nahoru

Turecko: Lýkijská stezka mezi mořem a nebem

Lenka Hrabalová 31. října 2022 • 06:30
Turecko: Lýkijská stezka mezi mořem a nebem
foto: Lenka Hrabalová

Přes národní park Olympos vede jihem Turecka slavná Lýkijská stezka, která je považovaná za jednu z nejhezčích přímořských tras světa. Má okolo pěti set kilometrů a její východní část (ta náročnější, jak brzy zjistíme) začíná ve městě Antalya.

Opíráme se o zábradlí v Antalyi, srdci Turecké riviéry, a pod námi se nad tyrkysovým mořem tyčí vysoké středověké hradby. My ale hledíme do dálky napravo, kde z moře vystupují ostré dvoutisícové vrcholy, kterým dominuje jasně nejvyšší hora, Olympos. Po obligátní procházce městem začíná naše putování právě nedaleko něj.

Kaňonem

Lýkijská stezka má oficiální nástupní a výstupní místo, to ale zdaleka neznamená, že člověk nemůže začít, kde se mu zlíbí. Často jsou ale úseky placené – zejména, pokud se začíná v některé z historických památek, přes které stezka vede. S tím jsme se smířili. Stezka je totiž dobře udržovaná, značená a po její délce je dostupná voda v mnoha pramenech a pítkách. V horách s větší frekvencí, v údolích s menší. Bereme to tak, že investujeme do údržby. A do většiny památek jsme stejně plánovali jít. Potkáváme ale i takové, kteří se u vstupů vztekají a zuří. Ty obcházíme a necháváme zuřit, proč si jimi kazit dovolenou.

Naše putování začíná u města Goynuk, asi den cesty za oficiálním nástupem na Lýkijskou. První půlden totiž chceme zahájit kaňoningem a nahradit horké počasí ledovou vodou. Jezdí sem na slavné vodopády hodně turistů, takže vyrážíme brzy ráno. Děláme dobře. V kaňonu jsme první. Po létě je v něm málo vody, ale v půjčeném neoprenu se prokousáváme až na konec. Voda je ledová a neopreny krátké, i přesto si to dávám napodruhé s foťákem. Není to těžká trasa ani pro bázlivky mého typu. Když vycházíme ven, začátkem kaňonu už jezdí lodičky obsypané turisty a kavárny se začínají zaplňovat. Jako odpůrci brzkého vstávání jsme rádi, že jsme se překonali.

Z Goynuku začíná pěkně prudké stoupání, které pak klesá do kaňonu řeky. Cesta je slušně značená, ale občas je trochu na punk. Šplhání přes velké kameny, brodění, místy se musíme držet kořenů, aby poseroutka bojící se výšek měla pocit, že je jištěná. Nemluvě o kládách, které by měly nahrazovat mosty. Postupujeme pomalu – jednak kvůli náročnosti trasy, která nás překvapila, jednak kvůli kochání. Už po prvním kilometru, který se ale zdál mnohem mnohem delší, je jasné, že můj denní plán nesplníme. Byla jsem naivní.

Krajina NP Olympos je krásná a z této strany zcela opuštěná. Bílé skály, husté lesy, hluboká údolí. A tím se vinou úzké pěšinky, kterých jsem velký fanda. Cestu také lemuje mnoho úžasných obrovských stromů. Na úbočích hor jsou to mohutné jehličnany, dole ve vesnicích pak obrovské listnáče. Druh nepoznám, ale kouká se na ně moc hezky. Pěšinky kolem vesnic jsou hlavně pro místní a ty i potkáváme. Venkov se tady vylidňuje, takže většinou stařečky a stařenky. Někdy procházíme po upravených cestách, jindy po malých takřka neviditelných pěšinkách. Na rozcestích někdy chybí značení, pravidlem této části Lýkijské ale je: správná je vždy ta horší cesta.

Horami

Po asi osmnácti kilometrech z Goynuku je první oficiální občerstvení.
Čaj, palačinky, čerstvá voda na doplnění (pokud tedy člověk nepije z potoka) a samozřejmě wifi. Kolem vesnic dál na západ je podobných zastavení větší koncentrace, v horách samozřejmě méně. Ale i uprostřed ničeho byl najednou chlapík, co prodával chlazené pivo. Byl mi záhadou. Musel jej vozit přes ten divoký kaňon na oslech nebo na zádech. Mok prodával se čtyřnásobnou přirážkou, ale vyprahlí cestovatelé, které jsme zde jako jediné potkali, s vděkem platili. My ne, moje maximální přirážka na pivo je trojnásobná a tohoto pravidla se držím.

