sizzling“, což je něco na způsob fajitas. Na rozpálené pánvi dostanete masovou směs, ze které se ještě kouří. Na zapití doporučuju místní pivo Red Horse, ale pozor – obsahuje 6,9 % alkoholu.
  • Kam se ještě vydat: ostrovy Siargao, Boracay nebo Siquijor
  • Ke třídenní plavbě mezi Coronem a El Nidem (ideálně v tomto směru) vřele doporučuju agenturu El Nido Paradise Tours.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: