nahoru

Místo sněhu pouštní písek aneb Vánoční putování Jordánskem mezi pozůstatky starověkých civilizací

Julius Lukeš Jr.25. prosince 2020 • 07:10
Místo sněhu pouštní písek aneb Vánoční putování Jordánskem mezi pozůstatky starověkých civilizací
foto: Julius Lukeš Jr.

Vánoce můžete strávit všelijak, my je zažili právě tady. A nelitovali jsme. Po výpravě k pouštním palácům, křižáckým hradům, antickým památkám a výhledech na Staré Město Ammánu jsme zažili navíc svátky uprostřed nádherné zvířecí rezervace. A to zdaleka nebylo všechno, co nám Jordánsko dopřálo.

V Ammánu jsme se probudili do deště, a tak jedeme na východ, za teplem. Už po pár desítkách kilometrů vjíždíme do jedné z nejvyprahlejších krajin naší planety. Místo krásných písečných dun nás vítá nehostinná kamenitá pláň, která se odtud pozvolna přesypává do okolní Sýrie, Iráku a Saúdské Arábie. Přes den zde teploty ve stínu dosahují 50 stupňů. Jordánsko tvoří z 90 procent poušť a patří mezi nejsušší země planety. Představuji si bájné karavany, jež touto nehostinnou krajinou po staletí procházely. Nacházíme se totiž v centru mocného chalífátu Umajjovců, který kolem roku 750 po Kristu ovládal obrovské území sahající od Pákistánu až po Španělsko. Umajjovští chalífové si zřídili hlavní město v syrském Damašku a nechali v této krajině postavit několik pouštních hradů, které používali jako privátní lázně, lovecká sídla, místa pro setkání s beduínskými vůdci a také jako zastávky karavan, zvané karavanseraje.

Pouštní sídla Umajjovců

Nejprve zastavujeme u Qasr (neboli paláce) al-Kharana, přibližně 60 km od Ammánu. Jeho krásně zachovalá čtvercovitá struktura vystupuje z okolní ploché krajiny. Historici se stále přou o jeho hlavní účel, každopádně je to jeden z nejkrásnějších pouštních hradů.

Dalším skvostem na naší cestě je Qusejr Amra, zásadní památka rané islámské architektury a umění s nečekanou českou stopou. Pro západní svět ji totiž objevil český protějšek anglického Lawrence z Arábie, bohužel ve světě méně známý orientalista, kartograf a kněz Alois Musil. Oba tito jedineční mužové se sice patrně nikdy nesetkali a stáli na opačných stranách mocenských barikád, ale jinak si byli v mnoha ohledech velice podobní. Po chvilce pátrání se nám podařilo najít spícího hlídače, který nám půjčil klíče od hradu Amra, zapsaného na seznamu UNESCO mimo jiné díky jedinečným freskám v jeho útrobách. Zobrazují lovecké scény, konzumaci vína, rajské zahrady a nahé ženy, tedy symboly ne zrovna typické pro spíše strohou islámskou kulturu.

Pokračujeme k mohutné pevnosti Azrak, již si Lawrence z Arábie vybral jako svoji základnu během velkého arabského povstání proti rozpadající se osmanské říši. Nedaleko města Azrak, jež se stává nejvýchodnějším bodem naší cesty, se nachází přírodní rezervace Šómari, která je útočištěm antilopy přímorožce arabského, také zvaného oryx, jemuž ještě nedávno hrozilo vyhynutí. Nyní zde můžete spatřit tyto majestátní tvory společně s gazelami, pštrosy a jinou faunou a florou jordánské pouště.

Cestou zpět na západ zastavujeme v méně známém Qasr Hammam as-Sarah, který sloužil jako soukromé lázně umajjovských vládců, a poté i v Qasr al-Hallabat, jenž byl původně římskou pevností. Zde nás bývalý policista, toho času hlídač pevnosti, zve na mátový čaj a mimochodem od něho dostáváme navštívenku s tím, abychom se mu bez váhání ozvali, pokud bychom při našem putování Jordánskem narazili na jakékoliv problémy. Podobný přátelský návrh není tak neobvyklý, jak se může Evropanovi zdát, a při troše štěstí jej třeba také uslyšíte. Pokud zatoužíte po současné civilizaci, je to od Qasr al-Hallabat jen pár desítek kilometrů zpět do Ammánu. Můžete se ale také vydat zpět v čase, podobně jako jsme se rozhodli my, a navštívit římské město Džaraš, které každému svou velikostí a zachovalostí vyrazí dech.

Výprava do římských dob

Kolem roku 60 před Kristem dobyly římské legie řadu strategických míst v Sýrii, Palestině a Jordánsku a právě na nich se římská říše rozhodla postavit svá města s chrámy a divadly a vše následně propojila sítí cest. Tomuto sdružení měst, jež spolu navzájem obchodovala a spolupracovala, se přezdívalo Decapolis neboli Desetiměstí. Na jordánském území mezi ně patří Pella, Umm Qais, dnešní Ammán, a především Džaraš, jehož ruiny se řadí mezi nejlépe zachovalá římská města mimo Itálii. Na návštěvu doporučuji vyhradit si několik hodin. Už při vstupu do města vás uvítá masivní brána, postavená na počest císaře Hadriana, jenž navštívil Džaraš ve 2. století našeho letopočtu. Návštěvník pak pokračuje kolem hipodromu schopného pojmout až 15 tisíc diváků, k jedinečnému oválnému fóru, obehnanému 56 sloupy, kde se scházeli a diskutovali obyvatelé města. Na toto náměstí plynule navazuje dlážděná kolonáda Cardo Maximus, dlouhá necelý kilometr. Po jejích stranách můžete objevovat mimořádně zachovalé zbytky římské civilizace, mezi něž patří dokonalé fontány, lázně, chrámy, kostely a několik divadel.

Pokud budete chtít uniknout ostatním turistům, vydejte se do rovněž impozantních Pelly a Umm Qais blízko hranice s Izraelem, které jsou mnohem méně navštěvované.

Kopcovitá metropole

Vracíme se do Ammánu a jdeme poznat ruch jordánské metropole, kde žije polovina z devíti milionů všech Jordánců. Většina důležitých památek je koncentrována v docházkové vzdálenosti a bez problému je stihnete obejít během jednoho odpoledne. Když máte více času, neváhal bych vyrazit například do západního Ammánu, jenž se stal kulturní částí města. My začínáme prohlídku města v Citadele, která se nachází na jednom z mnoha zdejších kopců, z něhož je výhled na kontrasty Ammánu: na jedné straně krásně zachovalé římské divadlo, na druhé moderní jednotvárné betonové město.

Metropole je ideálním místem pro vyzkoušení rozmanitého jídelníčku Jordánců. Najdete zde vše od klasických falafelů, šawarem a hummusů až po vynikající národní jídlo mansaf, které se skládá převážně ze sušeného kozího jogurtu, cibule a skopového masa. Většina restaurací se nachází právě v okolí římského divadla společně s čajovnami, kavárnami a šiša bary. Večer jsme zakončili návštěvou mešity al-Husajni a dlouhou procházkou po trzích s ovocem, zeleninou a kávou, kde jsme za hubičku nakoupili několik kilogramů dokonalých datlí.

Křižácké pevnosti

Ve spěchu za emblematickou Pokladnicí v Petře mine většina turistů cestou k ní několik zajímavých zastávek, mezi nimiž vynikají ruiny křižáckých hradů Kerak a Šóbak. My tuhle chybu neudělali. Ačkoli jsme po královské dálnici dorazili do Keraku při stmívání, díky příjemnému hlídači, který nás pustil dovnitř i po zavírací době, jsme si mohli mohutnou pevnost vychutnat zcela sami. Město Kerak leží na prastaré karavanní trase mezi Egyptem a Sýrií, díky čemuž hrálo důležitou roli již za dob Řeků a Římanů. Naplno ale využilo svůj potenciál, teprve když zde jeruzalémský král Balduin I. nechal postavit jednu z nejmasivnějších křižáckých pevností na Arabském poloostrově. Moc v rukou křižáků však neměla dlouhého trvání. Opakované útoky na muslimské karavany vyprovokované rytířem Renaudem de Châtillon vedly k dobytí hradu vojskem arabského vůdce Saladina, který je dosud uznáván muslimy i křesťany. Příkladem jeho výjimečnosti může být fakt, že během svého útoku na hrad se rozhodl nebombardovat věže, v nichž zrovna probíhala svatba. Kerak i po výměně vládců nadále prosperoval, a dokonce se za mameluků dočkal značných vylepšení.

Šóbak je díky mimořádně citlivému zasazení do dramatické a naprosto nehostinné krajiny snad ještě působivější než Kerak. Pevnost je monumentální hlavně z dálky, ale ani bližší prohlídka rozhodně nezklame. Doporučuji si přinést baterku, a pokud netrpíte klaustrofobií, stojí za to prozkoumat tajnou únikovou cestu z hradu, jež do jeho útrob vede po více než 350 schodech. Ideální přestávku mezi oběma křižáckými památkami představuje nádherná přírodní rezervace Dana.

Vánoce ve zvířecím ráji

Večer je překvapivě chladný. Není se co divit, zítra bude Štědrý den. Jsme ubytováni v kamenité vesničce Dana, u příjemné rodinky, která nás doslova zalila litry mátového čaje. Nikdo sice neumí ani slovo anglicky, ale i přesto si rozumíme. Pár krkolomných arabských slov z naší strany ihned vyvolá vstřícné úsměvy. Vstaneme před východem slunce a užíváme si procházku po okraji kaňonu s nádhernými výhledy ihned za vesnicí, v místech, kde začíná rezervace Dana. Pískovcové útesy před námi se majestátně tyčí do výšky 1700 m, z níž padají až do 50 m pod hladinou moře. Právě dramatické rozdíly v nadmořské výšce významně přispívají k diverzitě této největší jordánské rezervace. Krajina podobající se v řadě míst slavným národním parkům Kalifornie ve svém nitru skrývá více než 600 druhů rostlin, 180 druhů ptáků a desítky savčích druhů. Můžete tu spatřit písečné kočky, vlky či horské gazely.

Popojíždíme hlouběji do rezervace a jdeme na příjemný několikahodinový trek. Při zdejších túrách se doporučuje využít služeb místních průvodců, ale pokud dáváte podobně jako my přednost objevování přírody na vlastní pěst, vystačíte si zde povětšině s mapami v mobilu a s kvalitní GPS. Alternativou je také dobře značený trek dolů kaňonem Wádí Dana s možností přespání ve Feynan Ecolodge buď s návratem zpět, nebo s pokračováním až do Petry. Tahle pěší túra prý patří mezi 15 nejkrásnějších treků na světě.

Petra, klenot Nabatejců

O tomto skalním městě toho již bylo napsáno mnoho a na internetu jsou tisíce zdařilých fotek, ale nic se nevyrovná několikadennímu osobnímu prožitku, po němž se vám toto pohádkové místo dostane pod kůži a budete se do něj chtít vracet ať už ve svých snech, nebo v realitě.

Výchozím bodem pro objevování Petry je nevzhledné město Wádí Músa, skládající se skoro jen z různě zplichtěných hotelů a v němž se vše točí kolem turistického ruchu. U vstupu do památkového komplexu doporučuji být mezi prvními návštěvníky, nejlépe ještě před otevírací dobou. Rozhodně to stojí za časné vstávání, protože se vám díky tomu naskytne možnost vychutnat si ještě za tmy a v osamění procházku úzkou klikatící se soutěskou as-Síq, která je hlavní bránou do ztraceného města. Nenechte si uniknout antické potrubí, jež skalní průrvu lemuje. Přibližně po kilometru se v soutěsce pomalu otevře pohled na slavnou Pokladnici (al-Khazneh) v panenské kráse, bez rušení ostatními turisty a místními trhovci, kteří mohou být otravní. Budete se cítit podobně jako Johann Ludwig Burckhardt, který skalní město v roce 1812 objevil pro západní svět.

Pokladnice je mistrovské dílo, a to nejen díky jedinečné architektuře, ale také pro své dokonalé zasazení do okolní krajiny. Je zdobena korintskými sloupy, sochami božstev a na úplném vrcholu pohřební urnou, na níž jsou patrné stopy po kulkách. Legenda totiž vypráví, že je v urně ukryt poklad, který se nejeden lupič snažil s využitím palných zbraní získat. Díky této fámě dostala stavba, jež nejspíš sloužila jako hrobka nabatejského krále Aretase III., své nepřesné označení Pokladnice. Stejně jako většina památek v Petře byla postavena na přelomu letopočtu, v době, kdy se nedaleko odsud narodil Ježíš Kristus. Tehdy zde žilo přes 30 tisíc lidí, kteří měli sofistikovanou kulturu, a dokonce vlastní písmo.

Chcete-li si dopřát neobvyklý a velice fotogenický výhled na Pokladnici z výšky, projděte kolem královských hrobek po vytesaných schodech do prudkého kopce až na skálu přímo naproti ní. Pokud se sem vydáte dostatečně brzy ráno, nebudete nikým rušeni. Dole u Pokladnice se vás budou místní kluci snažit přesvědčit, že vás za poplatek dovedou na podobný kopec s výhledem. Nedejte se a jděte místo toho sem, sami a zadarmo. Cestou zpět se zastavte na vrcholku hory Džebel Umm al’Amr, odkud budete mít celou Petru jako na dlani. Prostorné divadlo, jež dokázalo pojmout až 8500 diváků, je vysekané do skály stejně jako většina staveb tohoto města. Pokud jste ve spěchu za ranními výhledy proběhli okolo komplexu čtyř královských hrobek, určitě se k nim nezapomeňte vrátit. Doporučuji si jejich prozkoumání nechat na západ slunce, kdy hrobky svítí všemi odstíny růžové. Palácová hrobka vás udiví několikavrstevnými fasádami, Korintská svou podobností s Pokladnicí, Hedvábná nádherným interiérem a Urnová masivní sloupovou arkádou.