Postupujeme krajinou, někdy mírně klesáme, spíš ale prudce stoupáme. Vrchol Olympu se přibližuje a krajina kolem nás je čím dál víc vysokohorská. Na samotném vrcholu hory, která se oficiálně jmenuje Lýkijský Olympos či turecky Tahtali Dagi (čti tahtaly dáy), mizí i stromy a zůstává jen kámen. Dva kilometry pod námi je moře a stále se vzdaluje. Samotný vrcholek je zklamání. Velká restaurace nabitá lidmi přivezenými lanovkou. Nevydržíme zde dlouho, platíme horentní částku za svezení a sjíždíme dolů. Lýkijská se zde dělí. Do vesnice Olympos, která je naším zítřejším cílem, se dá dojít horami nebo pobřežní cestou, kterou chceme vyzkoušet my.

Pobřežím

Teplota prudce stoupá a s ní i dusno. Je říjen, ale my se smažíme. Opět je ale čím se kochat. Pobřežní cesta z Terikovy, u které končí lanovka, se klikatí kolem nespočtu pláží, nahoru dolů. Nejdřív je cesta široká i pro terénní auta, pak se těsně před vesnicí Olympos změní v pekelnou pěšinku. Pláže, kolem kterých procházíme, jsou opuštěné a nádherné, moře perfektně modré. A cesta je vybavená pítky. Kdybychom měli jídlo, dokážu si představit půl dne válení v tomto zapomenutém ráji.

Rozeklaným pobřežím, kvůli kterému se poslední kilometry zdají nekonečné, přicházíme do vesnice Olympos, která je plná hotelů, hostelů a také lidí. Odtud pokračuje Lýkijská přes antické ruiny stejnojmenného starověkého města dále do hor na západ. Jediný pohled na mapu ukazuje, že jsme v zemi archeologům zaslíbené. Odtud dále na západ ruin přibývá v obrovské koncentraci. Ve skutečnosti jsem nikdy neviděla takovou hojnost antiky na jednom místě. Je to fascinující. Velká města, monumentální hrobky i zapomenuté zdi uprostřed lesů. Památky na dávné Lýkijce, Řeky a mnohé další, kteří tady kdy žili.

Z pobřeží jsme se rozhodli jít opět do vnitrozemí, a to přes Yanartaş, lokalitu, kde ze země unikají hořící plyny. Kdysi zde prý žila bájná Chiméra, směsice lva, hada, kozy a draka. Tato bájná dcera obra Týfóna a položeny-polohada Efidny zde měla hlídat vstup do podsvětí. Dnes si tu děti opékají buřty nebo plastové lahve. Byli jsme uneseni tou bizarností, kterou jsme obdivovali až do sedla nad námi. I tam hořelo pár ohňů a my litovali, že zrovna tohle není naším tábořištěm. A že nemáme buřta.

Stopem

O několik kilometrů dál jsme přišli k silnici a postavili se na stop. Chtěli jsme prozkoumat další místa Lýkijské, která nás lákala památkami. Oproti jiným částem Turecka, které jsem projela, se tady stopovalo nejhůř. Hodinka dvě na krajnici nebyl problém, ale nakonec se vždy zadařilo. Přijeli jsme k Demre, kde je neuvěřitelná lokalita jménem Myra. Právě tady je srdce starověké Lýkie, která dala stezce jméno. Po Lýkijcích zbyly krásné ruiny a neuvěřitelné hrobky a sarkofágy.

V Myře jsou nádherné skalní hrobky, obrovský a velmi strmý amfiteátr a pár sloupů, většinou popadaných po zemi. Takové sloupy se válejí po celém Turecku a lidé je po generace recyklují na stavební materiál, stoly, oltáře či jiné a lepší sloupy. Podobné skalní hrobky jako v Myře jsou po cestě časté i jinde, například v Dalyanu nebo Pinaře. Tam jsme ale nešli, nedá se tady stihnout všecko. Ten region je památkami neuvěřitelně přeplněný.

Když jsme došli k moři, kde jsme chtěli dál pokračovat po stezce, vyděsili jsme se. Lesy zmizely. Na stezku pálilo horké slunce, vzduch byl dusný a podle pár lidí, které jsme potkali v protisměru, v této části nebyla pitná voda. Vzdali jsme to a skočili na loď. Chůze je sice krásná věc, ale člověk musí mít trochu soudnosti. Projížďka byla pěkná, vezli jsme se kolem potopeného antického města a ve vodě pozorovali želvy. Nebylo jich tu málo, od prcků po opravdové obry.

Loď, kterou jsme si prakticky stopli, nás za jízdy vyhodila na člun a ten nás vysadil v malé vesničce Kaleüçagiz (čti kaleyčáyz), známé lýkijskými sarkofágy. Ten nejslavnější, královský, stojí ve vodě a na fotografiích vypadá skvěle. Když jsme přišli, kolem něj parkovaly mořské kajaky a brodil se k němu otylý muž šplíchající vodu na svou ženu. Nebudu lhát, že jsem nebyla zklamaná. Místní atmosféra nás nenadchla, proto jsme pokračovali dál k pevnosti, u které je sarkofágové pole. To byla jiná. Prastaré olivovníky, sarkofágy na vysokých sloupech, některé v celku, jiné rozbité, pěšinky v křoví. A žádní lidé, ti se drží u moře.

Podle informací, které se k nám dostaly, jsme se rozhodli zbytek highlightů Lýkijské stezky projet stopem. Pítka byla vyschlá a stejně tak krajina. Chyběl nám chlad hor, ale nechtěli jsme si nechat ujít nádherná místa na trase, a tak byl stop jasná volba. Ani tady se nestopovalo nejlépe, ale se štěstím jsme se dostali všude tam, kam jsme chtěli.

Památkami

Na seznamu byl v prvé řadě dávný Xanthos-Letoon (zapsaný v UNESCO), kdysi prý ikonické město s monumentální architekturou, které inspirovalo mnoho jiných měst v oblasti. Mimo jiné se jeho stavby staly vzorem i pro mauzoleum v Halikarnasu, jeden z dávných divů světa. Úspěch Xanthosu se odvíjel od úspěchu Lýkie – když padl region, padlo i město. Je to nádherná památka a opět, byli jsme tu skoro sami. Lidé do této části Turecka jezdí hlavně k moři, a jen někteří se od něj vzdálí dál.

Dnes jsou z Xanthosu nejznámější jeho vyvýšené hrobky. Připomínají sarkofágové pole v Kaleüçagizu, jen jsou mnohem vyšší. Musíme zaklánět hlavy, abychom mohli obdivovat reliéfy na jeho bocích. Sedáme proto na schody amfiteátru a na reliéfy se díváme skrz objektivy. Jedna z hrobek je zdobená tanečníky, říká se jí proto neoriginálně Sarkofág tanečníků. Druhá je Hrobka harpyje. Obě jsou asi z 5. století před Kristem. Z města zbyly jen sutiny a z dalšího průzkumu nás vyhání déšť. První a poslední, který potkáváme.

Projíždíme další města na stezce. V Kaşi máme štěstí na hudební festival, který se koná v elegantně rekonstruovaném antickém divadle, z největší turecké pláže Patara nás vyhání vichr a písek v očích tak rychle, že ani nezastavujeme u rozlehlých trosek a běžíme stopovat. Do závěrečného bodu stezky, města Fethiye (čti fethije), se dostáváme s bouří v zádech – ta naštěstí zůstává na horách.

Toto přístavní město, velké lákadlo turistů, nás nezaujalo. Resorty zkrátka nejsou pro nás a historie je ve Fethiyi málo. Je ale jeden důvod, proč sem zavítat. Jmenuje se Kayaköy (čti kajakéj) a leží doslova přes kopec, přesně na začátku Lýkijské stezky.

