Mešita Sakirin. Jediná, jejíž interiér navrhla žena.

Mešita Sakirin. Jediná, jejíž interiér navrhla žena. Zdroj: Jiří Kalát

Interiér mešity Sakirin
Sakirin ohromí spojením skla a světelných efektů
Hradby města procházejí rozsáhlými opravami. Každý milovník historie si tak může projít tuto fascinující fortifikaci, která město chránila více než tisíc let.
V parku Topkapi Şehir najdete vymalované 360stupňové panoráma bitvy
Arabská mešita
10
Fotogalerie

Turecko: Skryté poklady Istanbulu

Cařihradské uličky nebyly nikdy tak prázdné jako v době covidové pandemie. Pracovní cesta mi dala možnost zažít v roce 2021 toto město bez zahraničních turistů i místních návštěvníků. O pár měsíců později bylo již opět plné života. Dvě tváře z mnoha. Ta prázdnější mě fascinovala, a začal jsem tak s každou další cestou hledat v Istanbulu jeho „druhá nejhezčí místa“.

Od chvíle, kdy jsem viděl dokument Vzestup osmanské říše, jsem toužil spatřit slavné hradby Konstantinopole, jež chránily město mnoho staletí. V té chvíli jsem ještě netušil, jak velká jejich část se dochovala, ani to, že podle nich může člověk dojít „od moře k moři“, respektive od břehů Zlatého rohu (park Cemil Meriç; čti džemil merič) až na pláže Středozemního moře (park Soganli Bitkiler; čti sóanly). Trasa je devět kilometrů dlouhá a celou cestu je možné sledovat stále stojící (a na mnoha místech zrekonstruované) hradby.

Tisíciletý pocit bezpečí

Podél pobřeží, směrem zpět do centra, jsou k vidění další části hradeb, zvané mořské. Zde je jejich pás na mnoha místech přerušován zástavbou a mnohdy úplně chybí, za tu námahu ten pohled ale stojí. Celá trasa městem tak může mít až k 25 kilometrům.

Základy dnešních hradeb leží v hluboké minulosti. První zdi byly zbudovány před přibližně 2700 lety kolem tehdejší osady Byzantion. Vydržely skoro tisíc let, než je nechal zbourat a následně opět obnovit římský císař Septimius Severus (193 n. l. až 211 n. l.) během jedné z mnoha římských občanských válek.

Město v první polovině prvního tisíciletí pomalu nabíralo na významu a s tím vzrůstal i počet obyvatel, které bylo třeba chránit. Velkou změnu přinesl římský císař Konstantin I., jenž přesunul hlavní sídlo moci z Říma do nově pojmenované Konstantinopole. Město potřebovalo nové hradby. Ty byly postaveny přibližně tři kilometry od severovských a dokázaly ochránit daleko větší plochu osídlení a jeho obyvatele. Tehdejší obranu tvořily jednoduché zdi posílené o věže stojící v pravidelných rozestupech.

Avšak ani tyto zdi dlouho neudržely rozrůstající se město ve svém objetí, a tak roku 408 začala stavba nového opevnění, známého jako Theodosiánské hradby. Ty město chránily více než tisíc let a dokázaly zabránit řadě národů ve vyplenění Konstantinopole, například Avarům (626), Arabům (674–678), Bulharům (813), Rusům (860 a 941) i Turkům (1396 a 1422). Jejich pozůstatky, věže, pevnosti i celé dlouhé části můžeme obdivovat dodnes. Poslední velkou bitvu hradby svedly roku 1453, kdy podlehly vojskům tureckého sultána Mehmeda II. a jeho do té doby nevídaným dělům.

Monstrózní dělo a zkáza Istanbulu

Mladý sultán Mehmed II. (bylo mu teprve 21 let) se poučil z chyb svých předchůdců a na rozdíl od svých nepřátel se nebál ocenit a využít technické novinky tehdejšího válečnictví. Zatímco ochránce Konstantinopole Konstantin XI. nevyužil nabídky maďarského konstruktéra Orbána na výrobu obřích děl, sultán ji nadšeně přijal a za zbraň zaplatil čtyřikrát více, než byl schopen i ochoten Konstantin. Dělostřelectvo se stalo silnou stránkou osmanské armády a Orbánovo monstrózní osmimetrové dělo, které dokázalo střílet půltunové koule na vzdálenost až 1,5 kilometru, znamenalo zkázu města.

Každý jeho výstřel představoval značné poškození hradeb, přesto však ostřelování opevnění trvalo poměrně dlouho a celé obléhání se protáhlo na 53 dní. Nakonec však do vzniklého průlomu vtrhla muslimská vojska podle legendy vedená přímo Mehmedem II. Při finální zoufalé bitvě zemřel s mečem v ruce i císař Konstantin XI. Istanbul padl a stal se na 470 let hlavním městem osmanské říše.

Ohromný plastický obraz pádu města je možné spatřit v muzeu s názvem Panoráma 1453, ležícím v parku Topkapi Şehir, hned vedle hradeb. Místní umělci a historici vytvořili 360stupňové panoráma bitvy, jež doplnili o děla, zbraně, zákopy a další bitevní propriety. Návštěvník se tak cítí, jako by stál přímo uprostřed bitvy. Malbu doplňuje řada dalších informací, mapek i artefaktů.

Na konci procházky kolem pevninské části hradeb čeká pevnost Yedikule (čti jedykule), jež nyní prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Jakmile bude dokončena, nabídne návštěvníkům další unikátní pohled na monumentální konstantinopolské opevnění.

Ženský dotek sunnitského světa

Minarety a kopule mešit tvoří ikonická panoramata Istanbulu stejně jako například Galatská věž či palác Topkapi. V této záplavě muslimských církevních staveb (celkem jich je více než tři tisíce) najdeme řadu unikátních budov a jednou z nich je i mešita Sakirin. Najdeme ji ve čtvrti Üsküdar (čti yskydar) v areálu hřbitova Karacaahmet (čti karadža ahmet). Již samotné pohřebiště stojí za návštěvu. Jeho bohatá zeleň poskytuje stín a chládek v letních horkých měsících. Se čtyřmi kilometry čtverečními se jedná o největší hřbitov v Turecku a díky sedmisetleté historii i o jeden z nejstarších v Istanbulu. Již první kroky po koberci návštěvníkovi naznačí, že tohle je trochu jiná mešita než její sestry po celém městě. Vlastní interiér je unikátní nejen svými tvary a výzdobou, ale také tím, že za nimi nestojí mužská ruka, jak bývá obvyklé. Navrhovala ho totiž Zeynep Fadillioglu (čti zejnep fadyllyólu), a podle místního tisku se tak jedná o první mešitu, minimálně v Turecku, ale pravděpodobně i na světě, jejíž vnitřní prostor navrhovala žena. Zeynep Fadillioglu působí ve světě designu již více než 40 let a má za sebou přes 140 stavebních projektů.

Spojení skla, světla, oblých tvarů i dalších stavebních prvků a materiálů působí velice moderně, přestože je zachován jistý tradiční ráz mešity. Nejvýraznějšími prvky vnitřního prostoru jsou velice netradiční modrý mihráb a bohatě zdobený oblý minbar. Jako žena se Fadillioglu také postarala o to, aby ženská galerie svou rozlohou a krásou odpovídala mužské části mešity, obě odděluje pouze zkřížené zábradlí. Mešita Sakirin byla veřejnosti otevřena 7. května roku 2009 a do té doby slouží zástupům věřících, najednou se jich tam vejde kolem pěti set.

Mezi další zajímavé mešity ve městě patří například Arabská mešita, která poskytla útočiště uprchlíkům z Andalusie poté, co byli roku 1492 vyhnáni křesťany. Dalším zajímavým místem k návštěvě pak může být mešita sultána Mihrimaha.

Podzemní vodní nádrže

„To je Yerebatanská cisterna, že ano?“ říkávají lidé, kteří vidí mé fotografie nádherně osvětleného podzemního prostoru. „Ne, není, to je Theodosiova cisterna,“ odpovídám. Většinou jen kroutí hlavou a podivují se nad tím, že o ní neslyšeli, stejně jako o desítkách dalších, které pod městem leží.

Cisternu nechal mezi lety 428 a 443 postavit císař Theodosius II. a vodu do ní dodával Valensův akvadukt. Město zásoboval vodou jeden z nejdelších vodních systémů římské říše, jehož délka dosahovala k 500 km. Strop ve výšce devíti metrů podpírá 32 zdobených sloupů a vytváří tak prostor o rozloze 1125 m2.

„Tato cisterna je jednou z nejdokonalejších ukázek toho, jak se v těchto zemích vyvíjelo vodní hospodářství před obdobím byzantské i osmanské říše a také, jak bylo chráněno a technicky i architektonicky obohacováno osmanskou říší,“ popsal vodní dílo istanbulský guvernér Vasip Şahin při jeho znovuotevření (2018) po osmileté rekonstrukci. Nyní je zde instalována impozantní zvukově-obrazová show podporující vnímání vnitřních prostor nádrže. Další zajímavou cisternou je například Binbirdiruk, jejíž jméno pochází z tureckého výrazu značícího „1001 sloupů“. Přestože nádrž měla sloupů méně (asi 224), její rozloha čítající 3584 čtverečních metrů je ohromující. Dále ve městě najdeme cisterny Nakkash, Aetius, Aspar, Benzinlik a mnohé další, některé jsou veřejnosti přístupné (slouží například jako restaurace), jiné se rekonstruují a další stále plní voda.

Tradiční lázeň

V rámci povídání o vodním systému města bychom neměli zapomenout na místní hammámy. Horká koupel patří neodmyslitelně k turecké kultuře a návštěva tradiční lázně k vrcholným zážitkům při toulání tamními uličkami. V posledních letech dochází k rekonstrukci starých hammámů, díky čemuž se snižuje poptávka, a v mnoha z nich se člověk může zastavit bez předešlé objednávky. Hammámy mají speciální časy určené pro muže a ženy. Při příchodu host dostane balíček obsahující základní potřeby (ručník, prostěradlo na přikrytí, mýdlo a žínku) a odloží si v šatně.

Se vstupem do vlastního hammámu přichází i vstup do trochu jiného světa. Obklopují vás mramorem zdobené stěny, všude se převaluje pára a z ní tu a tam vystupují muži. Jeden z místních zřízenců se hosta ujme a nechá ho položit na obrovskou vyhřívanou mramorovou desku stojící uprostřed hlavní místnosti lázně. Po několika minutách příjemného nahřívání se oba přesouvají ke kamennému sedátku, kde se klient posadí a je omyt hrubou žínkou, následuje mýdlová masáž a poté může přijít i celková masáž těla. Celá procedura trvá asi 30 minut, ale člověk může v parou zaplněných místnostech zůstat, jak dlouho chce. Jakmile vyjde z lázně, zabalí se do ručníků a lehne si na pohovku, kde si vychutná sladký čaj a sklenici ledové vody. Jde o jeden velký relax. Přímo v centru, jen pár kroků od vstupu do bazaru, najdete lázně Cemberlitas (čti džemberlitas), o něco dále pak od roku 1458 fungující Tarihi Hizirbey Hacikadin (čti hadžikadyn), v asijské části města stojí velice příjemný hammám Kiliiç Ali Paşa (čti kilidž ali paša). Tyto tři nejsou rozhodně jediné, právě naopak, po městě najdete lázní desítky, stačí si jen vybrat.


Zkáza z rukou křesťanů

V křesťanské literatuře se velice často dočítáme o katastrofě roku 1453 a zničení města Konstantinopole. Přestože byl tento rok pro křesťanský svět zlomový, pro město se stal mnohem důležitější rok 1204. Tehdy ho vyplenila a částečně vypálila křesťanská vojska 4. křížové výpravy, původně směřující do Egypta, centra říše Ajjúbovců, Saladinových nástupců. Byzantská říše, stejně jako město samotné, se z této historické události již nikdy pořádně nevzpamatovala.


Struktura hradeb

Opevnění se skládá ze tří částí:

  • Vnitřní hradba je pět metrů silná a 12m vysoká, její vnitřní výplň tvoří směsice vápna a drcených cihel.
  • Podél zdi stojí ve vzdálenosti asi 55 m 97 věží o výšce 18 až 20 m čtvercového, šestiúhelníkového nebo osmiúhelníkového tvaru. Jejich vrcholky tvoří pozorovací plošiny obehnané cimbuřím. Střední část byla určena pro vojáky a nejnižší patra sloužila jako skladiště.
  • Vnější zeď stála kolem 15 metrů před vnitřní, její výška dosahovala k devíti metrům a tvořila vlastní impozantní pruh opevnění. Šířka základny se pohybovala kolem dvou metrů, chránilo ji 96 půlkruhových nebo čtvercových věží.
  • Ve vzdálenosti asi 15 metrů před oběma zdmi vyhloubili stavitelé 20m široký a 10m hluboký vodní příkop. Obklopoval celou hradbu, ale jednotlivé části bylo možné zaplavovat samostatně. I jeho chránila asi 1,5 m vysoká zeď, tvořící první linii obrany.
  • Ve všech zdech najdete velké brány, které se dělily na vojenské a civilní. Největších bylo osm (například Zlatá brána nebo Brána svatého Romana).

Kolik jmen máš…

…tolikrát jsi městem, dalo by se říci při pohledu na vývoj názvu města spojujícího Evropu a Asii.

  • Založeno bylo se jménem Lygos, ale prvně se proslavilo jako Byzantion.
  • Císař Konstantin I. Veliký ho (skromně) změnil na Nový Řím a později (ještě skromněji) na Konstantinopol.
  • Ve slovanských jazycích se přibližně od 9. století používá jméno Cařihrad a v některých je tomu tak dodnes.
  • Roku 1453 přešlo město do rukou muslimských vládců. Přestože se řada lidí domnívá, že v tuto chvíli došlo k přejmenování města na Istanbul, není tomu tak. Obě jména byla po dlouhá staletí používána současně, přestože v oficiálních dokumentech převládá označení Konstantinopol, Istanbul získává navrch až ve 20. století s příchodem Turecké republiky a finální přejmenování se uskutečňuje v roce 1930.
  • V roce 1923 přestává být centrem Turecké republiky, protože se hlavním městem stává Ankara.