Od hrobek se vydejte po dlážděné městské kolonádě lemované ruinami chrámů a kostelů k druhé straně údolí, kde začíná 800 schodů dlouhá skalní cesta ke Klášteru (al-Deir), další ikonické stavbě Petry, jejíž architektura má helénistické a mezopotamské prvky. Izolovanost Kláštera, jež odfiltruje línější davy turistů, a dokonalé zasazení do okolní divoké krajiny z něj dělají pro některé jedince vrchol návštěvy celého komplexu.

Než se vydáte zpět, udělejte si přibližně dvacetiminutovou zacházku po stezce vedoucí dále od Kláštera, jež vede na okraj masivního kaňonu s dech beroucími výhledy do Wádí Araby a Izraele. Je to ideální místo pro zasloužený mátový čaj nebo kardamomovou kávu od místního beduína. Poté už nezbývá než se přesunout na jedno z oblíbených míst pro pozorování západu slunce. Jsou jimi právě nedaleký, ideálně umístěný Klášter, vyhlídka od rituálního obětiště nacházející se na skále nad divadlem nebo již zmíněné okolí hrobek králů. Pro vychutnání jedinečné atmosféry Petry je potřeba alespoň jeden celý den, pokud je to ale jen trochu možné, vyčleňte si času víc.

Korálové zahrady Rudého moře

Po intenzivní návštěvě Petry je ideálním místem pro odpočinek uvolněná Akaba, jediné jordánské město nacházející se na břehu Rudého moře. Zde ze sebe můžete smýt písek, užít si arabské riviéry, nakoupit víno a naplánovat výlet do pouště.

Teploty v Akabě ani v zimě neklesají pod příjemných 20 °C a již několik kilometrů od města se rozkládají písečné pláže, na něž přímo navazuje nádherný chráněný korálový útes. Ať už jste zkušení potápěči, či jste si přijeli pouze zašnorchlovat, jistě vás příjemně překvapí mimořádná rozmanitost podmořského života v této části Rudého moře a čistota zdejších vod. Akaba je rovněž ideálním výchozím bodem pro objevování nedaleké pouštní rezervace na seznamu UNESCO.

Pozorování hvězd v měsíčním údolí

Do přírodní rezervace Wádí Rum v Arabské poušti nedaleko Akaby vstupujete přes vesnici stejného jména, ve které si s místními průvodci snadno domluvíte několikahodinovou až několikadenní projížďku údolím. Je v něm schováno několik beduínských stanových kempů, kde lze strávit noc a vychutnat si nádhernou oblohu plnou hvězd, jelikož světelné znečištění zde prostě neexistuje.

My jsme si ale usmyslili, že toto bludiště skalních útvarů prozkoumáme pěšky bez cizí pomoci. Za celý den jsme nepotkali nikoho, kdo by zvolil podobnou strategii, což nás utvrdilo v přesvědčení, že jsme se rozhodli správně. Velice časně zrána jsme vyrazili na horu Umm Ejil, jež se hned vedle vesnice zvedá do výšky přes 1000 metrů. Vede na ni špatně značená stezka ukrytá mezi nevšedními pískovcovými útvary, ale pokud se vám podaří podle GPS najít její začátek, budete při stoupání odměněni úchvatnými výhledy a naprostou samotou. Náš původní plán přejít celou horu jsme museli přehodnotit po zjištění, že bez horolezecké výbavy se nedostaneme dále než do kaňonu přibližně v polovině trasy. Pokračovali jsme tedy po písečné poušti okolo Džebelu k několik kilometrů vzdáleným ruinám domu Lawrence z Arábie. Ano, nejen pevnost Azrak na severu, ale i Wádí Rum je spojeno s legendární postavou tohoto esoterického Angličana, který zde měl své ústředí během arabského povstání proti osmanským Turkům. Nedaleko od jeho příbytku leží majestátní písečné duny al-Hasany, jejichž meruňková barva nejvíce vynikne při západu slunce. Jen o pár kroků dále se k nebi prudce zvedá skalní stěna ozdobená petroglyfy stád velbloudů. Podobných nápisů bylo v měsíčním údolí nalezeno mnoho a poukazují na několikatisíciletou historii této oblasti.

Vracíme se zpět do vesnice a jen neradi se loučíme s tímto nezapomenutelným místem, kde naše putování po Jordánsku pro tentokrát končí.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Julius Lukeš Jr.




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země