Vesnice Kayaköy, postavená v prudkém kopci (v tomto kraji snad ani mírné kopce neexistují), zdálky jasně bíle svítí. Je to staré řecké městečko s antickými základy, které bylo opuštěné kvůli výměně řecké a turecké populace v roce 1923. Zkrátka mrtvá vesnice, ve které před opuštěním žilo přes šest tisíc lidí a dnes je zdejších pět set domů městem duchů. Je tu katedrála, kostel, kaple, úzké pěšinky a výborná atmosféra. Všechny domy mají stejnou orientaci a stejný vzhled a mrtvými okny zírají stejným směrem. Místo má své kouzlo a vesnička pod ním je místním centrem hipíků. Není jediná, podobných míst je tu spousta, třeba slavné údolí Motýlů, které jsme na naší trase vynechali.

Na Lýkijské stezce jsme strávili jedenáct dní a musím říct, že neznám žádný region, který by tak neuvěřitelným způsobem kombinoval památky, moře a hory. Jsem si jistá, že nebýt hrozivých veder, určitě bychom prošli víc míst a strávili více času i v nižších oblastech. Ale i přesto, že říjen je jedním z nejlepších měsíců, kdy se na stezku vypravit, nešlo to. Počasí nás nakonec vyhnalo severněji, do Kappadocie, která má zase úplně jiný půvab…


Západ versus Východ

Jakkoliv je západní část Lýkijské úchvatná svými památkami, opuštěnost východní části – zejména trasy z Goynuku – je úžasná. Čím více na západ, tím snazší cesta je a tím více lidí potkáte. Za nás se prochození východu a prostopování západu ukázalo jako nejlepší možná verze. I s vědomím, co všechno na stezce je, bych to napodruhé nenaplánovala o moc jinak.


Lýkijci

Starověká Lýkie se rozkládá v tureckých provinciích Antalya a Mugla a jméno jí dali Lýkijci, členové lúvijského národa žijícího v západní Anatólii. Jejich příbuzní byli například i Chetité. V minulosti se jednalo o geopolitický region s vlastní kulturou, jazykem i písmem, silně ovlivněný Řeckem – v řecko-perských válkách ale bojovali na straně Peršanů. Po jejich porážce získala Lýkie autonomii. Alespoň na čas. Lýkii svého času tvořilo na dvacet městských států, které vytvořily Lýkijskou konfederaci, která byla historicky první federací světa. Lýkijci vstoupili do historických textů Egypťanů, Chetitů, Řeků i Peršanů jako obchodníci i silní spojenci či protivníci.


Dobré vědět

K plánování trasy vám samozřejmě stačí mapy.cz, které značení velmi dobře odpovídají. Části Lýkijské stezky jdou také projít nalehko, protože je vybavená hotely a ubytovnami. Největší problém je samozřejmě v opuštěné východní části, kde o ubytovnu na denní vzdálenosti nenarazíte. Pozitivní také je, že není nutné tahat velké zásoby jídla a vody. Kde máte na mapě lidské sídlo, tam se něco sehnat dá. A často i jinde. Po cestě se dají samozřejmě pořídit třeba i vařiče. Kromě ubytoven a oficiálních kempů se dá kempovat na mnoha jiných místech – jen pochopitelně dál od vesnic, kde bývají soukromé pozemky.


Řekové

  • V průběhu dějin se na území Anatólie, dnešního Turecka, usadilo mnoho Řeků, kteří výrazně ovlivnili dějiny celé oblasti. Starověká řecká města byla svébytná a nezávislá a ne vždy vázaná na svoji domovinu. Řeky byly osídlené hlavně přímořské oblasti, kde vznikala velká města, ale také svatyně a později kostely i kláštery. Jedním z nejvýznamnějších je klášter Sumela v severním Turecku.
  • Po bojích s Turky získalo Řecko nezávislost v roce 1832, ale Řekové měli zájem spojit všechny Řeky do jednoho státu, který by zahrnoval část Anatólie. Po porážce řeckých armád Atatürkem došlo ve 20. letech 20. století k masakrům, které Řecko a Turecko dovedly k dohodě o vzájemné výměně obyvatel. Ta proběhla v roce 1923.
  • Maloasijští a pontští Řekové, kteří po roce 1923 přišli do Řecka, přinesli zpět prvky své svébytné maloasijské kultury, která současnou řeckou kulturu ovlivnila. Uvádí se, že asi tři miliony současných Řeků mají původ v Anatólii.

Lenka Hrabalová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země